O prázdninách jsem měl příležitost zajít si s přáteli zahrát Laser Game. Znalci How I Met Your Mother jistě tuší, o jakou hru se jedná. Pro nezasvěcené – jde o společenskou hru, ve které mezi sebou soupeří týmy (případně jednotlivci), každý má pistoli a na sobě vestu s čidly. Pistole vysílá laserový paprsek a cílem je trefit se do čidla protivníka.
Domluvili jsme se a vyrazili na Zličín, kde je možnost si tuto hru zahrát. Hraje se ve speciální aréně, je to takové bludiště neboli labyrint. Na Zličíně má aréna dvě poschodí a rozlohu přibližně 500 m2. Jelikož nás bylo pouze pět, nemohli jsme hrát na týmy, ale pouze všichni proti všem.
Před začátkem nám bylo vysvětleno, jak se co dělá. Například pistole se musí držet oběma rukama, aby byla funkční. Potom jsme vběhli do tmavého labyrintu a měli 20 vteřin na to se schovat. Následně začala hrát hudba a mohlo se začít! Byla to docela zábava a hlavně pořádnej adrenalin! Člověk se při tom vážně zpotí.
Pokud se i vy rozhodnete zahrát si Laser Game, doporučuji vám domluvit se s velkou partou lidí. Pak hra nabírá úplně jiný rozměr.
V tomto článku bych se chtěl rozepsat o tom, jak někteří přistupují k povinným praxím na školách. Budu psát ze své zkušenosti, z toho, co vím a slyším od spolužáků na naší škole zaměřené na výpočetní techniku.
Minulý rok jsme praxe neměli a dočkali jsme se jich až teprve nyní, ve třeťáku. Měli jsme na výběr – buď si praxi zařídit sami, nebo to nechat na škole. Převážná většina mých spolužáků si praxi zařídila sama. Už od začátku říkali, jak tam nic nebudou dělat, že budou sledovat filmy a zabíjet čas na internetu. Někteří dokonce vyprávěli, jak budou doma a v případě kontroly ze školy budou „jakože na služební cestě“. Úsměvné bylo sledovat první den praxe Facebook, konkrétně statusy o tom, jak se mí spolužáci skvěle vyspali, sarkastické poznámky o náročnosti jejich práce a podobně laděné příspěvky.
Zní to absurdně, já vím. Ptám se sám sebe: „Copak to má nějaký smysl?“ A sám si odpovídám: „Nemá!“
Chápu, že pracovat bez vidiny zisku není příliš motivující, ale aspoň se nemusíme stresovat ve škole při písemkách a zkoušení. Krom toho jde hlavně o nastavení se do pracovního módu, který (skoro) každého po vystudování školy čeká. Když se tomu někdo snaží vyhnout, je to jeho volba, tím hůř pro něj v budoucnu.
Ve čtrnáctidenní praxi pro studenty informačních technologií na střední škole bohužel nevidím příliš velký smysl. Je jasné, že jim nikdo nesvěří důležitou práci, díky které vydělává. Pak to bohužel dopadá tak, že student, který očekává, že se naučí něco nového, skončí s balíkem Officu a instalací Windowsu. A tak nezbývá nic jiného, než si z ní odnést alespoň správnou pracovní morálku v zaměstnání.
Na závěr přihazuji fotku z mé praxe, aby bylo vidět, že se neflákám.
25. března 2011 to přišlo. Zestárl jsem na krásných osmnáct let. Při pohledu na článek z minulého roku mám radost. Ze seznamu věcí, které budu moct dělat, jsem už řadu z nich vyzkoušel. A musím říct, že některé jsou super! Jinak ale nic moc. Mám čekat, že ještě něco přijde?
Osmnáctiny by nebyly osmnáctinami bez pořádné oslavy. V den narozenin, tedy pátek 25., jsem se vydal na hypnotizující akci Hypno 808 (všechny možné drogy included). Byl to křest nově vzniklého labelu a tak tam vystoupili všichni jeho členové. Trochu jsem nepochopil začínajícího Hamise, pro mě nuda. Igorovi nebylo příliš rozumět, ale jeho show byla neskutečně energetická. Pro mě všechno začalo Maratem, který přišel na stage a na očích měl Ray-Bany. Po skvělé show ho vystřídal Smack a vše vrcholilo samotným Toxxxem. Zahráli snad všechny společné věci. Po pokřtění labelu ještě přišla premiéra klipu V hajzlu. Byl jsem z toho v hajzlu. Po dlouhé době konečně povedený song a klip zároveň.
Včera jsem měl ještě jednu „jakoby“ oslavu, ale ta nestojí za řeč. Zmíním se snad jen o tom, že jsem si poprvé vyzkoušel zahrát ruletu o peníze. A vyhrál jsem! Skvělej pocit! Začínám chápat gamblery!
Rok 2010 skončil a já se dostávám k článku, ve kterém ho celý shrnu. Nutno uznat, že se toho stalo docela hodně, některé věci byly pro můj život zásadní více, některé méně. Při čtení článku z minulého roku jsem si uvědomil dost věcí. Z deseti předsevzetí se mi převážná většina splnila (dobrá, tak třeba „častěji blogovat“ nevyšlo, snad se tento rok polepším), za což jsem velmi rád.
Začnu tím nejzásadnějším, což pro mě bylo objevení společenské dynamiky. Už delší dobu předtím jsem se zajímal o komunikaci, psychologii a sociologii, které z ní vycházejí. Jsou to věci, o kterých mě baví číst a pak je ve společnosti zkoumat. Díky tomu jsem poznal mnoho zajímavých lidí se stejnými zájmy a rozšířil tak svůj společenský kruh.
Ještě předtím, vlastně i potom jsem zažíval různá překvapení a následná zklamání. Zpětně si říkám, že jsem mohl řadě situací předejít. Anebo je vyřešit jinak – lépe – kdybych v té době věděl, jak na to. Teď už je sice pozdě, ale chybami se člověk učí.
Znamením jsem beran. Podle charakteristiky znamení bych měl být egocentrický a tvrdohlavý. Egoista jsem (ještě aby ne) a na té tvrdohlavosti také něco bude. Když s někým diskutuji, stojím si za svým. Problém je, když mám na druhé straně stejně tvrdohlavého „protivníka“. Kvůli tomu jsem se často dokázal dostat z diskuse až do hádky. No a pak nastává taková trapná situace, že se se mnou daný člověk nějakou dobu nebaví. Už jsem si zvykl.
O letních prázdninách jsem si zařídil brigádu na stavbě. Ne, že by ta práce byla špatná. Jako fyzické odreagování to bylo dobré, ale nemohl bych to dělat celý život. Kromě toho jsem měl práci také na počítači. Převážná většina byly jednorázové zakázky, ale podařilo se mi zajistit i dlouhodobější práci.
Začátkem podzimu na mě přicházely melancholické nálady, nevím proč. Asi přišel den, kdy jsem začal „ztrácet koule“ (ano, posluchači Vanessy by měli vědět). Díky tomu jsem přišel na to, jak efektivně mrhat časem a propadat prokrastinaci. Lék jsem zatím ani na jedno nenalezl, pokud ho však máte, tak mě prosím kontaktuje mailem, děkuji. Aby toho nebylo málo, přišel jsem o iPhone. Neberu to jako katastrofu, jak se říká – všechno zlý je k něčemu dobrý.
Vánoční prázdniny byly sice hrozně krátké, ale zato jsem si je pořádně užil. Tolik akcí jsem nečekal a skoro každý den jsem měl nabitý. Dokonce mi nebylo blbě po Silvestru!
Předsevzetí na nový rok si dávat nebudu. Nechci totiž čekat na dobu, kdy si lidé masově řeknou, že začnou něco dělat. Snažím se na takové situace nahlížet způsobem – „Chci něco změnit? Začnu hned!“ Abyste neřekli, tak na závěr napíšu alespoň plány do roku 2011. Jedním je udělat si řidičák a tím druhým živnostenský list. Snad to zvládnu.
Přeji vám šťastný a úspěšný rok 2011 (snad si na tu 11 zvyknete rychleji než já).
Minulou sobotu se mi stala docela nepříjemná věc. Přišel jsem o iPhone. Neupustil jsem ho na zem, nespadl mi do vody, ani jsem ho nezkoušel rozmixovat v mixéru. Přišel jsem o něj tím nejhorším způsobem – byl mi odcizen.
Sobota ráno a já se vracím z centra Prahy, kde jsem byl na jedné oslavě (byla to docela přehnaná akce, o tom se však rozepisovat nechci). Nikdo bohužel nemá stejnou cestu směrem na Letňany jako já, a proto jedu sám. Na náměstí Republiky se mi nechce čekat na noční autobus, vydávám se tedy směrem na Hlavní nádraží. To byla chyba, měl jsem přeci jen počkat.
Na Hlavním nádraží chvilku po mém příchodu přijíždí první ranní souprava metra a já nastupuji. Teď přichází ten osudový okamžik – usínám. V metru usínám celkem často, když jezdím přes půlku Prahy, ovšem teprve teď se mi to vymstilo. Probouzím se na konečné stanici v Letňanech a vystupuji. Po chvíli zjišťuji, že můj iPhone, který jsem ještě při nastupování měl v pravé kapse, už nemám. Prohledávám všechny kapsy a bez úspěchu. Zklamaný tedy jedu domů.
Ráno jsem to šel okamžitě nahlásit na policii, které jsem poskytl IMEI číslo telefonu. Policie po telefonu bude dva měsíce pátrat a potom ho zablokuje. Jsem poněkud skeptický, že by se mohl nalézt, ale nesmím přestat doufat. Ostatně pár lidí mi říkalo, že se jim ukradené mobily vrátily zpět.
A jak se dá zjistit podle IMEI čísla pachatel? V telefonu musí být SIM karta. Když se telefon přihlásí k sítí, operátorovi se odešle kromě telefonního čísla i IMEI číslo. Jestli bude na SIM kartě paušál, není žádný problém dohledat jméno a bydliště daného člověka. Je zde ovšem riziko, že zloděj bude natolik šikovný a IMEI číslo změní. V tom případě se mobil dohledat nedá.
Uvidím, jestli se mi iPhone někdy vrátí. A když ne, mám z toho alespoň „storku“, zkušenost a ponaučení.
O prázdninách jsem měl příležitost zajít si s přáteli zahrát Laser Game. Znalci How I Met Your Mother jistě tuší, o jakou hru se jedná. Pro nezasvěcené – jde o společenskou hru, ve které mezi sebou soupeří týmy (případně jednotlivci), každý má pistoli a na sobě vestu s čidly. Pistole vysílá laserový paprsek a cílem je trefit se do čidla protivníka.
