Hudební alba v roce 2014

Publikováno 8. 2. 2015

„Rok se s rokem sešel a ten kůň z bytu ještě neodešel,“ rok se s rokem sešel a já si opět připravil sáhodlouhý článek o mé oblíbené hudbě za minulý rok. Jakože já vím, že ten úvod nikdo nečte a všichni rovnou scrollují na seznam, ale zkuste mě překvapit a fakt si ho přečtěte!

V minulém roce vyšlo pár opravdu silných alb bez ohledu na žánr. Naopak žánrově se největší obliby dočkal ženský pop/indie pop. Co mi tak trochu chybělo? Především víc výrazných elektronických a kytarových nahrávek. Sorry, nejsem dost velký pozér, abych psal pochvalné ódy na The War On Drugs, kteří rozhodně nevydali špatné album, ale že by to bylo album roku? To fakt ne.

U nás v České republice to byla obecně velká bída a měl jsem celkem problém najít alespoň pět desek, které by stály za poslech. Jednak se mi sem nechtělo psát desky, které mě i přes svou kvalitu neuchvátili (Kieslowski, Prodavač, Kaplan Bros.), jednak mi chyběla chuť si některé desky vůbec poslechnout (Dusilová, Zrní, Mucha). Nakonec jsem vybral alespoň tři.

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2014

Hudební alba roku 2014

Swans: To Be Kind – Masterpiece a to bez debat. Hluková terapie. Nahrávka, při které vám bude téct krev z uší a vám se to bude líbit. První poslech může být náročnější. Druhý také. Dokonce i ten třetí se vám bude zdát těžký. Ale pak podlehnete a plně se oddáte hlukovým plochám a šílenému jekotu génia Michaela Giry. // recenze „Swans na desce To Be Kind dovedli hluk k dokonalosti“

FKA twigs: LP1 – Minimalistická. Temná. Elektronická. Intimní. Přesně to si přichystala Tahlia Barnett na svou debutovou desku LP1. I když jde opět o trochu náročnější poslech, FKA twigs je mnohem přístupnější a hlavně má vynikající a velmi pronikavý vokál. // recenze „FKA twigs na debutu LP1 není jen ta holka z videa“

Ariel Pink: pom pom – Nikdy jsem neměl LSD, ale Ariel Pink mi dal alespoň matnou představu o tom, jak může působit. Dobře, to možná přeháním, ale „pom pom“ na mě působí strašně originálním a kreativním dojmem. Téměř každý song je, co se žánru týče, jiný, pestrý. Pestrobarevný. // recenze „Ariel Pink představuje svůj pestrobarevný svět pom pom“

Nejlepší songy za rok 2014

FKA twigs: Two Weeks – Láska na první poslech. Jemný hlas, masivní basy a gradující melodie. Tohle prostě můžu poslouchat pořád dokola. // odkaz na YouTube

Glass Animals: Black Mambo – Plíživá melodie a záhadná atmosféra, skoro jako bych se ztratil v džungli. Velmi návykový song, během kterého mívám nutkání si nahlas zpívat. // odkaz na YouTube

Ariel Pink: Not Enough Violence – Dlouho jsem váhal mezi tímto songem a skvělou indie popovkou „Put Your Number In My Phone“. Nakonec jsem se rozhodl pro násilí, protože u „Not Enough Violence“ zbožňuju úplně všechno – špinavý hudební podklad, skvělý text, procítěně zazpívaný refrén a cinkající mezihru. // odkaz na YouTube

České desky

Schwarzprior: iddqd – S patřičnou dávkou syrovosti a dekadence na nás útočí trio Schwarzprior se svými tvrdými elektronickými beaty a skoro až dadaistickými texty. Jednoznačně nejlepší česká nahrávka, co u nás vyšla. // recenze „Schwarzprior a jejich óda na nesmrtelnost iddqd“

Tvrdý/Havelka: U nás v garáži – Bonus s Havelkou se chopili odvážného úkolu a předělali hity starých českých alternativních, undergroundových a punkových legend. Za mě dobrý a skladbu „To svět se posral“ můžu točit pořád dokola, ta nikdy nezestárne. // recenze „Co ukrývají Tvrdý s Havelkou ve své garáži?“

Řezník: Bateman/Muzeum mentálních kuriozit – Nemůžu říct, že by mě další Řezníkova řadovka nějak nadchla, ale stále je to řemeslně skvěle odvedené album. Kvalita zvuku je opravdu vynikající a některá témata už jsou o dost serióznější a míň prvoplánová. Z českého rapu rozhodně jediná deska z minulého roku, která se dá poslouchat (sorry Smacku, nemám tě rád).

