Archiv rubriky ‚Můj životní styl’


Kde je shrnutí loňskýho roku (2016)?!

Publikováno 30. 8. 2017

Tady! Respektive jsem neměl čas a nechtělo se mi do něho, ale všem věrným čtenářům (tak dva, tři, případně zdravím toho čtvrtýho!) jsem sliboval, že bude, tak jste se konečně dočkali! Navíc mi bába dluží prachy a vymyslel si pro mě takovou trapnou motivačku, že mi je dá, až napíšu shrnutí, haha. TAKŽE KDE SOU MÝ PRACHY?!

Možná si říkáte, že mám asi dost dobrou paměť, když píšu shrnutí loňskýho roku v srpnu roku následujícího. No, nemám. Kdybych měl, tak už asi dávno dostuduju vejšku, haha. Ale nebudu odbíhat – mám takovou magickou věc, který se říká kalendář a jsem celkem důslednej a možná ujetej na evidování dat, událostí, seznamů… prostě datasexuál (hmm, tohle jsem sem už vlastně kdysi psal). Když tak na to koukám, tak loňskej rok byl nudnej. Jakože stalo se toho klasicky dost, ale když si vezmu letošek, tak je to slabej odvar. Ale na druhou stranu to byl zčásti aspoň relativně klidnej rok. No nic, nebudu vás napínat, jdeme na to!

Prvního ledna jsem si v nějaký aplikaci naměřil, kolik cca promile jsem získal v Kouli na bowlingu. 2.40 ‰. Hmm, to budou ty absinthy, co pijem na prasáka čistý, žádný odkapávání do vody, nebo jak se to dělá. Po zčeknutí události, co byla následující den, se mi vrátily vzpomínky. To byla tak šílená, strašná, trapná (a další synonyma) akce. Mám z toho doteď panický záchvaty a úzkostlivý stavy. Ale nebudu konkretizovat, ještě by se na mě mohla sestra naštvat, když by zjistila, že kritizuju jednu akci pod její taktovkou.

Popojedem.

Musím vzpomenout na asi nejlepší narozeninovou oslavu, co jsem kdy měl, kterou mi přichystala Lucka a já z toho byl úplně hotovej, protože to byla přesně taková ta oslava, kterou nečekáte. Nic neočekáváte, říkáte si, že to bude prostě takovej klidnej večer, při kterym se budete cejtit o pár procent důležitějš než normálně, protože stárnete. Vejdete do dveří a začínáte něco tušit (zahlídl jsem celej balík Coca Coly a to se jen tak nestávalo, vlastně nikdy). Po chvíli rozčarování začaly vycházet z vcelku malý koupelny postavy v řadě za sebou – jedna, druhá, třetí, desátá… ne, fakt už si nepamatuju, kolik lidí se tam schovávalo, ale udělalo mi to fakt velkou radost. Přišla na řadu odrhovačka „Hodně štěstí zdraví…“ a já byl šťastnej. Víc napoví bizarní video níže.

Popojedem.

Byl jsem ve Vídni. Na Florence + The Machine. Nejlepší. Obojí. Nemám. Rád. Když. Někdo. Píše, krátký věty, aby jim dal důraz. Už to nebudu dělat. Opravdu. Vídeň byla super, krásná. Říkal jsem si, že kdybych se chtěl někam přestěhovat, Vídeň by byla na seznamu vysoko. Škoda, že neumim německy a asi se to nikdy nenaučim, protože jsem línej. Ale fakt se mi tam líbilo, možná i víc než v Berlíně. A ta Florence, ta byla fakt úžasná! Hned jsem si musel koupit tričko z koncertu a velmi rád ho nosím. Má na sobě takový divný zlatý symboliky, že si lidi myslej, že jsem iluminát, to mě baví. Co mě ale ve Vídni moc nepotěšilo, byla jedna restaurace, kde jsem si objednal guláš a dostal jsem směšně malou porci za asi deset éček. Skoro mi z očí vyhrkly slzy. No, co si budem povídat, nenajedl jsem se. Jo a ještě si z Vídně pamatuju boží název zastávky – Schedifkaplatz – to je prostě gold.

