Příspěvky se štítkem ‚Disclosure’


Kde je shrnutí loňskýho roku (2016)?!

Publikováno 30. 8. 2017

Tady! Respektive jsem neměl čas a nechtělo se mi do něho, ale všem věrným čtenářům (tak dva, tři, případně zdravím toho čtvrtýho!) jsem sliboval, že bude, tak jste se konečně dočkali! Navíc mi bába dluží prachy a vymyslel si pro mě takovou trapnou motivačku, že mi je dá, až napíšu shrnutí, haha. TAKŽE KDE SOU MÝ PRACHY?!

Možná si říkáte, že mám asi dost dobrou paměť, když píšu shrnutí loňskýho roku v srpnu roku následujícího. No, nemám. Kdybych měl, tak už asi dávno dostuduju vejšku, haha. Ale nebudu odbíhat – mám takovou magickou věc, který se říká kalendář a jsem celkem důslednej a možná ujetej na evidování dat, událostí, seznamů… prostě datasexuál (hmm, tohle jsem sem už vlastně kdysi psal). Když tak na to koukám, tak loňskej rok byl nudnej. Jakože stalo se toho klasicky dost, ale když si vezmu letošek, tak je to slabej odvar. Ale na druhou stranu to byl zčásti aspoň relativně klidnej rok. No nic, nebudu vás napínat, jdeme na to!

Prvního ledna jsem si v nějaký aplikaci naměřil, kolik cca promile jsem získal v Kouli na bowlingu. 2.40 ‰. Hmm, to budou ty absinthy, co pijem na prasáka čistý, žádný odkapávání do vody, nebo jak se to dělá. Po zčeknutí události, co byla následující den, se mi vrátily vzpomínky. To byla tak šílená, strašná, trapná (a další synonyma) akce. Mám z toho doteď panický záchvaty a úzkostlivý stavy. Ale nebudu konkretizovat, ještě by se na mě mohla sestra naštvat, když by zjistila, že kritizuju jednu akci pod její taktovkou.

Popojedem.

Musím vzpomenout na asi nejlepší narozeninovou oslavu, co jsem kdy měl, kterou mi přichystala Lucka a já z toho byl úplně hotovej, protože to byla přesně taková ta oslava, kterou nečekáte. Nic neočekáváte, říkáte si, že to bude prostě takovej klidnej večer, při kterym se budete cejtit o pár procent důležitějš než normálně, protože stárnete. Vejdete do dveří a začínáte něco tušit (zahlídl jsem celej balík Coca Coly a to se jen tak nestávalo, vlastně nikdy). Po chvíli rozčarování začaly vycházet z vcelku malý koupelny postavy v řadě za sebou – jedna, druhá, třetí, desátá… ne, fakt už si nepamatuju, kolik lidí se tam schovávalo, ale udělalo mi to fakt velkou radost. Přišla na řadu odrhovačka „Hodně štěstí zdraví…“ a já byl šťastnej. Víc napoví bizarní video níže.

Popojedem.

Byl jsem ve Vídni. Na Florence + The Machine. Nejlepší. Obojí. Nemám. Rád. Když. Někdo. Píše, krátký věty, aby jim dal důraz. Už to nebudu dělat. Opravdu. Vídeň byla super, krásná. Říkal jsem si, že kdybych se chtěl někam přestěhovat, Vídeň by byla na seznamu vysoko. Škoda, že neumim německy a asi se to nikdy nenaučim, protože jsem línej. Ale fakt se mi tam líbilo, možná i víc než v Berlíně. A ta Florence, ta byla fakt úžasná! Hned jsem si musel koupit tričko z koncertu a velmi rád ho nosím. Má na sobě takový divný zlatý symboliky, že si lidi myslej, že jsem iluminát, to mě baví. Co mě ale ve Vídni moc nepotěšilo, byla jedna restaurace, kde jsem si objednal guláš a dostal jsem směšně malou porci za asi deset éček. Skoro mi z očí vyhrkly slzy. No, co si budem povídat, nenajedl jsem se. Jo a ještě si z Vídně pamatuju boží název zastávky – Schedifkaplatz – to je prostě gold.

