Publikováno 12. 3. 2011
Slavný spisovatel Dan Brown vydává v pořadí již třetí knihu a mnozí z nás si jistě pokládají otázku, zda bude tato kniha stejně kontroverzní, jako jeho Šifra mistra Leonarda. V tomto případě si však na paškál nevezme katolickou církev, nýbrž tajemstvími opředený Řád svobodných zednářů. Ze starobylých ulic Vatikánu, Paříže či Londýna Dan Brown přesouvá děj do domova hlavní postavy – do Spojených států amerických.
Na své si zde přijdou hlavně ti, co očekávají typickou „brownovku“. Na programu je vtažení do děje hned na první stránce, rychlý spád a v neposlední řadě klasické schéma knih Dana Browna. Hlavní postavou je opět symbolog a starý mládenec Robert Langdon. Postava, která je velmi důležitá, avšak tváří v tvář se s ní setkáme až na úplném konci příběhu, je Peter Solomon – Robertův blízký přítel. Další podstatnou postavou je sestra zmizelého Petera Solomona – vědkyně Katherine. Své silné zastoupení zde má samozřejmě také policie, tentokrát v podobě CIA a šéfky Sató.
V předchozím odstavci byla řeč o Brownově typickém schématu. Ti, co četli jeho předešlé dvě knihy, jistě tuší. Pro ty, kterým se Ztracený symbol dostal do ruky jako první kniha tohoto autora, zde nastíním. Tak jako vždy i nyní dojde k události, kdy je Robert Langdon vytržen ze svého běžného života. Jak již bylo v úvodu řečeno, nemusí se hnát až do Evropy. Celý příběh se odehrává v hlavním městě Spojených států – ve Washingtonu D.C. Lstí je vylákán přímo do Kapitolu, kde objeví uprostřed budovy hrůzostrašnou věc ukazující směrem k fresce samotného George Washingtona. Právě tady začíná zběsilý závod s časem. Peter Solomon je unesen a nebude propuštěn do té doby, kdy Robert Langdon neobjeví pradávný zednářský poklad. Brzy na to se dostává do ohrožení života i Peterova sestra Katherine. Záporným hrdinou je Malach – zvrhlý muž potetovaný od hlavy až k patě. O Solomonových ví téměř všechno. Teprve až v samotném závěru se čtenář dozvídá pravdu o temné postavě Malachově a o záhadné smrti Peterova syna Zachariho.
[Pokračování článku]
Napsal izmy, v kategorii Knihy | 5 komentářů
Publikováno 28. 2. 2011
Jako každý rok, tak i letos se udělovaly hudební ceny Anděl. Je oblíbené říkat „je to rok od roku horší“. Letos je to však na místě. Nebudu mluvit o žánrových cenách, tam o nich rozhodují skuteční odborníci a skupiny jako Prago Union nebo Dva si je určitě zaslouží. Rozepíšu se pouze o hlavních cenách, které mi začínají připomínat diváckou soutěž Slavík.
Nejprve bych začal Tomášem Klusem a Ewou Farnou, kteří celou show uváděli. Vynechám možné spekulace, proč zrovna oni dva měli na starost uvádět tuto vyhlášenou soutěž a přejdu k jejich výkonům. Jedním slovem hrůza. Hudební vsuvky a vlastně i způsob uvádění mi neskutečně vadil. Nemám nic proti Tomáši Klusovi, ale tu kytarku (nebo co to bylo) si mohl nechat doma. A když na ni nebrnkal, nebyl dostatečně pohotový a často na mě působil trapně. To Ewa Farná na tom byla o dost lépe.
Teď k hlavním cenám. Před vyhlášením jsem si na internetu přečetl nominace. Ačkoliv za rok 2010 nevyšlo mnoho zásadních desek, myslím si, že by se dalo nominovat dost jiných a lepších počinů. Nominovat 4x Nightwork a 3x Xindla X je prostě průser.
Nightwork jako skupina roku? Kromě toho vydali album roku? A ještě k tomu měli nejlepší videoklip roku? Možná jsem vůči Nightwork moc zaujatý, ale skutečně si tato skupina zaslouží ocenění od akademiků populární hudby? Kdyby to byl Slavík, tak neřeknu. Kapela hraje na nástroje dobře a Dyk umí zpívat. Co mi však vadí – celé prezentování kapely a hlavně styl jejich humoru. Snaha za každou cenu pobavit. Je to prvoplánové a vlezlé. Prostě nic pro mě (tak proč pro akademiky?).
