Hudební alba v roce 2012

Stejně jako před rokem, tak i letos pojmu tenhle článek jako výběr hudby, která mě v roce 2012 zaujala a kterou bych vám doporučil. I když jsem se snažil vybrat TOP3 z žánrů, které jsou stejně až moc obecné, nevešel jsem se.

Pokud prahnete po žebříčcích – opět Pitchfork, Rolling Stone, musicserver.cz snad již brzy!

České desky

Bruno Ferrari: Vaudeville – Vanessa to sice není, ale Brunova deska splňuje všechno, co by alternativní pop měl mít. Ostatně o tom si můžete přečíst v mé recenzi. Navíc obsahuje „20th Century Man“, ta skladba se jen tak nepřekoná.

Piča z hoven: Doom na kraji města – Instatní deprese, přesně to jsem potřeboval. Melancholický experimentální pop, minimalistické texty a temné electro zvuky. Miluju tu atmosféru plnou beznaděje. A navíc vím, že „ta igelitka není na hraní“!

Jana Lota: Děvčátko – Další z melancholických alb. Křehké, promyšlené a hlavně žádný stereotyp. Mou recenzi si můžete přečíst na musicserveru.

Zrní: Soundtracku ke konci světa – Beznaděj v trochu jiné formě. Hudebně mírně pozitivní, avšak sdělením už ne. Skvěle gradující skladby, pestrost v hudebních nástrojích a zajímavé texty. „Hýkal“ hýkal, a mně bylo všeho „Líto“.

Umakart: Vlci u dvěří – Už to je celkem ohrané slovíčko, ale opět melancholická deska a opět skvěla. Dlouho jsem se tomu bránil, první poslech mě však dostal a každý další mě dostával ještě víc. Neckářovi udělali pěknou hudbu, tu nejlepší si naštěstí nechali na vlastní desku.

Český rap

Řezník: Hudba u který se chcípá – Většina českých rapperů brečí do vysamplovaného klavíru. Řezník ovšem pokračuje v ověřené kvalitě svého horrorcore žánrů a vtipně se strefuje do všeho a všech. Při poslechu hrozí, že se zabijete. Pozor na to. Rozsáhlou recenzi čtěte na musicserveru.

Smack: 2051 – Měl jsem rád Iscream Boyz, když se rozpadli, Smack se vydal na sólo dráhu. Jeho první „Bullet Time Mixtape“ mě však nebavil, něco tomu chybělo. Avšak „2051“ je úplně jinde. Skvělá produkce, tvrdý rapy, rave! Striktnost z „Undertaker“ na český scéně prostě chybí.

Ektor & DJ Wich: Tetris – Ektora nemám rád. Wiche mám rád. Společně dokázali nahrát suprovou desku. Ektorova arogance mi asi bude vždycky vadit, ale když sundám tu zaujatou masku, musím uznat, že rapuje dobře a oproti „Topství“ má konečně co říct. Wichova produkce je klasicky kvalitní, o tom se nepochybuje!

Zahraniční rap

Frank Ocean: channel ORANGE – Nezařadit sem jednu z nejlepších desek roku by byla chyba. R&B od člena Odd Future, copak to může bejt špatný? Vynikající zpěv a texty, které mají kvalitní obsah, to se u rapu jen tak neslyší. Desetiminutové „Pyramids“ jsou hudební zážitek!

Death Grips: The Money Store – Alternative, industrial, noise rap, cokoliv chcete. Syrový nekompromisní punk-rap, skutečně nejzajímavější počin minulého roku. Pro Pitchfork fans modla. A Karel Veselý tuto desku cení, takže jakékoliv další info je zde zbytečné.

GOOD Music: Cruel Summer – Spíš než kruté léto, byl krutý podzim. Kompilace členů z GOOD Music labelu rappera Kanyeho Westa. A vydal Kanye někdy špatné album? Ne. Ať „Clique“, „Mercy“ či „Don’t like“, všechno je to super.