Guláš ve Vídni, lolec

Mňamka

Jedním z hajlajtů loňska bylo určitě to, že jsem udělal státnice. O čemž jsem výjimečně napsal, protože jsem natočil pěkný video na Snapchat (RIP) a říkal si, že si to zaslouží i nějakej ten text. Vlastně si vzpomínám, jak jsem na to ze začátku hrozně sral a třeba bakalářku začal řešit v době, kdy už měli všichni vedoucího. Já jen pobíhal po místnosti s rukama ve vzduchu, srdce mi bušilo jak o závod a já už přemítal nad nejhorším scénářem (ČZU?). Ale nakonec se to povedlo a už můžu říkat, že to byla máslovka.

Popojedem.

O prázdninách jsem byl poprvý na Rock for People, ale upřímně už ani nevím, co mě tam bavilo, neni to zrovna festival pro mě. Hlavně, že mám fotku u tý cedule. Jo, vlastně tam hráli Massive Attack, ale to mě nasralo, jak tam cpali strašně politickou propagandu. Jako ok, bylo cool, že tam promítali český zpravodajský titulky, ale nemám rád tuhle uvědomělou kritiku společnosti, ze který údajně posluchačům běhal mráz po zádech. Mně teda taky, ale spíš to bylo tím, že o půlnoci už bejvá chladno. Ale abych jen nekritizoval, tak jsem na Rokáči objevil celkem fajn kapelu – Suuns. Připomnělo mi to The Soft Moon a to já mám rád, tydlecty temný electro deprese.

Kdo nemá tuhle fotku, tak neví, co to je život

Kdo nemá tuhle fotku, tak neví, co je život a měl by se zabít

Pak jsem byl dva dny na KVIFF, viděl dva filmy, jeden sračka (Malí muži), druhej zahořkle vtipnej (Hasta la vista!). Viděl jsem Karlovy Vary, ale nepotkal jsem Ládíka, což mě trochu mrzelo, ale aspoň jsem nemusel sundavat boty.

Nakonec jsem byl tradičně na Colours of Ostrava, tam jsem byl výjimečně po dlouhý době pod stanem. No, stálo to za to! Celý čtyři dny pršelo a bylo hnusně. To sou pak chvíle, kdy maj drogy opodstatnění… Ale dost těhdle vtípků, nemuselo by se to líbit nějakejm HR stalkerům a pak by mě nemuseli zaměstnat (jak říká můj táta). Upřímně ani tam mě toho moc neuchvátilo, asi jsem už moc náročnej. Tame Impala dobrý, M83 fajn tancovačka (ale nezahráli „Wait“ 🙁 ), Slowdive jsem bohužel nevěnoval úplně pozornost a ANOHNI jsem viděl jsem cca půlku. Underworld na závěr byli vlastně dobří, to jsem si celkem zapařil.

Během roku chodím na hodně koncertů, nemá cenu je tady vypisovat (to možná, až konečně udělám něco jako seen live list, což je na mym seznamu nápadů na projekty úplně dole, ale třeba někdy) ale musím zminit konkrétně jeden – v srpnu jsem byl na Disclosure s Davidem a bylo to S U P E R. Ták, a seš konečně v článku na mym blogu, doufám, že máš radost.

Pak už nebylo moc o co stát, podzim byl trochu depresivnější, ale to je každoročně, takže žádná změna. Vlastně velký pozor – někdy v říjnu oslavil můj blog desetiletý výročí. Neslavil jsem, ale 10 let je už sakra dlouhá doba. Inu, možná jsem jeden z nejstarších blogerů ve hře!

Popojedem, ale už naposledy.

Koncem roku nás čekal tradiční bowling v Kouli, tentokrát posedmý a už to začíná bejt taková rutina, možná by to chtělo změnu? Uvidíme.

