Seriály v roce 2015

Publikováno 19. 3. 2016

Shrnutí z roku 2014 jsem vynechal, takže letos přinášim pořádnou palbu! Hudební shrnutí bude následovat, už to odkládam dost dlouho, tak se snad co nejdřív hecnu.

TOP seriál

Better Call Saul – Breaking Bad osobně považuju za nejlepší seriál, co jsem kdy viděl. Proto mi udělalo radost, že se tvůrci rozhodli natočit spin-off o geniálním právníkovi Saulovi, kterej Waltera Whita dostal snad vždycky ze šlamastiky. Příběh se však zaměří taky na tvrďáka Mikea, bejvalýho policistu. Better Call Saul se od Breaking Bad liší převážně dějově, ale forma zůstala stejná – nechybí tak skvěla atmosféra, pomalý tempo, precizní kamera a vymazlený klipový pasáže.

Better Call Saul

Halt and Catch Fire – Z tohodle seriálu jsem byl strašně nadšenej, když jsem na něj natrefil. Jde o vydařený drama z IT prostředí v době osmdesátek, kdy byl na vzestupu vývoj osobních počítačů. Had v obleku (ha, tohle trefný přirovnání se mi líbí) Joe MacMillan má velkou vizi a za pomocí vynikajícího inženýra Gordona Clarka a geniální programátorky Cameron Howe se ji společně snaží proměnit v realitu. IT znalosti tady vyloženě potřeba nejsou, je to spíš pracovně-vztahový drama plný nečekanejch zvratů. Má to úplně boží otevírací znělku, kterou nikdy nepřeskakuju + jsem tady našel plno zajímavejch písniček.

Banshee – Mega nálož. Adoroval jsem to už před třema lety, kdy jsem zkouknul první sérii. Teď jsem si konečně našel čas na druhou a třetí a nebyl jsem vůbec zklamanej. Zpočátku se to může zdát jako vydařenej béčkovej akčňák, ale každej další díl je lepší a lepší a já musím říct, že to je zatracený áčko. Nezastavitelný tempo zůstává a kulervoucích scén přibejvá, jen mám pocit, že těch erotickejch scén ubylo. Ale pořád tady sou, takže dobrý!

Fargo – Přiznávám, že film se mi moc nelíbil, takže jsem k seriálu přistupoval opatrně. Nakonec se ukázalo, že je znatelně lepší než film. Černej humor a chladná atmosfera malýho městečka zůstali, ale příběh je úplně odlišnej. Celá první série stojí na charismatickym zabijákovi, kterýho hraje Billy Bob Thornton. Ten se vypraví do Bemidji a (částečně náhodou) ovlivní životy mnoha lidí. Jedním z nich je životní ztroskotanec a loser Lester Nygaard, kterej během série projde neuvěřitelnou proměnou. Fargo v sobě ukrývá jedno hluboký poselství:

Co když máš pravdu a oni se mýlí?

Black Mirror – Seriál k zamyšlení s originálním námětem. Jednotlivý díly sou spíš povídky, který se snaží nastavovat zrcadlo současný (zkažený) společnosti. Hned první díl se rozjede ve velkym stylu. Princezna Susannah byla unesená a neznámej únosce požaduje jen jednu věc – aby si to předseda současný vlády rozdal s prasetem před kamerou národní televizní stanice. Udělá to? Nejvíc se mi líbil závěr druhýho dílu, kterej řeší talentový soutěže a reality shows, se kterejma jsou spojený věci jako zaprodanost, faleš a konzum. Chceme víc zrcadel!

The Affair – Skvělý vztahový drama, který se (překvapivě) zabývá nevěrou. Na první straně stojí Noah, šťastně ženatej chlap pracující jako učitel. Na druhý straně se nachází Alison, mladá číšnice žijící v malym městečku Montauk na Long Islandu, která se snaží srovnat svůj život potom, co přišla o svého syna. The Affair překvapí netradičním konceptem. Každej díl obsahuje dvě části – pohled Noaha a pohled Alison. Příběh, kterej se může zdát jako stejnej se v očích každé postavy něčím liší. Rozdílnej pohled na nevěru v očích muže a ženy je dobrá myšlenka a tvůrci si s ní poradili velmi dobře.

Sense8 – Při letošním únorovym marodění jsem stihl jsem zhlídnout seriálovej rest z loňska – Sense8 (aka LGBT8) od bratrů Wachowských. Seriál je o osmi lidech z různejch částí světa, kteří jsou nějakým způsobem propojeni. Ve zkratce jsou to audiovizuální orgie, doslova – jednou z klipových pasáží jsou skutečně orgie hlavních postav, mezi nimiž nechybí gay a transwoman (která je transwoman i ve skutečnosti). Za vrchol pak považuju desetiminutovou sonátu, při který se promítají velmi naturalistický scény porodů jednotlivejch hrdinů. Pokud chcete vidět cool multikulti-queer propagandu se skvělými záběry, hudbou a výpravou (Reykjavík je opravdu nádherný místo), dejte Sense8 šanci.

iZombie – Další seriál, kterej jsem viděl nemocnej. Neměl jsem od toho žádný velký očekávání, ale hlavní hrdina Liv (Rose McIver) je celkem sexy, tak jsem tomu dal šanci. Na jedný vysokoškolský pařbě se nakazila virem, kterej z ní udělal zombíka. Nezbývá jí nic jinýho, než jíst mozky (lol). Naštěstí je to studentka medicíny, tak si pravidelnej přísun mozků zajistí v místní pitevně. To ještě netuší, že po spořádání mozku získá určitý schopnosti/vlastnosti původního majitele. Prvních cca šest dílů je sice pořád o tom samym, ale postupně to nabere grády.

