Archiv rubriky ‚Můj životní styl’
Publikováno 4. 2. 2012
Myslím, že není potřeba připomínat smysl čtvrtečního happeningu na Klárově v Praze. Lidi, kteří nevědí, oč jde, by tenhle článek stejně asi nečetli. Zaměřím se spíš na průběh demonstrace z pohledu mých očí. Hezky zaujatý pohled.
Je okolo třetí hodiny odpolední, přijeli jsme na Malostranskou a vyrazili se podívat na Klárov. Malý stánek, něco málo přes tři sta lidí, zima a celkem klidná atmosféra. Nuda, nebudeme přece dvě hodiny mrznout venku, najdeme nějakou hospodu. Skončili jsme v cukrárně. Plno lidí se zachovalo stejně. Z toho vznikl mediální klam, že na demonstraci přišlo necelých 500 demonstrujících. Při pochodu se jich napočítalo 3050, což je značný rozdíl.
Poslechli jsme si také pár proslovů, kterým ale stejně nebylo pořádně rozumět. Piráti by měli na příští demonstraci zapracovat na technice. Hlasitější megafon by byl určitě lepší. Každopádně jsem se dozvěděl, proč vůbec protestuji. Prej ňákej svobodnej internet či co. Z okolí jsem měl spíš pocit, že jde hlavně o stahování písniček a filmů.
Teď se na mě může mnoho lidí naštvat, ale stejně to napíšu. Měl jsem pocit, že jsem mezi hromadou socek, který by chtěly všechno zadarmo. Když jsem slyšel hlášku, „Interpreti by měli bejt rádi, že si to vůbec někdo stahuje a poslouchá,“ v duchu jsem si sám pro sebe řekl „Kurva, kde to jako jsem?!“ Nemám problém koupit si originální cd nebo zajít na film do kina. Distributoři by měli zapracovat na online prodeji, ale to už bylo řečeno snad tisíckrát.
Při čekání k nám přišla holka s partou a ptala se, jestli máme hulení. Jo, takže vedle socek další demonstrant bojující za svobodný internet. A že mě vůně trávy provázela celým pochodem, je vlastně taky pravda. Objevilo se i dost takových, kteří přišli demonstrovat, protože je to dost punk. Vzít si na sebe Anonymous masku je punk. „Sdílejme porno“ by skutečný protestant proti ACTA nejspíš neskandoval. Ale možná se pletu…
Nicméně demonstrace se vcelku vydařila. Pohled na lidi bez tváří, s různými maskami, slečnu s knihou 1984 v ruce, mnoho transparentů s originálními hesly, to všechno za to stálo! Ani mi v těch mínus deseti nebyla zima. A pochod hradním nádvořím byl taky fajn.
Mimochodem stavila se i václavská legenda Stanislav Smetana, kterému exekutoři zabavili dům.
Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl, Politika | Žádný komentář
Publikováno 1. 2. 2012
Je prvního února, skončilo nám první pololetí (které bylo velmi úspěšné!) a mě čeká maturita. Měl bych to začít hrotit? Asi jo. Ode dneška začíná má intenzivní příprava. Slibuju. Fakt že jo. A když ne, tak mě alespoň bude strašit tenhle článek na blogu.
Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 5 komentářů
Publikováno 2. 1. 2012
Když jsem psal shrnutí před rokem, začínal jsem větou „Rok 2010 skončil…“ Přemýšlel jsem, jak originálním způsobem začít letos, aby to nevypadalo jako klišé. Nic mě nenapadlo. Tak tedy – jedenáctku vystřídala dvanáctka a já se pouštím do hledání útržků vzpomínek z mého života. Naštěstí tady máme tajmlajnu!
Začátkem roku jsem pokračoval v melancholických náladách a svůj podíl na tom měla celkem silná chřipka, během které jsem objevil naprosto geniální seriál Breaking Bad. Kdo má rád drogy stejně jako já, určitě by se měl podívat.