Guláš ve Vídni, lolec

Mňamka

Jedním z hajlajtů loňska bylo určitě to, že jsem udělal státnice. O čemž jsem výjimečně napsal, protože jsem natočil pěkný video na Snapchat (RIP) a říkal si, že si to zaslouží i nějakej ten text. Vlastně si vzpomínám, jak jsem na to ze začátku hrozně sral a třeba bakalářku začal řešit v době, kdy už měli všichni vedoucího. Já jen pobíhal po místnosti s rukama ve vzduchu, srdce mi bušilo jak o závod a já už přemítal nad nejhorším scénářem (ČZU?). Ale nakonec se to povedlo a už můžu říkat, že to byla máslovka.

Popojedem.

O prázdninách jsem byl poprvý na Rock for People, ale upřímně už ani nevím, co mě tam bavilo, neni to zrovna festival pro mě. Hlavně, že mám fotku u tý cedule. Jo, vlastně tam hráli Massive Attack, ale to mě nasralo, jak tam cpali strašně politickou propagandu. Jako ok, bylo cool, že tam promítali český zpravodajský titulky, ale nemám rád tuhle uvědomělou kritiku společnosti, ze který údajně posluchačům běhal mráz po zádech. Mně teda taky, ale spíš to bylo tím, že o půlnoci už bejvá chladno. Ale abych jen nekritizoval, tak jsem na Rokáči objevil celkem fajn kapelu – Suuns. Připomnělo mi to The Soft Moon a to já mám rád, tydlecty temný electro deprese.

Kdo nemá tuhle fotku, tak neví, co to je život

Kdo nemá tuhle fotku, tak neví, co je život a měl by se zabít

Pak jsem byl dva dny na KVIFF, viděl dva filmy, jeden sračka (Malí muži), druhej zahořkle vtipnej (Hasta la vista!). Viděl jsem Karlovy Vary, ale nepotkal jsem Ládíka, což mě trochu mrzelo, ale aspoň jsem nemusel sundavat boty.

Nakonec jsem byl tradičně na Colours of Ostrava, tam jsem byl výjimečně po dlouhý době pod stanem. No, stálo to za to! Celý čtyři dny pršelo a bylo hnusně. To sou pak chvíle, kdy maj drogy opodstatnění… Ale dost těhdle vtípků, nemuselo by se to líbit nějakejm HR stalkerům a pak by mě nemuseli zaměstnat (jak říká můj táta). Upřímně ani tam mě toho moc neuchvátilo, asi jsem už moc náročnej. Tame Impala dobrý, M83 fajn tancovačka (ale nezahráli „Wait“ 🙁 ), Slowdive jsem bohužel nevěnoval úplně pozornost a ANOHNI jsem viděl jsem cca půlku. Underworld na závěr byli vlastně dobří, to jsem si celkem zapařil.

Během roku chodím na hodně koncertů, nemá cenu je tady vypisovat (to možná, až konečně udělám něco jako seen live list, což je na mym seznamu nápadů na projekty úplně dole, ale třeba někdy) ale musím zminit konkrétně jeden – v srpnu jsem byl na Disclosure s Davidem a bylo to S U P E R. Ták, a seš konečně v článku na mym blogu, doufám, že máš radost.

Pak už nebylo moc o co stát, podzim byl trochu depresivnější, ale to je každoročně, takže žádná změna. Vlastně velký pozor – někdy v říjnu oslavil můj blog desetiletý výročí. Neslavil jsem, ale 10 let je už sakra dlouhá doba. Inu, možná jsem jeden z nejstarších blogerů ve hře!

Popojedem, ale už naposledy.

Koncem roku nás čekal tradiční bowling v Kouli, tentokrát posedmý a už to začíná bejt taková rutina, možná by to chtělo změnu? Uvidíme.

Jo a abych nezapomněl, mam balkónovku u Třeštíka, což znamená, že jsem celebrita, takže záviďte.

Balkónovka u Třeštíka

Fame, děvko!

