Jak se dařilo hudbě v roce 2011? Stejně jako před dvěma lety i letos nebudu dělat žebříček nejlepších alb (takových je na internetu již mnoho – Pitchfork, Rolling Stone, Last.fm a další), ale rozepíšu se o zásadních deskách, které vyšly.
V roce 2011 vyšlo mnoho kvalitních desek napříč všemi žánry. Je těžké vypíchnout nejzásadnější nahrávku, nejspíš proto, že žádná vyloženě zásadní nevyšla. Minulý rok to měli hudební kritici snadné. Na první příčky se tak dostala skvělá deska „Kanye West – My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, kterou i já mám velmi rád. Co se týče české scény, vyšlo mnoho desek od kvalitních skupin. Když mám před sebou J.A.R., Tata Bojs a Lenku Dusilovou, skutečně váhám s výběrem nejlepšího CZ alba roku.
České desky
J.A.R: Dlouhohrající děcka – V přehrávači mi deska hrála skutečně dlouho. Ačkoliv neobsahuje žádný hit, drží si své klidné tempo a příjemně se poslouchá. Jaři nikdy nedělali prvoplánové songy pro masy (jako třeba laciní Nightwork), proto není „Dlouhohrající děcka“ pro každého.
Tata Bojs: Ležatá osmička – Byl jsem pln očekávání a nakonec i mile překvapen. Motiv recyklované desky je dobrý nápad. O to lepší je skutečnost, že Tata Bojs přišli s novými nápady. „Papírovka“ je pro mě jednou z nejlepších českých skladeb roku.
Lenka Dusilová: Baromantika – Lenka kašle na mainstream a neustále experimentuje se svou hudbou. Je libo dubstep v české skladbě? Proč ne. Nebo si chcete vychutnat krásný zpěv a klidné hudební podklady? Alternativci si desku určitě zamilují stejně jako já.
Vypsaná fiXa: Detaily – Moje první srážka s fiXou dopadla na výbornou. „Detaily“ mě překvapily moderním zvukem a vtipnými, ale promyšlenými texty. Víc takových kapel v ČR!
Vltava: Komedianti se vracejí domů – Příjemný comeback legendární kapely Vltava přinesl skvělou desku plnou lásky. Na české poměry originální a vkusná nahrávka, kterou je potřeba poslechnout několikrát, abyste se do ní skutečně zamilovali.
Pop/dance
Lady Gaga: Born This Way – Gagu netřeba představovat, slyšel o ní určitě každý. S „Born This Way“ sice nepřekonala úspěch svého předešlého alba (skladbu „Bad Romance“ už asi nikdy nepřekoná), ale úspěšně navázala. Trochu postrádám hitovost, ale na druhou stranu to vynahrazuje temný koncept (jsem jediný, kdo to tak vnímá?).
Rihanna: Talk That Talk – Zpočátku jsem váhal a chtěl jsem sem dát spíš Britney Spears s deskou Femme Fatale. Nicméně Rihanna má na své desce víc hitových věcí a oproti Britney nezní jako robot
LMFAO: Sorry for Party Rocking – První polovina naprosto bezkonkurenční, na diskotéky a různé akce jako dělané. Druhé polovině dochází dech. Kdo neslyšel „Party Rock Anthem“, je hudební ignorant.
Electronic
Justice: Audio, Video, Disco – Návrat k devadesátkám? Zprvu jsem nechápal a přišlo mi to málo rázné. Čekal jsem hit podobný „Stress“ z minulé desky. Po několika posleších jsem však změnil názor. Justice si se zvukem skutečně pohrála a výsledek stojí za to.
Digitalism: I Love You, Dude – Jsem schopný poslechnout celou desku několikrát za sebou. Možná za to může krátká stopáž, možná příjemný a celkem pestrý zvuk.
M83: Hurry Up, We’re Dreaming – V žebříčcích většinou na předních místech. Škoda, že z toho chtěl Gonzales udělat dvojcédéčko. Stačilo by vyhodit přebytečné hudební tracky a hned by se to lépe poslouchalo. „Midnight City“ je song roku!
Zahraniční rap
Kanye West a Jay-Z: Watch the Throne – Nejlepší zahraniční rapové album, netřeba se dál rozepisovat. Nejlepší momenty desky jsou „Niggas in Paris“, „Otis“, „Murder to Excellence“ a „Why I Love You“.
The Roots: Undun – Rap s živými nástroji. Pohodová hudba, dobře se poslouchá. Z desky vyzařuje skvělý feeling.