Březen, měsíc, kdy jsem měl dosáhnout osmnácti let, nezačal zrovna radostně. Umřela mi babička. Nepříliš radostná zpráva. Holt takový je život. V den mých narozenin jsem si užil Hypno show a zpětně musím říct, že to byla asi jedna z nejlepších akcí roku.
V dubnu jsem se skoro zabil na kole, když jsem padal z prudkého srázu. Naštěstí mě zachránil strom a já se následně mohl sečíst v celostátním sčítání populace. Kolo mě ale neomrzelo a následně jsem zdolal vzdálenost 73 km.
V květnu přišla první zásadní událost v mém životě. Splnil jsem si cíl, který jsem si dal na začátku roku a zažádal si o živnostenské oprávnění. Získal jsem díky tomu víc možností, co se práce týče. Blíží se čas podání daňového přiznání, tak doufám, že mě nezavřou. 
Aby té práce nebylo málo, čtrnáct dní jsem si užil na praxi.
O prázdninách se toho moc nestalo. Žádné velké akce, žádné festivaly (letos to budu muset napravit). Převážnou většinu času jsem brigádničil, trénoval na mediálně proslulý běh Nike Run Prague, chodil do autoškoly, občas se projel na kole, nebo navštívil letňanskou posilovnu a v neposlední řadě také „dejtoval s jednou girl“. Takže jsem zapracoval i na dalších úkolu z minulého roku – rozvíjet sociální interakci. Škoda, že to bylo po čase neuvěřitelně únavné až frustrující, ale o těchto věcech si píšu trochu jiný deník. 
V září jsem s mottem na tričku „Sleduj mě, jsem v hajzlu“ uběhl 10 km v Nike Run Prague a konečně viděl naživo Tata Bojs. Obojí byl skvělý zážitek. S Tomášem jsem vyrazil do klubu 007 a zažil legendární párty (drugs included).
Říjen byl zlomovým měsícem. Dostal jsem se do redakce hudebního magazínu musicserver.cz. Bylo to někdy v květnu, kdy sháněli nové redaktory. Poslal jsem jim své texty a dlouho se neozývali. Když mi v říjnu přišel email, že mě berou, upřímně jsem z toho měl radost.
Přelom října a listopadu pro mě byl nejvíc nabitý. Udělal jsem si řidičský průkaz. Kromě práce jsem chodil na různé akce, do klubů, prostě jsem žil naplno. Bylo jasné, že tenhle stav nevydrží dlouho a já jen čekal, kdy se vrátím do zaběhnutého stereotypu. Byl to prosinec. Vlastně abych nebyl tak pesimistický, tak v něčem byl dobrý. Vyzkoušel jsem si, jaké to je být chodící reklamou v centru Prahy!
To by byl výčet těch nejdůležitějších věcí za rok 2011. Musím říct, že pro mě to byl celkem úspěšný rok, i když se mi určité věci nevydařily, získal jsem mnoho zkušeností. Cíle si pravděpodobně nějaké opět napíšu. Prvním jsem si jist – udělat maturitu.
Přeju vám šťastný a úspěšný rok 2012!
Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 2 komentářů
Publikováno 24. 12. 2011
Sedím před monitorem. Mám otevřený Word. Hraje mi Baromantika od Lenky Dusilové. Za deset minut má být večeře. Nestíhám. Tenhle post jsem chtěl napsat před čtyřmi hodinami, ale řekl jsem si: „Když jsou ty Vánoce, odreaguji se nějakou hrou.“ Kdysi jsem rozehrál Portal 2 a nedokončil ho. Skvělý nápad. Jedna z mála her, které si ještě na počítači zahraju.
A teď mě tady všichni stresují, abych se šel vyfotit. Cvak! Vyfoceno! Nakonec se večeře posouvá. Klasika. Nedochvilnost je přece životní styl. Tak až v šest.
