Správnej hipster by měl poslouchat kazety

V plánu bylo napsat o maturitě, vejšce a všem, co se mi v poslední době přihodilo. Jelikož na to musím být ve správném psychickém rozpoložení, ještě to odložím na dobu neurčitou. Ale aby to tady nezelo prázdnotou, sepsal jsem, jak si budovat správnou hipsta image.

Proč se tolik mluví o vinylech, ale kazety zůstávají bez povšimnutí? Uznávám, takový vinyl, to je krása. LP se točí v gramofonu, jehla se dere v drážce a z reproduktoru se line praskající zvuk. Je to vintage a zároveň cool. Navíc ty velké obaly, hotová umělecká díla. To se s dnešními hudebními covery nedá vůbec srovnávat. Jenže já gramofon nemám a tak bych o tom vůbec neměl mluvit. Ale mám autorádio na audiokazety!

Audiokazeta. To je v dnešní době slušná historie. Proč nejsou kazety dost hipsterský? Je na čase jim vytvořit správnou image. Ono by stačilo si koupit autorádio na flashku, já vím. Ale jsem snad ňákej konzum? A mohl bych o tom psát tak oslavný články? Nemohl, tak vidíte. Navíc bych vypadal jak ňákej umaštěnej nerd.

Jenže já žádný kazety stejně nemám, hudbu poslouchám v iPhonu a originální cds do toho krámu nenarvu. Našel jsem krásnou revoluční vychytávku – kazetový adaptér. Objevil jsem Ameriku, vím o tom. Hudba z toho nejde zesílit, divně to chrčí, ale můžu si tam pouštět, co se mi zamane. Kdo se může pochlubit tím, že si pouštěl v autorádiu na kazetě nový cédo „The Smashing Pumpkins“? „Slashe“? Nebo „Vložte kočku“? V novém čísle Full Moonu mi přišlo splitko, na kterém jsem objevil super kapelu „esazlesa“. Doporučuju. Hlavně „Průměrný děti historie“. Ale to jsem odbočil.

Takže apeluji na všechny hipstery, čtenáře Vice a všechny rádoby intelektuály, ať začnou poslouchat hudbu na kazetách. Je potřeba z toho udělat mainstream!

Bruno Ferrari – Vaudeville (8/10)

Má cenu představovat Bruna Ferrariho? Generační šansoniér (pěkná PR nálepka, jen co je pravda), nebo chcete-li pornoženich. Kdo by nemohl neznat takovou legendu! Pro někoho Samir z Vanessy. Akorát tohle není Vanessa a je třeba k tomu tak přistupovat. Samir si zajisté zaslouží uznání, že se dokáže oprostit od temně-dekadentního EBM a pustit se do zvučného electro-disca, ve kterém nechybí pozitivní nálada (ale stejně Decadence Now!). Koncept desky vychází ze samotného pojmenování. Pojmem Vaudeville se tedy rozumí zábavný divadelní program se zpěvy a tanci. Bruno oživil dávno zapomenutý kabaret Zlatá kozačka, se kterým právě Vaudeville prezentuje. Pozvánka na již proběhlý křest je „hlavně bez pochyby samozřejmě“ epická a já ji musím stále dokola točit. Dělá mi totiž lepší den.

Bruno Ferrari a cover k jeho desce Vaudeville

Nemohu si představit lepší otevření desky, než taneční „Innocent Moustache Prisoner“. Hned potom následuje předělávka „King Konga“ od české rockové kapely Abraxas. Zvuky džungle krásně dokreslují atmosféru celého tracku. Což ovšem platí o převážné většině skladeb na albu. Sálají z toho devadesátá léta. Diskotéky. Dekadenci. Konkrétně „Latino Lover in Hell“ spolu s videoklipem nádherně funguje. Pochmurná nálada, klavír doprovázený elektronickými zvuky, chytlavý refrén. Jo, přátelé, „Dáma při těle“ je vynikající cover od Petra Spáleného. Originál působí jako taková (hospodská) vodrhovačka. Bruno do skladby vložil své nezaměnitelné charisma. Hned to zní jinak. Text je super, to jo. Ale ten feeling! Vážnější, ale upřímnější. Prostě mě to baví víc.