Animáky

South Park – Městečko South patří k mejm nejoblíbenějším seriálům. Jedním z hlavních důvodů je, že v něm tvůrci často řeší aktuální sociálně-politický problémy a nebojí se bejt přehnaně korektní. Právě politická korektnost byla tématem poslední devatenáctý série, kdy do místní školy zavítal novej PC Principal (nenapadá mě žádnej českej ekvivalent, nic takovýho tady nemáme a politická korektnost je nám spíš k smíchu) a postupem času vytvořil v South Parku tzv. safe-space. Dostalo se na ISIS („ninjas are fucking gay, dude“), pan Garrison zmrdal Trumpa, otevřela se diskuse ohledně gentrifikace, nebo držení zbraní. Měl by vidět každej social justice warrior! „Well, I’m sorry, the world isn’t one big liberal arts college campus.“

South Park - PC principal

Rick and Morty – Nejlepší současnej animák, bez debat. Jednotlivý epizody sbírají na IMDB hodnocení 9.0 a víc. Rick je geniální věděc, ale taky strašnej cynik a v neposlední řadě alkoholik. Morty je jeho (naivní) vnuk. Společeně podnikají výpravy napříč vesmírem, časem a všemožnejma dimenzema. Těžko říct, co je na tom nejlepší – je to zahořklý, zvrhlý, absurdní a hlavně vtipný. Dál bych vyzdvihl ještě šílený animace a precizní dabing (to Rickovo neustálý říhání a slintání je prostě top). Slzy do očí mi vháněl závěr druhý série, při kterym zazněla písnička „Hurt“ od Nine Inch Nails. Na následující video/reklamu na cereálie se určitě podívejte až do konce, nebudete litovat. „Wubba Lubba Dub Dub!“

Dvacetiminutovky

Man Seeking Woman – Pro mě jedno z největších seriálovejch překvapení. Začíná to tím, že si hlavní postava seriálu Josh projde rozchodem a snaží se z něj dostat. Náhle se mu stávají naprosto šílený věci. Randí s trollem a jeho bejvalka začne chodit s Hitlerem. Když se mu podaří získat kontakt na jednu slečnu, poblahopřeje mu sám prezident. Není ochuzen ani o zvídavé otázky své starostlivé matky, které proběhnout formou mučení. Za jeden z vrcholů považuju psaní esemesky k domluvení rande. DICKPIC je řešení! Zní to absurdně? Absurdní to je. Man Seeking Woman vykresluje normální randící/vztahový situace extrémní formou. Nejhorší je, že to je děsně reálný.

Man Seeking Woman

Silicon Valley – Super IT/startup seriál z prostředí Silicon Valley (překvapivě). Týpek vymyslí skvělej kompresní algoritmus a snaží se s ním prorazit na trhu. Bohužel mu všichni akorát hází klacky pod nohy. Není to vyloženě sitcom, příběh se snaží ukázat realitu IT podnikání. Nicméně i vtipy se tu najdou, akorát musíte být tak trochu geek a mít nějakou znalost z IT. S The IT Crowd bych to moc nesrovnával, ten byl vesměs pro všechny, kteří si nemyslí, že je internet nějaká magická krabička. A s The Big Bang Theory už vůbec, to je čistě mainstreamová záležitost pro masy.

Wilfred – Seriál, kde hraje Elijah Wood a snad v každym díle hulí z atypickýho bongu? Wilfred! Americkej seriál natočenej podle australský přelohy, kde se chce Elijah Wood jako Ryan zabít, protože trpí depresema, ale vůbec se mu to nedaří. Nakonec se mu změní život, když se do sousedství přistěhuje sexy slečna Jenna se psem Wilfredem. A pozor, teď to přijde. Ryan vidí Wilfreda jako člověka a dokáže s ním mluvit. Je to schizofrenik, nebo má zvláštní dar? Samé otázky! Zpočátku mě to nudilo, Wilfred mě svym cynickym chování opravdu sral, ale překousl jsem to a najednou mě to začalo neskutečně bavit. Seriál plnej syrovýho a nekorektního humoru, má vzestupnou tendenci.

Selfie – Přiznávám, dal jsem tomu šanci kvůli názvu. Navíc mi Karen Gillan jako Eliza Dooley připomíná bejvalku 😀 Ve zkratce – Eliza je závislá na sociálních sítích a žije tam svůj život. Jednou si však uvědomí, že nemá žádný skutečný přátele a rozhodne se s tim něco dělat. Pomáhá jí s tim John Cho (takovej ten korejec ze Zahulíme, Uvidíme #sjw). I přesto, že se to zdá jako blbost, to má i dobrý momenty, obzvlášť silná je pasáž, kdy Eliza zpívá „Chandelier od Sii, to mě opravdu rozplakalo :'(

Community – Trochu starší seriál, ale na doporučení starýho internetovýho kámoše (on ví) jsem teď o zkouškovym zkoukl. Přece se nebudu učit! Radši se podívám na partičku lidí, kteří jdou studovat do komunitní školy (to je taková ta škola, kde nezáleží na věku a může tam jít studovat každej, u nás v ČR to asi moc není). Seriál se teda točí kolem studijní skupiny šesti lidí, kteří ale dělají všechno možný, až na učení. No jo, to zní celkem tuctově, ne? Proč je Community tak oblíbený? Každej díl je parodií na všemožný filmy či filmový klišé. Tvůrci diváky vůbec nešetří a parodují opravdu všechno. Díly s paintballovou tematikou sou mistrovský díla. Anebo díl, kde vznikne šest různejch dějovejch linií, protože se házelo kostkou o to, kdo půjde pro pizzu. Za nejlepší postavu považuju rasistickýho staříka Pierce, z jehož obrázku větrnýho mlýnu slzím smíchy. Škoda jen, že se postavy časem obměňují, mělo to skončit čtvrtou sérií a vůbec bych se nezlobil. „Cool cool cool!“

The Last Man on Earth  – Když jsem byl koncem roku nemocnej (skoro si říkam, že jsem nemocnej jen kvůli tomu, abych stíhal koukat na seriály, hehe), hledal jsem nějakej nenáročnej seriál a dostal se k tomuhle. Asi nemá cenu vysvětlovat, o čem to je, název je všeříkající. Na zemi se dostala nějaká epidemie a všechny vyvraždila. Teda až na pár výjimek. Nebude zas takovej spoiler, když napíšu, že poslední chlap na zemi ve skutečnosti není jen jeden (protože jak moc zábavný by bylo koukat na jednu postavu, obzvlášť, když to je sitcom, že?), nicméně hlavní postavou je tady sebestřednej nesympaťák Phil Tandy Miller. První série občas sklouzává k lacinýmu humoru (klasicky sex a fekální humor), ale u druhý jsem měl pocit, že sleduju spíš drama než komedii. Teď navíc se konečně rozvíjí nová dějová linka s bratrem Phila, kterej byl po dobu epidemii ve vesmíru. Jo a hodnocením na ČSFD bych se neřídil, většina lidí to odsoudila tak po prvních třech dílech.

