Archiv rubriky ‚Můj životní styl’


Ohlédnutí za We Run Prague 2014

Publikováno 5. 10. 2014

Když si nedávno Poděs stěžoval, že píšu až moc cool, rozhodl jsem mu věnovat tento článek. Doufám, že tentokrát bude spokojený!

Mám tady plno blogových restů. O první půlce prázdnin jsem se zmínil už v mé melancholické zpovědi, kde jsem neúspěšně urychloval nekonečno. Z těch větších událostí jsem vypíchl festivaly Bažant Pohoda a Colours of Ostrava. Z druhé půlky prázdnin mi zbývají jednak boží výlet do Berlína, jednak roadtrip z Prahy do Vilniusu (to je v Litvě, kdyby někdo nevěděl). Takže tyhle cestopisný články do konce roku určitě sepíšu. Teď se však vrhnu na běžeckou událost roku, kterou je pro mnohé (běžce amatéry a onanisty nad Nike fajfkou) We Run Prague.

Kromě minulého ročníku, kdy jsem nestihl vymyslet dobrý motto na triko (až moc pozdě jsem přišel na suprčupr „loooool vy nuly“), jsem vždycky běžel. Napoprvý to nebylo moc chválihodný, čas jsem radši zapomněl a dohledávat ho nebudu, napodruhý jsem si střihl nejlepší čas vůbec a cítíl jsem se jako král. Jak to dopadlo napotřetí? Deset kilomentrů jsem uběhl už několikrát, ale běžet v davu je lepší a motivuje to k lepšímu výsledku.

Cesta ke slávě

Od začátku roku jsem nic nedělal. Ne proto, že bych nechtěl, nebo že bych byl línej (ok, jsem línej), ale protože jsem měl tu zpropadenou mononukleózu a nesměl kvůli tomu půl roku sportovat. S přípravou na desetikilometrový maraton jsem začal měsíc před závodem. Probudil jsem ze zimního spánku fajn aplikaci RunKeeper, abych si svůj výkon mohl trackovat a rozhodl se po každym doběhnutí vyfotit, abych mohl vytvořit pěknej fotoromán.

Už po prvním běhu jsem věděl, že to v sobě stále mám. „Neměl bys to na začátku tak přestřelovat, ale šetřit se a postupně zrychlovat a zvyšovat vzdálenost,“ říkali všichni kolem. Ale já je neposlouchal! Před závodem jsem byl běhat asi 7x. Jednou jsem si dal desítku nanečisto a zvládl to v pohodě.

V sobotu 30. září byl ten osudný den! Vybíhalo se až večer a já se cítil mírně vyčerpaně, protože jsem nastydl po šestnácti hodinách v autobuse při návratu z Litvy do Prahy. Ale hecnul jsem to, na startu jsem si stoupl do druhého nejrychlejšího koridoru s ostatníma (zdravím @tomaspotesil, @marekbrumlich a @37x5y). Prvních pár kilometrů bylo v pohodě, atmosféra skvělá a ani nechybělo počáteční nadšení. V půli trasy jsem dokonce potkal @thehawkes! Mezi 6-8 kilometry na mě dopadla krize. Umíral jsem, ale nemohl jsem se zastavit. Na druhý občerstvovačce jsem do sebe hodil nějakej energy drink a se zaťatými zuby se vrhl vstříc cíli!

Závod jsem uběhl za 50:10, což je na mou dlouhou běžeckou pauzu úctyhodný výkon. Ve výsledkový listině jsem se umístil na 1850. místě a v kategorii muži na 1602. místě. Sice jsem doufal, že celkový čas stáhnu pod 50 minut, ale nevadí, příští rok se mi to určitě podaří. A tady je slíbenej komix:

We Run Prague 2014 1/2

We Run Prague 2014 2/2

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Jeden komentář

Po dvou letech další Expendables, tentokrát trojka

Publikováno 17. 9. 2014

Během letošních prázdnin jsem navštívil kino opravdu častokrát. Až jsem si z toho musel založit věrnostní kartičku Cinema City. Začalo to hororem Deliver Us From Evil, na kterym jsem byl s jednou holkou z Tinderu (funny storka, ale o tom sem RADĚJI psát nebudu :))))). Byl jsem dojat u hudebního romantického kýče Love Song, zasmál jsem se při 22 Jump Street, ačkoliv jsem předtím neviděl 21 Jump Street. Byl jsem donucen jít na Želvy Ninja, naštěstí v angličtině. Taky jsem si vychutnal předpremiéru (velkýho) filmu Dárce (slovy mý sestry: „1984 pro děti“, ale má recht). Psát ale budu o Expendables: Postradatelní 3. Proč? Protože jsem o tom psal před dvěma lety a je to prostě krásná nostalgie! Bylo to taky v září. Nastupoval jsem do prváku. A teď vlastně nastupuju znovu :)))))) Ale tohle tomhle se taky rozepisovat nebudu, protože se dycky rozčílím, jak nikdo nechápe kreditovej systém na vejškách. Frustrující to pořád vysvětlovat dokola…