Na desce je mnoho anglických písniček. Určitě by neškodilo víc češtiny. A to nepíšu proto, že je Brunova angličtina poněkud kostrbatá. Ano, záměrně (takže to vlastně není na škodu). „Missionary Man“ budiž krásným příkladem. Na druhou stranu si neumím představit, jak by některé songy zněly česky (například „Highspeed Love“ či „Princess Raising“). Na závěr bych vyzdvihl úplný závěr. Když jsem slyšel „20th Century Man“ v traileru na křest, nervózně jsem přešlapoval na místě a čekal, kdy si konečně poslechnu celou verzi. A doufal jsem, že někde celá je a že to není pouze v rámci videa. A když jsem se k tomu konečně dostal, můj přehrávač se nezastavil (čti: zaseklo se repeat tlačítko). Po necelých dvou minutách tanečního úvodu nastoupí vokálové ou-ou-ou a teprve v ten okamžik to začíná. Slyšíte? To je prostě vono! K tomu ta kytara a zpěv! Ovšem úplný vrchol zazní až po 3:20 a vyvrcholení trvá celou minutu! Takhle si představuju správné zakončení desky. Možná proto na mě následující remix „Black Lingerie“ od Johna Fryera (Depeche Mode, Nine Inch Nails nebo Cocteau Twins) působí jako zbytečná vata.

Jak bylo poznamenáno v jedné recenzi, těžko říct, jestli Bruno Ferrari zaujme dnešní hipstery. Otázkou spíš je, jestli se k této desce dostanou. Pokud ano, tak je určitě zaujme. Jinak to nejsou správní hipsteři a nemají právo na názor. Kdo by si nezamiloval „20th Century Man“, že…

Na závěr ještě jeden krásný cover Johna Lennona („přiznej si, že jseš trapák, že jsi trapnej, i když spíš“):

Rozchod na YouTube národní senzací

Meme prosímNetřeba pochybovat o tom, že je ještě někdo, kdo neviděl slavné video „Drsnej rozchod v Praze“. A netřeba pochybovat ani o tom, že jsou lidi hyeny a cizí neštěstí je pro ně dobrým zdrojem zábavy. I já se tomu zasmál. Na konci se však nejvíc bude smát zadavatel virální kampaně. Ano, opět jsem paranoidní, stejně jako u SuperVáclava. Každopádně tohle vypadá trochu víc real.

400 tisíc zhlédnutí na YouTube. Mnoho video-hudebních remixů. Různé fanpage na Facebooku. Vytváření oblíbených meme komixů na toto téma. Rozchodové video je prostě bomba. Virální bomba. Je plné emocí a to se lidem líbí. Staví lidi do dvou rovin. Budu se tomu smát a postavím se na stranu toho kluka, nebo ho budu nenávidět, protože udělal hnusnou věc – natočil to a pak to veřejně publikoval, čímž de facto zničil tu holku.

Nevidím důvod, proč se zastávat holky. Podvedla ho a pak se naprosto nemožně chovala. Pocit zoufalství, nebo perfektně zahraná role? Zasloužila si však veřejný lynč? Některé komentáře na YT nebo FB jsou vážně síla. Kromě toho se vždycky se objeví pár rádoby moralistů, kteří kážou o správnosti. „Co kdyby se to stalo tobě, co bys dělal, no?“ S klidem bych odvětil, že mně by se to nestalo (v rámci pochopení – myslím tim hysterické chování holky). Ještě horší jsou však tací, kteří doufají, že spáchá sebevraždu, aby se ukázalo, že my, všichni, kteří jsme se u videa zasmáli, jsme jí k tomu dopomohli. Ve výsledku se tedy ukazuje, že i tito moralisté nejsou o nic lepší, než hyeny. Jediným rozumným řešením je video po pár vteřinách vypnout s tím, že mě to nezajímá.

Nicméně všechny internetové senzace jednou odejdou a vystřídají je nové, častokrát lepší. Kdo si dnes vzpomene na zvídavý dotazník Natalii Sadness? Holku, která močila do vany? Nebo ještě známější vlogerka Boxxy? Za týden to pro nás bude prostě jen holka, která neznala sílu slova „prosím“. A já prosím, aby se ukázalo, že to je jen virální kampaň. Na Mercedes, na Crocsy, to je fuk. Protože já už mám odběr na YouTube přihlášený!

My jsme běžci, kdo je víc?

Před rokem jsem začal běhat. Začalo to celkem nevinně. Přihlásil jsem se na Nike Run Prague. 10 kilometrů pro mě bylo v té době celkem výzva. Na základce jsem běhal nejvíc dvanáctiminutovku. To jsem uběhl nějakých sedm koleček. Jaká to byla vzdálenost, si už bohužel (nebo naštěstí?) nepamatuju. Na pětku to ale nebylo. No a na střední jsme běželi maximálně sprint na sto metrů, ze kterého jsem měl samozřejmě vždy jedničku.