Oldskúlovka

Friends/Přátelé – Cejtil jsem se trochu trapně, že jsem neviděl seriálovou legendu Přátelé. Když jsem jel s Bárou do Berlína, znuděně jsem si ve Student Agency buse pustil pár dílů a celkem mě to chytlo. Tak jsem si řekl, že bych to mohl konečně zkouknout celý. Asi za tři měsíce jsem to dal (cca 87 hodin) a bavilo mě to snad víc, než modernější How I Met Your Mother, který Přátelé tak trochu vykrádá. Hlavně se mi tam líbil ten devadesátkovej feeling, ta móda, ty všechny ty věci. Jo, tohle by měl vidět asi každej seriálovej nadšenec.

Malé radosti

Kancelář Blaník – Česká politická satira. Dlouho jsem odolával, ale když jsem zjistil, že má jeden díl kolem 7 minut, zkoukl jsem za den celý dvě série, co byly venku a velmi se bavil! Současná třetí série pracuje s trochu jinym konceptem – díly na sebe navazujou. Nevadí mi to, líbí se mi, že tvůrci zkouší něco novýho, ale mám pocit, že se na úkor jednoho dlouhýho příběhu vytratila ta hořkosladká satira. Nicméně Tonda Blaník je bůh a nezastavitelnej stroj na hlášky. Když sleduju aktuální kauzy, který Kancelář Blaník paroduje, skoro i věřím tomu, že to takhle v politice opravdu chodí.

Autobazar Monte Karlo – Když byla Kancelář Blaník na rok pozastavená, jako náhrada přišla parodie na autobazary s Čtvrtníčkem v hlavní roli jako Karel Čížek. On byl snad pro roli stvořenej! Vychcanej prodavač aut, který vypadaj, že se každou chvíli rozpadnou. Seriál vychází z urban legends údajně skutečnejch praktik prodejců z devadesátejch let. Zpočátku jsem byl na rozpacích, ale postupem času si mě to získalo natolik, že jsem šel dokonce na celovečerní promítání všech dílů. A to nejsem žádnej fanda do aut.

Autobazar Monte Karlo

Zklamání

2 Broke Girls – 2 socky nikdy neměly ambice stát se seriálem na úrovni, vyznačujou se především laciným humorem a příjemně doplňujou skvělej Two and a Half Men, kterej už bohužel skončil (ano, bavily mě i epizody s Kutcherem). Jenže to, co předvádí v pátý sérii, už je na mě moc. Kam se vytratily opravdu vtipný hlášky? Furt dokola omílající vtipy o sexu by mi nevadily, kdybych se u nich opravdu zasmál. Občas z toho mám opravdu neskonalý pocit trapnosti. Už ani ti herci a herečky se nesnaží. Navíc mě tam hrozně rozčiluje Earl a těch pár rasistickejch vtipů to nezachrání. O Sophii ani nemluvím. Zas abych nebyl tak přísnej, občas se tam dozvim nějaký ty zajímavosti, jako například to, že existuje porucha Diphallus, kdy se dítě narodí se dvěma penisy.

The Big Bang Theory – Jde klesnout ještě hloubš? Ano, jde. TBBT se koupe ve sračkách a evidentně mu to je málo. Narozdíl od How I Met Your Mother, který ke konci taky navštívilo žumpu, mě tohle uráží ještě víc. Já vlastně ani nevím, proč na to pořád koukám, asi ze setrvačnosti. On to vlastně nikdy nebyl zas tak dobrej seriál, osobně nechápu to všeobecný nadšení a adoraci. Často mě pobaví, když se někdo ohání tím, že je to „chytrej humor“, protože tam zazní pár matfyzáckejch vtípků. Co má bejt, že tam v posledních třech sériích (nebo čtyřech?) řeší jen vztahy. A co na tom, že highlightem poslední série je to, že (sorry za spoiler) měl Sheldon sex. Hahaha, slow hand clap.

Bonus

Charlie the Unicorn – Přiznávám, k tomuhle klenotu jsem se dostal celkem pozdě.  Příběh o jednorožci Charliem, kterého v každém díle obtěžují dva další jednorožci. Nejvíc kulervoucí je tady dabing. „Yeaaaah Čááááááárlí“ mi vyvolá úsměv na tváří snad pokaždý. První část nás zavede až k cukrovinkové hoře (Candy Mountain, přeložil jsem to dobře?) a pyšní se opravdu skvělou závěrečnou pointu. Plus každá část ukrývá chytlavou písničku. Tohle pusťte dětem místo Teletubbies!

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály | Jeden komentář

Velkej comeback a dodatečný shrnutí roku 2015

Publikováno 6. 3. 2016

Je to tady! Už jsem ani nedoufal, že se to stane. Blog mi zeje prázdnotou přes rok. Mrzí mě to, ale buď nebyl čas, nebo nebyla chuť, nebo jsem byl prostě línej (to především). Někdy v srpnu jsem se rozhodl psát článek o Colours of Ostrava a začal v něm vtipným odstavcem o tom, jak ten článek odkládám a že se konečně zadařilo ho napsat. No, nezadařilo. Shrnutí jsem chtěl napsat v lednu, kdy jsem měl ještě dost optimistickej pohled na svět a zkouškový. Nakonec se mi to protáhlo a nedostal jsem se k tomu. Teď bych měl psát nějaký reporty z koncertů, ale při nočním rozjímání na balkóně jsem usoudil, že bych měl napsat spíš tohle. Takže jdeme na to!

Start roku veskrze nezáživný

Začátek roku byl tradičně zkouškový. Po všech mých studijních eskapádách jsem se konečně snažil studovat zodpovědně a ono se to vyplatilo! Ego mi rostlo každým úspěchem. Takže tady to bylo dobrý.

O volnejch chvílích jsem chodíval plavat do bazénu, protože jsem měl neomezenou permici do Hloubětína a plavání je jeden z mála sportů, který mě celkem i bavěj. Jednou jsem tam zapomněl plavky, a když jsem si je byl vyzvednout, tak jsem nebyl schopnej je popsat. Nakonec mi je ale dali. To bylo vtipný (ale vám to asi vtipný nepřijde, co?). No, a když jsem se nevěnoval škole a neplaval, tak jsem se bavil Tinderem. Kdo zná, ten ví.