Ženský pop/electro pop/indie pop/PBR&B

Sia: 1000 Forms Of Fear – Tvář sice skrývá, ale přitom v mém seznamu spadá do největšího mainstreamu. Nicméně mě na ní baví hitovost a silné refrény. Závěrečna „Dressed In Black“ je perfektní.

MØ: No Mythologies To Follow – Vzhledově mě sice moc nerajcuje, zato její ležérní hlas se mi zdá strašně sexy. Na desce hbitě balancuje mezi tanečními a melancholickými skladbami a přesně to mám rád.

Jhené Aiko: Souled Out – The Weeknd v minulém roce nevydal žádnou desku, naštěstí tady má ženskou náhradu Jhené Aiko a její hipsterské árenbíčko „Souled Out“, během jehož poslechu se vždy rozplývám nad množstvím melancholie, která je ukryta v každé skladbě.

Tove Lo: Queen of the Clouds – Svěží popovka, které jsem se zpočátku celkem bránil, ale pak jsem taky podlehl. „Habits (Stay High)“ znají všichni a je to super song, ale mě nejvíc bere stejně „This Time Around“.

Lana Del Rey: Ultraviolence – Co bych to byl za pozéra, kdybych sem nedal Lanu, že? „Ultraviolence“ se utápí ve smutku, možná až moc, ale i přesto mě baví. Podepsalo se na tom také období, kdy jsem její desku poslouchal. Jo a „Pretty When You Cry“ je srdcovka!

Indie pop/rock/folk

Glass Animals: Zaba – Budu trochu přehánět, ale „Zaba“ je pro mě naprosto revoluční album, indie pop, jaký tady ještě nebyl. Tajemná atmosféra živé džungle, mystický zpěv, vyhlazený zvuk, prostě skvělá exotická nahrávka, kterou musíte slyšet.

The Antlers: Familiars – Další deska, která si mě získala svou jedinečnou atmosférou. Skladby se vlečou v dost pozvolném tempu a jsou doplněny výrazným zvukem trumpety. To mě hodně baví. Inu, prostě skvělá hudba na pohřeb. „Doppelgänger“ patří mezi mé favority, úplně vidím ten smuteční průvod nesoucí rakev na hřbitov.

Alpines: Oasis – Od pohřbu k něčemu zábavnějšímu. Deska „Oasis“ britských Alpines je svěží, hudebně pestrá a plná zářivých hitů. Písnička „Blind“ a její refrén „I feel so blind, so blind“ je nebezpečně návykový. Do auta ideální.

Spoon: They Want My Soul – Úžasná kytarovka z Texasu. Album nabízí výrazné a promyšlené melodie, ve kterých vynikne zvuk každého nástroje. Skladby nejsou prvoplánově hitové, a přesto jsem si většinu z nich oblíbil hned na první poslech. Jo a už bych se měl konečně naučit na tu kytaru víc, než jen dva akordy.

Beck: Morning Phase – Multiinstrumentalista Beck se svou již dvanáctou studiovou deskou sice nešokoval, ale připravil si pro nás poctivý melancholický folk s přesahem do country. „Morning Phase“ je klidná a velmi osobní nahrávka, které byste měli dát rozhodně šanci.

Electro/dance/hipster

Todd Terje: It’s Album Time – Hipster Todd Terje z Norska vydal v minulém roce jednu z nejlepších elektronických desek. Skvělý taneční hit „Inspector Norse“ od něj musí znát každý, kdo sleduje současnou elektroniku. „It’s Album Time“ ale kromě svižných tancovaček (kterých je deska opravdu plná) ukrývá i pozvolnější klenot „Johnny and Mary“ (neboli coververze songu od Roberta Palmera), který mě při každém poslechu dostane. Nebezpečně návyková je také „švédská“ srando-skladba „Svensk Sås“.

SOHN: Tremors – Další hipsteřina. Tentokrát od Brita Christophera Taylora, původem z Rakouska, který nám na desce „Tremors“ přináší čerstvou zasněnou a značně melancholickou elektroniku. Hit „Artifice“ se dokonce líbí mojí mámě, což už opravdu něco znamená!

Chet Faker: Built on Glass – A do třetice ještě jeden hipster. Chet Faker se předvedl se svým intimním setem na Colours of Ostrava, kde sice vyfasoval malou stage a ještě k tomu brzy hrál odpoledne, což ke kontextu jeho tvorby moc nesedí, ale i tak předvedl, že dělá skvělou muziku. Ostatně to dokazuje i na své nahrávce „Built on Glass“ plné hitů jako „Melt“, „Gold“ či „Talk is Cheap“.