Hmm, už je celkem pozdě, to zas zejtra přijdu pozdě do práce…

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Žádný komentář

Swans report aneb jak mi (opět) krvácelo z uší

Publikováno 23. 10. 2016

Už jsou to dva roky, co jsem viděl Swans poprvé. Byl to pro mě velkej zážitek. Možná tomu přikládám větší váhu, když to bylo „poprvé“, ale prostě mě ten večer uzemnil. Pokud si vezmu všechny ty koncerty, na kterejch jsem kdy byl, tak tenhle patří určitě mezi ty nejvýznamnější. Tady je kdyžtak link na muj report.

Bylo to v Lucerna Music Baru, kterej nemám rád, ale sou to přece Swans. Michael Gira si tehdy jako předskokana vybral ráznou ženu Pharmakon, o který mý přátele řikaj, že je to kašel a podobný (rádoby) vtipný poznámky. Už to její vystoupení byl dost jedinečnej zážitek. Řvala do mikrofonu, mlátila do divnýho plechu, pak naběhla mezi publikum a řvala lidem do tváře. Bylo to jiný a bylo to vlastně dost super.

Potom nastoupili Swans s tím, že budou hrát přes dvě a půl hodiny. Už doma jsem si říkal, že nevím, zda to vydržím, poněvadž mám radši kratší koncerty, ale sou to přece Swans. Dvacetiminutový burácení do bubnů a gongu byla jen příprava na intenzivní meditaci, která následovala. Následovala novinka „Frankie M“, kterou jsem si zamiloval na první poslech a na aktuální desce „The Glowing Man“ ji zbožňuju asi nejvíc.

Čekal jsem, že se bude jednat o hlasitej koncert, ale teprve naživo jsem poznal, že je to opravdu kurevsky hlasitý. Pokud si to pamatuju dobře, povedlo se jim odpálit jejich vlastní zesilovač. Naštěstí po chvíli opět pokračovali v mohutných plochách hluku.

Cestou domů jsem se cejtil docela odevzdaně a pískalo mi v uších. Následující den jsem šel do školy a v půlce druhýho cvika se mi nějak zintenzivnělo pískání a přidal se šum. To jsem pak radši jel domů. Ještě další dva dny jsem slyšel mírnej pískot a opravdu cejtil bolest v uších. Docela mě to vylekalo, ale měl jsem s tím počítat, sou to přece Swans.

Následně jsem Swans viděl i na loňskym ročníku Colours of Ostrava. Vzhledem k tomu, že se jednalo o festivalovej koncert, byla jeho stopáž omezená asi jen na hodinu a půl nebo dvě a i ozvučení bylo slabší, nicméně na festivalový poměry stále nadstandard a já si to moc užil (což se nedá říct o ostatních, kteří se na koncert dostali úplnou náhodou a zděšením jim praskaly bubínky).

Z předchozích zkušeností jsem se na letošní koncert radši připravil. Lístky jsem koupil v první vlně a rovnou si pořídil lepší ucpávky do uší. V uších mi pískalo před čtrnácti dny z rýmy a tinnitus mě opravdu děsí, takže jsem k tomu přistoupil zodpovědně.

Tentokrát Swans vystupovali v Divadle Archa, takže si oproti LMB výrazně polepšili. Očekávání jsem neměl tak velký jako napoprvý a asi jsem byl až moc nostalgickej, protože se mi zdálo, že úroveň hluku je mírnější. Plus jsem si vychytrale po intervalech bral špunty do uší, abych se cítil jako elita, která ví. Nakonec jsem ale stejně zaujal sebedestruktivní způsob poslechu a nechal do sebe tu lavinu neřízeného hluku proudit. Bylo to takový osvobozující a povznášející. Ještě k předskakující Anna von Hausswolff – stihl jsem bohužel jen necelou půlku vystoupení (takže jednu písničku) a nebylo to špatný, ale něco tomu chybělo. Pharmakon byla v tomhle směru jedinečná s dostatečně kontroverzní show.

Zpět ke Swans. Upřímně mám raději agresivitu z desky „To Be Kind“, poslední nahrávka „The Glowing Man“ je sice super, ale je vidět, že na ní Swans konečně nalezli klid a mír. Každopádně závěrečná titulní skladba byla kulervoucí (doslova), to jsem si ty čtvrthodinové návaly agresivního zvuku opravdu užíval. K samému vyvrcholení jsem ale nakonec sáhl opět ke špuntům. Bylo vtipný sledovat kolem mě lidi, kteří si s vyčerpanými výrazy v obličejích zakrývají uši a odevzdávají svou duši šamanským popěvkům Michaela Giry. Během vystoupení se naskytlo plno zajímavejch momentů a rozhodně se musí ocenit i spolupráce muzikantů na pódiu.