Jo a abych nezapomněl, mam balkónovku u Třeštíka, což znamená, že jsem celebrita, takže záviďte.

Balkónovka u Třeštíka

Fame, děvko!

Hmm, už je celkem pozdě, to zas zejtra přijdu pozdě do práce…

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Žádný komentář

Hudební alba v roce 2013

Publikováno 7. 2. 2014

Klasický klišé. Rok se s rokem sešel a strhla se lavina žebříčků, které většinou nemají žádnou vypovídající hodnotu. Nicméně u mě naleznete desky, které alespoň nějakou hodnotu mají a určitě stojí za poslech! Já vím, žádné překvapení, špatnou hudbu neposlouchám, že.

BTW je mi jasný, že většina z vás to jen prolítne očima, bo je to moc dlouhý, ale doufam, že vás zaujme aspoň něco. Budu rád za lajk, ale nechci o něj žebrat, takže dělejte, jak uznáte za vhodný.

České desky

Vanessa: Antidotum – Asi nejlepší české album roku. Prostě Vanessa. Kdo zná, ten ví, co od Vanessy čekat. Kdo nezná, možná bude překvapen a znechucen zároveň. Lajna na bibli byla jedním nejlepších hudebních PíáRek za poslední dobu. „Neklidem stálým jsem lesem hnán, jak zkrvavený hranostaj. Nejasným vlivem se ze mě stal ve světě tklivém smutný pán.“ // report z koncertu

Bratři Orffové: Šero – Vyhráli cenu Apollo, tedy cenu od kritiků pro kritiky, nicméně Bratři Orffové, ač jsem je poznal teprve letos, mě svými naivně-melancholickými texty mile doprovázeli během těžkého období. Jo a je to fajn hudba k poslechu před štědrovečerní večeří. Field-tested. „Co ale s lidmi, nejsou vůbec krásní, nemají křídla, nejsou barevní, příliš moc mluví o naději…“ // report z koncertu

James Cole: Moby Dick – Letos už neškatulkuji české rapové desky, protože si to nezaslouží. Rap je definitivně mrtvej, ke sračkám Ty Nikdy se vyjadřovat nehodlám, aktuálně nefetuji marihuanu, takže mě už ani nebere Toxxx, Smack se může jít vycpat s tou jeho rádoby drsnou flow a písničkama na jedno brdo, YZO se mi celkem i zamlouvalo, ale po jejich underground show v Chapeau Rouge mě to přešlo, Vladimir vydal vyhajpovanej paskvil s rýmama „les / pes / ves“ (zdravíme Trafika, kterej si o mně myslí, že jsem mimo a mimo to i v hajzlu). Sodoma Gomora… hm, ta vydala dobrou desku, ale nakonec jsem zvolil Jamese Colea, protože je úplně jinde, než zbytek český rapový scény. „Moby Dick“ je úžasná deska po všech směrech, má skvělej koncept, skvělý texty a skvělou atmosféru.

Houpací koně: Everest – Řemeslně skvěle zvládnutá deska. Zní to jak od kluků dvacet až dvacet pět, pravda je však úplně jinde. Ten mladistvej feeling je v tom prostě cejtit a nejsem jedinej, kdo to tvrdí. Texty sou na úrovni a plný životního nadhledu, tak možná tohle vyvrací věkové pochybení z (nejenom) mé strany.

Post-hudba: Artefakty – Sice to má jen šest tracků, sice je to pomalej utahanej electro-noisovej-hipstapop plnej patosu, ale baví mě to. A to ani nemusím bejt (salónní) levičák! Nejlíp to asi vyzní se sluchátkama a cigárem na balkóně nebo cestou prvním metrem, kdy na vás jdou sebevražedný myšlenky, tak to někdy zkuste a určitě si tu desku taky zamilujete. Jo a nenechte si ujít starší song „Seriály“, kterej je <comic sans>úpe boží</comic sans>.

Electro/dance/techno

Gesaffelstein: Aleph – Když jsem Gesaffelsteina slyšel poprvé na Open Air Festivalu, byl jsem unešen tou prvotřídní atmosférou, kterou dokázal vyčarovat ze svý hrobky, ve který si mixoval ty špinavý synťáky. Tohle je prostě námrd (slečny prominou). Tvrdá potemnělá muzika s příchutí olova a metalu, ze který se třeba i nervově zhroutíte. Že by nástupce po vyměklejch Justice? // recenze

Rudimental: Home – Taneční popovka mixnutá drum and bassem. Závislost jménem titulní skladba „Home“, singly „Feel The Love“, „Not Giving In“ či „Waiting All Night“. Normálně mi to po půl roce navozuje nostalgický vzpomínky na letní semestr, kdy jsem jezdil na plavání a učil se příkazy do shellu. Lol. // recenze

Disclosure: Settle – Jedno z nejlepších desek za rok 2013 vůbec. Taneční klubová scéna opět ožila a to díky bratrům Lawrencovým. „Settle“ obsahuje šíleně moc vydařenejch singlů, který po celou desku drží jednotnej koncept. Přesně tohle mělo vyjít a vyšlo to. Dokonce přijedou v březnu do SaSaZu a objeví se na Pohodě, takže jupí na entou!

Moderat: II – Superdeska superskupiny Modeselektor a Apparata. Poctivý berlínský electro s vyhlazenym zvukem a jemnym zpěvem. Plný hudebních experimentů (desetiminutovej song „Milk“). Další z klubovejch počinů, který měly vyjít a vyšly. Ostatně tenhle rok byl pro elektronicky-taneční desky silnej. aTo je dobře. // recenze

Fuck Buttons: Slow Focus – Uffff, tohle je neskutečná jízda. Přineste mi trochu meskalinu, kodeinu, nepohrdnu ani éterem. Anebo víte co? Stačí mi poslední nahrávka britských Fuck Buttons. Normálně poprvý mě z toho asi tři minuty třeštila hlava. Pak jsem si lehl do postele, zavřel oči a vnímal ty rány, šumy, pazvuky. Vstal jsem, když se ta deska protočila podruhý. Neusnul jsem, ponořil jsem se do toho galaktickýho světa. A to jsem se ani nemusel ničim sjet! Nejlevnější drogy, co se daj v dnešní době sehnat! // recenze

Rap/R&B/PBR&B

Kanye West: Yeezus – Ok, tady jsem ani minutu neváhal. Kanye West. Mám ještě něco dodávat? Není to sice „My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, ale špinavej zvuk (na kterym se podílel již zmiňovanej Gesaffelstain) mi sedí a tak nemůžu říct, že Kanye udělal chybu, když ho nacpal do všech skladeb vyjma posledního úletu „Bound 2“ (budiž mu odpuštěno Hobitem z videoklipu!).

Emika: Dva – Emiku miluju. Když jsem viděl její show v MeetFactory, tak jsem byl unešen. Tohle je pro mě pravděpodobně deska roku. Jemnej electrozvuk, melancholie teče v každym tracku a Emika má tak děsně sexy hlas. Nejvíc mě mrzí, že jsem na „Dva“ nenapsal recenzi, protože bych jí z fleku dal 10 (ok, to přeháním, dal bych 9, ale níž bych určitě nešel). // report z koncertu

The Weeknd: Kiss Land – Nebudu si nic nalhávat, po výtečný trilogii „Trilogy“ jsem čekal víc, než profesionální árenbíčkový album, který mi do očí vhání slzy (sorry za ten sentiment). Bohužel už ne tolik jako dřív. U Abela jsem si prostě zvykl na trochu jinej standard. To ale neznamená, že je „Kiss Land“ špatná deska. „Professional“ potěší vysamplovanou Emikou, „Belong To The World“ vysamplovanejma Portishead, „Wanderlust“ featuringem samotnýho MJ a úplně zběsilou pasáží na konci „Kiss Land“. XO. // recenze


[Pokračování článku]

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 5 komentářů