Iain Woods: Psychologis – K téhle desce jsem se dostal sice až letos, ale byl jsem z ní natolik unešený, že jsem ji sem musel zahrnout. Většina skladeb je hudebně velmi pestrá a hodně originální. Hlavně jsem úplně propadl songu „Fiend“, takže čekám, kdy si ho oposlouchám, ale zatím to nehrozí.

Aphex Twin: Syro – Konečně nějaká poctivá elektronika! „Syro“ je řemeslně skvěle odvedená nahrávka a jako hudební kulisa (například k učení) funguje báječně. Navíc se jednotlivé skladby jmenují opravdu originálně, no uznejte sami: „4 bit 9d api+e+6 [126.26]“, „s950tx16wasr10 [163.97]“ nebo třeba „fz pseudotimestretch+e+3 [138.85]“.

Rap

Run The Jewels: Run The Jewels 2 – Výherci hipsterského žebříčku na Pitchforku. Co se týče rapu, tak rozhodně zaslouženě. Dvojice El-P a Killer Mike hrdě kráčí ve stopách svého debutu a zabíjí každým svým rýmem.

Schoolboy Q: Oxymoron – Schoolboy Q se po vydání „Oxymoron“ dostal mezi nejžhavější rapová jména minulého roku. Stačí si poslechnout pecky jako „Gangsta“, „Studio“ či „Hell of a Night“ a dáte mi za pravdu. Jaké jsme měli štěstí, že k nám také zavítal naživo a opravdu „vyškolil Prahu v rapu“ (ehm, na tenhle titulek jsem opravdu hrdej!) // report „Schoolboy Q vyškolil Prahu v rapu“

Vince Staples: Hell Can Wait – Rapový objev roku. Alespoň za mě. „Hell Can Wait“ je sice jen EP, ale Vince Staples na něm zní skvěle a má určitě obrovský potenciál prorazit. Nekompromisní rap v „Blue Suede“ nebo klidný song „Limos“ s hostující zpěvačkou Teyanou Taylor tomu jasně nasvědčují.

J. Cole: 2014 Forest Hills Drive – J. Cole na své třetí studiové nahrávce překvapil. Sám si produkoval většinu skladeb. Obzvlášť druhý singl „G.O.M.D.“ a skladba „A Tale of 2 Citiez“ mě strašně baví a můžu je točit pořád dokola.

Azealia Banks: Broke With Expensive Taste – Jako poslední jsem vybral rapperku Azealii Banks, která po dlouhých útrapách konečně vydala desku. Škoda, že ji nevydala dřív, tak před dvěma lety mohla být opravdu revoluční. Ale i přesto obsahu plno skvělého a hudebně rozmanitého materiálu.

Alternative/Experimental

Pharmakon: Bestial Burden – Tohle není zrovna příjemný poslech. „Bestial Burden“ v sobě ukrývá pořádnou dávku bolesti a utrpení. U lidí, kterým jsem Pharmakon pouštěl, jsem se nedočkal pochopení (zdravím bábu, který Pharmakon nazývá kašel). Filosofická debata „co je vlastně ještě vůbec hudba“ nemá smysl, „Bestial Burden“ se nedá považovat za hudbu v běžném slova smyslu. Je to hudební prožitek, hudební narkotikum. // recenze „Řvoucí Pharmakon na Bestial Burden léčí noisem“

Arca: Xen – Nejzvláštnější elektronická deska, kterou jsem musel zařadit do této kategorie. Arca je prostě jinde. V jiném světě. V jiné dimenzi. V jiné galaxii. Posouvá hudbu úplně jinam, těžko říct kam. Arca především používá velmi netradiční nástroje, a právě proto byste si měli „Xen“ měli poslechnout.

Flying Lotus: You’re Dead! – Americký hudebník Steven Ellison přišel s opravdu pestrou a originální nahrávkou, na které mu hostují hiphopové hvězdy Kendrick Lamar (skladba „Never Catch Me“ je opravdu špičková), Snoop Dogg, nebo třeba zpěvačka Angel Deradoorian. Velké plus má také za víc kratších tracků a vlastně celkově za koncept desky.

tUnE-yArDs: Nikki Nack – Američanka Merrill Garbus je opravdu skvělá a potvrdila to také na Pohodě, kde jsem ji viděl naživo. Barvitá, energická, občas se smyslem pro nelibozvučnost. „Water Fountain“ je neskutečná pecka. Inu, tahle šílenost má něco do sebe! // report „Divoká jízda s tUnE-yArDs na Pohodě“

Owen Pallett: In Conflict – Tohle sice není vyloženě alternativní, či experimentální deska, ale Owen Pallett s jeho barokním popem si v mém výběru zaslouží být. Titulní song „In Conflict“ je nebezpečně návykový, „The Riverbed“ zase překvapí svou progresivitou.

