Open Air Festival 2012

Publikováno 25. 8. 2012

Vím, že venku pomalu začíná padat listí a report z Open Air Festivalu publikuju až teď. Prostě jsem to nestihl. Tolik zážitků (ač některé jsou dost absurdní a spíš negativní (stay tuned!)) jsem během žádných prázdnin nezažil.

Na výběr bylo letos hodně festivalů. Nejlépe se jevily samozřejmě barvy Colours of Ostrava, protože jejich program byl vážně nabitý. Nicméně přesvědčit někoho, aby se mnou jel do Ostravy na hudební festival, by bylo takhle narychlo (polovina prvního měsíce prázdnin) celkem obtížné. Už jen domluvit se na Open Air Festivalu bylo náročné. V mém společenském kruhu je mnoho hudebních analfabetů, kteří se spokojí s tím, co jim předhodí mainstreamové rádio, nebo poslouchají český pohodinda hipeček aka Tafrob, Jay Diesel, Paulie a další ze série bizarních rapů.

Nakonec jsem se domluvil s dvěma přáteli. Měl jsem levnější lístky, na to se slyší dobře, takže mi jeden z nich řekl, ať je beru, že se ještě domluvíme. Jak se festival blížil, jeden i druhý se začali cukat. Taková ta klasika. Zbyl jsem sám. Ironií je, že jsem soutěžil s Kulturní peckou (wtf?, pořád nevím, co to je) a jako na potvoru vyhrál dva lístky na OAF! No to mě poser. Mám pět lístků a jsem sám? Forever Alone? Ne! Michal aka bába (znáte z článku „Jak běhají štafetu hipsteři“) se ke mně přidal. No a nakonec jsem přemluvil i Verču, která kvůli tomu přijela až ze Zlína! Žádný výmluvy, že to je daleko, nemam peníze, nebe je rudý, blablabla. Prostě přijela. Mnozí by si z ní mohli brát příklad. Zbylé dva lístky jsem prodal maníkovi, který na místě sellil levnější lístky jak skunk. Co bych s nimi taky dělal? Stepovat po areálu a nabízet je za předraženou cenu, abych na tom vyvatil aspoň dvě kila, se mi vážně nechtělo.

Letiště Panenský Týnec bylo vážně obrovské. To jsem si uvědomil, když jsem běžel ze stanového městečka do auta, protože jsem zapomněl vyndat nabíječku ze zapalování. Čtvrt hodiny a byl jsem totálně splaven. Nu což, trénink na blížící se We Run Prague. Samotný areál byl pěkný, klasicky nechyběly stánky s občerstvením (největší like patří KFC, které se postaralo o naši večeři). Dále nám udělal radost stánek od Googlu, který kromě nabíječkárny nabízel i přístup k internetu. Víte, jak je otravné projíždět všechny nové statusy na Facebooku třeba den zpátky? Ale udělat se to musí, žejo. Krom toho jsme si všichni tři odnesli stylové bílé brýle. Takové, co mají po straně logo Armani. Akorát tyhle tam měly Google+ a nestály pět tisíc.

Open Air Festival 2012 a my na pláži

Je to hudební festival a já tady píšu o tom, co asi nikoho nezajímá. Takže teď k hudbě…

Moc jsme toho neslyšeli. Popravdě nevystupovalo tolik jmen, po kterých bych prahnul. Jelikož chtěl bába slyšet Kluse, šli jsme na Kluse. Ten mi tak nevadí. Když chtěl jít na Mandrage, měl jsem s tím problém, ale do davu jsem si stoupnul. Natáčel se tam nový klip, ve kterém určitě budu. Od té doby jsem začal přemýšlet o emigraci. Nechápu, jak se někomu může taková prvoplánovám laciná a naprosto nevkusná hudba líbit. Ale budiž, na světě je i daleko horší zlo. Bába ještě toužil po Nightwork, jejichž hudba se mi taktéž příčí. Nicméně srovnání, že Nightwork jsou takoví J.A.R. s dementními a naprosto nevkusnými texty, se mi hodně líbí. Ta show, hudba a i ten zpěv totiž marný nejsou a v porovnání s Mandrage to byl ráj na zemi.