Odd Future: The OF Tape Vol. 2 – Další Pitchfork modla. Alternativnější rap forma už jsou snad jen již zmiňovaní Death Grips. Tvrdá nahrávka s nepříliš pozitivní hudební produkcí. „Oldie“ je textový skvost. Někde jsem četl, že fanoušci Odd Future jsou děsní pozéři. Tak teda jo.

Pop/dance

DJ Fresh: Nextlevelism – Rozmejšlel jsem se, že sem zařadím i Calvina Harrise. Obě desky se totiž dobře porovnávají, oba producenti se snaží o dost stejné věci. Avšak DJ Fresh má svou produkci rozmanitější a není až moc radio-singl-friendly. „Gold Dust“ je nejlepší taneční pecka!

Rita Ora: Ora – I když jsem dal na musicserveru jen 6/10, pořád je to pro mě skvělá popově-taneční nahrávka. Sice je to kopírka všech ostatních popových zpěvaček, ale kdo to na diskotéce řeší? A navíc je sexy!

Icona Pop: Icona Pop – Můj velký objev. Švédská electro-popová holčičí dvojice kombinující navzájem víc hudebních stylů. Občas sice až moc pop, ale „I don’t care, I love it!“. Mladistvou laxnost k životu v podobě „I Love It“ by měl milovat každý hipster.

Serebro: Mama Lover – Teď mě můžete odsoudit za to, že poslouchám ruský dance-pop. Haha! Ta jejich hravost, skvělý tempo a silný refrény mě baví. Sice je to hudební kýč, ale chytlavej.

Rock/folk/indie

Cat Power: Sun – Po prvním poslechu „Cherokee“ jsem se zamiloval. Unylá rychlost a kouzelný hlas Cat Power mě prostě zasáhly. Tiše teskním po tom, aby to hrála česká rádia. Ale asi marně, tohle masa nezcení.

Norah  Jones: Little Broken Hearts – Zlomené srdce Nory Jones je dalším melancholickým skvostem. Texty o lásce, rozchodech a zklamání nejsou takové klišé, jak se může na první pohled zdát. Příjemné melodie a křehký hlas Norah Jones, co chtít víc.

Leonard Cohen: Old Ideas – Ke Cohenovi jsem se dostal díky Full Moonu. A jsem za to rád. Jeho smutné balady se poslouchají velmi dobře. Cohenův pronikavý hlas naprosto sedí do pomalého tempa. „Amen“.

Two Door Cinema Club: Beacon – Nikdy jsem nebyl na britské indie kytarovky. TDCC mě však svým způsobem baví. Jestli to je cílovkou, pro kterou hrají? Nevím. Moderní, neotřelé, je to hipster band? Asi jo.

Electro

Crystal Castles: (III) – Experimentální noise zvuk, utrápený vokál Alice Glass, co vám budu povídat, není to zrovna veselá deska. Hudební produkce je naprosto dokonalá, takový „Insulin“ vám nedá spát. Neuvěřitelně drásavá atmosféra se vám zažere pod kůži.

Grimes: Visions – Celkem velké zklamání přišlo, když Grimes zrušila plánovaný koncert v Praze. Naštěstí vydala perfektní album. Zařadit žánrově tuhle experimentální nahrávku je náročné. Ani nevím, jak bych jí recenzoval, ten feeling nedokážu pořádně popsat.

Vitalic: Rave Age – Když porovnám předchozí desku, slyším velký rozdíl. „Rave Age“ mi zní žánrově pestřeji a některé písničky mi silně připomínají osmdesátá a devadesátá léta. A to mě baví.

Nejlepší EP

MS MR: Candy Bar Creep Show – Od MS MR si slibuju hodně. EP obsahující čtyři tracky mě neuvěřitelně dostalo. Samotné škatulkové zařazení „Tumblr Glitch Pop“ je dost cool na to, aby i hudba byla cool. „Hurricane“ jedu neustále. Ani nevím, k čemu to přirovnat. Popjustice se celkem strefil s Lilly Allen a Florence. A ten Tumblr gif klip je tady dost cool!