Velkej comeback a dodatečný shrnutí roku 2015

Krize identity

Nějakou dobu jsem byl bez práce. Pořád ještě mi zůstalo psaní o hudbě, ale nějak jsem začal mít krizi. O hudbě píšu už přes čtyři roky, ale poslední rok to není ono. Chodím opravdu hodně na koncerty, často si vybírám nepříliš známý interprety (překvapivě dost queer umělců), ale jak to je pořád dokola, tak už jsem úplně vyprahlej a trvá mi to. Nicméně když jsem psal teď naposledy o Youth Lagoon, tak mě to bavilo, třeba svítá na lepší časy!

Psaní je ale spíš jen koníček, trápilo mě, že nedělám nic moc ve svym oboru. Někdy v dubnu jsem šel na pohovor, kterej skončil slovy „ozveme se vám“. No a co myslíte? Nikdy se neozvali. Ale zpětně si říkám, že to je dobře, zdálo se mi to tam celkem dost nerdský.

Co je? To jste se nikdy nefotili s rouškou a nůžkama?

Co je? To jste se nikdy nefotili s rouškou a nůžkama?

Pracovně se mi zadařilo koncem léta, shodou náhod ve firmě člověka, kterýho jsem dřív znal jako bloggera. Inu, svět je malej. No a musím říct, že mě to tam baví a jsem za tu práci rád.

Winning

Když jsem byl bez práce, tak jsem se naplno věnoval škole. No, a jelikož jsem opakoval už potřetí lineární algebru (to je ten předmět, ze kterýho mě vyhodili ze školy, ale já se stejně nevzdal), tak jsem se připravoval opravdu důsledně. Tu jsem nakonec dal celkem v klidu. Plus jsem si fakt oblíbil předmět o bezpečnosti a trochu zvažuju, zda se ubírat tímhle směrem.

Umíte spočítat příklady, neumíte teorii :(

Umíte spočítat příklady, neumíte teorii 🙁

Koncem semestru se mi stala ještě jedna krásná věc – seznámil jsem se s jednou slečnou, se kterou jsem dodnes a šťastnej! Bohužel nejsem tak sentimentální jako Póďa, takže tu nebudu vyznávat lásku a nechám si to radši do soukromí (sorry :D).

Colours of Ostrava

Na vyhlášenej ostravskej festival jsem jel společně s Luckou a bylo to fajn. Ubytování jsem řešil na poslední chvíli, tudíž jsem nesehnal lístky do stanovýho městečka. Super, co teď? Spát na ulici? Nakonec jsem zkusil štěstí přes couchsurfing a zadařilo se. Spali jsme u jednoho pohodovýho týpka, kterej u sebe ubytoval ještě další čtyři lidi. Festival byl super a tady je moje koncertní topka: Swans, The Soft Moon, Clark, Vök, Danger, Caribou, Kasabian, The Mispers, St. Vincent a Kieslowski.

Itálie aka #burantrip

O prázdninách jsme vyrazili do Itálie. Já, Lucka, poděs, bába, Káťa a Káťa. Byl to super tejden plnej opalovaček a chlastu (absinth included). Hned po příjezdu jsem si koupil selfie tyč, což byla jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy udělal. Opravdu. Za zmínku stojí hlavně první den dovolený, kdy na nás sousedi lidi vodu z balkónu, bušili na dveře a vypínali elektřinu. Následující video je snad dostatečně vypovídající:

Itálie aka #burantrip

#prayforselfietyč

Runkeeper goal

Přes léto jsem se nudil a zjistil zděšující věc – tloustnu. Rozhodl jsem se teda začít opět aktivně běhat. Runkeeper nabízel možnost zvolit si cíl, navolil jsem si teda, že za dva měsíce uběhnu 150 km. Máslovka.

Pěkná koláž, co?

Pěkná koláž, co?

Teď zjišťuju, že nic nedělám a opět tloustnu, což znamená, že během příštího týdne začínám běhat!

Tradiční silvestrovský bowling

Bowling v Kouli na Čerňáku nikdy nezklame. Obama sice nedorazil, ale i tak byla účast víc než slušná, sešlo se nás neuvěřitelných 15! Vůbec nevím, jak to dělám, ale opět jsem všechny rozdrtil.

Tradiční silvestrovský bowling 2015

Absinthová víla

Dlouho jsem se potýkal s nějakym zasranym malwarem na hostingu, ale snad už je to konečně v pohodě a blog pojede. Takže co dál? Mám v plánu sepsat tradiční hudební shrnutí, kde si pohonim ego tím, co všechno znám a výjimečně taky napíšu něco o seriálech, který jsem v loňskym roce viděl. Dál možná nějaký krátký pravidelný spoty, kterejma bych se chtěl motivovat k lepší disciplíně, protože musím psát bakalářku.

Závěrem snad jen – po roce jsem zpátky a jsem silnější než dřív! Bude to jízda!

Ještě vlastně jedna věc. Minulej rok jsem se inspiroval jedním statusem na Facebooku a celel rok jsem si vedl statistiku vypitejch piv. Pokud jsem počítal dobře, tak jsem za rok 2015 vypil 210 piv, což je cca 100 litrů (když uvážim, že někde točí jen 0,4). Asi bych se měl přihlásit k anonymním alkoholikům…

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Žádný komentář

Hudební alba v roce 2014

Publikováno 8. 2. 2015

„Rok se s rokem sešel a ten kůň z bytu ještě neodešel,“ rok se s rokem sešel a já si opět připravil sáhodlouhý článek o mé oblíbené hudbě za minulý rok. Jakože já vím, že ten úvod nikdo nečte a všichni rovnou scrollují na seznam, ale zkuste mě překvapit a fakt si ho přečtěte!

V minulém roce vyšlo pár opravdu silných alb bez ohledu na žánr. Naopak žánrově se největší obliby dočkal ženský pop/indie pop. Co mi tak trochu chybělo? Především víc výrazných elektronických a kytarových nahrávek. Sorry, nejsem dost velký pozér, abych psal pochvalné ódy na The War On Drugs, kteří rozhodně nevydali špatné album, ale že by to bylo album roku? To fakt ne.

U nás v České republice to byla obecně velká bída a měl jsem celkem problém najít alespoň pět desek, které by stály za poslech. Jednak se mi sem nechtělo psát desky, které mě i přes svou kvalitu neuchvátili (Kieslowski, Prodavač, Kaplan Bros.), jednak mi chyběla chuť si některé desky vůbec poslechnout (Dusilová, Zrní, Mucha). Nakonec jsem vybral alespoň tři.