Černá karta

El Marón: Doktor smrt – El Marón si černou kartu vysloužil především za to, jak obratně umí používat svůj nůž. „Vraždění kvůli prodejům“, „jediný autentický rapper ve hře“ a „FREE EL MARÓN“ se rozkřiklo po Silvestru, kdy kontroverzní rapper ve stavu opilosti pobodal člověka, který na následky zranění později zemřel. Samozřejmě je to tragédie a věřím, že El Marón nikoho zabít nechtěl, ale je to docela pech, když několik týdnů zpátky vydáte album „Doktor smrt“, ne kterém se nachází song „Jednou tě zabiju“ s krásným refrénem „jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě bodnu, ty kurvo, svědomí nezpytuju / jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě ubodám, ti teď vyhrožuju (já žiju!)“. Ironie osudu? Karma? A co na to Jan Tleskač?

Nejlepší koncerty

Son Lux – Naprosto nepopsatelný zážitek. Son Lux aka Ryan Lott společně se svou kapelou předvedl v MeetFactory naprosto grandiózní show. Byly okamžiky, kdy jsem se přistihl, že nedýchám. Škoda, že to netrvalo déle. // report „Son Lux uchvátil MeetFactory svou fantastickou show“

Swans – Swans se vyžívají v extrémním hluku. Na desce se dají ztlumit, ale naživo to jde jen stěží. Skoro tříhodinové vystoupení čítalo pouhých ŠEST songů. Ano, jedna skladba trvala třeba 40 minut, pohoda. Byl to můj první koncert, na kterém jsem přišel kompletně o sluch a to chodím na koncerty opravdu často. Následující dva dny mi pískalo v uších a já myslel, že mi hrozí Tinitus. Naštěstí to přešlo. Swans vystoupí také letos na Colours of Ostrava, tak už bych se měl porozhlédnout po špuntech do uší… // report „Swans předvedli opravdový transcendentní zážitek“

Mogwai – Do loňských prázdnin jsem od skotských hudebníků Mogwai neslyšel žádnou skladbu. Tudíž jsem od jejich koncertu na slovenské Pohodě nic moc nečekal. Jaká to byla chyba! Nakonec se jednalo o vrchol celého festivalu. Kapela zdatně lapila posluchače do silných melodií a rytmů během každé skladby. Dokonce i mě. Byl jsem fascinován. // report „Mogwai svým vystoupením ovládli slovenskou Pohodu“

Nejlepší klip

Sia: Chandelier – Víc prozradí screenshot z Facebooku. Už v té době jsem to věděl!

Sia - Chandelier feat. já aka prorok

Bonus

Lorde v South Parku – Miluju South Park, je to jeden z mých nejoblíbenějších dvacetiminutových seriálů. O to větší radost jsem měl z poslední osmnácté série, ve které si tvůrci dělají srandu z Australanky Lorde a její image chudé holky, která zpívá, jak kdyby byla permanentně v lihu. Lorde je vskutčnosti Randy Marsh, čtyřiceti pěti letý chlápek s knírem. Anebo taky Sia, která údajně stojí za vynikající skladbou „Push (Feeling Good on a Wednesday)“.

♫ I am Lorde Ya Ya Ya ♫

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář

Rok 2014 byl ve znamení radosti, zklamání a cestování

Publikováno 6. 2. 2015

Minulý rok jsem místo ročního shrnutí barvitě popisoval mé starosti a strasti se zákeřnou nemocí jménem mononukleóza. Letos jsem si ale řekl, že by bylo fajn zase najet na dřívější tradici a podívat se, co se mi během roku 2014 stalo. Dokonce jsem si k tomu napsal pěknou osnovu, tak pojďme na to!

Dietní rozjezd

Začátek byla vesměs nuda. Kvůli mononukleóze jsem byl sláb, nesměl jsem sportovat a fetovat, zato jsem musel dodržovat přísnou dietu. Pudingy mi časem přestaly chutnat, mandarinky čekal stejný osud. Kamínková náhrada za tabák ve vodnici taky nepatřila k tomu nejlepšímu. Ale zvykl jsem si, to jo. Mohl jsem si aspoň hrát na straight edge pozéra, mé tělo bylo v té době svatyně!

