Seriály v roce 2013

Publikováno 14. 2. 2014

Po hudebním výběru následuje (stejně jako minulý rok) výběr seriálový. Tentokrát jsem to pojal trochu jinak, jelikož jsem sledoval převážně seriály, které jsem sledoval i před rokem. Ovšem i nějaká novinka se našla.

TOP seriál

House of Cards
House of Cards – Začnu tím nejlepším, co nám rok 2013 přinesl. Ani minutu jsem nad tím neváhal, nejlepším seriálem bylo bezesporu politický drama House of Cards. Rozjíždí se to sice pomalu, ale jak se začnou objevovat špinavý praktiky Kevina Spaceyho v roli Franka Underwooda, začne to nabírat na obrátkách. Zhlídnul jsem to asi za tři dny, protože to gradující tempo bylo naprosto neskutečný. Supr zpráva je, že zrovna teď 14. února vyšla druhá série, takže se fakt těšim, až to celý zkouknu.

Pro mě nové seriály

The Killing

The Killing – Dlouho jsem hledal seriál, kterým bych zabil letní zkouškový v době, kdy jsem měl dělat na semestrálce z prográmka. Na doporučení z ČSFD jsem sáhl po The Killing, což je psychologický detektivní drama, ovšem trochu jiný než všechny ty detektivky z televize. Celou sérii (potažmo i druhou) se řeší pouze jeden případ – vražda mladé dívky. Kromě klasických pátracích scén seriál nabízí pohled i do rodiny, kam dívka patřila. Emoce stříkaj na všechny strany. Do toho všeho je ještě zapletená politika. Zamiloval jsem si deštivý Seattlo, tak hutnou atmosféru během celýho seriálu jsem ještě neviděl. Navíc tam sou úplně boží zvraty, podobně jako v Homelandu.

Luther – Další detektivka. Na rozdíl od The Killing sází na hlavního hrdinu, Johna Luthera, kterej používá zrovna nekorektní metody, ale většinou mu to prochází. Během každýho dílu se řeší jinej případ (až na poslední sérii) a vždycky se jedná o zvláštní psychopaty či sériový vrahy, prostě žádný klišé. Bonus na závěr – znělkou seriálu je „Paradise Circus“ od Massive Attack!

The Following / Stoupenci zla – Solidní blbost, která se na začátku tvářila fakt slibně. Škoda, že to pak sklouzlo k absurdním a naprosto nelogickejm scénám. Nakonec jsem to však dokoukal, protože se mi líbilo to rychlý tempo. Až moc stupidní chování postav jsem tvůrcům odpustil, tak hodnej jsem na ně byl! A o čem to je? Ve zkratce jde o sektu oslavující Edgara Allana Poa, kterou vytvořil profesor literatury Joe Carroll (James Purefoy). Podařilo se mu do ní dostat opravdu strašně moc lidí a poštvat je proti bejvalýmu agentovi FBI Ryanovi Hardymu (Kevin Bacon). Na ČSFD to má docela slušnou základnu haterů, ale jako oddechovka to není zas tak marný.

Banshee – Nad Banshee jsem fakt dost dlouho váhal, nakonec jsem se na to z nudy podíval a byl příjemně překvapenej. Další z řady seriálů s nezastavitelnym tempem, kromě toho je tady strašně moc šukacích scén, kde je vidět snad všechno! (Herečky tam teda hrajou celkem dobrý) V hlavní roli Antony Starr se shodou náhod stane šerifem v amišském městečku Banshee a začne to tam dávat do pořádku. A že se tam pořád něco děje! Sex, drogy a násilí, prostě pořádná jízda!

How Not To Live Your Life / Jak nežít svůj život – Teď z trochu humornějšího soudku. Britská třicetiminutová komedie Jak nežít svůj život, v hlavní roli nejvíc slizká postava Don (Dan Clark), která žije svůj život. A už podle názvu je jasný, že ho nežije zrovna dobře. Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal, ale během druhý série jsem si ten seriál docela oblíbil. Není to sice tak vtipný jako Black Books nebo Červený trpaslík, ale občas to má světlý momenty. U závěrečnýho vánočního dílu jsem brečel, přiznávám.

TOP oldskúl seriál

Městečko South Park

South Park – Rozhodl jsem se sjet všechny díly South Parku. Úkol to neni jednoduchej a na to, že jsem začal někdy v říjnu odzadu, jsem aktuálně u čtvrtý série, což je docela slušnej výkon. Snad ani nemá cenu popisovat, o čem tenhle seriál je, určitě ho zná každej. A jestli ho náhodou neznáte, tak se běžte stydět na chodbu!

