Archiv rubriky ‚Moje názory’
Publikováno 3. 11. 2011
Vždy mě pobaví debata na téma ztráta soukromí na sociálních sítích. Často se setkávám se zaujatými názory na Facebook. Prý každým novým „vylepšením“ podkopává zabezpečení a chce po uživateli vědět víc a víc informací. Ano, je to pravda. Dřív obsahoval status jen text, nyní k němu můžete přidat svou aktuální polohu, označit přátele, se kterými jste, případně nahrát fotku. Nicméně všechno je to dobrovolné a můžete se obejít i bez toho.
Ještě není přesně jasné, kdy se Facebook rozhodne spustit nové zobrazení uživatelských profilů – Timeline. Je to pěkné zobrazení celého vašeho života na sociální síti. Pokud jste společensky aktivní a rádi nostalgicky vzpomínáte na staré časy, budete z časové osy nadšeni. Všechno má samozřejmě dvě strany. Timeline zobrazí informace i pro ostatní uživatele. Ale je jen na vaší svobodné vůli, zda si to povolíte, či nikoli. Někteří mohou být znechuceni ze zjištění, co všechno o nich FB, potažmo internet ví. Jasně, nevědomost je krásná, a proto se vlna nevole zvedla až po spuštění verze uživatelských profilů pro vývojáře (kterou si mohou nepřímo aktivovat všichni).
Úsměvné jsou názory, že je Google+ v tomto směru lepší (mimochodem jsou tam už nějaké holky, nebo je to pořád plné geeků a nerdů?). Nejspíš proto, že dbá na soukromí uživatele. A třeba toho neví tolik, co Facebook. Naivní představa. Stačí si najít historii vyhledávání. Kromě toho, že zná všechny vámi vyhledávané výrazy, dokáže monitorovat navštívené weby, hledané adresy v Google Maps, hledaná videa na YouTube a mnoho dalších věcí. Personalizované vyhledávání je fajn (pro pseudoSEO firmy ovšem noční můra). Jenže všechny informace, co o vás ví, nedává tak viditelně najevo. To je nejspíš OK. Těžko říct, co všechno o nás Google ještě ví, ale určitě toho nebude málo.
„Google fanatismu“ a „Facebook hejtu“ pořádně nerozumím. Obě společnosti dělají to samé, jen jedna se nebojí zobrazit své informace veřejnosti. Je jen na vás, která z firem je vám sympatičtější.
Napsal izmy, v kategorii Internet, Moje názory | 3 komentářů
Publikováno 24. 10. 2011
Minule jsem psal o prokrastinaci jako novodobém trendu a nepřímo jsem pošpinil motivační literaturu. V tomto článku bych chtěl navázat právě na ni.
Před rokem jsem objevil Tajemství a pozitivní myšlení. Ještě předtím jsem četl pár motivačních knih a článků (kdo by neznal vysněný život na dreamlife.cz?). Touto fází jsem si tedy prošel. Znám několik lidí zapálených do motivace, kteří doufají, že jim různé poučky, citace, knížky a videa pomohou vyřešit jejich problémy. Například chtějí předejít lenosti, najít v sobě odhodlání, dodělat rozdělanou práci, či získat práci – a tak pro svůj cíl studují rady motivátorů. Už tato činnost sama o sobě zabere dost času a mnohdy je naprosto zbytečná. Člověk se nabije umělou motivací druhých a třeba i začne něco dělat. Moc dlouho mu ale tento stav nevydrží a za chvíli je zase na nule. Nezbývá mu nic jiného, než celý proces znovu opakovat. Dřív nebo později se na to stejně vykašle. Tudy cesta nevede.