Království šedi

Následujících pár měsíců patřilo stereotypu – škola, práce a občas nějaké to zpestření s koncertem. Vlastně tohle období patřilo k těm hezčím, chodil jsem s dřívější kamarádkou (pfff, že prej je friendzone překážka a problém) a nic mi nechybělo. Jak už jsem psal někdy před půl rokem, dokonce jsem přestal být zahořklým cynikem! Ale prý jsem stejně namyšlený snob :(((((

Nestrkej hlavu do igelitky!

Naprosto nesouvisející fotka na téma „Nestrkej hlavu do igelitky!“

Zlom

V půlce roku přišlo opravdu hodně bolestných ran. Dočkal jsem se rozchodu, vyhodili mě ze školy a završila to větší nehoda na dálnici před Brnem. Brno je divný. Lidi z Brna jsou divný. Brno by se mělo zakázat. Nicméně všechno (nebo aspoň něco) zlý je k něčemu dobrý. Po rozchodu jsem se sblížil s novými lidmi, utužil vztahy se starými a naplánoval si na prázdniny velké plány. YOLO prostě. Přijímačky jsem udělal, opět se dostal na mou oblíbenou školu a nechal si uznat předměty, takže „nic nekončí, jedeme dál“. A auto… no byla to Felicie, svý nejlepší časy měla za sebou. Hlavní je, že jsme všichni vyvázli živí.

Festivalové léto

Opět jsem navštívil Bažant Pohodu na Slovensku, kde mě fascinoval koncert skotské post-rockové kapely Mogwai. Na Colours Of Ostrava jsem si užil tak ňák všechno, nevím, jaký koncert vypíchnout.

Bažant Pohoda 2014

Tradiční festivalový pokrm

Praseče v Deutschlandu/Muzeum mentálních kuriozit

Po festivalech mě čekaly dva velké tripy. První byl výlet do volnomyšlenkářského Berlína, Mekky všech hipsterů. Vyrazil jsem tam společně s Bárou, která s tím super nápadem přišla. Já zrovna potřeboval novou profilovku na Facebook, tak jsem se s nadšením přidal. Né, kecám, do Berlína jsem se chtěl už fakt dlouho podívat. Všechny tři dny byly super – navštívili jsme nejznámější berlínské památky, nafotili hromadu selfíček, chlastali na židovskym památníku a chlastali s cizinci z hostelu.

Selfíčko z Židovského památníku v Berlíně

Veselá fotka na smutném místě

Roadtrip Praha -> Varšava -> Kaunas -> Vilnius

Highlight minulýho roku. Bez debat. Událost, na kterou vzpomínám strašně rád. Bára jela na Erasmus do Litvy a tak mi navrhla, jestli si s ní nechci udělat výlet, podívat se do Polska a Litvy a pak se vrátit autobusem do Prahy. Samozřejmě, že jsem neváhal a kývl na to. YOLO, néasi! Ještě jsem přesvědčil Honzu a Evu, aby se přidali.

První zastávka byla ve Varšavě, která se až moc nápadně podobá Praze, akorát je ošklivá. Další zastávka nás čekala v Kaunasu, kde jsme se večer vydali na párty do místního klubu (#partyhard). Poslední zastávkou byl Vilnius, hlavní město Litvy a náš cíl. Popsat celý roadtrip by zabralo celý článek, já se na to vykašlal a už je pozdě, takže (a teď mě omluvte, budu trochu patetický) si vzpomínky uchovám alespoň ve svém srdci <3

Prostě Litva

Ve Vilniusu mají krásné autobusové nádraží

Zimní semestr

Tady už mě moc velkých událostí nečekalo. Ikdyž… Krásně jsem si zaběhl We Run Prague 2014 a přitom žiji velmi nezdravým životním stylem. Viděl jsem naživo Swans a podepsalo se to na mé psychice (a sluchu, skoro jsem se bál, že budu mít tinitus). V MeetFactory vystoupil Son Lux a já byl naprosto fascinován. Opil jsem se na srazu musicserveru tak moc, že jsem zažil snad největší kocovinu ve svém životě. A zase jsem zažil pár životních zklamání…

Silvestrovský triumf

Konec dobrý, všechno dobré. Silvestr nebyl zas tak zásadní okamžik, ale bába škemral, ať o tom napíšu a vyzdvihnu jeho drobný úspěch (ehm) z bowlingu, tak tady to máš! Jednak se mi podařilo domluvit velkou partu lidí, se kterou jsme společně šli na bowling, a jednak jsem patřil mezi nejlepší hráče. Né, že bych se chtěl vytahovat :)))))))))

Silvestr 2014

Ty čepice jsme si poctivě vychlastali!

aTo by bylo asi tak vše! Snad bude rok 2015 lepší, než 2014.