Velké závěry velkých seriálů

Breaking Bad / Perníkový táta – Co bych vám povídal, Breaking Bad je můj nejoblíbenější seriál a celej půlrok jsem s napětím čekal, jak dopadne druhá polovina pátý série. No, bylo tam hodně dílů, během kterejch jsem nedejchal. Napětí na maximu. Obzvlášť během dílů „To’hajiilee“ (S05E13 – naprosto zběsilý tempo) a „Ozymandias“ (S05E14 – tenhle díl má na IMDB absolutní hodnocení 10/10 a to už něco znamená!). Úplně poslední díl sice nebyl tak epickej, ale zato to krásně a důstojně uzavřel. Takhle nějak si představuju perfektní seriál od začátku do konce.

Dexter – Naopak tohle byl průser. Celá osmá série byla blbá, dementní, stupidní a nezachránilo to ani těch pár dílů na začátku. Dr. Evelyn Vogel v sobě měla neuvěřitelnej potenciál, kterej však nebyl využitej. Místo toho aby se příběh uzavíral a nad Dexterem se sbíhala mračna, objevovalo se víc a víc dějovejch linek. Finále bylo tak ukvapený a blbý, že je z něj stále plno fanoušků rozladěnejch. Zas nechci, aby to vyznělo jako tvrdá kritika, při sledování jsem se dobře bavil, ale na druhou a čtvrtou sérii to zdaleka nemá.

Průběžně jsem sledoval

Brickleberry

Anger Management – Původně jsem tady měl Two and a Half Men, ale usoudil jsem, že si mě Anger Management získal mnohem víc. Chválil jsem ho už před rokem a stále si stojím za tím, že je to vydařenej seriál, u kterýho se vždycky dobře pobavím. Jen by tam mohl Charlie Sheen trochu míň pít, ty opilecký scény mě zas tak neberou.

Happy Endings – Tisíckrát zrecyklovanej motiv na téma přátelé v baru (gay postava included), kteří žijí svůj život. Jedný z postav hned v prvním díle utekla nevěsta ze svatby, což bylo téma, ze kterýho se dalo určitě vytřískat víc. Nakonec to sklouzlo k tomu ohranýmu klišé, který můžeme znát z jinejch seriálů. Ale občas tam sou docela fajn parodie na různý filmy.

New Girl – Další ze šuplíku neoriginálních seriálů, kterej staví na charakterech jednotlivejch postav. Začal jsem na to koukat hlavně proto, že hlavní hrdinka Jess Day (Zooey Deschanel) vypadá jako Katy Perry. Občas je to dost trapný, ale jako oddechovka to je ok.

Brickleberry – Kontroverzní seriál, jehož první série mě absolutně vůbec nezaujala. Nakonec jsem dal druhou šanci další sérii (respektive jsem neměl co sledovat) a zlepšilo se to. Vtípky za hranou přibyly a snad i tu hranu z první série překonaly. Nechybí rasistický a sexuální vtípky, tvůrci si neberou servítky opravdu s ničím.

Archer – Nezařadit sem Archera by byl hřích. Tenhle seriál prostě nikdy neomrzí, a ačkoliv sem píšu výběr z minulýho roku, nedá mi to nezmínit aktuální sérii Archer Vice, což je něco neskutečnýho. Místo řešení dalších agentskejch činností si teď hlavní postavy musí poradit s tunou koksu, což znamená plno novejch nápadů do seriálu. Rozjelo se to opravdu slibně, tak si to běžte stáhnout!

That's all Bitch!

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály | Jeden komentář

Hudební alba v roce 2013

Publikováno 7. 2. 2014

Klasický klišé. Rok se s rokem sešel a strhla se lavina žebříčků, které většinou nemají žádnou vypovídající hodnotu. Nicméně u mě naleznete desky, které alespoň nějakou hodnotu mají a určitě stojí za poslech! Já vím, žádné překvapení, špatnou hudbu neposlouchám, že.

BTW je mi jasný, že většina z vás to jen prolítne očima, bo je to moc dlouhý, ale doufam, že vás zaujme aspoň něco. Budu rád za lajk, ale nechci o něj žebrat, takže dělejte, jak uznáte za vhodný.