The Weeknd: House of Balloons, Thursday, Echoes Of Silence – sice R’n’B, sice všechny tři mixtapy, ale The Weeknd je prostě super! Skvělý zpěv, skvělý zvuk, skvělé texty, skvělá atmosféra. Vysamplovaný „Happy House“, cover songu „Dirty Diana“ od Jacksona a mnoho dalšího!
Český/slovenský rap
Tuhle škatulku sfouknu celkem rychle, protože není o čem psát. Rok 2011 byl pro česko-slovenský rap naprosto katastrofální. Jediné, co stojí za zmínku, je Marat se svým mixtapem (Marat – You Talkin‘ To Me?) a jeho spolupráce s Igorem („Marat Igor – Bohužel We Do Punch Bitches Bitch“), což bohužel málo lidí zcení. Tato cesta, ač není dotažená k dokonalosti, je mi příjemnější víc, než nudní, stereotypní rappeři z Ty Nikdy. Asi jsem na to moc starý, ale songy o jejich pohodičce, nudných monotónních rapech a vyměklých podkladech mě prostě neberou. Chci rap, co má koule! Na Slovensku toho vyšlo sice více, ale snad jen „Rytmus – Fenomen“ mi stál za poslech, protože se nebojí jít s dobou a dělat moderní hudbu.
Vyšlo mnoho dalších věcí, nezmínil jsem třeba Björk, Bon Ivera, PJ Harvey, Radiohead. To bych tady byl ale hodně dlouho. Věřím, že tento seznam přinese alespoň někomu dobré tipy k poslechu.
Marat je na české rapové scéně nováčkem. Pamatuji si ho ještě v době jeho začátků, myslím, že to bylo někdy před dvěma lety. Přišel s tím, že bude rapovat o sociálních a politických tématech. Společně s Lucasem vydali desku Soudný den, na které byly slibované texty.
Nyní Marat vydal mixtape You Talkin‘ To Me? (podle známé hlášky z filmu Taxikář s Robertem De Niro v hlavní roli). Mixtape se nedá absolutně vůbec srovnávat s předchozím albem, zatímco Soudný den byl založen na vážných tématech a názorech na společnost, mixtape stojí na „tvrdosti“, textech o rapu, špíně, drogách a zkaženosti dnešního světa. Dost velký vliv na to má label Hypno 808, pod kterým deska vyšla.
Marat pracuje jako taxikář. Většinou rapuje o tom, co viděl nebo slyšel, když řídil taxi. Po vzoru Toxxxe sellí svojí desku v drožce. „Dvěstě, třista sem, jsem pražskym taxikářem, you talkin’ to me?“ Syrově popisuje noční Prahu, řidiče, feťáky, ožraly, které vezl. V první polovině songu Dealer rap jede klidným tempem o vydělávání, dealování skéra, ve druhé se rozjede o politice a jejich špinavé hře.
K rapperům neodmyslitelně patří téma honění ega a ani tady Marat nezůstal pozadu. Většina pokusů o sebemrskačské texty zní pěkně blbě a jsou kritizovány, ovšem v případě Marata to tak není. Na scéně je dva roky a jeho flow zní o hodně lépe než u rapperů, kteří jsou na scéně přes deset let. Konkrétně v tracku Slow mode s hostujícím Igorem a vynikající produkcí od Drymana zajel Marat skvělou část. Co se týče Igora, většině lidem se nelíbí, ani mně zatím nesedl, ovšem zrovna tady mě baví. V následujícím Systemu, který je o prodávání drog na ulici, mě na mikrofonu překvapil Murphy.
O produkci se na albu podílelo mnoho producentů – nepříliš známý 4row, který produkoval většinu tracků na poslední sólovce Huga Toxxxe a jeho hudba zní skutečně dobře. Freezer, který má na starost dubstepovou pecku „V hajzlu“. Cassius Cake, který se umístil na druhém místě v soutěži Beat Battle minulý rok na Hip Hop Jamu. Produkcí přispěl i Mike Trafik, konkrétně v jedné ze dvou produkovaných věcí použil kytarový riff od Van Halena. Na jednom tracku se podílel Enemy a opět dokázal svou originalitu. Jelikož Marat dřív spolupracoval s Lucasem, tak nechybí ani jeho produkce.