Napsal izmy, v kategorii Dovolená, Můj životní styl | Žádný komentář

Ohlédnutí za We Run Prague 2014

Publikováno 5. 10. 2014

Když si nedávno Poděs stěžoval, že píšu až moc cool, rozhodl jsem mu věnovat tento článek. Doufám, že tentokrát bude spokojený!

Mám tady plno blogových restů. O první půlce prázdnin jsem se zmínil už v mé melancholické zpovědi, kde jsem neúspěšně urychloval nekonečno. Z těch větších událostí jsem vypíchl festivaly Bažant Pohoda a Colours of Ostrava. Z druhé půlky prázdnin mi zbývají jednak boží výlet do Berlína, jednak roadtrip z Prahy do Vilniusu (to je v Litvě, kdyby někdo nevěděl). Takže tyhle cestopisný články do konce roku určitě sepíšu. Teď se však vrhnu na běžeckou událost roku, kterou je pro mnohé (běžce amatéry a onanisty nad Nike fajfkou) We Run Prague.

Kromě minulého ročníku, kdy jsem nestihl vymyslet dobrý motto na triko (až moc pozdě jsem přišel na suprčupr „loooool vy nuly“), jsem vždycky běžel. Napoprvý to nebylo moc chválihodný, čas jsem radši zapomněl a dohledávat ho nebudu, napodruhý jsem si střihl nejlepší čas vůbec a cítíl jsem se jako král. Jak to dopadlo napotřetí? Deset kilomentrů jsem uběhl už několikrát, ale běžet v davu je lepší a motivuje to k lepšímu výsledku.

Cesta ke slávě

Od začátku roku jsem nic nedělal. Ne proto, že bych nechtěl, nebo že bych byl línej (ok, jsem línej), ale protože jsem měl tu zpropadenou mononukleózu a nesměl kvůli tomu půl roku sportovat. S přípravou na desetikilometrový maraton jsem začal měsíc před závodem. Probudil jsem ze zimního spánku fajn aplikaci RunKeeper, abych si svůj výkon mohl trackovat a rozhodl se po každym doběhnutí vyfotit, abych mohl vytvořit pěknej fotoromán.

Už po prvním běhu jsem věděl, že to v sobě stále mám. „Neměl bys to na začátku tak přestřelovat, ale šetřit se a postupně zrychlovat a zvyšovat vzdálenost,“ říkali všichni kolem. Ale já je neposlouchal! Před závodem jsem byl běhat asi 7x. Jednou jsem si dal desítku nanečisto a zvládl to v pohodě.

V sobotu 30. září byl ten osudný den! Vybíhalo se až večer a já se cítil mírně vyčerpaně, protože jsem nastydl po šestnácti hodinách v autobuse při návratu z Litvy do Prahy. Ale hecnul jsem to, na startu jsem si stoupl do druhého nejrychlejšího koridoru s ostatníma (zdravím @tomaspotesil, @marekbrumlich a @37x5y). Prvních pár kilometrů bylo v pohodě, atmosféra skvělá a ani nechybělo počáteční nadšení. V půli trasy jsem dokonce potkal @thehawkes! Mezi 6-8 kilometry na mě dopadla krize. Umíral jsem, ale nemohl jsem se zastavit. Na druhý občerstvovačce jsem do sebe hodil nějakej energy drink a se zaťatými zuby se vrhl vstříc cíli!

Závod jsem uběhl za 50:10, což je na mou dlouhou běžeckou pauzu úctyhodný výkon. Ve výsledkový listině jsem se umístil na 1850. místě a v kategorii muži na 1602. místě. Sice jsem doufal, že celkový čas stáhnu pod 50 minut, ale nevadí, příští rok se mi to určitě podaří. A tady je slíbenej komix:

We Run Prague 2014 1/2

We Run Prague 2014 2/2

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Jeden komentář

Po dvou letech další Expendables, tentokrát trojka

Publikováno 17. 9. 2014

Během letošních prázdnin jsem navštívil kino opravdu častokrát. Až jsem si z toho musel založit věrnostní kartičku Cinema City. Začalo to hororem Deliver Us From Evil, na kterym jsem byl s jednou holkou z Tinderu (funny storka, ale o tom sem RADĚJI psát nebudu :))))). Byl jsem dojat u hudebního romantického kýče Love Song, zasmál jsem se při 22 Jump Street, ačkoliv jsem předtím neviděl 21 Jump Street. Byl jsem donucen jít na Želvy Ninja, naštěstí v angličtině. Taky jsem si vychutnal předpremiéru (velkýho) filmu Dárce (slovy mý sestry: „1984 pro děti“, ale má recht). Psát ale budu o Expendables: Postradatelní 3. Proč? Protože jsem o tom psal před dvěma lety a je to prostě krásná nostalgie! Bylo to taky v září. Nastupoval jsem do prváku. A teď vlastně nastupuju znovu :)))))) Ale tohle tomhle se taky rozepisovat nebudu, protože se dycky rozčílím, jak nikdo nechápe kreditovej systém na vejškách. Frustrující to pořád vysvětlovat dokola…

Po dvou letech se nám lehce obměnila sestava a tak jsem do kina vyrazil s bábou, Ondrou a Evou (která nahradila Stejky, která šla radši na Sex Tape, což musí bejt řádná filmová sračka pro nenáročného diváka, ale nic proti, u filmů, který maj v názvu slovo sex, se to přímo nabízí :). Místo Letňan jsme jeli na Floru. Další změnou bylo, že jsem si místo středního menu dal menu velký. Popcorn šunka sýr. LOL co to sem píšu, určitě vás to zajímá. Stejně to nikdo nečte, takže sem znovu přihodím můj oblíbený ironický smajlík :)))))) Nicméně co na multikinech opravdu miluju – velká sedačka, kde se totálně rozvalim, nohy si hodim na sedačku přede mnou, vezmu si ohromnou krabici popcornu a cpu se. Nejlépe při vážnejch scénách, kdy vynikne ten zvuk rozkousnutýho popcornu. Úpe boží a to nejsem věřící!

Expendables: Postradatelní 3

No nic, měl bych přejít k (rádoby) recenzi tohoto filmového skvostu. The Expendables 3, stejně jako jeho předchůdci, sází na epický akční scény obsahující co nejvíc výbuchů a co nejvíc nereálnejch situací, nejpředvídatelnější děj, jakej si umíte v historii filmu představit a samozřejmě samý herecký legendy na jednom místě. Prostě sranda a super odreagovačka. Se slzou v očích však musím konstatovat, že třetí pokračování zdaleka nesahá na kvality dvojky. Dokonce lehce postává za jedničkou. Trojka je dost táhlá, postrádá spád a tváří se zpočátku strašně depresivně. Až jsem měl skoro chuť se udusit popcornem.

Ve filmu se objevujou nový charaktery, který sou spíš nudný. Sorry, ale neodpustím si sexistickou poznámku – proč tam jako cpou nějakou holku?! Je mi fuk, že to je nějaká zápasnice judo, MMA, XXX nebo čeho, já chci vidět střelbu, exploze a velkolepý výbuchy. A taky se smát trapnejm hláškám, který mají znít strašně drsně. Mile překvapil Antonio Banderas, kterej vám sice začne lézt na nervy hned po první minutě (v tom dobrym smyslu), ale bez něj by to nebylo vono. A taky Mel Gibson jako cool záporák. Škoda, že se ve trojce neobjevil Chuck Norris. Jinak závěr filmu byl super (viz gifko nahoře)!

To by bylo asi tak všechno, film The Expendables 3 si ode mě vysloužil opět krásný čtyři hvězdičky na ČSFD a já doufám, že za rok, nebo za dva půjdu na The Expendables 4.

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály, Můj životní styl | 2 komentáře

O urychlování nekonečna a jiných životních zklamáních

Publikováno 5. 8. 2014

Uběhl měsíc od posledního (krátkého) postu a já o všem přemejšlel a kompletně přehodnotil všechna stanoviska. Dokonce jsem vymyslel alternativní a možná i trefnější nadpis „Řada nešťastných příhod“, ale ponechám původní, protože se mi zdá víc cool.

Straight edge doba mi skončila v okamžiku, kdy mi přišla esemeska s textem „vysledky Vasich odberu jsou v poradku“. No co vám budu povídat, jaterní dietu jsem přestal dodržovat po třech měsících, fyzicky náročný aktivity jsem sem tam provozoval, jen toho chlastu jsem se bál. No, takže jsem se pár dní nato (po sedmi měsících!) patřičně vylil. Ale bylo to fajn a navíc mě to dovedlo k rozhodnutí, že sepíšu strašně sentimentální text inspirovaný mým životem. Třeba tím trumfnu „Hvězdy nám nepřály“! Hm, tak kde začít, aby to nevyznělo jako úplný klišé…

Poznal jsem ji před více než dvěma lety. Spřátelili jsme se a postupem času si začali celkem dobře rozumět. Bylo to hrozně zajímavý pouto. Divný. Zvláštní. Ale čistě přátelský. Něco uvnitř mě skrytě doufalo, že to nezůstane jen u toho přátelství. Ale rozum se to snažil zavrhnout. A pak jednou, po jedný akci se vracim někdy v deset ráno s Tomášem domů.

„Tyvole, na co čekáš, tohle je úplně jasný!“
„No já ti nevim, přemejšlel jsem vo tom, ale nevim, jestli to za to stojí… víš, sou tady určitý rizika a já… fakt nevim…“
„Máš jí rád?“
„No jako jo…“
„Tak do toho jdi!“
„Tak jo!“

A pak přišla ta mononukleóza. Fakt perfektní timing. Ironie osudu. Všechno se děje z nějakýho důvodu nebo tak něco. Myslím, že už není potřeba pochybovat o mém cynismu. No ale pak jsem byl skutečně šťastnej, až jsem se toho sám bál. A to byla nejspíš ta chyba. Myslel jsem si, že vztah funguje, navíc jsem udělal zkoušku z matematický analýzy (kterou jsem opakoval) na krásný Céčko! Všechno bylo až moc hezký. Já snad i přestal být tím zahořklým cynikem!!! N E U V Ě Ř I T E L N É ! No dobře, nepřestal…

Kočka a domeček z karet

A teď pozor, už to přijde!

Začátkem zkouškovýho se ukázalo, že ve vztahu nejsem ten pravej a byl konec. Přiznávám, že mě to hodně vzalo a byl jsem z toho fakt špatnej. O to vtipnější bylo, že se to stalo na začátku zkouškovýho, kdy mě čekaly docela těžký zkoušky (na který mi dělalo opravdu problém se intenzivně učit), mezi nimiž nechyběla lineární algebra, kterou jsem opakoval (prostě rád opakuji jakoukoliv matematiku, diskértní matematiko – těš se!), takže šlo o přežití. Raději jsem si podal záchrannou přihlášku, abych v případě neúspěchu mohl opět pokračovat ve studiu. No nebudu vás dlouho napínat, ze tří pokusů jsem měl nakonec jen dva a ze dvou pokusů jsem získal dvakrát F. Naštěstí jsem udělal přijímačky (fuj, z tý středoškolský matematiky jsem toho už celkem dost zapomněl), takže to zas taková katastrofa nebyla.

Říkal jsem si, že se mi víc špatnejch věcí už stát nemůže, že to prostě jako nejde. Jak já se mýlil! Cestou na skvělý festival Bažant Pohoda, který se konal na Slovensku (kdyby vás to zajímalo, tak tady je můj report na musicserveru), jsem měl autonehodu. Na dálnici, v levym pruhu, necelejch deset kilometrů před Brnem. Jó, Brno je prokletý. Řeknu vám, ten pocit, kdy brzdíte, víte, že to neubrzdíte a ještě k tomu máte v autě tři další lidi, tak ten pocit je opravdu na hovno. Auto to nepřežilo (RIP Škoda Felicia), ale naštěstí se nikomu nic nestalo. I přesto jsem z toho byl dost špatnej, následující cesta autobusem na Slovensko byla tak strašná, že jsem musel sáhnout po kinedrylu.

Paradoxně nejzávažnější ze všeho byla ta poslední nešťastná událost, kde šlo fakt o hodně. Nad vším ostatním mohu mávnout rukou, ale tady šlo o život. A nejenom o ten můj. Takže teď bych sem měl psát něco jako, že jsem se nad tím zamyslel, pohlo to s mým svědomím a já prozřel pravdu světa (ale stejně jsem prý stále namyšlenej snob :)))))). Každopádně prázdniny se vyvíjí překvapivě slibně – Elekce, Is Tropical, Nine Inch Nails, Pohoda, Colours, prostě miliony koncertů, Dyzajn Market, návštěvy čajoven, kin, B3, adrenalinem stříkající přestřelky při laser game… A především pár lidí, kteří mi v tomto těžkém období pomohli a kterým za to musím poděkovat, žejo!

Jo a v neděli jsem ztratil ne zrovna levný sluchátka (RIP Etymotic), ale to se mi karma asi jen mstí za všechny ty dobrý věci, co se mi za poslední dva měsíce staly. Svět je zase v rovnováze.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 2 komentáře

3. stránka z celkem 3612345...102030...Poslední »