České desky

Vanessa: Antidotum – Asi nejlepší české album roku. Prostě Vanessa. Kdo zná, ten ví, co od Vanessy čekat. Kdo nezná, možná bude překvapen a znechucen zároveň. Lajna na bibli byla jedním nejlepších hudebních PíáRek za poslední dobu. „Neklidem stálým jsem lesem hnán, jak zkrvavený hranostaj. Nejasným vlivem se ze mě stal ve světě tklivém smutný pán.“ // report z koncertu

Bratři Orffové: Šero – Vyhráli cenu Apollo, tedy cenu od kritiků pro kritiky, nicméně Bratři Orffové, ač jsem je poznal teprve letos, mě svými naivně-melancholickými texty mile doprovázeli během těžkého období. Jo a je to fajn hudba k poslechu před štědrovečerní večeří. Field-tested. „Co ale s lidmi, nejsou vůbec krásní, nemají křídla, nejsou barevní, příliš moc mluví o naději…“ // report z koncertu

James Cole: Moby Dick – Letos už neškatulkuji české rapové desky, protože si to nezaslouží. Rap je definitivně mrtvej, ke sračkám Ty Nikdy se vyjadřovat nehodlám, aktuálně nefetuji marihuanu, takže mě už ani nebere Toxxx, Smack se může jít vycpat s tou jeho rádoby drsnou flow a písničkama na jedno brdo, YZO se mi celkem i zamlouvalo, ale po jejich underground show v Chapeau Rouge mě to přešlo, Vladimir vydal vyhajpovanej paskvil s rýmama „les / pes / ves“ (zdravíme Trafika, kterej si o mně myslí, že jsem mimo a mimo to i v hajzlu). Sodoma Gomora… hm, ta vydala dobrou desku, ale nakonec jsem zvolil Jamese Colea, protože je úplně jinde, než zbytek český rapový scény. „Moby Dick“ je úžasná deska po všech směrech, má skvělej koncept, skvělý texty a skvělou atmosféru.

Houpací koně: Everest – Řemeslně skvěle zvládnutá deska. Zní to jak od kluků dvacet až dvacet pět, pravda je však úplně jinde. Ten mladistvej feeling je v tom prostě cejtit a nejsem jedinej, kdo to tvrdí. Texty sou na úrovni a plný životního nadhledu, tak možná tohle vyvrací věkové pochybení z (nejenom) mé strany.

Post-hudba: Artefakty – Sice to má jen šest tracků, sice je to pomalej utahanej electro-noisovej-hipstapop plnej patosu, ale baví mě to. A to ani nemusím bejt (salónní) levičák! Nejlíp to asi vyzní se sluchátkama a cigárem na balkóně nebo cestou prvním metrem, kdy na vás jdou sebevražedný myšlenky, tak to někdy zkuste a určitě si tu desku taky zamilujete. Jo a nenechte si ujít starší song „Seriály“, kterej je <comic sans>úpe boží</comic sans>.

Electro/dance/techno

Gesaffelstein: Aleph – Když jsem Gesaffelsteina slyšel poprvé na Open Air Festivalu, byl jsem unešen tou prvotřídní atmosférou, kterou dokázal vyčarovat ze svý hrobky, ve který si mixoval ty špinavý synťáky. Tohle je prostě námrd (slečny prominou). Tvrdá potemnělá muzika s příchutí olova a metalu, ze který se třeba i nervově zhroutíte. Že by nástupce po vyměklejch Justice? // recenze

Rudimental: Home – Taneční popovka mixnutá drum and bassem. Závislost jménem titulní skladba „Home“, singly „Feel The Love“, „Not Giving In“ či „Waiting All Night“. Normálně mi to po půl roce navozuje nostalgický vzpomínky na letní semestr, kdy jsem jezdil na plavání a učil se příkazy do shellu. Lol. // recenze

Disclosure: Settle – Jedno z nejlepších desek za rok 2013 vůbec. Taneční klubová scéna opět ožila a to díky bratrům Lawrencovým. „Settle“ obsahuje šíleně moc vydařenejch singlů, který po celou desku drží jednotnej koncept. Přesně tohle mělo vyjít a vyšlo to. Dokonce přijedou v březnu do SaSaZu a objeví se na Pohodě, takže jupí na entou!