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2014

Hudební alba roku 2014

Swans: To Be Kind – Masterpiece a to bez debat. Hluková terapie. Nahrávka, při které vám bude téct krev z uší a vám se to bude líbit. První poslech může být náročnější. Druhý také. Dokonce i ten třetí se vám bude zdát těžký. Ale pak podlehnete a plně se oddáte hlukovým plochám a šílenému jekotu génia Michaela Giry. // recenze „Swans na desce To Be Kind dovedli hluk k dokonalosti“

FKA twigs: LP1 – Minimalistická. Temná. Elektronická. Intimní. Přesně to si přichystala Tahlia Barnett na svou debutovou desku LP1. I když jde opět o trochu náročnější poslech, FKA twigs je mnohem přístupnější a hlavně má vynikající a velmi pronikavý vokál. // recenze „FKA twigs na debutu LP1 není jen ta holka z videa“

Ariel Pink: pom pom – Nikdy jsem neměl LSD, ale Ariel Pink mi dal alespoň matnou představu o tom, jak může působit. Dobře, to možná přeháním, ale „pom pom“ na mě působí strašně originálním a kreativním dojmem. Téměř každý song je, co se žánru týče, jiný, pestrý. Pestrobarevný. // recenze „Ariel Pink představuje svůj pestrobarevný svět pom pom“

Nejlepší songy za rok 2014

FKA twigs: Two Weeks – Láska na první poslech. Jemný hlas, masivní basy a gradující melodie. Tohle prostě můžu poslouchat pořád dokola. // odkaz na YouTube

Glass Animals: Black Mambo – Plíživá melodie a záhadná atmosféra, skoro jako bych se ztratil v džungli. Velmi návykový song, během kterého mívám nutkání si nahlas zpívat. // odkaz na YouTube

Ariel Pink: Not Enough Violence – Dlouho jsem váhal mezi tímto songem a skvělou indie popovkou „Put Your Number In My Phone“. Nakonec jsem se rozhodl pro násilí, protože u „Not Enough Violence“ zbožňuju úplně všechno – špinavý hudební podklad, skvělý text, procítěně zazpívaný refrén a cinkající mezihru. // odkaz na YouTube

České desky

Schwarzprior: iddqd – S patřičnou dávkou syrovosti a dekadence na nás útočí trio Schwarzprior se svými tvrdými elektronickými beaty a skoro až dadaistickými texty. Jednoznačně nejlepší česká nahrávka, co u nás vyšla. // recenze „Schwarzprior a jejich óda na nesmrtelnost iddqd“

Tvrdý/Havelka: U nás v garáži – Bonus s Havelkou se chopili odvážného úkolu a předělali hity starých českých alternativních, undergroundových a punkových legend. Za mě dobrý a skladbu „To svět se posral“ můžu točit pořád dokola, ta nikdy nezestárne. // recenze „Co ukrývají Tvrdý s Havelkou ve své garáži?“

Řezník: Bateman/Muzeum mentálních kuriozit – Nemůžu říct, že by mě další Řezníkova řadovka nějak nadchla, ale stále je to řemeslně skvěle odvedené album. Kvalita zvuku je opravdu vynikající a některá témata už jsou o dost serióznější a míň prvoplánová. Z českého rapu rozhodně jediná deska z minulého roku, která se dá poslouchat (sorry Smacku, nemám tě rád).

Ženský pop/electro pop/indie pop/PBR&B

Sia: 1000 Forms Of Fear – Tvář sice skrývá, ale přitom v mém seznamu spadá do největšího mainstreamu. Nicméně mě na ní baví hitovost a silné refrény. Závěrečna „Dressed In Black“ je perfektní.

MØ: No Mythologies To Follow – Vzhledově mě sice moc nerajcuje, zato její ležérní hlas se mi zdá strašně sexy. Na desce hbitě balancuje mezi tanečními a melancholickými skladbami a přesně to mám rád.

Jhené Aiko: Souled Out – The Weeknd v minulém roce nevydal žádnou desku, naštěstí tady má ženskou náhradu Jhené Aiko a její hipsterské árenbíčko „Souled Out“, během jehož poslechu se vždy rozplývám nad množstvím melancholie, která je ukryta v každé skladbě.

Tove Lo: Queen of the Clouds – Svěží popovka, které jsem se zpočátku celkem bránil, ale pak jsem taky podlehl. „Habits (Stay High)“ znají všichni a je to super song, ale mě nejvíc bere stejně „This Time Around“.

Lana Del Rey: Ultraviolence – Co bych to byl za pozéra, kdybych sem nedal Lanu, že? „Ultraviolence“ se utápí ve smutku, možná až moc, ale i přesto mě baví. Podepsalo se na tom také období, kdy jsem její desku poslouchal. Jo a „Pretty When You Cry“ je srdcovka!

Indie pop/rock/folk

Glass Animals: Zaba – Budu trochu přehánět, ale „Zaba“ je pro mě naprosto revoluční album, indie pop, jaký tady ještě nebyl. Tajemná atmosféra živé džungle, mystický zpěv, vyhlazený zvuk, prostě skvělá exotická nahrávka, kterou musíte slyšet.

The Antlers: Familiars – Další deska, která si mě získala svou jedinečnou atmosférou. Skladby se vlečou v dost pozvolném tempu a jsou doplněny výrazným zvukem trumpety. To mě hodně baví. Inu, prostě skvělá hudba na pohřeb. „Doppelgänger“ patří mezi mé favority, úplně vidím ten smuteční průvod nesoucí rakev na hřbitov.

Alpines: Oasis – Od pohřbu k něčemu zábavnějšímu. Deska „Oasis“ britských Alpines je svěží, hudebně pestrá a plná zářivých hitů. Písnička „Blind“ a její refrén „I feel so blind, so blind“ je nebezpečně návykový. Do auta ideální.

Spoon: They Want My Soul – Úžasná kytarovka z Texasu. Album nabízí výrazné a promyšlené melodie, ve kterých vynikne zvuk každého nástroje. Skladby nejsou prvoplánově hitové, a přesto jsem si většinu z nich oblíbil hned na první poslech. Jo a už bych se měl konečně naučit na tu kytaru víc, než jen dva akordy.