Nejlepší klip

Jestli čekáte technicky a hudebně naprosto propracovaný klip, tak vás zklamu. Jednoznačně nejlepší je minimalistický partyshit od Serebro! Je to ujetý a je to děsně super!

Ohlédnutí do roku 2011

The Shoes: Crack My Bones – Speciální kategorie pro francouzské electro, o kterém se příliš nemluví. Chytlavé melodie, propracovaný zvuk a hodně pestré songy, to je The Shoes. Kubrickovský videoklip „Time to dance“ je perfektní. Zpracováním a příběhem.

Prostě to nejlepší za rok 2012

Lana Del Rey: Born to Die (The Paradise Edition) – Bezkonkurenčně nejlepší nahrávka. Lanu si prostě musí zamilovat každý. Ten její „neumímzpívataleocojde“ a utrápený hlas, její styl, celkově image a vzhled, feeling, hudba, videoklipy. Všechno naprosto úžasný! Tohle je teprve hudební hipsterský orgasmus. „My pussy tastes like pepsi cola“.

The Weeknd: Trilogy – O The Weekndovi jsem psal již před rokem, všechny tři mixtapy jsem zařadil do seznamu a letos dělám to samé. Protože všechny tři mixtapy vydal jako debut ve formě 3CD album Trilogy a ještě k tomu přidal tři nové skladby. Je to skvost!

Volíte menší zlo? Jste dementi!

Vždycky jsem chtěl mít bulvární titulek. Tady je! A může za to volební šílenství, které trvá už skoro měsíc. Nebudu psát tisíckrát ohranou písničku o tom, kterej kandidát je lepší. Je to únavný. Facebook, Twitter, iDnes, Novinky, omg prostě všude! Co mě však dokáže naštvat a o čem vlastně chci psát, je volba menšího zla. Nuže…

"Miloš Zeman, prezident chudých."

„Musíš volit Karla, jinak tam bude ten buran!“ nebo „Chceš prezidenta, kterej podporuje asociální vládu?“
„A víš ty co? Co když tam nechci ani jednoho a nepůjdu volit?“
„No to ses posral tyvole, to je automatickej hlas pro Zemana!“
„Bullshit.“
„Jako já taky nechci ani jednoho, proto volim menší zlo. Musíš volit takticky, žejo.“
„Aha,“ oči v sloup.

A pak poslouchám kecy o tom, že si nemůžu stěžovat, když nejdu volit. Jenže ti, kteří volí menší zlo, si budou stěžovat taky. Vůbec by mě zajímalo, kde se u nás vzala ta touha volit člověka (stranu), kterej nám vadí nejmíň a považujeme ho za menší zlo, místo toho, abychom volili podle rozumu toho, koho skutečně chceme. Tedy volit lepšího kandidáta a ne míň horšího.

[soundcloud url=“http://api.soundcloud.com/tracks/26832821″ params=“color=ff6600&auto_play=false&show_artwork=true“ width=“ 100%“ height=“166″ iframe=“true“ /]

„…a nápadů má fůru, ale neni vo co stát, většinou z kategorie jak to skoncovat, co by se dalo dělat, co by se mohlo stát, v rozsahu od emigrace až po atentát.“

Co si budeme nalhávat, v prezidentských volbách pořádně o nic nejde, je to spíš taková rádoby inteligentní show. Každej se tváří, že ví všechno nejlíp. Tweetuje o nejnovějších zprávách, přidává se do skupin na Facebooku, nosí placky a donekonečna se dohaduje. Mnoho z nich si ani neuvědomuje, že jsou volby až od osmnácti. Ale mít (povrchní) názor na politiku je přece děsně cool.