Moderat: II – Superdeska superskupiny Modeselektor a Apparata. Poctivý berlínský electro s vyhlazenym zvukem a jemnym zpěvem. Plný hudebních experimentů (desetiminutovej song „Milk“). Další z klubovejch počinů, který měly vyjít a vyšly. Ostatně tenhle rok byl pro elektronicky-taneční desky silnej. aTo je dobře. // recenze

Fuck Buttons: Slow Focus – Uffff, tohle je neskutečná jízda. Přineste mi trochu meskalinu, kodeinu, nepohrdnu ani éterem. Anebo víte co? Stačí mi poslední nahrávka britských Fuck Buttons. Normálně poprvý mě z toho asi tři minuty třeštila hlava. Pak jsem si lehl do postele, zavřel oči a vnímal ty rány, šumy, pazvuky. Vstal jsem, když se ta deska protočila podruhý. Neusnul jsem, ponořil jsem se do toho galaktickýho světa. A to jsem se ani nemusel ničim sjet! Nejlevnější drogy, co se daj v dnešní době sehnat! // recenze

Rap/R&B/PBR&B

Kanye West: Yeezus – Ok, tady jsem ani minutu neváhal. Kanye West. Mám ještě něco dodávat? Není to sice „My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, ale špinavej zvuk (na kterym se podílel již zmiňovanej Gesaffelstain) mi sedí a tak nemůžu říct, že Kanye udělal chybu, když ho nacpal do všech skladeb vyjma posledního úletu „Bound 2“ (budiž mu odpuštěno Hobitem z videoklipu!).

Emika: Dva – Emiku miluju. Když jsem viděl její show v MeetFactory, tak jsem byl unešen. Tohle je pro mě pravděpodobně deska roku. Jemnej electrozvuk, melancholie teče v každym tracku a Emika má tak děsně sexy hlas. Nejvíc mě mrzí, že jsem na „Dva“ nenapsal recenzi, protože bych jí z fleku dal 10 (ok, to přeháním, dal bych 9, ale níž bych určitě nešel). // report z koncertu

The Weeknd: Kiss Land – Nebudu si nic nalhávat, po výtečný trilogii „Trilogy“ jsem čekal víc, než profesionální árenbíčkový album, který mi do očí vhání slzy (sorry za ten sentiment). Bohužel už ne tolik jako dřív. U Abela jsem si prostě zvykl na trochu jinej standard. To ale neznamená, že je „Kiss Land“ špatná deska. „Professional“ potěší vysamplovanou Emikou, „Belong To The World“ vysamplovanejma Portishead, „Wanderlust“ featuringem samotnýho MJ a úplně zběsilou pasáží na konci „Kiss Land“. XO. // recenze


[Pokračování článku]

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 5 komentářů

Jsem straight edge. Na půl roku

Publikováno 8. 1. 2014

Určitě znáte takovej ten stav, kdy se všechno delší dobu daří, vy jste „šťastní“ a říkáte si, že se to musí někdy zlomit. Že to prostě někdy přijde. Poněvač to je už moc dlouho dobrý. Né, že bych teda věřil na karmu, ale je mi to stokrát milejší, než číst bibli (kterou jsem mimochodem vyfasoval cestou do školy, kdyby někdo chtěl, tak vyvolávací cena je 0 Kč). No ale zpět k problému. Porazilo mě to začátkem prosince. Vlastně to bylo prvního. Horečka a takovej ten divnej pocit, že jsem asi nemocnej. Ewww.

Cpal jsem do sebe kopu prášků, poněvač jsem musel do školy, žejo. Konec semestru se blížil, psalo se hodně testů, do toho mi hořely termíny semestrálek, no prostě blbý. Druhej prosincovej víkend jsem strávil doděláváním 3D modelu letadla a umíral únavou. Byl na to snad ještě tejden navíc, ale já si řek, že to dodělám dřív, ať mi tohle břemeno spadne z mého ramene (Izaiáš 10 : 27, haha). V pondělí jsem psal zápočtovej test a to bylo docela drsný. Teda ne v obtížnosti, ale v tom, jak jsem umíral únavou a vyčerpáním. Po dopsání jsem prej byl bělejší než oxid titaničitý (sám nevim, co to je, ale podle Wikipedie to je dost bílý). Ještě aby ne, když jsem v sobě měl asi dva paraleny.

Pomóc! Letadlo!