Můj dobrý kamarád (který se se mnou tak rád hádá o každé blbosti – pozn. editor) Tomáš před několika dny spustil nový web myjsmebezci.cz. A proč tenhle článek není žádné smradlavé PR? Jednak proto, že na web přispívám já (tam někdo musí přispívat kvalitní obsah, žejo – pozn. ego). Kromě toho se může zapojit každý, kdo se chce podělit o své zážitky z běhu a DailyMile nebo jiné podobné služby mu prostě nestačí. Navíc jde o to vytvořit komunitu nadšenců pro tento sport. Já, ačkoliv nejsem vyloženě nadšenec, rád ventiluji své pocity ven na papír (resp. do Wordu), tak proč se nepodělit s ostatními.

Takže myjsmebezci.cz! (…kdo je víc?) Stay tuned!

Alternativní proslov na maturitní ples

Vážený pane řediteli, paní profesorky, páni profesoři, dámy a pánové,

stojíme tady, abychom vám přečetli srdceryvné řádky textu, které jsme stáhli z internetu a pozměnili pár slov, aby to nevypadalo blbě. V první řadě bychom vám chtěli poděkovat, že jste nás psychicky nevyždímali, i když jsme měli párkrát na mále. Pořád lepší být duševní troska či mrzák, než nebýt vůbec. Děkujeme panu Ethanolu, který nás stále ještě udržuje při zdraví, ovšem při smyslech už moc ne.

Ty čtyři roky byly dlouhé, někdo tvrdí, že prý chvilkami příjemné, ale vesměs vyčerpávající. Nikdy nezapomene na ten tlak, který na nás byl při některých hodinách vyvinut, že jsme se báli nadechnout a jen jsme čekali na to boží znamení – zvonek. Hodinu co hodinu jsme byli konfrontováni cizím frustrovaným egem. Děkujeme za hodiny, ve kterých jsme dostávali domácí úkoly, které bylo potřeba samostudiem zpracovat, děkujeme za prezentace, které jsme byli donuceni připravit. Děkujeme za testy a písemky z látky, kterou jsme nikdy neprobírali, anebo probírali těsně po písemce.

Vaše snaha nás zocelit se evidentně dařila a připravila nás o mnoho krásných hodin tak zbytečné činnosti, jako je spánek. Přišli jsme na to, že spánkový deficit jsou jen dvě slova, ze kterých známe význam pouze jednoho. Děkujeme také za pochopení, že nejdůležitějším předmětem je ten, který vyučujete, tudíž se musíme učit na všechno a je vám ukradené, že máme i jiné předměty. Děkujeme za váš lhostejný přístup k našemu volnému času, který se díky vám vypařil neznámo pryč.

Děkujeme slečnám uklízečkám, které měly problém uklízet po nás bordel, protože to přece není jejich práce. Děkujeme kuchařkám za jejich milé úsměvy a chutné obědy, které by nežral ani jejich pes. Děkujeme hospodářce, která měla pravděpodobně celý rok dovolenou, neboť jsme ji nikdy nezastihli v kanceláři. Děkujeme školníkovi, že každý pěkný letní den zpříjemnil zvukem sekačky na trávu. Děkujeme hasičům za každou první středu v měsíci.

Děkujeme také našemu výbornému kolektivu, který držel při sobě, zvlášť v situacích škodolibých, při vyluzování podivných zvuků a při společném šikanování jednotlivců. V každé třídě je psychicky slabý student, který to schytá od celé třídy, co si budeme nalhávat. Tomu mimochodem poděkujeme dodatečně ještě venku po plese. Děkujeme za úžasné osobnosti, které jsme měli čest v našem kolektivu poznat. Tím myslíme především slečnu aroganci a pana vohnouta. Naprosto svatá pro nás byla možnost spolupracovat jako tým, navzájem si pomáhat a dosahovat tak lepších výsledků. Vypěstovali jsme si individuální přístup, závist a také jsme přišli na to, jak funguje přetvářka. Naučili jsme se demokraticky hlasovat o problémech, které nás tíží a domlouvat se na společných poškolních akcích, při kterých jsme se nikdy nesešli všichni.

Přejeme příjemný večer plný drog. To je to jediné, co nám ještě dokáže vykouzlit úsměv na rtech.

PS: Tento článek byl psán jako znechucená reakce na všechny wannabe proslovy plné přetvářky. Podobnost s některými lidmi a událostmi je čistě náhodná.