Většina motivačních produktů je koncipována úplně špatně. Tím nemyslím špatně pro prodejce, ti vědí moc dobře, co dělají a také vědí, že je jejich zboží velmi žádané. Místo toho, aby se lidé snažili najít chuť a odhodlání v sobě, nechávají to na „odborníky“. Je to pohodlnější a dobře se to poslouchá. I já si rád vyslechnu dojemné příběhy úspěšných lidí. Jenže tenhle způsob nefunguje, nebo funguje jen dočasně. Lidé se po několika dnech vrátí do zaběhnutých kolejí. Také znám dost lidí, kteří o motivaci mluví a potřebují ji dostávat od okolí. A to je pořád umělé řešení, které nevydrží věčně. Je potřeba v sobě najít vnitřní motivaci.
Nechci hanit veškerou literaturu o motivaci. Určitě existuje kvalitní materiál, který se nesnaží člověka uměle zapálit do činnosti, kterou vlastně ani dělat nechce. Tím myslím třeba knihy pojednávající o kompletní změně myšlení a pohledu na věc. Najít ten správný smysl a motiv. Najít ho v sobě.
Napsal izmy, v kategorii Moje názory | 6 komentářů
Publikováno 23. 10. 2011
Nová doba si žádá nové výmluvy. O prokrastinaci se v poslední době mluví stále častěji. Pro ty, kteří netuší, oč jde – je to chorobné odkládání povinností. Už není cool říkat: „Prostě se mi nechtělo a vysral jsem se na to.“ Teď je trendem nazývat lenost prokrastinací. A já se ani nedivím. Zní to přece tak vznešeně!
Lenošíte? Jestli si to uvědomujete, je to v pořádku. Prokrastinujete? Něco je špatně. Já sám mám občas problém dokopat se k nějakému úkolu a splnit ho. Ale čí to je problém? No přece můj! Nebudu svůj problém přenášet na smyšlenou chorobu. Já sám se musím vypořádat se svou špatnou disciplínou a najít odhodlání. Stačí překonat začátek a všechno ostatní půjde samo. Když se neodhodlám, tak to evidentně dělat nechci. Proč bych to tedy měl dělat? Abych byl nešťastný?
Víte, jaká skupinka lidí si na tuto nemoc nejvíc stěžuje? Především ta s fůrou volného času. Mají přeci dost času na to tvrdit, že nemají čas. To je samo o sobě časově náročná činnost. Na internetu jsem dokonce narazil na přeloženou knihu „Stop prokrastinaci!“ od Lea Babauty. Ta radí, jak překonat veškeré výmluvy a dát se do práce (soudím jen podle názvů kapitol, které jsou v ukázce). Nekoupil bych si ji, ale věřím, že si svou cílovku najde. Byznys je byznys. Nicméně to platí o převážné většině motivační literatury. O tom ale až příště.
A co je nejlepší? Když někdo píše o prokrastinaci a na konci článku nezapomene uvést „strašně“ vtipný vtip o své lenosti. To zaručeně vždy pobaví! 
Napsal izmy, v kategorii Moje názory | 4 komentářů
Publikováno 9. 10. 2011
Mezi aktuální internetovou senzaci patří bezesporu SuperVáclav. Každý o něm určitě slyšel, jeho videa se na Facebooku šíří jako mor. Pro někoho je to hrdina, pro někoho ubožák. Vše začalo videem, na kterém rozplácl hovno na tričku jednomu z pejskařů a utekl. Potom následovalo další, kde poléval kuřáky na zastávkách studenou vodou.
První video se ke mně dostalo přes přátele. Jelikož mě zaujalo, musel jsem ho přeposlat dál (jak to většinou dělám). Druhý den jsme se o tom dokonce bavili ve škole. Budí to emoce. Já třeba nemám rád lidi, kteří nechávají své psy kálet po ulicích a ani se neobtěžují to uklidit. Na druhé straně jsou moralisti, kteří způsob, jakým se rozhodl situaci SuperVáclav řešit, odsuzují. Stejně tak případ s kouřením na zastávkách. Jestli mu fandíte nebo na něj nadáváte – o to vůbec nejde, důležité je, že se o tom mluví!