Voliči na sociálních sítích

„…že z nás vychovali jedno velký stádo, kde si každej myslí, že má vlastní názor, protože utrácí prachy, který předtím vydělal a nejvíc se bojí tyhle věci nedělat.“

Je to sice klišé, ale v tomhle má Bonus zčásti pravdu – „Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali.“ Jestli volba jednoho či druhého znamená to samý, nevidím důvod, proč si vybírat. Vidím možnost a tou je nevolit. Straight Edge lidi se taky nerozhodujou mezi Vodkou a Rumem. Nicméně k volbám půjdu a budu volit toho, koho chci. Nebudu jako všichni taktičtí pokrytci volit menší zlo. Zkuste udělat to samý.

Tip: Nejít k volbám je taky volba, jen je potřeba si to uvědomit.

Pravidelné shrnutí roku, tentokrát s číslem 2012

To bych nebyl já, abych nenapsal pravidelné shrnutí za celý loňský rok. Ve zkratce to nebyl vůbec pěkný rok, i když jsem zažil dost „highlight momentů“ (je to slovní spojení ok? doufám, že je). Takže 2012…

Vzpomínám si na šílenou brigádu s Tomášem (jo a nesmím zapomenout na Broňu!), kdy jsme dělali takový ty klasický chodící reklamy. Na zádech batoh s osvětleným plakátem. Dělali jsme to v zimě a to byla docela tuhá zima. Né jako letos. Sekuriťáci před SaSaZu se nám přestali smát, když zjistili, že za to bereme stejný peníze jako oni. Jednou nás chytla policie a my dostali pokutu za to, že rozdáváme letáky v centru Prahy. To byl cool zážitek.

Byl jsem na ACTA demonstraci, která už stejně skončila v zapomnění. Bojovníci za svobodný internet (čti socky) se vytratili a život jde dál.

Park Přátelství a vodnice

Maturoval jsem. A samozřejmě jsem odmaturoval. Protože odmaturovat je normální, žejo. Neudělat lehkou variantu státní maturity už o něčem svědčí. O katastrofální opravě slohových prací se radši ani vyjadřovat nebudu. Obával jsem se především praktické části. U nás na SSŠVT totiž nebyla zrovna nejjednodušší (když jsem slyšel, že někde stačí udělat prezentaci nebo referát, honily se mi hlavou WTF?! myšlenky). Vylosoval jsem si počítačové sítě (shit) a webové stránky (html, css, sql, javascript – to já rád).

Přípravu na maturitu skvěle líčí Lukášův status na FB: „Chlastání na školňáku a čtení Orwella ;D – s uživateli Michal Babka a Jaroslav Hrách.“

Samotný odstavec si zaslouží maturitní ples, který byl vesměs v mé režii. Udělal jsem krásnou videovizitku a i když jsme nevyhráli v souboji tříd o nejlepší video (2. místo), měl jsem z toho dobrý pocit, protože jsem veškerou práci odvedl já. Také jsem podpořil nápad, se kterým přišel Honza – mít čtyři různé barvy šerp. Je to totiž hodně hipsterský a neobvyklý. No upřímně, kdo něco podobnýho už udělal? Sice si polovina třídy stěžovala, avšak kvůli práci na videovizitce jsem rozhodoval já. Navíc mít růžovou šerpu na IT škole není vůbec, ale opravdu vůbec originální.

Trochu smutno mi bylo z pubescentního nápisu na šerpě – „Udělám tě rukou i pusou, maturito“. Na druhou stranu můj návrh „Konečné řešení maturitní otázky“ by asi neprošel. Poslední invencí bylo samotné ošerpování. V SaSaZu (což je fajn klub) jsme se rozdělili do čtyř skupinek podle barev a chodili doprostřed pro šerpu. A přitom na nás svítil reflektor v barvě šerpy. No prostě krása! Dokonalá euforie. Epická show! Jen škoda, že neprošel můj alternativní proslov, který získal již 72 lajků na Facebooku a ocenil ho i můj češtinář, haha!

