Publikováno 5. 1. 2011
Rok 2010 skončil a já se dostávám k článku, ve kterém ho celý shrnu. Nutno uznat, že se toho stalo docela hodně, některé věci byly pro můj život zásadní více, některé méně. Při čtení článku z minulého roku jsem si uvědomil dost věcí. Z deseti předsevzetí se mi převážná většina splnila (dobrá, tak třeba „častěji blogovat“ nevyšlo, snad se tento rok polepším), za což jsem velmi rád.
Začnu tím nejzásadnějším, což pro mě bylo objevení společenské dynamiky. Už delší dobu předtím jsem se zajímal o komunikaci, psychologii a sociologii, které z ní vycházejí. Jsou to věci, o kterých mě baví číst a pak je ve společnosti zkoumat. Díky tomu jsem poznal mnoho zajímavých lidí se stejnými zájmy a rozšířil tak svůj společenský kruh.
Ještě předtím, vlastně i potom jsem zažíval různá překvapení a následná zklamání. Zpětně si říkám, že jsem mohl řadě situací předejít. Anebo je vyřešit jinak – lépe – kdybych v té době věděl, jak na to. Teď už je sice pozdě, ale chybami se člověk učí.
Znamením jsem beran. Podle charakteristiky znamení bych měl být egocentrický a tvrdohlavý. Egoista jsem (ještě aby ne) a na té tvrdohlavosti také něco bude. Když s někým diskutuji, stojím si za svým. Problém je, když mám na druhé straně stejně tvrdohlavého „protivníka“. Kvůli tomu jsem se často dokázal dostat z diskuse až do hádky. No a pak nastává taková trapná situace, že se se mnou daný člověk nějakou dobu nebaví. Už jsem si zvykl. 
O letních prázdninách jsem si zařídil brigádu na stavbě. Ne, že by ta práce byla špatná. Jako fyzické odreagování to bylo dobré, ale nemohl bych to dělat celý život. Kromě toho jsem měl práci také na počítači. Převážná většina byly jednorázové zakázky, ale podařilo se mi zajistit i dlouhodobější práci.
Začátkem podzimu na mě přicházely melancholické nálady, nevím proč. Asi přišel den, kdy jsem začal „ztrácet koule“ (ano, posluchači Vanessy by měli vědět). Díky tomu jsem přišel na to, jak efektivně mrhat časem a propadat prokrastinaci. Lék jsem zatím ani na jedno nenalezl, pokud ho však máte, tak mě prosím kontaktuje mailem, děkuji. Aby toho nebylo málo, přišel jsem o iPhone. Neberu to jako katastrofu, jak se říká – všechno zlý je k něčemu dobrý.
Vánoční prázdniny byly sice hrozně krátké, ale zato jsem si je pořádně užil. Tolik akcí jsem nečekal a skoro každý den jsem měl nabitý. Dokonce mi nebylo blbě po Silvestru!
Předsevzetí na nový rok si dávat nebudu. Nechci totiž čekat na dobu, kdy si lidé masově řeknou, že začnou něco dělat. Snažím se na takové situace nahlížet způsobem – „Chci něco změnit? Začnu hned!“ Abyste neřekli, tak na závěr napíšu alespoň plány do roku 2011. Jedním je udělat si řidičák a tím druhým živnostenský list. Snad to zvládnu.
Přeji vám šťastný a úspěšný rok 2011 (snad si na tu 11 zvyknete rychleji než já).
Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 6 komentářů
Publikováno 7. 12. 2010
Před několika týdny Facebook spustil novou službu – „Stahování informací“. Tato služba umožňuje získat kopii dat, která jste umístili na Facebook. A to od úplného začátku vašeho působení na této sociální síti. Chcete vidět celou svou zeď, všechny zprávy, které jste napsali a všechny události, kterých jste se zúčastnili? Chcete si zálohovat všechny fotografie a videa, které jste nahráli na Facebook? Pokud ano, pokračujte ve čtení.
Postup je velice snadný. Dřív nebylo možné dostat se k této službě v české mutaci, nyní by s tím problém neměl být. V horním panelu si rozklikněte Účet – Nastavení účtu. U možnosti Stahování informací klikněte na další informace.
Zde stačí kliknout na zelené tlačítko „Stáhnout“. Data se vám nezačnou stahovat okamžitě, protože se musí nejprve vytvořit balíček. Po nějaké době vám přijde email s odkazem, na kterém si data budete moci stáhnout. Já jsem čekal okolo dvou hodin a celkový balíček měl velikost něco málo přes 100 MB.
Jelikož tvůrci FB myslí na bezpečnost, nepovolí stažení souboru okamžitě, ale vyzvou vás k zadání vašeho hesla. Kromě toho vám zobrazí několik fotek vašich přátel a budou chtít, abyste je správně pojmenovali a tím dokázali, že jste to skutečně vy. Po správném vyplnění by se měl začít stahovat balíček s vašimi daty.
Doufám, že vám tento návod pomohl stáhnout vaše data. Pokud by se vyskytl nějaký problém, zeptejte se v diskusi.
Napsal izmy, v kategorii Urob si sám | Jeden komentář
Publikováno 22. 11. 2010
Hurts je britská synthpopová skupina skládající se ze dvou členů. V září vydali své debutové album s názvem Happiness. O kapele jsem se poprvé dozvěděl na musicserveru, kde jsem si také poslechl úžasný singl Wonderful Life. Následně jsem si o skupině zjistil více informací a sehnal celé album. Hurts zní jako kapely, které hrály v 80. a 90. letech. Někomu mohou připomínat Pet Shop Boys, či Depeche Mode. A to nejen svými písničkami, ale také vzhledem.