Abych to celé shrnul, Maratův mixtape You Talkin‘ To Me? mě velmi překvapil, jak hudebními podklady, tak textově. Album mě baví jako celek. Možná se někomu může zdát, že je deska plná egoistických textů a bude postrádat životní příběhy, odpovědi na závažné otázky a světově důležitá témata. Pro takového posluchače tento mixtape není. Pro ostatní, kteří se chtějí při poslechu hlavně pobavit, doporučuji zastihnout Marata v taxíku a koupit si od něj CD přímo z kufru.
Jako každý rok, tak i letos se udělovaly hudební ceny Anděl. Je oblíbené říkat „je to rok od roku horší“. Letos je to však na místě. Nebudu mluvit o žánrových cenách, tam o nich rozhodují skuteční odborníci a skupiny jako Prago Union nebo Dva si je určitě zaslouží. Rozepíšu se pouze o hlavních cenách, které mi začínají připomínat diváckou soutěž Slavík.
Nejprve bych začal Tomášem Klusem a Ewou Farnou, kteří celou show uváděli. Vynechám možné spekulace, proč zrovna oni dva měli na starost uvádět tuto vyhlášenou soutěž a přejdu k jejich výkonům. Jedním slovem hrůza. Hudební vsuvky a vlastně i způsob uvádění mi neskutečně vadil. Nemám nic proti Tomáši Klusovi, ale tu kytarku (nebo co to bylo) si mohl nechat doma. A když na ni nebrnkal, nebyl dostatečně pohotový a často na mě působil trapně. To Ewa Farná na tom byla o dost lépe.
Teď k hlavním cenám. Před vyhlášením jsem si na internetu přečetl nominace. Ačkoliv za rok 2010 nevyšlo mnoho zásadních desek, myslím si, že by se dalo nominovat dost jiných a lepších počinů. Nominovat 4x Nightwork a 3x Xindla X je prostě průser.
Nightwork jako skupina roku? Kromě toho vydali album roku? A ještě k tomu měli nejlepší videoklip roku? Možná jsem vůči Nightwork moc zaujatý, ale skutečně si tato skupina zaslouží ocenění od akademiků populární hudby? Kdyby to byl Slavík, tak neřeknu. Kapela hraje na nástroje dobře a Dyk umí zpívat. Co mi však vadí – celé prezentování kapely a hlavně styl jejich humoru. Snaha za každou cenu pobavit. Je to prvoplánové a vlezlé. Prostě nic pro mě (tak proč pro akademiky?).
Tak trochu nechápu ani cenu zpěvačky roku, kterou dostala Lucie Bílá. Ona sama se při udílení docela divila, protože vydala jen vánoční album, které se s normální řadovou deskou nedá srovnávat. Cenu měla dostat Hana Hegerová. Věk se na jejím hlase podepsal, ale i přes tohle všechno vydala skvělé album. Absolutně vůbec nechápu nominaci Lucie Vondráčkové, vysvětlí mi to někdo?
Vyjadřovat se k cenám dvacetiletí je podle mě zbytečné. Skoro všechny ceny si odnesla Lucie. Přitom si myslím, že skupin, které by si zasloužily tohle uznání, je víc. Nejprodávanější deskou roku se stal Kabát a to snad nikoho nepřekvapilo. „Banditi di Praga“ není moc dobrý počin, prodejnost těží hlavně ze jména a dřívější úspěšnosti.
Zbývá jen doufat, že se ceny Anděl pro příští rok svou úrovní zlepší. Kvalitních interpretů je v České republice dost.
Hurts je britská synthpopová skupina skládající se ze dvou členů. V září vydali své debutové album s názvem Happiness. O kapele jsem se poprvé dozvěděl na musicserveru, kde jsem si také poslechl úžasný singl Wonderful Life. Následně jsem si o skupině zjistil více informací a sehnal celé album. Hurts zní jako kapely, které hrály v 80. a 90. letech. Někomu mohou připomínat Pet Shop Boys, či Depeche Mode. A to nejen svými písničkami, ale také vzhledem.
Je mnoho skupin, které udělají povedený singl, hrají je v rádiích a televizi, a pak se o po nich slehne zem. V případě Hurts to ovšem neplatí. Celé album je plné hitových písniček, žádná slabší místa ani skladby do počtu. Nedá se hovořit o žádném prvoplánovém popovém albu.
Hudební podklady má na starost Adam Anderson. Jsou melodické, jemné a většina z nich je pomalá. To ovšem neznamená, že by to byla táhlá deska. Například Sunday nebo Better Than Love (úplně první singl) pořádně šlapou. Theo Hutchcraft je výtečný zpěvák a dokazuje to ve všech skladbách na albu. Kromě něj na albu zpívá zpěvačka Kylie Minogue v songu Devotion.