Po dvou letech se nám lehce obměnila sestava a tak jsem do kina vyrazil s bábou, Ondrou a Evou (která nahradila Stejky, která šla radši na Sex Tape, což musí bejt řádná filmová sračka pro nenáročného diváka, ale nic proti, u filmů, který maj v názvu slovo sex, se to přímo nabízí :). Místo Letňan jsme jeli na Floru. Další změnou bylo, že jsem si místo středního menu dal menu velký. Popcorn šunka sýr. LOL co to sem píšu, určitě vás to zajímá. Stejně to nikdo nečte, takže sem znovu přihodím můj oblíbený ironický smajlík :)))))) Nicméně co na multikinech opravdu miluju – velká sedačka, kde se totálně rozvalim, nohy si hodim na sedačku přede mnou, vezmu si ohromnou krabici popcornu a cpu se. Nejlépe při vážnejch scénách, kdy vynikne ten zvuk rozkousnutýho popcornu. Úpe boží a to nejsem věřící!

Expendables: Postradatelní 3

No nic, měl bych přejít k (rádoby) recenzi tohoto filmového skvostu. The Expendables 3, stejně jako jeho předchůdci, sází na epický akční scény obsahující co nejvíc výbuchů a co nejvíc nereálnejch situací, nejpředvídatelnější děj, jakej si umíte v historii filmu představit a samozřejmě samý herecký legendy na jednom místě. Prostě sranda a super odreagovačka. Se slzou v očích však musím konstatovat, že třetí pokračování zdaleka nesahá na kvality dvojky. Dokonce lehce postává za jedničkou. Trojka je dost táhlá, postrádá spád a tváří se zpočátku strašně depresivně. Až jsem měl skoro chuť se udusit popcornem.

Ve filmu se objevujou nový charaktery, který sou spíš nudný. Sorry, ale neodpustím si sexistickou poznámku – proč tam jako cpou nějakou holku?! Je mi fuk, že to je nějaká zápasnice judo, MMA, XXX nebo čeho, já chci vidět střelbu, exploze a velkolepý výbuchy. A taky se smát trapnejm hláškám, který mají znít strašně drsně. Mile překvapil Antonio Banderas, kterej vám sice začne lézt na nervy hned po první minutě (v tom dobrym smyslu), ale bez něj by to nebylo vono. A taky Mel Gibson jako cool záporák. Škoda, že se ve trojce neobjevil Chuck Norris. Jinak závěr filmu byl super (viz gifko nahoře)!

To by bylo asi tak všechno, film The Expendables 3 si ode mě vysloužil opět krásný čtyři hvězdičky na ČSFD a já doufám, že za rok, nebo za dva půjdu na The Expendables 4.

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály, Můj životní styl | 2 komentáře

O urychlování nekonečna a jiných životních zklamáních

Publikováno 5. 8. 2014

Uběhl měsíc od posledního (krátkého) postu a já o všem přemejšlel a kompletně přehodnotil všechna stanoviska. Dokonce jsem vymyslel alternativní a možná i trefnější nadpis „Řada nešťastných příhod“, ale ponechám původní, protože se mi zdá víc cool.

Straight edge doba mi skončila v okamžiku, kdy mi přišla esemeska s textem „vysledky Vasich odberu jsou v poradku“. No co vám budu povídat, jaterní dietu jsem přestal dodržovat po třech měsících, fyzicky náročný aktivity jsem sem tam provozoval, jen toho chlastu jsem se bál. No, takže jsem se pár dní nato (po sedmi měsících!) patřičně vylil. Ale bylo to fajn a navíc mě to dovedlo k rozhodnutí, že sepíšu strašně sentimentální text inspirovaný mým životem. Třeba tím trumfnu „Hvězdy nám nepřály“! Hm, tak kde začít, aby to nevyznělo jako úplný klišé…

Poznal jsem ji před více než dvěma lety. Spřátelili jsme se a postupem času si začali celkem dobře rozumět. Bylo to hrozně zajímavý pouto. Divný. Zvláštní. Ale čistě přátelský. Něco uvnitř mě skrytě doufalo, že to nezůstane jen u toho přátelství. Ale rozum se to snažil zavrhnout. A pak jednou, po jedný akci se vracim někdy v deset ráno s Tomášem domů.