Když si SuperVáclav vytvořil svou stránku, na které zveřejnil nákresy svého kostýmu, přídal si Twitter a RSS feed svého blogu (a to nemluvím o těch reklamách v horní a dolní části stránky), začal jsem propadat menší paranoie. Co když je to „fake“? Co když je to dobře promyšlená virální reklama? Ještě ten den (4.10.) jsem psal kamarádovi, že se mi na tom všem něco nezdá. Se sarkastickým tónem jsem mu poslal zprávu „jestli to bude fake, všem se vysměju “.
Je čas přejít k faktům – doménu má zaregistrovanou Václav Procházka (Praha 2, Oldřichova 19, 128 00 – ale to není tak podstatné) u společnosti Active24. Na hlavní stránce má dvě reklamy na Active24. Stránky patří údajně Active24 a evidentně je dělala internetová agentura Cognito.cz. První video s hovnem je točeno „přímo z očí“ a bylo na YouTube nahráno 29.9. Druhé video zachycuje to samé, jen s tím rozdílem, že ho natočil pár sedící na lavičce. Na YouTube opět stejný datum a ještě k tomu byl účet pouze s tímto videem (teď už je bohužel smazáno z důvodu „projevu nenávisti“, nicméně se na obě můžete stále podívat). Kostým je na amatéra až moc propracovaný. Stejně tak webové stránky od Cognito.cz nemohly být levnou záležitostí. Na iDnes.cz a Novinky.cz se objevilo už několik (PR) článků o SuperVáclavovi. Dokonce byly poskytnuty rozhovory. Skutečně by na to měl normální člověk čas? Nemyslím si…
Teď už mě jen zajímá, kdo za touhle virální reklamou stojí. Stále se setkávám s lidmi, kteří tomu věří a nejsou schopni se na to dívat i z jiného úhlu. Ale jak jsem sliboval, veřejně se všem, kteří tomu věřili/věří vysmívám!
Napsal izmy, v kategorii Internet, Moje názory | 10 komentářů
Publikováno 24. 5. 2011
V tomto článku bych se chtěl rozepsat o tom, jak někteří přistupují k povinným praxím na školách. Budu psát ze své zkušenosti, z toho, co vím a slyším od spolužáků na naší škole zaměřené na výpočetní techniku.
Minulý rok jsme praxe neměli a dočkali jsme se jich až teprve nyní, ve třeťáku. Měli jsme na výběr – buď si praxi zařídit sami, nebo to nechat na škole. Převážná většina mých spolužáků si praxi zařídila sama. Už od začátku říkali, jak tam nic nebudou dělat, že budou sledovat filmy a zabíjet čas na internetu. Někteří dokonce vyprávěli, jak budou doma a v případě kontroly ze školy budou „jakože na služební cestě“. Úsměvné bylo sledovat první den praxe Facebook, konkrétně statusy o tom, jak se mí spolužáci skvěle vyspali, sarkastické poznámky o náročnosti jejich práce a podobně laděné příspěvky.
Zní to absurdně, já vím. Ptám se sám sebe: „Copak to má nějaký smysl?“ A sám si odpovídám: „Nemá!“
Chápu, že pracovat bez vidiny zisku není příliš motivující, ale aspoň se nemusíme stresovat ve škole při písemkách a zkoušení. Krom toho jde hlavně o nastavení se do pracovního módu, který (skoro) každého po vystudování školy čeká. Když se tomu někdo snaží vyhnout, je to jeho volba, tím hůř pro něj v budoucnu.
Ve čtrnáctidenní praxi pro studenty informačních technologií na střední škole bohužel nevidím příliš velký smysl. Je jasné, že jim nikdo nesvěří důležitou práci, díky které vydělává. Pak to bohužel dopadá tak, že student, který očekává, že se naučí něco nového, skončí s balíkem Officu a instalací Windowsu. A tak nezbývá nic jiného, než si z ní odnést alespoň správnou pracovní morálku v zaměstnání.
Na závěr přihazuji fotku z mé praxe, aby bylo vidět, že se neflákám.
Napsal izmy, v kategorii Moje názory, Můj životní styl | 2 komentářů