Poněkud temnější skladba Silver Lining celé album otevírá a ke konci skvěle graduje. Po ní následuji již známá Wonderful Life, o které se není třeba rozepisovat. Bloods, Tears & Gold je silně emoční skladba, vokály jsou v ní naprosto úžasné. Ve skladbě Stay, můžete slyšet skvělý sbor. Zrovna tuto skladbu považuji za jednu z nejlepších na albu a ani se nedivím, že se stala třetím singlem, který šel do rádií. Také na ní vznikl videoklip.
Desku Happiness rozhodně doporučuji všem poslechnout, já hodnotím plným počtem bodů, tedy 10/10. Podle mě je to žhavý kandidát na desku roku.
Dr. Mengele a Markýz de Sade nám přinášejí nové horrorcorové album Na konci tunelu je tma. Už obal napoví, že se nebude jednat o žádné zamilované písničky a „teplé“ rapy. Hudba je temná a texty plné nenávisti, přesně to, na co jsme od Sodomy Gomory zvyklí.
Většinu beatů měl na starost Czmelak, pár jich dělal Doyem a po jednom Chorch3 a Daflair. Nejvíc mi sedí nejspíš od Doyema. Album obsahuje spoustu hostů, mezi kterými nechybí čeští Hrobka & Pitva a Masový Wrazi, ale také nové jméno Dr. Kremátor (který mi až moc připomíná Ba2se z bývalého Chaozzu).
Album otevírá nechutné intro Nemůžu žrát Tvý sraní!, po kterém přichází track Hovnama zalitý hatující celou českou scénu. Na konci tunelu je tma je song pojednávající o smrti a ani se nedivím, že se deska jmenuje zrovna po něm. Takhle si představuji skutečně kvalitní horrorcorovou skladbu bez prvoplánových nadávek. Jeden z nejlepších momentů na albu.
I nyní jsme se dočkali songů o dětech, nejprve v Nechci dítě Mengele a Sade vysvětlí, proč nechtějí dítě a co by s ním případně udělali. Školní masakry jsou zase o školácích, kteří jsou neustále šikanováni, až se rozhodnou situaci vyřešit tím, že vystřílejí celou školu. Opět další silné téma. A ve Famfárii padne pár skvělých rýmů o zneužívání malých dětí („…mě berou jen malý holky, a proto se vydávam za Michala z Kouzelný školky, maňáska Františka si naroluju na pyje, pohlaď si ho ty svině, pojedem do Famfárie!“).
Na albu je skladba Pornokrál o nejznámějším českém pornoherci Robertu Rosenbergovi, který v ní sám hostuje. Bohužel v ní nemá žádnou svou sloku, jen si dává v refrénu část „Would you little bit suck my dick?“ a na konci krátkou řeč. Parlamentní jatka kritizují celou českou politickou scénu a zazní v nich snad nejlepší rým z desky („neskutečná dřina musí bejt práce ve vládě, jedna ruka na koulích a druhá na kládě.“). Skladba Antibible je snad vrcholem rouhání, která si bere na paškál Bibli, Panu Marii a další náboženské postavy. Možná se vám může zdát, že tímhle songem SG zašla už moc daleko, ale beat nehorázně šlape, je to prostě pecka.
Splatter Rape! je dokonalý horrorcore song s hostujícími Butchers Harem. Vznikl na něj i videoklip, ten však pro jeho obsah na youtube jen těžko nalezneme. V 19. skladbě pojmenované Tma nás přeci jen čeká zamilovaný text. Mengele se Sadem vyznávají lásku svým „dementním“ dívkám v předělané verzi Podvod od Jana Nedvěda.
Album „Na konci tunelu je tma“ se velice povedlo a ode mě si zaslouží hodnocení 9/10. Sice to není žánr pro každého, ale posluchač HC tuto desku musí ocenit. Mimochodem do konce roku by měla vyjít další sólovka od Řezníka!
Nejprve bych začal Tomášem Klusem a Ewou Farnou, kteří celou show uváděli. Vynechám možné spekulace, proč zrovna oni dva měli na starost uvádět tuto vyhlášenou soutěž a přejdu k jejich výkonům. Jedním slovem hrůza. Hudební vsuvky a vlastně i způsob uvádění mi neskutečně vadil. Nemám nic proti Tomáši Klusovi, ale tu kytarku (nebo co to bylo) si mohl nechat doma. A když na ni nebrnkal, nebyl dostatečně pohotový a často na mě působil trapně. To Ewa Farná na tom byla o dost lépe.