Booka Shade nás zaujalo, chtěl jsem si od nich něco stáhnout, ale rozmyslel jsem si to. Na The Bloody Beetroots byla moc velká zima. Mando Diao byl super koncert, kde všichni čekali na pecku „Dance with somebody“ a museli si počkat na úplný konec. Ale stálo to za to. Nevím, jestli to je jen můj pocit, ale song trval asi 10 minut. No prostě super. Amy Macdonald zpívala úžasně. Nevěděl jsem, co čekat od Gorillaz, protože to to nebyli Gorillaz, ale Gorillaz Sound System. Asi jsme to trochu přehnali s drogami, protože jsme po půl hodině šli tancovat do Óčko stanu na typický mejnstrýmovky z Fajn rádia. Z Gorillaz si pořádně pamatuju animaci kazety. Furt ne a ne se dotočit. No a ze stejného důvodu jsme propásli Fatboy Slima, což by mě sice mělo tak trochu mrzet, ale je mi to jedno.

Komu patří dislike? Restauračnímu zařízení v Lounech, kde jsme na oběd čekali NEUVĚŘITELNÝCH šedesát minut! Možná i trochu dýl. Na druhou stranu jsme neslyšeli tragédii Kobližc!, takže alespoň nějaká pozitiva. Druhý dislike samozřejmě taneční stagy vedle stanového městečka, která vyhrávala do prázdna celou dlouhou noc. No a třetí patří fakin (za tenhle výraz vdečíme Toxxxovi!) zimě. Všechny ostatní dny krásně a v pátek a v sobotu ani ne dvacet stupňů? Tohle fakt nasere.

Jestli jste to dočetli až sem, tak vám patří dík. Je to asi nejdelší spot na mém blogu. Největší dík však patří Verče a bábovi, kteří se mnou jeli, protože to bylo legendární! Dobře, možná né tak extra legendární, ale fajn určitě. (Jo a na tý fotce na pláži mam dementní výraz, víme vo tom!)

Napsal izmy, v kategorii Dovolená, Hudba, Můj životní styl | 4 komentáře

Jak běhají štafetu hipsteři

Publikováno 22. 7. 2012

Poděs se rozvaloval v gauči, na klíně notebook a zničehonic na mě pokřikl: „Dáme štafetovej běh s najkem?“ Ležérně jsem se na něj podíval a řekl: „Ale tak proč ne.“ Chodíme běhat celkem pravidelně. Já to občas flákám. 1500 metrů pro mě však není žádná výzva. Jen budu muset běžet trochu rychleji.

„No a jak pojmenujem náš tým?“ zeptal se mě Poděs.
„Hipsteři!“
„No já ti nevim, to je takový… ehm no…“
„Tyvole jakože ironie néasi! Nebo máš lepší nápad?“
„No nemam. Tak fajn.“

Jelikož jsme byli jen dva a ke štafetě jsou potřeba čtyři, sehnali jsme si dvě běžkyně na Facebooku. Jedna nám dva dny před akcí oznámila, že nemůže. Stres okolo nás, nevěděli jsme, koho sehnat. Nakonec jsem přemluvil bábu. Teď nemám na mysli politickou agitku, bába je můj kamarád.

Běh se odehrával na Letné kousek od Kyvadla. Chvíli jsme kroužili okolo, pak jsme si došli pro startovní čísla a objevili naši čtvrtou běžkyni – Míšu. Následovala rozcvička, která prozradila skutečné běžce od amatérů. Takže nakonec dobrý, nebudeme tak marní.

Dlouho jsme řešili pořadí štafety. Nikdo nechtěl jít první ani poslední. Jaké bylo překvapení, že jsme byli seřazení podle registračky. Poděs z toho radost neměl. Já jo. A bába taky.

Jelikož bylo třicet dva týmů, běželo se natřikrát. My byli v první vlně. Naštěstí. Poděs začínal a já byl po třech minutách připraven na koberečku k předání štafety. Netrpělivě jsem vyčkával, až poběží. Jako naprostí machři jsme si předali štafetu (viz foto).

Hned na začátku jsem předběhl běžce a soupeřil s ním. V polovině jsem proklínal své od drog zničené plíce. Ve třech čtvrtinách sám sebe, protože jsem přišel domů v šest ráno a spal asi čtyři hodiny. Pár metrů v cíli jsem nic nevnímal. Jen nohy běžely a zrychlovaly. Ještě jsem stihl předběhnout jednu běžkyni. Předal jsem štafetu. Padl na zem a potřeboval si vydechnout. Po chvíli jsem se zasytil banánem a müsli tyčinkou. A (tyvole!) čas 6:05. Od dob základky jsem se celkem zlepšil.

Největším překvapením pro nás byla Míša, která měla čas krásných 6:09 a vyhrála cenu za nejrychlejší běžkyni. Protože odešla dřív, trofej jsme museli převzít my. Jako tým jsme skončili na desátém místě. Čas 24:40. Všichni byli skeptičtí, ale já říkal, že budeme v top ten. Prostě Hipsteři mají nejen děsně cool název, ale také umí celkem solidně běhat.