No a někdy ve středu mě poslala úžasná Moje ambulance na Bulovku na infekční. Že prej mam špatný jaterní testy. Jako už předtím jsem si myslel, že to může bejt mononukleóza, poněvač jsem s touto zlomyslnou nákazou předtím koketoval. Na Bulovce mi řekli, že budu každej den dojíždět na penicilinový injekce, a že mi píchnou i nějaký kortikoidy. V průběhu dní se mi šíleně zvětšily mandle, byly tak velký, že by se s nima dal hrát golf. Už jsem ani nemohl polykat mandarinky a puding, což byly dvě „potraviny“ na mém seznamu jídel, který jakžtakž šly jíst.

Někdy v polovině prosince, byla to neděle, jsem si šel pro poslední injekci a výsledky z odběrů krve. Resumé? Hospitalizace kvůli špatnejm výsledkům. Shit! Nicméně jsem v posledních dnech měl tak šílený horečky, že jsem ani nemohl spát. Měl jsem dokonce i halucinace! Představoval jsem si, jak neustále rovnám hrnce, pokličky, či co to bylo, fakt nevim, a pořád to padalo. No prostě psycho. Ještě abych zhodnotil prášky, tak paraleny jakože působí dobře, ale ne moc dlouho a ne tak intenzivně, ibalgin má delší nájezd, ale pak je z toho celkem příjemnej stav a brufen, to je zabiják, účinek téměř okamžitej, ale stav jak po deseti panácích vodky.

V nemocnici se o mě hezky starali. Kapačka příjemně kapala a já zkoukl pár filmů od Formana („Černý Petr“ je top! Ahooooooj!) a konečně taky všemi vyhajpovaný „Vykoupení z věznice Shawshank“. Občas jsem posloužil jako učební pomůcka, když si mě prohlíželi studenti různejch lékařskejch fakult! Dvěma studentkám jsem vyprávěl svůj příběh. A i když vypadáte jako reklama na vojetou pneumatiku, tohle vám zvedne náladu. Stejně jako pravidelný návštěvy, při kterejch mi Verča přinesla opravdový suvenýry, ze kterejch bych si tam mohl normálně uspořádat vánoční párty. Jo a taky jsem se konečně dostal k četbě knihy „Červená a bílá“ od Doroty Masłowský (proto píšu ten slovní paskvil „poněvač“, poněvač je toho ta knížka plná).

V pátek před Vánoci mě pustili domů. Zpátky do tý špinavý reality. Bohužel s jaterní dietou a zákazem cvičit minimálně půl roku. Teda, co si budeme povídat, únava mě zmáhá doteď, ale už je to lepší než předtím. Jo a to hlavní, mám zákaz pití alkoholu, takže jsem straight edge a #drugfree! sXe, hmm, asi si to nechám vytetovat na ruku… Jinak abych nezapomněl, z nemocnice jsem si přinesl krásný fotky, tak jsem si musel udělat koláž PF2014, když teda přišel ten novej rok.

PF 2014

Teď v pondělí (6.1. pozn. autor) v Mojí ambulanci mě čekal nečekanej twist – doktorka (jedna z těch tří, co mě „pozorovali“ a každej mi řekl něco jinýho, haha, tahle byla navíc už docela stará a když psala zprávu, tak to bylo všema jedním prstem) mi oznámila, že nemám mononukleózu. Pyčavole co to jako má bejt? Měsíc mě analyzujou, jsem v nemocnici a voni mi pak řeknou tohle? V dokumentech byla vedle zánětu ledvin, který mě taky postihly (ale vo tom jsem věděl už předtim), ještě EB virus, což je ale vir, kerej mononukleózu spouští. Ale nevim, nejsem doktor, nicméně má důvěra v Mojí ambulanci, která se tváří přátelsky a kde vás nabíraj sexy studentky na zastávkách metra, poněvač za novýho člena mají asi pětikilo, klesla na nulu.

Jinak Vánoce byly docela dobrý, dostal jsem obrovskej dar ♥ (pro stalkery: hledejte na instagramu). I přes svůj handicap a v obavách, že si natrhnu/přetrhnu/roztrhnu/cojávim slezinu, jsem si během Silvestru zahrál bowling a vopravdu jsem válel! Pro poděse stále platí, že hraje #jakoJayDiesel a bába by se to mohl do příštího Silvestru naučit.