Sluch jsem si nakonec opravdu uchránil, ale následující dva dny jsem opět cejtil, jak sou uši vyčerpaný a radši jsem je nechal odpočinout a nemučil je další hlasitou hudbu. Plus ještě vtipná storka závěrem – jelikož jsem po těch letech přibral, do trička se zubama se už nevejdu. Tak trochu jsem doufal, že si koupím novou velikost, protože ten motiv zbožňuju. Merchendise tam prodávala silnější ženská, která úspěšně hypnotizovala každýho svým monstrózním výstřihem. Každopádně triko se zubama měla, takže za mě dobrý!

Mimochodem dnes bylo oznámeno, že se k nám Swans v rámci turné vrátí ještě v březnu, tentokrát však do Brna. No, už o tom začínam přemejšlet, sou to přece Swans!

Napsal izmy, v kategorii Hudba, Můj životní styl | Jeden komentář

Dixxx report a nostalgické vzpomínání na první poslech Dixxx

Publikováno 13. 10. 2016

Ani to dlouho netrvalo a jsem tady s dalším reportem, kterej bude opět psán s lehkostí (vskutčnosti to trvalo, začal jsem psát krátce po koncertu a pak jsem to zapomněl dopsat a už je to asi měsíc! ale nevadí). Tentokrát jsem byl na koncertu český legendy Dixxx [dé í iks iks iks]. Pro plno lidí to je asi naprosto neznámá záležitost, nicméně pokud jste pamětníci českýho rapu a pamatujete doby, kdy se dal českej rap ještě poslouchat, tak jste doma a víte. Už jsem skoro ani nedoufal, že Dixxx uslyším naživo.

První a jediná deska vyšla před jedenácti lety (pokud nebudu počítat Extended edition) a to bylo v době, kdy jsem se teprve hudebně hledal. Pamatuju si úplně přesně na první poslech týhle desky, takže než se dostanu k reportu, vysypu tady pár nostalgickejch bobulí (pozor, odkaz na novou sérii South Parku!). Bylo to někdy v zimě v roce 2005, byla tma, seděl jsem v autě a vraceli jsme se z hor. Na svym přehrávači jsem si pustil nově staženou hudbu z W.A.R. fóra, konkrétně ze sekce Rap. Měl jsem tam nějakej shit od brněnský kapely Naše věc (teď při psaní jsem si pustil „Hořký menu“ a vono to nebylo vůbec zlý, skoro bych řek, že to bylo na tu dobu dost dobrý + je to snad úplně první rap, co jsem si stáhnul), pak asi nějakej Chaozz a Dixxx. No a Dixxx mě uchvátili. Bylo to vlastně taky mý první setkání s elektronickou hudbou. „Benchpress“ mě odrovnal. Úplně. Textově mi v hlavě utkvělo „Linoleum“ kvůli pasáži „zůstaneš s ní, rozluč se s levou koulí“. Samozřejmě jsem byl dítě, a proto se mi míra vulgárností v písničkách líbila. Zpětně však nemůžu říct, že by ty texty byly prvoplánový, naopak mě stále fascinujou svojí promyšleností. Postupně jsem se dostal k Supercrooo, kde jsem nejdřív slyšel „České kuře: Neurofolk“ a paradoxně ho mám radši než legendární „Toxic Funk“, ale už v tý době jsem věděl, že tenhle směr rapu je mi bližší.

