Má cenu představovat Bruna Ferrariho? Generační šansoniér (pěkná PR nálepka, jen co je pravda), nebo chcete-li pornoženich. Kdo by nemohl neznat takovou legendu! Pro někoho Samir z Vanessy. Akorát tohle není Vanessa a je třeba k tomu tak přistupovat. Samir si zajisté zaslouží uznání, že se dokáže oprostit od temně-dekadentního EBM a pustit se do zvučného electro-disca, ve kterém nechybí pozitivní nálada (ale stejně Decadence Now!). Koncept desky vychází ze samotného pojmenování. Pojmem Vaudeville se tedy rozumí zábavný divadelní program se zpěvy a tanci. Bruno oživil dávno zapomenutý kabaret Zlatá kozačka, se kterým právě Vaudeville prezentuje. Pozvánka na již proběhlý křest je „hlavně bez pochyby samozřejmě“ epická a já ji musím stále dokola točit. Dělá mi totiž lepší den.
Nemohu si představit lepší otevření desky, než taneční „Innocent Moustache Prisoner“. Hned potom následuje předělávka „King Konga“ od české rockové kapely Abraxas. Zvuky džungle krásně dokreslují atmosféru celého tracku. Což ovšem platí o převážné většině skladeb na albu. Sálají z toho devadesátá léta. Diskotéky. Dekadenci. Konkrétně „Latino Lover in Hell“ spolu s videoklipem nádherně funguje. Pochmurná nálada, klavír doprovázený elektronickými zvuky, chytlavý refrén. Jo, přátelé, „Dáma při těle“ je vynikající cover od Petra Spáleného. Originál působí jako taková (hospodská) vodrhovačka. Bruno do skladby vložil své nezaměnitelné charisma. Hned to zní jinak. Text je super, to jo. Ale ten feeling! Vážnější, ale upřímnější. Prostě mě to baví víc.
Na desce je mnoho anglických písniček. Určitě by neškodilo víc češtiny. A to nepíšu proto, že je Brunova angličtina poněkud kostrbatá. Ano, záměrně (takže to vlastně není na škodu). „Missionary Man“ budiž krásným příkladem. Na druhou stranu si neumím představit, jak by některé songy zněly česky (například „Highspeed Love“ či „Princess Raising“). Na závěr bych vyzdvihl úplný závěr. Když jsem slyšel „20th Century Man“ v traileru na křest, nervózně jsem přešlapoval na místě a čekal, kdy si konečně poslechnu celou verzi. A doufal jsem, že někde celá je a že to není pouze v rámci videa. A když jsem se k tomu konečně dostal, můj přehrávač se nezastavil (čti: zaseklo se repeat tlačítko). Po necelých dvou minutách tanečního úvodu nastoupí vokálové ou-ou-ou a teprve v ten okamžik to začíná. Slyšíte? To je prostě vono! K tomu ta kytara a zpěv! Ovšem úplný vrchol zazní až po 3:20 a vyvrcholení trvá celou minutu! Takhle si představuju správné zakončení desky. Možná proto na mě následující remix „Black Lingerie“ od Johna Fryera (Depeche Mode, Nine Inch Nails nebo Cocteau Twins) působí jako zbytečná vata.
Jak bylo poznamenáno v jedné recenzi, těžko říct, jestli Bruno Ferrari zaujme dnešní hipstery. Otázkou spíš je, jestli se k této desce dostanou. Pokud ano, tak je určitě zaujme. Jinak to nejsou správní hipsteři a nemají právo na názor. Kdo by si nezamiloval „20th Century Man“, že…
Na závěr ještě jeden krásný cover Johna Lennona („přiznej si, že jseš trapák, že jsi trapnej, i když spíš“):
1 komentář