Beck: Morning Phase – Multiinstrumentalista Beck se svou již dvanáctou studiovou deskou sice nešokoval, ale připravil si pro nás poctivý melancholický folk s přesahem do country. „Morning Phase“ je klidná a velmi osobní nahrávka, které byste měli dát rozhodně šanci.

Electro/dance/hipster

Todd Terje: It’s Album Time – Hipster Todd Terje z Norska vydal v minulém roce jednu z nejlepších elektronických desek. Skvělý taneční hit „Inspector Norse“ od něj musí znát každý, kdo sleduje současnou elektroniku. „It’s Album Time“ ale kromě svižných tancovaček (kterých je deska opravdu plná) ukrývá i pozvolnější klenot „Johnny and Mary“ (neboli coververze songu od Roberta Palmera), který mě při každém poslechu dostane. Nebezpečně návyková je také „švédská“ srando-skladba „Svensk Sås“.

SOHN: Tremors – Další hipsteřina. Tentokrát od Brita Christophera Taylora, původem z Rakouska, který nám na desce „Tremors“ přináší čerstvou zasněnou a značně melancholickou elektroniku. Hit „Artifice“ se dokonce líbí mojí mámě, což už opravdu něco znamená!

Chet Faker: Built on Glass – A do třetice ještě jeden hipster. Chet Faker se předvedl se svým intimním setem na Colours of Ostrava, kde sice vyfasoval malou stage a ještě k tomu brzy hrál odpoledne, což ke kontextu jeho tvorby moc nesedí, ale i tak předvedl, že dělá skvělou muziku. Ostatně to dokazuje i na své nahrávce „Built on Glass“ plné hitů jako „Melt“, „Gold“ či „Talk is Cheap“.

Iain Woods: Psychologis – K téhle desce jsem se dostal sice až letos, ale byl jsem z ní natolik unešený, že jsem ji sem musel zahrnout. Většina skladeb je hudebně velmi pestrá a hodně originální. Hlavně jsem úplně propadl songu „Fiend“, takže čekám, kdy si ho oposlouchám, ale zatím to nehrozí.

Aphex Twin: Syro – Konečně nějaká poctivá elektronika! „Syro“ je řemeslně skvěle odvedená nahrávka a jako hudební kulisa (například k učení) funguje báječně. Navíc se jednotlivé skladby jmenují opravdu originálně, no uznejte sami: „4 bit 9d api+e+6 [126.26]“, „s950tx16wasr10 [163.97]“ nebo třeba „fz pseudotimestretch+e+3 [138.85]“.

Rap

Run The Jewels: Run The Jewels 2 – Výherci hipsterského žebříčku na Pitchforku. Co se týče rapu, tak rozhodně zaslouženě. Dvojice El-P a Killer Mike hrdě kráčí ve stopách svého debutu a zabíjí každým svým rýmem.

Schoolboy Q: Oxymoron – Schoolboy Q se po vydání „Oxymoron“ dostal mezi nejžhavější rapová jména minulého roku. Stačí si poslechnout pecky jako „Gangsta“, „Studio“ či „Hell of a Night“ a dáte mi za pravdu. Jaké jsme měli štěstí, že k nám také zavítal naživo a opravdu „vyškolil Prahu v rapu“ (ehm, na tenhle titulek jsem opravdu hrdej!) // report „Schoolboy Q vyškolil Prahu v rapu“

Vince Staples: Hell Can Wait – Rapový objev roku. Alespoň za mě. „Hell Can Wait“ je sice jen EP, ale Vince Staples na něm zní skvěle a má určitě obrovský potenciál prorazit. Nekompromisní rap v „Blue Suede“ nebo klidný song „Limos“ s hostující zpěvačkou Teyanou Taylor tomu jasně nasvědčují.

J. Cole: 2014 Forest Hills Drive – J. Cole na své třetí studiové nahrávce překvapil. Sám si produkoval většinu skladeb. Obzvlášť druhý singl „G.O.M.D.“ a skladba „A Tale of 2 Citiez“ mě strašně baví a můžu je točit pořád dokola.

Azealia Banks: Broke With Expensive Taste – Jako poslední jsem vybral rapperku Azealii Banks, která po dlouhých útrapách konečně vydala desku. Škoda, že ji nevydala dřív, tak před dvěma lety mohla být opravdu revoluční. Ale i přesto obsahu plno skvělého a hudebně rozmanitého materiálu.

Alternative/Experimental

Pharmakon: Bestial Burden – Tohle není zrovna příjemný poslech. „Bestial Burden“ v sobě ukrývá pořádnou dávku bolesti a utrpení. U lidí, kterým jsem Pharmakon pouštěl, jsem se nedočkal pochopení (zdravím bábu, který Pharmakon nazývá kašel). Filosofická debata „co je vlastně ještě vůbec hudba“ nemá smysl, „Bestial Burden“ se nedá považovat za hudbu v běžném slova smyslu. Je to hudební prožitek, hudební narkotikum. // recenze „Řvoucí Pharmakon na Bestial Burden léčí noisem“

Arca: Xen – Nejzvláštnější elektronická deska, kterou jsem musel zařadit do této kategorie. Arca je prostě jinde. V jiném světě. V jiné dimenzi. V jiné galaxii. Posouvá hudbu úplně jinam, těžko říct kam. Arca především používá velmi netradiční nástroje, a právě proto byste si měli „Xen“ měli poslechnout.

Flying Lotus: You’re Dead! – Americký hudebník Steven Ellison přišel s opravdu pestrou a originální nahrávkou, na které mu hostují hiphopové hvězdy Kendrick Lamar (skladba „Never Catch Me“ je opravdu špičková), Snoop Dogg, nebo třeba zpěvačka Angel Deradoorian. Velké plus má také za víc kratších tracků a vlastně celkově za koncept desky.

tUnE-yArDs: Nikki Nack – Američanka Merrill Garbus je opravdu skvělá a potvrdila to také na Pohodě, kde jsem ji viděl naživo. Barvitá, energická, občas se smyslem pro nelibozvučnost. „Water Fountain“ je neskutečná pecka. Inu, tahle šílenost má něco do sebe! // report „Divoká jízda s tUnE-yArDs na Pohodě“

Owen Pallett: In Conflict – Tohle sice není vyloženě alternativní, či experimentální deska, ale Owen Pallett s jeho barokním popem si v mém výběru zaslouží být. Titulní song „In Conflict“ je nebezpečně návykový, „The Riverbed“ zase překvapí svou progresivitou.

Černá karta

El Marón: Doktor smrt – El Marón si černou kartu vysloužil především za to, jak obratně umí používat svůj nůž. „Vraždění kvůli prodejům“, „jediný autentický rapper ve hře“ a „FREE EL MARÓN“ se rozkřiklo po Silvestru, kdy kontroverzní rapper ve stavu opilosti pobodal člověka, který na následky zranění později zemřel. Samozřejmě je to tragédie a věřím, že El Marón nikoho zabít nechtěl, ale je to docela pech, když několik týdnů zpátky vydáte album „Doktor smrt“, ne kterém se nachází song „Jednou tě zabiju“ s krásným refrénem „jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě bodnu, ty kurvo, svědomí nezpytuju / jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě ubodám, ti teď vyhrožuju (já žiju!)“. Ironie osudu? Karma? A co na to Jan Tleskač?

Nejlepší koncerty

Son Lux – Naprosto nepopsatelný zážitek. Son Lux aka Ryan Lott společně se svou kapelou předvedl v MeetFactory naprosto grandiózní show. Byly okamžiky, kdy jsem se přistihl, že nedýchám. Škoda, že to netrvalo déle. // report „Son Lux uchvátil MeetFactory svou fantastickou show“

Swans – Swans se vyžívají v extrémním hluku. Na desce se dají ztlumit, ale naživo to jde jen stěží. Skoro tříhodinové vystoupení čítalo pouhých ŠEST songů. Ano, jedna skladba trvala třeba 40 minut, pohoda. Byl to můj první koncert, na kterém jsem přišel kompletně o sluch a to chodím na koncerty opravdu často. Následující dva dny mi pískalo v uších a já myslel, že mi hrozí Tinitus. Naštěstí to přešlo. Swans vystoupí také letos na Colours of Ostrava, tak už bych se měl porozhlédnout po špuntech do uší… // report „Swans předvedli opravdový transcendentní zážitek“

Mogwai – Do loňských prázdnin jsem od skotských hudebníků Mogwai neslyšel žádnou skladbu. Tudíž jsem od jejich koncertu na slovenské Pohodě nic moc nečekal. Jaká to byla chyba! Nakonec se jednalo o vrchol celého festivalu. Kapela zdatně lapila posluchače do silných melodií a rytmů během každé skladby. Dokonce i mě. Byl jsem fascinován. // report „Mogwai svým vystoupením ovládli slovenskou Pohodu“

Nejlepší klip

Sia: Chandelier – Víc prozradí screenshot z Facebooku. Už v té době jsem to věděl!

Sia - Chandelier feat. já aka prorok

Bonus

Lorde v South Parku – Miluju South Park, je to jeden z mých nejoblíbenějších dvacetiminutových seriálů. O to větší radost jsem měl z poslední osmnácté série, ve které si tvůrci dělají srandu z Australanky Lorde a její image chudé holky, která zpívá, jak kdyby byla permanentně v lihu. Lorde je vskutčnosti Randy Marsh, čtyřiceti pěti letý chlápek s knírem. Anebo taky Sia, která údajně stojí za vynikající skladbou „Push (Feeling Good on a Wednesday)“.

♫ I am Lorde Ya Ya Ya ♫

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář

Rok 2014 byl ve znamení radosti, zklamání a cestování

Publikováno 6. 2. 2015

Minulý rok jsem místo ročního shrnutí barvitě popisoval mé starosti a strasti se zákeřnou nemocí jménem mononukleóza. Letos jsem si ale řekl, že by bylo fajn zase najet na dřívější tradici a podívat se, co se mi během roku 2014 stalo. Dokonce jsem si k tomu napsal pěknou osnovu, tak pojďme na to!

Dietní rozjezd

Začátek byla vesměs nuda. Kvůli mononukleóze jsem byl sláb, nesměl jsem sportovat a fetovat, zato jsem musel dodržovat přísnou dietu. Pudingy mi časem přestaly chutnat, mandarinky čekal stejný osud. Kamínková náhrada za tabák ve vodnici taky nepatřila k tomu nejlepšímu. Ale zvykl jsem si, to jo. Mohl jsem si aspoň hrát na straight edge pozéra, mé tělo bylo v té době svatyně!

Království šedi

Následujících pár měsíců patřilo stereotypu – škola, práce a občas nějaké to zpestření s koncertem. Vlastně tohle období patřilo k těm hezčím, chodil jsem s dřívější kamarádkou (pfff, že prej je friendzone překážka a problém) a nic mi nechybělo. Jak už jsem psal někdy před půl rokem, dokonce jsem přestal být zahořklým cynikem! Ale prý jsem stejně namyšlený snob :(((((

Nestrkej hlavu do igelitky!

Naprosto nesouvisející fotka na téma „Nestrkej hlavu do igelitky!“

Zlom

V půlce roku přišlo opravdu hodně bolestných ran. Dočkal jsem se rozchodu, vyhodili mě ze školy a završila to větší nehoda na dálnici před Brnem. Brno je divný. Lidi z Brna jsou divný. Brno by se mělo zakázat. Nicméně všechno (nebo aspoň něco) zlý je k něčemu dobrý. Po rozchodu jsem se sblížil s novými lidmi, utužil vztahy se starými a naplánoval si na prázdniny velké plány. YOLO prostě. Přijímačky jsem udělal, opět se dostal na mou oblíbenou školu a nechal si uznat předměty, takže „nic nekončí, jedeme dál“. A auto… no byla to Felicie, svý nejlepší časy měla za sebou. Hlavní je, že jsme všichni vyvázli živí.

Festivalové léto

Opět jsem navštívil Bažant Pohodu na Slovensku, kde mě fascinoval koncert skotské post-rockové kapely Mogwai. Na Colours Of Ostrava jsem si užil tak ňák všechno, nevím, jaký koncert vypíchnout.

Bažant Pohoda 2014

Tradiční festivalový pokrm

Praseče v Deutschlandu/Muzeum mentálních kuriozit

Po festivalech mě čekaly dva velké tripy. První byl výlet do volnomyšlenkářského Berlína, Mekky všech hipsterů. Vyrazil jsem tam společně s Bárou, která s tím super nápadem přišla. Já zrovna potřeboval novou profilovku na Facebook, tak jsem se s nadšením přidal. Né, kecám, do Berlína jsem se chtěl už fakt dlouho podívat. Všechny tři dny byly super – navštívili jsme nejznámější berlínské památky, nafotili hromadu selfíček, chlastali na židovskym památníku a chlastali s cizinci z hostelu.