Co se týče koncertu, byl jsem spíš zklamanej. Byla to Ristova oslava padesátky a pravděpodobně tam přišlo hodně jeho kámošů, co Dixxx moc neznali. Pak jsem tam zaznamenal i dost cizinců a říkal jsem si to samý. Na druhou stranu bylo fajn, že tam nikdo neskákal a mohl jsem si tak koncert užít celkem v klidu. Od setlistu jsem však čekal víc. Zazněl „Top Rock RMX“, „Nakopni Dixxx“, „Hugo Boss“, docela zkrácená verze „Benchpressu“, pak snad ještě kus „Chtít mít víc“ a samozřejmě pecka „Svět je nádherný“. Vono toho vlastně nebylo zas tak málo, ale čekal jsem fakt, že zahrajou komplet Dixxx materiál. Nakonec zaznělý věci od Supercrooo, který nikdy neomrzí a pak začaly sólo songy s hostovačkama s PSH, což mě už nebaví. Takovej Vladimír mě irituje už jen svojí přítomností. Abych nebyl moc kritickej, tak Orion překvapil, jelikož dal s Jamesem nějaký věci z „Orikoule“, což je deska, kterou mám vlastně taky celkem rád.

Dixxx koncert

Docela špatná fotka, ale moje <3

Po koncertu měl nastoupit nějakej DJ, ale totálně se jim posralo ozvučení a asi deset minut to tam štelovali. Docela fail. Ale tak pořád to byla narozeninová párty než akce, na který by chtěli vyvatit tisíce. O tom svědčí i soutěž o CD, kdy se každej den losovalo z lidí, co si koupili lístek. Co vám budu povídat, vyhrál jsem hned druhej den po koupi lístku a mám tak dvě originálky „Extended edition“. Kdyby někdo chtěl, tak mi napiště a dohodneme se (viděl bych to na cenu 1000 Kč a vejš, je to přece raritka… ne, dělam si srandu).

Napsal izmy, v kategorii Hudba, Můj životní styl | Žádný komentář

Jsem Bc. a hraju pokémony

Publikováno 2. 8. 2016

„Už by to zas něco chtělo, skomírá to tu jako můj život,“ znělo mi v hlavě někdy minulý týden (život mi zas tak neskomírá, napsal jsem to spíš jen pro efekt). Ono se pořád něco děje, jen jsem se z mrtvý platformy blogu přesunul na Snapchat (izmy666, už to najížděj!), což je sociální síť pro lidi, kterým bych už generačně neměl rozumět (například můj devítiletej bratránek točí videa na YouTube a chce bejt slavnej jako Mishovy šílenosti).

V poslední době se staly dvě důležitý věci. Po čtyřech letech jsem konečně ukončil bakalářské vzdělání a dosáhl na titul Bc. Tou druhou věcí je, že vyšla hra Pokémon Go a já jí podřídil část svého života. Momentálně jsem level 22 a zabírám gymy ve Vysočanech. Ten Snorlax s CP 1916 je můj! Berte to samozřejmě s nadsázkou, nějací pokémoni jsou proti titulu z celkem prestižní školy opravdu nic. Mý studium bylo náročný, ale zpětně si uvědomuju, že jsem se mu jen dostatečně nevěnoval, a proto bylo tak náročný. Ono většina lidí říká, že je jejich studium nejtěžší na světě, ale já naštěstí patřím do množiny těch, kterým se to dá alespoň trochu věřit (zdravím ČZU a zároveň se omlovám za lehce arogantní tón 🙁 ).

Ačkoliv jsem si ze všech absolvovaných matematik oblíbil statistiku nejméně, dělání životních statistik mě velmi baví, jsem tak trochu datasexuál. Ze školy jsou asi nejzajímavější tyhle – lineární algebru jsem měl zapsanou třikrát, ale až napotřetí jsem si jí opravdu dal pěkně a celkem i oblíbil. Nejvíc pokusů jsem vystřílel na automaty a gramatiky, ale to hlavně proto, že je to předmět s naprosto nesmyslnou zkouškou.

Do bakalářské práce jsem se příliš nehrnul a až po odevzdání jsem si říkal, že to byla vlastně dobrá zkušenost a že jsem si s tím měl dát víc záležet. Tak třeba u diplomky… Nicméně jsem alespoň přičuchl k UXD a zjistil, že to je další z profesních oblastí, které mě zajímají. Začínám být rozpolcen!