Akce se povedla, umístili jsme se skvělém místě a bába se rozhodl zaregistrovat na We Run Prague! Úspěch na všech stranách. Nike má reklamu a my udělali něco pro své zdraví.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 6 komentářů

„Mami, proč si nemůžu udělat houseparty?“ „Protože Project X!“

Publikováno 15. 7. 2012

Project X mi někdo doporučil na Twitteru. Je to asi měsíc zpátky. Nejsem zrovna filmový typ, na filmy se koukám jen výjimečně, když na to mám náladu a čas. Radši si pustím Archera. Mimochodem Archer je naprosto úžasnej animovanej seriál. Pohybuje se celkem na hraně a jeho nekorektní, převážně perverzní humor je super. Takže až zkouknete Ugly Americans a budete hledat nějakou náhradu, sáhněte po tomhle.

Zpátky k Project X. Na ČSFD mě zaujaly fotky, tak jsem si to stáhl. Většinou mi stačí fotky a hodnocení, abych věděl, jestli to mám stahovat. Na disku mi to viselo doteď. No a co s volným pátkem, když se nejde na žádnou party? Party v pokoji, to by šlo, tak jsem si to pustil. Nečekal jsem žádnou inteligentní zápletku. A kdo jí čekal a pak si stěžoval, že žádnou nedostal, toho je mi upřímně líto. To je jako jít na striptýz a čekat, že se tam budou obdivovat rozteklé hodiny Salvatora Dalího.

Project X

Tři kluci, outsideři, jeden z nich slaví narozeniny a bude mít volný barák. Rozhodne se uspořádat trochu větší oslavu. Z trochu větší se vyklube skutečně velká. Doslova epická. Ale to předbíhám. Možná i vyzrazuji zápletku, ale jak jsem zmiňoval v minulém odstavci, zápletka žádná vlastně ani není. Jedná se o jednu velkou jízdu. Kalbu. Párty hárd! Při sledování dostanete chuť pařit. Okamžitě vstát a jít do nejbližšího klubu. Nakoupit si pořádnou zásobu éček a pozřít hektolitry alkoholu. Zavřít liliputa do trouby. Přivázat desítky heliových balónků k psovi a pak ho poslat vzhůru k nebi. Vjet autem do bazénu. Skočit ze střechy do skákacího hradu.

Člověk si řekne, že by ho nebavilo koukat na party, když se jí nemůže účastnit. Project X je jiný. Záběry natáčené na ruční kameru, nebo na mobil dodávají efekt skutečné účasti a prostě se na takový typ filmu skvěle hodí. Jsou takové „víc real“. Ještě zbývá přičíst plusové body za povedený výběr hudby, který ve filmu zazní. Za všechny holky, které se koupaly v bazénu nahé. A samozřejmě i za všechny ostatní.

Nebudu brát v potaz klišé konec. Dalo se to čekat a taky to přišlo. Project X je oddechovka. A proto má ode mě pět hvězdiček z pěti.

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály | 3 komentáře

Správnej hipster by měl poslouchat kazety

Publikováno 12. 7. 2012

V plánu bylo napsat o maturitě, vejšce a všem, co se mi v poslední době přihodilo. Jelikož na to musím být ve správném psychickém rozpoložení, ještě to odložím na dobu neurčitou. Ale aby to tady nezelo prázdnotou, sepsal jsem, jak si budovat správnou hipsta image.

Proč se tolik mluví o vinylech, ale kazety zůstávají bez povšimnutí? Uznávám, takový vinyl, to je krása. LP se točí v gramofonu, jehla se dere v drážce a z reproduktoru se line praskající zvuk. Je to vintage a zároveň cool. Navíc ty velké obaly, hotová umělecká díla. To se s dnešními hudebními covery nedá vůbec srovnávat. Jenže já gramofon nemám a tak bych o tom vůbec neměl mluvit. Ale mám autorádio na audiokazety!

Audiokazeta. To je v dnešní době slušná historie. Proč nejsou kazety dost hipsterský? Je na čase jim vytvořit správnou image. Ono by stačilo si koupit autorádio na flashku, já vím. Ale jsem snad ňákej konzum? A mohl bych o tom psát tak oslavný články? Nemohl, tak vidíte. Navíc bych vypadal jak ňákej umaštěnej nerd.