„Tyvole, na co čekáš, tohle je úplně jasný!“
„No já ti nevim, přemejšlel jsem vo tom, ale nevim, jestli to za to stojí… víš, sou tady určitý rizika a já… fakt nevim…“
„Máš jí rád?“
„No jako jo…“
„Tak do toho jdi!“
„Tak jo!“

A pak přišla ta mononukleóza. Fakt perfektní timing. Ironie osudu. Všechno se děje z nějakýho důvodu nebo tak něco. Myslím, že už není potřeba pochybovat o mém cynismu. No ale pak jsem byl skutečně šťastnej, až jsem se toho sám bál. A to byla nejspíš ta chyba. Myslel jsem si, že vztah funguje, navíc jsem udělal zkoušku z matematický analýzy (kterou jsem opakoval) na krásný Céčko! Všechno bylo až moc hezký. Já snad i přestal být tím zahořklým cynikem!!! N E U V Ě Ř I T E L N É ! No dobře, nepřestal…

Kočka a domeček z karet

A teď pozor, už to přijde!

Začátkem zkouškovýho se ukázalo, že ve vztahu nejsem ten pravej a byl konec. Přiznávám, že mě to hodně vzalo a byl jsem z toho fakt špatnej. O to vtipnější bylo, že se to stalo na začátku zkouškovýho, kdy mě čekaly docela těžký zkoušky (na který mi dělalo opravdu problém se intenzivně učit), mezi nimiž nechyběla lineární algebra, kterou jsem opakoval (prostě rád opakuji jakoukoliv matematiku, diskértní matematiko – těš se!), takže šlo o přežití. Raději jsem si podal záchrannou přihlášku, abych v případě neúspěchu mohl opět pokračovat ve studiu. No nebudu vás dlouho napínat, ze tří pokusů jsem měl nakonec jen dva a ze dvou pokusů jsem získal dvakrát F. Naštěstí jsem udělal přijímačky (fuj, z tý středoškolský matematiky jsem toho už celkem dost zapomněl), takže to zas taková katastrofa nebyla.

Říkal jsem si, že se mi víc špatnejch věcí už stát nemůže, že to prostě jako nejde. Jak já se mýlil! Cestou na skvělý festival Bažant Pohoda, který se konal na Slovensku (kdyby vás to zajímalo, tak tady je můj report na musicserveru), jsem měl autonehodu. Na dálnici, v levym pruhu, necelejch deset kilometrů před Brnem. Jó, Brno je prokletý. Řeknu vám, ten pocit, kdy brzdíte, víte, že to neubrzdíte a ještě k tomu máte v autě tři další lidi, tak ten pocit je opravdu na hovno. Auto to nepřežilo (RIP Škoda Felicia), ale naštěstí se nikomu nic nestalo. I přesto jsem z toho byl dost špatnej, následující cesta autobusem na Slovensko byla tak strašná, že jsem musel sáhnout po kinedrylu.

Paradoxně nejzávažnější ze všeho byla ta poslední nešťastná událost, kde šlo fakt o hodně. Nad vším ostatním mohu mávnout rukou, ale tady šlo o život. A nejenom o ten můj. Takže teď bych sem měl psát něco jako, že jsem se nad tím zamyslel, pohlo to s mým svědomím a já prozřel pravdu světa (ale stejně jsem prý stále namyšlenej snob :)))))). Každopádně prázdniny se vyvíjí překvapivě slibně – Elekce, Is Tropical, Nine Inch Nails, Pohoda, Colours, prostě miliony koncertů, Dyzajn Market, návštěvy čajoven, kin, B3, adrenalinem stříkající přestřelky při laser game… A především pár lidí, kteří mi v tomto těžkém období pomohli a kterým za to musím poděkovat, žejo!

Jo a v neděli jsem ztratil ne zrovna levný sluchátka (RIP Etymotic), ale to se mi karma asi jen mstí za všechny ty dobrý věci, co se mi za poslední dva měsíce staly. Svět je zase v rovnováze.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 2 komentáře

Život

Publikováno 8. 7. 2014

Už asi tři dny píšu nejemotivnější post v mym životě. Je vlastně docela vtipný, jak každym dnem měním stanoviska a postoje. Teda ne, že bych je měnil nějak radikálně, to vůbec. Spíš jen získávám novou dávku nadhledu. Každej den. Prostě život.

Život

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 3 komentáře

IFHY

Publikováno 5. 6. 2014

Tak.

Netřeba nic dodávat, Tyler prostě umí a ten text je super!

Napsal izmy, v kategorii Hudba, Můj životní styl | Žádný komentář