Je mnoho skupin, které udělají povedený singl, hrají je v rádiích a televizi, a pak se o po nich slehne zem. V případě Hurts to ovšem neplatí. Celé album je plné hitových písniček, žádná slabší místa ani skladby do počtu. Nedá se hovořit o žádném prvoplánovém popovém albu.
Hudební podklady má na starost Adam Anderson. Jsou melodické, jemné a většina z nich je pomalá. To ovšem neznamená, že by to byla táhlá deska. Například Sunday nebo Better Than Love (úplně první singl) pořádně šlapou. Theo Hutchcraft je výtečný zpěvák a dokazuje to ve všech skladbách na albu. Kromě něj na albu zpívá zpěvačka Kylie Minogue v songu Devotion.
Poněkud temnější skladba Silver Lining celé album otevírá a ke konci skvěle graduje. Po ní následuji již známá Wonderful Life, o které se není třeba rozepisovat. Bloods, Tears & Gold je silně emoční skladba, vokály jsou v ní naprosto úžasné. Ve skladbě Stay, můžete slyšet skvělý sbor. Zrovna tuto skladbu považuji za jednu z nejlepších na albu a ani se nedivím, že se stala třetím singlem, který šel do rádií. Také na ní vznikl videoklip.
Desku Happiness rozhodně doporučuji všem poslechnout, já hodnotím plným počtem bodů, tedy 10/10. Podle mě je to žhavý kandidát na desku roku.
Napsal izmy, v kategorii Hudba | 4 komentářů
Publikováno 13. 11. 2010
Kdo by nechtěl znát tajemství, které by mu kompletně změnilo život? Každý určitě touží po tom, aby se mu dařilo a měl se dobře. A jak tedy to velké tajemství zní? Na tuto otázku mi odpověděl dokumentární film The Secret neboli v českém překladu Tajemství.
Dokument pojednává o tom, jak dosáhnout úspěchu pomocí svého myšlení. Existuje takzvaný „zákon přitažlivosti“, který by se dal shrnout do této věty: „Měj pozitivní myšlení, miluj sebe a všechny kolem tebe a všechno se ti splní.“ Jestli vám mé shrnutí nestačí, podívejte se na celé video. Přijdete však zbytečně o devadesát minut svého života.
Myšlenka celého dokumentu není špatná, já s ní souhlasím a snažím se pozitivně myslet, ovšem způsob natočení a sdělení je naprosto tragický. Úplně zbytečně se tam opakují věci, které byly vyřčeny. Když jsem se na Tajemství koukal poprvé, musel jsem ho po půl hodině vypnout. I mentálně zaostalý jedinec by to za čtvrt hodiny pochopil. Nakonec jsem se však odhodlal a celý dokument dokoukal.
Je to vlastně takový laciný teleshopping bez Horsta Fuchse. Průběžně se promítají příběhy několika lidí, kteří tajemství objevili. Obzvlášť komický je příběh homosexuála, kterému se všichni posmívali. Stačilo, aby objevil „zákon přitažlivosti“, změnil svůj pohled na svět a vše se mu začalo dařit. Abych nebyl jen kritický, pěkný příběh byl třeba od ženy, které byla diagnostikována rakovina prsu nebo od muže, jenž prodělal leteckou nehodu.
Ačkoliv se mi nelíbilo zpracování tohoto dokumentu, s myšlenkami o zákoně přitažlivosti se ztotožňuji a v blízké době se podívám na pokračování The Opus.
Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály | 5 komentářů
Publikováno 27. 10. 2010
Minulou sobotu se mi stala docela nepříjemná věc. Přišel jsem o iPhone. Neupustil jsem ho na zem, nespadl mi do vody, ani jsem ho nezkoušel rozmixovat v mixéru. Přišel jsem o něj tím nejhorším způsobem – byl mi odcizen.
Sobota ráno a já se vracím z centra Prahy, kde jsem byl na jedné oslavě (byla to docela přehnaná akce, o tom se však rozepisovat nechci). Nikdo bohužel nemá stejnou cestu směrem na Letňany jako já, a proto jedu sám. Na náměstí Republiky se mi nechce čekat na noční autobus, vydávám se tedy směrem na Hlavní nádraží. To byla chyba, měl jsem přeci jen počkat.
Na Hlavním nádraží chvilku po mém příchodu přijíždí první ranní souprava metra a já nastupuji. Teď přichází ten osudový okamžik – usínám. V metru usínám celkem často, když jezdím přes půlku Prahy, ovšem teprve teď se mi to vymstilo. Probouzím se na konečné stanici v Letňanech a vystupuji. Po chvíli zjišťuji, že můj iPhone, který jsem ještě při nastupování měl v pravé kapse, už nemám. Prohledávám všechny kapsy a bez úspěchu. Zklamaný tedy jedu domů.
Ráno jsem to šel okamžitě nahlásit na policii, které jsem poskytl IMEI číslo telefonu. Policie po telefonu bude dva měsíce pátrat a potom ho zablokuje. Jsem poněkud skeptický, že by se mohl nalézt, ale nesmím přestat doufat. Ostatně pár lidí mi říkalo, že se jim ukradené mobily vrátily zpět.
A jak se dá zjistit podle IMEI čísla pachatel? V telefonu musí být SIM karta. Když se telefon přihlásí k sítí, operátorovi se odešle kromě telefonního čísla i IMEI číslo. Jestli bude na SIM kartě paušál, není žádný problém dohledat jméno a bydliště daného člověka. Je zde ovšem riziko, že zloděj bude natolik šikovný a IMEI číslo změní. V tom případě se mobil dohledat nedá.
Uvidím, jestli se mi iPhone někdy vrátí. A když ne, mám z toho alespoň „storku“, zkušenost a ponaučení.
Napsal izmy, v kategorii Mobilní telefony, Můj životní styl | 8 komentářů