Státnice. No, když jsem poprvý koukal na okruhy, říkal jsem si, že to bude máslovka. To bylo někdy v březnu. V květnu jsem to trochu přehodnotil. Čtrnáct dní před termínem jsem to začal hrotit trochu víc. Byl jsem dost ve stresu. Chodil jsem spát v pět ráno. Zjistil jsem, že neumím věci, který bych vlastně i chtěl umět a proklínal se, že jsem to dřív flákal.

Toho osudného dne jsem byl vystreslej, to jako jo, ale tak nějak jsem věděl, že ke každý otázce alespoň něco napíšu. Samozřejmě, že jsem dostal otázku, kterou jsem chtěl nejmíň. No, ale dal jsem to. Ten pocit, když jsem odcházel ze školy, byl fakt skvělej.

Pamatuju si, jak jsem si kdysi říkal, že hodím na Facebook status ve stylu „Jsem Bc., looooooool vy nuly“. Zpětně jsem si ale řekl, jak to je strašně trapný (navíc to už ani není aktuální hláška) a nějaký ty kecy o pokoře. Plus když jsem na sítích četl oslavný statusy lidí, kteří udělali státnice na školách typu VŠO, řekl jsem si, že to opravdu nemám zapotřebí. Takže si honím ego alespoň zpětně na blogu, kterej čte pár mých kamarádů a rodiče (ahoj mami a tati!).

Autor je bakalář.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 3 komentáře

Velkej comeback a dodatečný shrnutí roku 2015

Publikováno 6. 3. 2016

Je to tady! Už jsem ani nedoufal, že se to stane. Blog mi zeje prázdnotou přes rok. Mrzí mě to, ale buď nebyl čas, nebo nebyla chuť, nebo jsem byl prostě línej (to především). Někdy v srpnu jsem se rozhodl psát článek o Colours of Ostrava a začal v něm vtipným odstavcem o tom, jak ten článek odkládám a že se konečně zadařilo ho napsat. No, nezadařilo. Shrnutí jsem chtěl napsat v lednu, kdy jsem měl ještě dost optimistickej pohled na svět a zkouškový. Nakonec se mi to protáhlo a nedostal jsem se k tomu. Teď bych měl psát nějaký reporty z koncertů, ale při nočním rozjímání na balkóně jsem usoudil, že bych měl napsat spíš tohle. Takže jdeme na to!

Start roku veskrze nezáživný

Začátek roku byl tradičně zkouškový. Po všech mých studijních eskapádách jsem se konečně snažil studovat zodpovědně a ono se to vyplatilo! Ego mi rostlo každým úspěchem. Takže tady to bylo dobrý.

O volnejch chvílích jsem chodíval plavat do bazénu, protože jsem měl neomezenou permici do Hloubětína a plavání je jeden z mála sportů, který mě celkem i bavěj. Jednou jsem tam zapomněl plavky, a když jsem si je byl vyzvednout, tak jsem nebyl schopnej je popsat. Nakonec mi je ale dali. To bylo vtipný (ale vám to asi vtipný nepřijde, co?). No, a když jsem se nevěnoval škole a neplaval, tak jsem se bavil Tinderem. Kdo zná, ten ví.

Velkej comeback a dodatečný shrnutí roku 2015

Krize identity

Nějakou dobu jsem byl bez práce. Pořád ještě mi zůstalo psaní o hudbě, ale nějak jsem začal mít krizi. O hudbě píšu už přes čtyři roky, ale poslední rok to není ono. Chodím opravdu hodně na koncerty, často si vybírám nepříliš známý interprety (překvapivě dost queer umělců), ale jak to je pořád dokola, tak už jsem úplně vyprahlej a trvá mi to. Nicméně když jsem psal teď naposledy o Youth Lagoon, tak mě to bavilo, třeba svítá na lepší časy!

Psaní je ale spíš jen koníček, trápilo mě, že nedělám nic moc ve svym oboru. Někdy v dubnu jsem šel na pohovor, kterej skončil slovy „ozveme se vám“. No a co myslíte? Nikdy se neozvali. Ale zpětně si říkám, že to je dobře, zdálo se mi to tam celkem dost nerdský.

Co je? To jste se nikdy nefotili s rouškou a nůžkama?

Co je? To jste se nikdy nefotili s rouškou a nůžkama?

Pracovně se mi zadařilo koncem léta, shodou náhod ve firmě člověka, kterýho jsem dřív znal jako bloggera. Inu, svět je malej. No a musím říct, že mě to tam baví a jsem za tu práci rád.

Winning

Když jsem byl bez práce, tak jsem se naplno věnoval škole. No, a jelikož jsem opakoval už potřetí lineární algebru (to je ten předmět, ze kterýho mě vyhodili ze školy, ale já se stejně nevzdal), tak jsem se připravoval opravdu důsledně. Tu jsem nakonec dal celkem v klidu. Plus jsem si fakt oblíbil předmět o bezpečnosti a trochu zvažuju, zda se ubírat tímhle směrem.

Umíte spočítat příklady, neumíte teorii :(

Umíte spočítat příklady, neumíte teorii 🙁

Koncem semestru se mi stala ještě jedna krásná věc – seznámil jsem se s jednou slečnou, se kterou jsem dodnes a šťastnej! Bohužel nejsem tak sentimentální jako Póďa, takže tu nebudu vyznávat lásku a nechám si to radši do soukromí (sorry :D).

Colours of Ostrava

Na vyhlášenej ostravskej festival jsem jel společně s Luckou a bylo to fajn. Ubytování jsem řešil na poslední chvíli, tudíž jsem nesehnal lístky do stanovýho městečka. Super, co teď? Spát na ulici? Nakonec jsem zkusil štěstí přes couchsurfing a zadařilo se. Spali jsme u jednoho pohodovýho týpka, kterej u sebe ubytoval ještě další čtyři lidi. Festival byl super a tady je moje koncertní topka: Swans, The Soft Moon, Clark, Vök, Danger, Caribou, Kasabian, The Mispers, St. Vincent a Kieslowski.

Itálie aka #burantrip

O prázdninách jsme vyrazili do Itálie. Já, Lucka, poděs, bába, Káťa a Káťa. Byl to super tejden plnej opalovaček a chlastu (absinth included). Hned po příjezdu jsem si koupil selfie tyč, což byla jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy udělal. Opravdu. Za zmínku stojí hlavně první den dovolený, kdy na nás sousedi lidi vodu z balkónu, bušili na dveře a vypínali elektřinu. Následující video je snad dostatečně vypovídající:

Itálie aka #burantrip

#prayforselfietyč

Runkeeper goal

Přes léto jsem se nudil a zjistil zděšující věc – tloustnu. Rozhodl jsem se teda začít opět aktivně běhat. Runkeeper nabízel možnost zvolit si cíl, navolil jsem si teda, že za dva měsíce uběhnu 150 km. Máslovka.

Pěkná koláž, co?

Pěkná koláž, co?

Teď zjišťuju, že nic nedělám a opět tloustnu, což znamená, že během příštího týdne začínám běhat!

Tradiční silvestrovský bowling

Bowling v Kouli na Čerňáku nikdy nezklame. Obama sice nedorazil, ale i tak byla účast víc než slušná, sešlo se nás neuvěřitelných 15! Vůbec nevím, jak to dělám, ale opět jsem všechny rozdrtil.

Tradiční silvestrovský bowling 2015

Absinthová víla

Dlouho jsem se potýkal s nějakym zasranym malwarem na hostingu, ale snad už je to konečně v pohodě a blog pojede. Takže co dál? Mám v plánu sepsat tradiční hudební shrnutí, kde si pohonim ego tím, co všechno znám a výjimečně taky napíšu něco o seriálech, který jsem v loňskym roce viděl. Dál možná nějaký krátký pravidelný spoty, kterejma bych se chtěl motivovat k lepší disciplíně, protože musím psát bakalářku.

Závěrem snad jen – po roce jsem zpátky a jsem silnější než dřív! Bude to jízda!

Ještě vlastně jedna věc. Minulej rok jsem se inspiroval jedním statusem na Facebooku a celel rok jsem si vedl statistiku vypitejch piv. Pokud jsem počítal dobře, tak jsem za rok 2015 vypil 210 piv, což je cca 100 litrů (když uvážim, že někde točí jen 0,4). Asi bych se měl přihlásit k anonymním alkoholikům…

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Žádný komentář