Jenže já žádný kazety stejně nemám, hudbu poslouchám v iPhonu a originální cds do toho krámu nenarvu. Našel jsem krásnou revoluční vychytávku – kazetový adaptér. Objevil jsem Ameriku, vím o tom. Hudba z toho nejde zesílit, divně to chrčí, ale můžu si tam pouštět, co se mi zamane. Kdo se může pochlubit tím, že si pouštěl v autorádiu na kazetě nový cédo „The Smashing Pumpkins“? „Slashe“? Nebo „Vložte kočku“? V novém čísle Full Moonu mi přišlo splitko, na kterém jsem objevil super kapelu „esazlesa“. Doporučuju. Hlavně „Průměrný děti historie“. Ale to jsem odbočil.

Takže apeluji na všechny hipstery, čtenáře Vice a všechny rádoby intelektuály, ať začnou poslouchat hudbu na kazetách. Je potřeba z toho udělat mainstream!

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 8 komentářů

Bruno Ferrari – Vaudeville (8/10)

Publikováno 14. 6. 2012

Má cenu představovat Bruna Ferrariho? Generační šansoniér (pěkná PR nálepka, jen co je pravda), nebo chcete-li pornoženich. Kdo by nemohl neznat takovou legendu! Pro někoho Samir z Vanessy. Akorát tohle není Vanessa a je třeba k tomu tak přistupovat. Samir si zajisté zaslouží uznání, že se dokáže oprostit od temně-dekadentního EBM a pustit se do zvučného electro-disca, ve kterém nechybí pozitivní nálada (ale stejně Decadence Now!). Koncept desky vychází ze samotného pojmenování. Pojmem Vaudeville se tedy rozumí zábavný divadelní program se zpěvy a tanci. Bruno oživil dávno zapomenutý kabaret Zlatá kozačka, se kterým právě Vaudeville prezentuje. Pozvánka na již proběhlý křest je „hlavně bez pochyby samozřejmě“ epická a já ji musím stále dokola točit. Dělá mi totiž lepší den.

Bruno Ferrari a cover k jeho desce Vaudeville

Nemohu si představit lepší otevření desky, než taneční „Innocent Moustache Prisoner“. Hned potom následuje předělávka „King Konga“ od české rockové kapely Abraxas. Zvuky džungle krásně dokreslují atmosféru celého tracku. Což ovšem platí o převážné většině skladeb na albu. Sálají z toho devadesátá léta. Diskotéky. Dekadenci. Konkrétně „Latino Lover in Hell“ spolu s videoklipem nádherně funguje. Pochmurná nálada, klavír doprovázený elektronickými zvuky, chytlavý refrén. Jo, přátelé, „Dáma při těle“ je vynikající cover od Petra Spáleného. Originál působí jako taková (hospodská) vodrhovačka. Bruno do skladby vložil své nezaměnitelné charisma. Hned to zní jinak. Text je super, to jo. Ale ten feeling! Vážnější, ale upřímnější. Prostě mě to baví víc.

Na desce je mnoho anglických písniček. Určitě by neškodilo víc češtiny. A to nepíšu proto, že je Brunova angličtina poněkud kostrbatá. Ano, záměrně (takže to vlastně není na škodu). „Missionary Man“ budiž krásným příkladem. Na druhou stranu si neumím představit, jak by některé songy zněly česky (například „Highspeed Love“ či „Princess Raising“). Na závěr bych vyzdvihl úplný závěr. Když jsem slyšel „20th Century Man“ v traileru na křest, nervózně jsem přešlapoval na místě a čekal, kdy si konečně poslechnu celou verzi. A doufal jsem, že někde celá je a že to není pouze v rámci videa. A když jsem se k tomu konečně dostal, můj přehrávač se nezastavil (čti: zaseklo se repeat tlačítko). Po necelých dvou minutách tanečního úvodu nastoupí vokálové ou-ou-ou a teprve v ten okamžik to začíná. Slyšíte? To je prostě vono! K tomu ta kytara a zpěv! Ovšem úplný vrchol zazní až po 3:20 a vyvrcholení trvá celou minutu! Takhle si představuju správné zakončení desky. Možná proto na mě následující remix „Black Lingerie“ od Johna Fryera (Depeche Mode, Nine Inch Nails nebo Cocteau Twins) působí jako zbytečná vata.

Jak bylo poznamenáno v jedné recenzi, těžko říct, jestli Bruno Ferrari zaujme dnešní hipstery. Otázkou spíš je, jestli se k této desce dostanou. Pokud ano, tak je určitě zaujme. Jinak to nejsou správní hipsteři a nemají právo na názor. Kdo by si nezamiloval „20th Century Man“, že…

Na závěr ještě jeden krásný cover Johna Lennona („přiznej si, že jseš trapák, že jsi trapnej, i když spíš“):

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář

7. stránka z celkem 36« První...56789...2030...Poslední »