Tak trochu nechápu ani cenu zpěvačky roku, kterou dostala Lucie Bílá. Ona sama se při udílení docela divila, protože vydala jen vánoční album, které se s normální řadovou deskou nedá srovnávat. Cenu měla dostat Hana Hegerová. Věk se na jejím hlase podepsal, ale i přes tohle všechno vydala skvělé album. Absolutně vůbec nechápu nominaci Lucie Vondráčkové, vysvětlí mi to někdo?
Vyjadřovat se k cenám dvacetiletí je podle mě zbytečné. Skoro všechny ceny si odnesla Lucie. Přitom si myslím, že skupin, které by si zasloužily tohle uznání, je víc. Nejprodávanější deskou roku se stal Kabát a to snad nikoho nepřekvapilo. „Banditi di Praga“ není moc dobrý počin, prodejnost těží hlavně ze jména a dřívější úspěšnosti.
Zbývá jen doufat, že se ceny Anděl pro příští rok svou úrovní zlepší. Kvalitních interpretů je v České republice dost.
Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář
Publikováno 27. 2. 2011
Kdo by neslyšel o problému s webhostingem Kapusta, který měl na starosti Michal Jeník. Někdy koncem minulého měsíce přestaly fungovat stránky, které u Kapusty hostovaly. Dozvěděl jsem se to od kamaráda, který u nich měl také svůj web. Po zkušenostech a ohlasech od pár lidí mě to nijak nešokovalo.
Kdysi jsem se snažil rozchodit WordPress na jejich hostingu a už si ani nepamatuji přesně, kde se stal problém, ale smazala se databáze. Aktuální záloha nebyla k dispozici (jedinou dostupnou byla asi půl roku stará). Při detailním zkoumání ceníku mě pobavila položka „Obnova webu ze zálohy“, za kterou se platí 100,- Kč. To je prosím služba, kterou jiné firmy nabízejí naprosto zdarma a ještě aktuální! To mi ovšem nevadí, já u nich nehostoval. Od začátku jsem nechápal ten rozruch na Webtrhu a všude okolo, kde si Kapustu pochvalovali. Mně se nejevila moc seriózně a i cena v porovnání s Gigaserverem (u kterého momentálně hostuji) je docela rozdílná.
V reportáži, kterou odvysílala TV Prima, mě pobavila část, kde si zákazník stěžoval, že kvůli nefunkčnosti webu prodělává na reklamě. Ano, mě by to také naštvalo, ale ruku na srdce – svěřili byste svoje internetové podnikání do rukou mladíka, který nabízí služby, které nabízí (dobrá, nyní už jen nabízel) a ani nemá pořádné reference. Existuje přece spoustu ověřených webhostingů se spokojenými zákazníky.
Celá kauza by se ovšem obešla bez všech výhružek a nadávek, kdyby Michal Jeník okamžitě informoval, co se stalo. To byl podle mě největší kámen úrazu. Komunikace je nejdůležitější a věřím, že kdyby průběžně informoval o změnách, nemusel by celou firmu prodávat a čelit několika trestním oznámením. A co status, který v době problémů napsal Michal na Facebook – „jdu chlastat! a nasrat“? Nad tím jsem se jen pousmál, proč řešit zprávu na osobním profilu? Je mi však jasné, že se toho dost lidí chytí a bude mu to neustále předhazovat. Zde je zase ukázka toho, jak nebezpečné je bezmyšlenkovité psaní na sociálních sítích.
Závěrem se snad jen hodí napsat, že to byla určitě velká zkušenost nejen pro bývalého majitele Kapusty, ale také pro všechny, kteří shánějí kvalitní webhosting. Teď si určitě dají větší pozor při výběru toho správného.
Napsal izmy, v kategorii Internet | 8 komentářů
Publikováno 20. 2. 2011
Často se sám sebe ptám, jestli se vyplatí příliš velká snaha v určitých věcech. Považuji se za perfekcionalistu, chci mít všechno do posledního detailu perfektní. To má za následek, že se se spoustou věcí zdržuji, i když vím, že to ostatní lidé neocení. Prostě nechci „publikovat“ na veřejnost něco, co není dotažené do dokonalosti.