Selfíčko z Židovského památníku v Berlíně

Veselá fotka na smutném místě

Roadtrip Praha -> Varšava -> Kaunas -> Vilnius

Highlight minulýho roku. Bez debat. Událost, na kterou vzpomínám strašně rád. Bára jela na Erasmus do Litvy a tak mi navrhla, jestli si s ní nechci udělat výlet, podívat se do Polska a Litvy a pak se vrátit autobusem do Prahy. Samozřejmě, že jsem neváhal a kývl na to. YOLO, néasi! Ještě jsem přesvědčil Honzu a Evu, aby se přidali.

První zastávka byla ve Varšavě, která se až moc nápadně podobá Praze, akorát je ošklivá. Další zastávka nás čekala v Kaunasu, kde jsme se večer vydali na párty do místního klubu (#partyhard). Poslední zastávkou byl Vilnius, hlavní město Litvy a náš cíl. Popsat celý roadtrip by zabralo celý článek, já se na to vykašlal a už je pozdě, takže (a teď mě omluvte, budu trochu patetický) si vzpomínky uchovám alespoň ve svém srdci <3

Prostě Litva

Ve Vilniusu mají krásné autobusové nádraží

Zimní semestr

Tady už mě moc velkých událostí nečekalo. Ikdyž… Krásně jsem si zaběhl We Run Prague 2014 a přitom žiji velmi nezdravým životním stylem. Viděl jsem naživo Swans a podepsalo se to na mé psychice (a sluchu, skoro jsem se bál, že budu mít tinitus). V MeetFactory vystoupil Son Lux a já byl naprosto fascinován. Opil jsem se na srazu musicserveru tak moc, že jsem zažil snad největší kocovinu ve svém životě. A zase jsem zažil pár životních zklamání…

Silvestrovský triumf

Konec dobrý, všechno dobré. Silvestr nebyl zas tak zásadní okamžik, ale bába škemral, ať o tom napíšu a vyzdvihnu jeho drobný úspěch (ehm) z bowlingu, tak tady to máš! Jednak se mi podařilo domluvit velkou partu lidí, se kterou jsme společně šli na bowling, a jednak jsem patřil mezi nejlepší hráče. Né, že bych se chtěl vytahovat :)))))))))

Silvestr 2014

Ty čepice jsme si poctivě vychlastali!

aTo by bylo asi tak vše! Snad bude rok 2015 lepší, než 2014.

Napsal izmy, v kategorii Dovolená, Můj životní styl | Žádný komentář

Ohlédnutí za We Run Prague 2014

Publikováno 5. 10. 2014

Když si nedávno Poděs stěžoval, že píšu až moc cool, rozhodl jsem mu věnovat tento článek. Doufám, že tentokrát bude spokojený!

Mám tady plno blogových restů. O první půlce prázdnin jsem se zmínil už v mé melancholické zpovědi, kde jsem neúspěšně urychloval nekonečno. Z těch větších událostí jsem vypíchl festivaly Bažant Pohoda a Colours of Ostrava. Z druhé půlky prázdnin mi zbývají jednak boží výlet do Berlína, jednak roadtrip z Prahy do Vilniusu (to je v Litvě, kdyby někdo nevěděl). Takže tyhle cestopisný články do konce roku určitě sepíšu. Teď se však vrhnu na běžeckou událost roku, kterou je pro mnohé (běžce amatéry a onanisty nad Nike fajfkou) We Run Prague.

Kromě minulého ročníku, kdy jsem nestihl vymyslet dobrý motto na triko (až moc pozdě jsem přišel na suprčupr „loooool vy nuly“), jsem vždycky běžel. Napoprvý to nebylo moc chválihodný, čas jsem radši zapomněl a dohledávat ho nebudu, napodruhý jsem si střihl nejlepší čas vůbec a cítíl jsem se jako král. Jak to dopadlo napotřetí? Deset kilomentrů jsem uběhl už několikrát, ale běžet v davu je lepší a motivuje to k lepšímu výsledku.

Cesta ke slávě

Od začátku roku jsem nic nedělal. Ne proto, že bych nechtěl, nebo že bych byl línej (ok, jsem línej), ale protože jsem měl tu zpropadenou mononukleózu a nesměl kvůli tomu půl roku sportovat. S přípravou na desetikilometrový maraton jsem začal měsíc před závodem. Probudil jsem ze zimního spánku fajn aplikaci RunKeeper, abych si svůj výkon mohl trackovat a rozhodl se po každym doběhnutí vyfotit, abych mohl vytvořit pěknej fotoromán.

Už po prvním běhu jsem věděl, že to v sobě stále mám. „Neměl bys to na začátku tak přestřelovat, ale šetřit se a postupně zrychlovat a zvyšovat vzdálenost,“ říkali všichni kolem. Ale já je neposlouchal! Před závodem jsem byl běhat asi 7x. Jednou jsem si dal desítku nanečisto a zvládl to v pohodě.

V sobotu 30. září byl ten osudný den! Vybíhalo se až večer a já se cítil mírně vyčerpaně, protože jsem nastydl po šestnácti hodinách v autobuse při návratu z Litvy do Prahy. Ale hecnul jsem to, na startu jsem si stoupl do druhého nejrychlejšího koridoru s ostatníma (zdravím @tomaspotesil, @marekbrumlich a @37x5y). Prvních pár kilometrů bylo v pohodě, atmosféra skvělá a ani nechybělo počáteční nadšení. V půli trasy jsem dokonce potkal @thehawkes! Mezi 6-8 kilometry na mě dopadla krize. Umíral jsem, ale nemohl jsem se zastavit. Na druhý občerstvovačce jsem do sebe hodil nějakej energy drink a se zaťatými zuby se vrhl vstříc cíli!

Závod jsem uběhl za 50:10, což je na mou dlouhou běžeckou pauzu úctyhodný výkon. Ve výsledkový listině jsem se umístil na 1850. místě a v kategorii muži na 1602. místě. Sice jsem doufal, že celkový čas stáhnu pod 50 minut, ale nevadí, příští rok se mi to určitě podaří. A tady je slíbenej komix:

We Run Prague 2014 1/2

We Run Prague 2014 2/2

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Jeden komentář

2. stránka z celkem 3512345...102030...Poslední »