Přemýšlel jsem o nějaké vánoční pohlednici, přáníčku. Teď už je pozdě, mohl bych si připravit maximálně nějakou na příští rok. Vlastně sestře jsem upravil jednu fotku. Hodila ji na Facebook a označila tam své přátele. Někteří to z duše nenávidí. Odebrat označení. Klik.
Napsal bych zde ještě krátký odstavec o určitých postojích k Vánocům. Lidi je mají rádi. Ovšem znám i dost kverulantů, kteří jdou prostě proti proudu. Špatné počasí. Přetvářka mezi lidmi. Chybějící vánoční atmosféra. Mohl bych pokračovat, ale už fakt musím. Snad mi nezaskočí kost.
Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 5 komentářů
Publikováno 9. 12. 2011
Před týdnem mi v peněžence přibyla nová karta. Honosí se názvem „řidičský průkaz“. Dává mi mnoho možností, ale nebylo snadné ji získat. Za pravdu mi dá určitě každý, kdo si řidičák dělal (teda krom rádoby frajerů a podvodníků). Jak jsem to tedy všechno zvládl? Like a boss!
Koncem března mi padl osmnáctý rok a mně se naskytla možnost udělat si řidičský průkaz. Zpočátku jsem to odkládal, ale táta mě k tomu dotlačil a někdy v červnu jsem si byl podat žádost. Ještě předtím mě čekala zdravotní prohlídka, kde jsem vyplázl tři kila za razítko. Fér byznys. Vybral jsem si autoškolu v Letňanech a to ze dvou důvodů. Zaprvé jsem z Letňan. Zadruhé mě často přemáhá lenost a nikam se mi dojíždět vážně nechtělo.
První hodinu jsem měl na trenažeru. Prý abych se seznámil řízením a naučil se řazení a rozjezdy. Následující hodinu už byla ve skutečném autě a já zjistil, že mi trenažér příliš zkušeností nedal. Když jsem potom jel do Čakovic, byl jsem z toho v hajzlu. Křižovatky, řazení, blinkry, k tomu všemu celkem hustý provoz. Nestíhal jsem. Po několika jízdách se to naštěstí zlepšilo, a ačkoliv jsem si pořád nebyl úplně jistý, žádné větší chyby jsem nedělal. O teorii asi nemá příliš smysl psát. Ta se musela přetrpět, instruktážní videa byla dlouhá a nudná (soutěž o nejnudnější video vyhrávají Emise a STK – myslel jsem, že umřu).
V říjnu jsem se vším finišoval. Jízdy byly odježděny, teorie poctivě zhlédnuta a já byl připraven na zkoušky. A právě tady začíná ta pravá legrace. Zkoušky byly rozděleny na dva dny. Nejprve testy z pravidel silničního provozu a z konstrukce vozidla, potom jízdy. Testy se dělaly na magistrátu. Ok, přece vím, kde je v Praze magistrát. V den konání zkoušky jsem dorazil na Jungmannovo náměstí. Ejhle, není magistrát jako magistrát! Já měl dorazit na Bohdalec, který je na Praze 10. Ups, epic fail! No nic, tak si to dám příště…
Napodruhé se už zadařilo, na správné místo jsem dorazil včas. Testy na počítači jsem si dal mistrovsky – 100 % za 6 minut. Ještě aby ne, když jsem si to trénoval tolikrát. Technická byla taky v pohodě – pojistky a připojení tažného lana. O dva dny později mě čekaly jízdy s komisařem. Sraz byl v půl osmé v autoškole. Od té doby jsem musel čekat, až se na mě dostane řada. Čas mi pomohl zkrátit Fruit Ninja na iPhonu. Šel jsem předposlední někdy v 11:11 (11.11.2011). Jízdy byly celkem v klidu (až na prudké zabrzdění na oranžovou) a já to udělal!
Teď už jen přemýšlím, co si dám za cíl příště. Traktor? Plachetnici? Vrtulník? Raketoplán? Jedno je ale jisté, silnice už nikdy nebudou bezpečné…
Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 7 komentářů