V polovině roku se stala tragédie, o které se nebudu rozepisovat. Snad jen to, že jsem se musel dvakrát stěhovat. Letňany už nejsou „můj hood“ (sad smile).

Našel jsem si trvalou práci, za kterou jsem rád, protože je jedním slovem awesome!

Obměnil jsem svůj social cycle. Asi mi to zničilo plíce, za což může vodnice. Ale nevadí mi to. Navíc umím perfektní kroužky!

Na letní oslavě života (klasická chlastačka, že) u kamarádky jsme zbořili pergolu.

S Endy jsem zažil asi nejlepší party roku. Koncert Far East Movement, na který jsem psal report, pro nás nekončil o půlnoci. Nechali jsme se unášet noční Prahou. Legendary! Navíc jsem druhý den zvládl zaběhnout štafetu.

Byl jsem konečně na hudebním festivalu. Sice jen Open Air Festival, ale stálo to za to.

Brilantně jsem zaběhl We Run Prague 2012, takže moje ego stouplo do výšin.

No a pak přišla doba vysoké školy, při které mám pocit, že neustále selhávám. Ale to se změní! Věřím v tom. A nevyvede mě z míry ani Mike Trafik.

Ještě seznam koncertů, na kterých jsem byl, protože si to chci prostě pamatovat (a zamachrovat, néasi): J.A.R., Far Easy Movement, Brit Floyd, Oto Klempíř a Oskar Rózsa, Rudimental, Kosheen, Ektor, DJ  Wich, Nadzemí, The Cranberries, Jana Lota a Monkey Business.

Při tradičním Silvestru ve stylu Big Lebowski jsem dal 155 bodů na bowlingu. Poděs naopak hrál #jakoJayDiesel.

Snad bude rok 2013 lepším. Opožděně tedy šťastný nový rok!

V blízké době čekejte ještě hudební a seriálové shrnutí.

Setrvačnost mě žene kupředu, nevím za čím

Při frustrujícím pocitu z neúspěchu si vybavuji „Koně“ od WWW. „Mohl jsem místo té divné cesty tam a zpět zůstat klidně spát…“ A teď si uvědomuju, že to je skoro stejná šablona jako v případě minulého článku. What does it matter. Při čtvrteční opravné písemce z analýzy mi v hlavě celou dobu zněla melodie z „Amen“ od Leonarda Cohena. „Tell me again when…“ Byl jsem smířen s neúspěchem, ačkoliv jsem nad tím strávil spoustu času. Ve skrytu duše jsem měl malou jiskru naděje. Ta pohasla. Možná je dobře, že se to stalo. Jsem pesimista. Prý mám neustále negativní pohled. Zkoušel jsem být pozitivním. V době, kdy jsem viděl „The Secret“. Chvíli mi to vydrželo. Ale byl to jen klam.

Druhý den (shodou okolností den komedie jménem „konec světa“) jsem strávil pracovně a nic z předešlého failu mě nemrzelo. Vydělal jsem si slušné peníze a jel se ostříhat na Vltavskou. Nevím, proč vůbec někam jezdím, když bych v okolí bydliště nějaké holičství určitě našel. Asi zvyk. A v tu chvíli se stalo něco zvláštního.

Sluchátka jsem si sundal už při výlezu ze stanice a celkem radostně si to kráčel po chodníku. Vtom mě zastavila podivná osoba. Tmavé špinavé oblečení, vrásčitý obličej a pravděpodobně zničená duše. „Nemohl byste mi dát pár drobných na jídlo?“ Vůbec mě to nepřekvapilo, klasická žebrácká věta bez špetky invence. Změřil jsem si ji pohledem a zcela chladně a bez emocí odvětil: „Ne, nemohl.“ Opovrženíhodná reakce. Budiž. Ale já z toho měl natolik dobrý pocit, že jsem o tom sesmolil tento nejasný odstavec. Kdyby tam stála s Novým prostorem, tak si ho koupím.