Když píšu články na blog, snažím se do nich dát všechno. Hraju si s větami. Chci, aby nebyly příliš dlouhé, aby každá zněla dobře, aby se neopakovala slova. Když dělám prezentaci do školy, tvořím si vlastní grafický styl. Ladím barvy, fonty, velikosti písma. Mohl bych pokračovat. Pak se dívám na lidi, kteří naopak vůbec s ničím nepářou. Neřeší žádné nepřesnosti, je jim jedno, že jedna barva je trochu jiná, než druhá. Příprava jim zabere o dost méně času a s výsledkem jsou spokojeni.
Očekávám uznání od druhých. A to je podle mě chyba. Proč bych měl na někoho zapůsobit a snažit se, když to pak neocení? V horším případě si vyslechnu spolužáky ze školy, jak kritizují článek na blogu, který se ani neobtěžují přečíst. Stojí mi za to? Ne!
Snažení se nevyplatí také z pohledu práce, kde jde o čas. Dám příklad, se kterým mám zkušenosti – přidávání produktů do e-shopu. Práce, která je naprosto stereotypní – označit, zkopírovat, vložit, označit, zkopírovat, vložit… Ze začátku trvá, než si na to člověk vytvoří rutinu. Čím dřív, tím líp. Prostě pracuje a nezdržuje se prkotinami. To je dost důležité. Z toho důvodu si zaměstnavatelé dávají pozor, když přijímají studenty na brigádu, případně na plný úvazek.
Výsledné resumé tedy zní: „Člověk by se snažit měl, ale jen do určité míry, v extrémních případech to je kontraproduktivní.“ Já se tím budu snažit řídit, pokud dbáte na každý detail stejně jako já, čiňte tak také.
Napsal izmy, v kategorii Moje názory | 6 komentářů
Publikováno 20. 1. 2011
Stále častěji se setkávám s názory, že je Facebook zlo, které nám ničí životy. Lidé obviňují webovou stránku za to, že jim bere čas, ničí vztahy a podobné blbosti. Dalo by se to přirovnat k feťákovi, který nadává na pervitin a pět minut nato si rýsuje další lajnu. Říkáte si, že není toto přirovnání na místě? Já si myslí, že je docela trefné.
Všechny události s názvem „Den bez Facebooku“, „Musíme si zrušit Facebook!“, statusy „Nejspíš si zruším fejsbůk…“, „Takhle už to dál nejde, rušim to tady!“, videa, články, tweety – je až úsměvné, jak to lidé ventilují do světa. Zajímavější je ovšem rozebírání důvodů, proč jim FB ničí životy. Jeden si stěžuje, jak se nemůže učit do školy, další, že hned každý ví, co dělá a co se mu stalo. Ztráta soukromí a svobody! Jsme neustále pod tlakem modré stránky! Zatracenej Facebook, kdyby nebyl, stihnu toho tolik udělat! Je smutný, jak dnešní generace sedí u počítače a nejde se bavit ven… Šťouchnutí, co to je sakra šťouchnutí? Dyť v tom nejsou žádný emoce, je to jen textové upozornění. Notifikace. Lajk. Váš status se líbí… Byl jste označen a fotce!
Mohl bych pokračovat donekonečna. Lidé jsou schopni vymyslet x důvodů, aby okecali, že nemají pevnou vůli. Hrozbu ve skutečnosti nepředstavuje FB, ale lidská mysl. Mark Zuckerberg, zakladatel Facebooku, přece nikoho nedrží u počítače a nemíří mu pistolí na hlavu. Je to přece naše svobodné rozhodnutí. Chci sedět u FB, budu u něj sedět, nechci, nebudu. Já sám dovedu u FB strávit strašně moc času. Rozdíl mezi mnou a lidmi, o kterých píšu v článku, je ten, že já jsem zodpovědný za své činy. Nepřenáším svou vinu na druhé a jsem smířený s realitou takovou, jaká je. Proč bych obviňoval něco, co funguje tak, jak má?
Je to psychická závislost a takovou závislost si dovede člověk vypěstovat na cokoliv. Pak už je jen na něm samotném, jestli s ní dokáže bojovat, nebo se jí poddá. Proto bych vás všechny se slabou vůlí požádal – zrušte si už konečně Facebooku a nemluvte o tom pořád!
Napsal izmy, v kategorii Internet, Moje názory | 12 komentářů