Inu, všechno se děje z nějakého důvodu :))))). Jak to teď zakončit? „Svět je nádherný, když řekneš děvko!“ (Dixxx – Svět je nádherný – 2:44)

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 3 komentáře

Všechno se děje z nějakého důvodu

Publikováno 13. 11. 2013

Tak jsem se sprchoval a přemejšlel nad životem, což dělá snad každej člověk, co se sprchuje (a pak o tom lajkuje stránky na Fíbíčku). No a během toho vášnivýho filosofování jsem si vzpomněl na obrázek, kterej jsem viděl odpoledne ve škole při pravidelnym zevlování nad Facebookem. Nechci tady z toho dělat Tumblr, ale bylo to jako blesk z čistýho nebe (nebo jak se to píše) a já to sem musím dát, nemohu jinak. Už jen proto, že to tady zeje takovou prázdnotou, že tady normálně poletuje stepní běžec (myslel jsem, že to je nějakej chomáč slámy, inu, jsem zase o něco chytřejší, haha!).

Tumbleweed

A tady je ten slibovanej obrázek. Snad není potřeba jakéhokoliv komentáře. Mějte se hezky a třeba někdy s novým designem, či s nějakým delším článkem o mých životních deprivacích (tohle je asi pravědpodobnější). #yolo #lol

Everything happens for a reason

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl, Novinky na blogu | 4 komentáře

(Ne)malé radosti

Publikováno 5. 7. 2013

Zjistil jsem, že jako blogger veterán nesleduju bloggerské trendy. Musel jsem to tedy zákonitě napravit. Prolustroval jsem všemožné blogy (čti jeden na blog.cz), abych zjistil, co všechno mi uniklo. Navíc má neaktivita způsobená těžkým zápalem do studia způsobila, že jsem pěknou řadu dní (čti měsíců) nenapsal ani žádný článek. Smutné, depresivní. Docela trendy je výčet radostí ze života. Jelikož žádné nemám, tak nic nebude. Né, to kecám. Občas mám radost ze sebe (čti egotrip). A víte co? Jsem trochu unavený, musím si zdřímnout.

Taaaak kde jsem to skončil… jsem si pustil Bloc Party, protože budou na Pohodě, ale to byla na spaní trochu moc rázná hudba, jsem to musel přepnout na Bat for Lashes… jdu večer na YZO show a neměl bych bejt moc unavenej… jo ale zpátky k radostem. Tohle měl bejt stejně jen sarkastickej článek, jsem se dneska seriózně vyšťavil při psaní recenze na živák od Justice, omluvte tedy můj napůl spisovný styl, haha! Ok, jdu na seznam radostí.

Píšu blog, naplňuje mě to, cítím se úžasně, inspirativně, bla bla bla lázeňské oplatky.

Udělal jsem semestrálku z programování do školy a dokonce si zlepšil výslednou známku, takže pecka! Dělal jsem kalkulačku s neomezenou přesností a zjistil, že to Google neumí, tak jim to asi prodám a pak si koupím ostrov, kam pozvu všechny své čtenáře (zdravím rodiče, Poděse a Bábu!).

Byl jsem na Elekci, čtěte report – „V zajetí českého elektra“.

Byl jsem na Tata Bojs, čtěte další report – „Neobyčejná oslava pětadvacítky v režii Tata Bojs“ + ještě tu mám recenzi na jejich bestofku „Hity a city“.

Přečtete si recenzi debutu „Secondhand Rapture“ mé milované indie kapely MS MR – „Tumblr generace se dočkala“.

Rád postuju odkazy na mé články na musicserveru a důvod, proč to tady hnije, je, že píšu hlavně tam.

Looooooool vy nuly, byl jsem na tenise vy kudrnatý píče :))))))))))))))))))))

Vzhledem k tomu, že jsem nasbíral dostatek kreditů a zvládl jeden opakující předmět, pokračuji ve studiu na ČVUT a to je pro moje ego velice dobrá věc. Mohu i nadále zůstat arogantní a sršet vtipnými narážkami na jiné vysoké školy (když vy si chodíte na pařby a já sedím u ProgTestu, duševně na dně a v nejistotě ze všech segfaultů, tak z toho taky musím něco mít, žejo!).

Nó a jinak mě nic nenapadá. V blízké době přijde (snad) nový úplně revoluční design, který změní vnímání celé české blogosféry a všichni pojedem bomby néasi lol. Jedno milé video na závěr, posílám srdíčko do vašich duší, brrrrrrrrrrap!

Napsal izmy, v kategorii Blogování, Můj životní styl | Žádný komentář

4. stránka z celkem 36« První...23456...102030...Poslední »