Změnil bych spoustu věcí. Ale nezměním je. „Rok se s rokem sešel a ten kůň z bytu ještě neodešel.

A teď jsou zase Vánoce… tak třeba příští rok.

Občas mám chuť strčit hlavu do igelitky

Tenhle nadpis jsem vymyslel v metru při cestě ze školy. Někde mezi Můstkem a Palmovkou. Poslouchal jsem „Piču z hoven“ (jo, konečně asi po půl roce jsem si objednal „Doom na kraji lesa“ a řeknu vám, že to je skvělej experimental electro pop). Ne, že by ten nadpis byl superultracool, ale líbí se mi a dá se jím vyjádřit muj současnej stav. Stejně jako „The Weeknd“, kterej mi zrovna teď hraje na pozadí a udržuje depresivní atmosféru noci.

Měl jsem tu napsanej odstavec o škole, ale nelíbil se mi, tak jsem ho smazal. Ve zkratce – učil jsem se celou noc na test, ten jsem posral a teď se lituju. Místo toho jsem si mohl poslechnout x vtipů o hipsterech v „2 Broke Girls“ (mimochodem celkem fajn seriál, super dvojsmysly, super herečky). Nebo spát. Protože spánek je fakt dobrá věc vzhledem k tomu, že ho mám nedostatek. Ale asi si zvykám. Možná by ta škola nebyla tak marná, kdybych se jí víc věnoval, že. To bych ale nedělal nic jinýho.

V poslední době jsem byl několikrát ve víru velkoměsta a shlédl pár koncertů. Nejlepší byla ta v SaSaZu na Rudimental. Ve VIP mě vybízela jedna Slovenka, ať si k ní sednu. Asi desetkrát mi něco šeptala do ucha. Až teprve po jedenáctý jsem vyrozuměl. Jestli prej mám piko. Bohužel A já už si představoval, jaký nemravnosti to mohly bejt. (Stejně je to divný, SaSaZu a piko? Něco je špatně.) Na záchodech jsem si vyslechl debatu trojice homosexuálů o orálním sexu. No a následně se kamarádce podařilo v tom největším kotli našlápnout na střep (tak moc, že jí to propíchlo botu!). Nicméně na „Feel The Love“ si zatancovat šla. Takže doslova party hard!

Minulej pátek jsem zavítal na hiphopovou akci. Jestli to bylo tím MeetFactory nebo těmi lidmi (čti dětmi), já nevím, ale prostě se mi tam moc nelíbilo. Každopádně show byla dobrá, ale o tom psát nechci. Už jsem o tom psal na musicserveru report. A to je věc, u který bych se chtěl pozastavit. Normální článek, žádná kritika, ale DJ Mike Trafik s tím měl problém. Když mi napsal na Facebooku zprávu „Tvoje recenze na Nadzemí v praze je střašná.“, tak jsem si řekl WTF?! Nebudu to tady rozpitvávat (anebo jo, tady je link na celou konverzaci :-)) jako Trafik u sebe na fanpage, kde o mně napsat lživej příspěvek. No není to pokrytecký? Plive na novináře a hudební publicisty a pak do světa vyšle snůšku polopravd? Na druhou stranu jsem si tím vysloužil 177 lajků u jeho příspěvku a to za to stojí, ne? Navíc jsem zjistil, že jsem fresh. Jo a s tim „některý mladý lidi jsou fakt v hajzlu“ to vystihl. Vzpomněl jsem si na moje běžecký tričko z minulýho ročníku Nike Run Prague, kde jsem měl motto „Sleduj mě, jsem v hajzlu“.

Co teď? Igelitku po ruce nemám, ráno vstávám v půl sedmý a už teď je mi to líto. Je mi totiž líto všeho a všech. Bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné…