Příspěvky se štítkem ‚mononukleóza’


Rok 2014 byl ve znamení radosti, zklamání a cestování

Publikováno 6. 2. 2015

Minulý rok jsem místo ročního shrnutí barvitě popisoval mé starosti a strasti se zákeřnou nemocí jménem mononukleóza. Letos jsem si ale řekl, že by bylo fajn zase najet na dřívější tradici a podívat se, co se mi během roku 2014 stalo. Dokonce jsem si k tomu napsal pěknou osnovu, tak pojďme na to!

Dietní rozjezd

Začátek byla vesměs nuda. Kvůli mononukleóze jsem byl sláb, nesměl jsem sportovat a fetovat, zato jsem musel dodržovat přísnou dietu. Pudingy mi časem přestaly chutnat, mandarinky čekal stejný osud. Kamínková náhrada za tabák ve vodnici taky nepatřila k tomu nejlepšímu. Ale zvykl jsem si, to jo. Mohl jsem si aspoň hrát na straight edge pozéra, mé tělo bylo v té době svatyně!

Království šedi

Následujících pár měsíců patřilo stereotypu – škola, práce a občas nějaké to zpestření s koncertem. Vlastně tohle období patřilo k těm hezčím, chodil jsem s dřívější kamarádkou (pfff, že prej je friendzone překážka a problém) a nic mi nechybělo. Jak už jsem psal někdy před půl rokem, dokonce jsem přestal být zahořklým cynikem! Ale prý jsem stejně namyšlený snob :(((((

Nestrkej hlavu do igelitky!

Naprosto nesouvisející fotka na téma „Nestrkej hlavu do igelitky!“

Zlom

V půlce roku přišlo opravdu hodně bolestných ran. Dočkal jsem se rozchodu, vyhodili mě ze školy a završila to větší nehoda na dálnici před Brnem. Brno je divný. Lidi z Brna jsou divný. Brno by se mělo zakázat. Nicméně všechno (nebo aspoň něco) zlý je k něčemu dobrý. Po rozchodu jsem se sblížil s novými lidmi, utužil vztahy se starými a naplánoval si na prázdniny velké plány. YOLO prostě. Přijímačky jsem udělal, opět se dostal na mou oblíbenou školu a nechal si uznat předměty, takže „nic nekončí, jedeme dál“. A auto… no byla to Felicie, svý nejlepší časy měla za sebou. Hlavní je, že jsme všichni vyvázli živí.

Festivalové léto

Opět jsem navštívil Bažant Pohodu na Slovensku, kde mě fascinoval koncert skotské post-rockové kapely Mogwai. Na Colours Of Ostrava jsem si užil tak ňák všechno, nevím, jaký koncert vypíchnout.

Bažant Pohoda 2014

Tradiční festivalový pokrm

Praseče v Deutschlandu/Muzeum mentálních kuriozit

Po festivalech mě čekaly dva velké tripy. První byl výlet do volnomyšlenkářského Berlína, Mekky všech hipsterů. Vyrazil jsem tam společně s Bárou, která s tím super nápadem přišla. Já zrovna potřeboval novou profilovku na Facebook, tak jsem se s nadšením přidal. Né, kecám, do Berlína jsem se chtěl už fakt dlouho podívat. Všechny tři dny byly super – navštívili jsme nejznámější berlínské památky, nafotili hromadu selfíček, chlastali na židovskym památníku a chlastali s cizinci z hostelu.

Selfíčko z Židovského památníku v Berlíně

Veselá fotka na smutném místě

Roadtrip Praha -> Varšava -> Kaunas -> Vilnius

Highlight minulýho roku. Bez debat. Událost, na kterou vzpomínám strašně rád. Bára jela na Erasmus do Litvy a tak mi navrhla, jestli si s ní nechci udělat výlet, podívat se do Polska a Litvy a pak se vrátit autobusem do Prahy. Samozřejmě, že jsem neváhal a kývl na to. YOLO, néasi! Ještě jsem přesvědčil Honzu a Evu, aby se přidali.

První zastávka byla ve Varšavě, která se až moc nápadně podobá Praze, akorát je ošklivá. Další zastávka nás čekala v Kaunasu, kde jsme se večer vydali na párty do místního klubu (#partyhard). Poslední zastávkou byl Vilnius, hlavní město Litvy a náš cíl. Popsat celý roadtrip by zabralo celý článek, já se na to vykašlal a už je pozdě, takže (a teď mě omluvte, budu trochu patetický) si vzpomínky uchovám alespoň ve svém srdci <3

Prostě Litva

Ve Vilniusu mají krásné autobusové nádraží

Zimní semestr

Tady už mě moc velkých událostí nečekalo. Ikdyž… Krásně jsem si zaběhl We Run Prague 2014 a přitom žiji velmi nezdravým životním stylem. Viděl jsem naživo Swans a podepsalo se to na mé psychice (a sluchu, skoro jsem se bál, že budu mít tinitus). V MeetFactory vystoupil Son Lux a já byl naprosto fascinován. Opil jsem se na srazu musicserveru tak moc, že jsem zažil snad největší kocovinu ve svém životě. A zase jsem zažil pár životních zklamání…

Silvestrovský triumf

Konec dobrý, všechno dobré. Silvestr nebyl zas tak zásadní okamžik, ale bába škemral, ať o tom napíšu a vyzdvihnu jeho drobný úspěch (ehm) z bowlingu, tak tady to máš! Jednak se mi podařilo domluvit velkou partu lidí, se kterou jsme společně šli na bowling, a jednak jsem patřil mezi nejlepší hráče. Né, že bych se chtěl vytahovat :)))))))))

Silvestr 2014

Ty čepice jsme si poctivě vychlastali!

aTo by bylo asi tak vše! Snad bude rok 2015 lepší, než 2014.

Napsal izmy, v kategorii Dovolená, Můj životní styl | Žádný komentář

O urychlování nekonečna a jiných životních zklamáních

Publikováno 5. 8. 2014

Uběhl měsíc od posledního (krátkého) postu a já o všem přemejšlel a kompletně přehodnotil všechna stanoviska. Dokonce jsem vymyslel alternativní a možná i trefnější nadpis „Řada nešťastných příhod“, ale ponechám původní, protože se mi zdá víc cool.

Straight edge doba mi skončila v okamžiku, kdy mi přišla esemeska s textem „vysledky Vasich odberu jsou v poradku“. No co vám budu povídat, jaterní dietu jsem přestal dodržovat po třech měsících, fyzicky náročný aktivity jsem sem tam provozoval, jen toho chlastu jsem se bál. No, takže jsem se pár dní nato (po sedmi měsících!) patřičně vylil. Ale bylo to fajn a navíc mě to dovedlo k rozhodnutí, že sepíšu strašně sentimentální text inspirovaný mým životem. Třeba tím trumfnu „Hvězdy nám nepřály“! Hm, tak kde začít, aby to nevyznělo jako úplný klišé…

Poznal jsem ji před více než dvěma lety. Spřátelili jsme se a postupem času si začali celkem dobře rozumět. Bylo to hrozně zajímavý pouto. Divný. Zvláštní. Ale čistě přátelský. Něco uvnitř mě skrytě doufalo, že to nezůstane jen u toho přátelství. Ale rozum se to snažil zavrhnout. A pak jednou, po jedný akci se vracim někdy v deset ráno s Tomášem domů.

„Tyvole, na co čekáš, tohle je úplně jasný!“
„No já ti nevim, přemejšlel jsem vo tom, ale nevim, jestli to za to stojí… víš, sou tady určitý rizika a já… fakt nevim…“
„Máš jí rád?“
„No jako jo…“
„Tak do toho jdi!“
„Tak jo!“

A pak přišla ta mononukleóza. Fakt perfektní timing. Ironie osudu. Všechno se děje z nějakýho důvodu nebo tak něco. Myslím, že už není potřeba pochybovat o mém cynismu. No ale pak jsem byl skutečně šťastnej, až jsem se toho sám bál. A to byla nejspíš ta chyba. Myslel jsem si, že vztah funguje, navíc jsem udělal zkoušku z matematický analýzy (kterou jsem opakoval) na krásný Céčko! Všechno bylo až moc hezký. Já snad i přestal být tím zahořklým cynikem!!! N E U V Ě Ř I T E L N É ! No dobře, nepřestal…

Kočka a domeček z karet

A teď pozor, už to přijde!

Začátkem zkouškovýho se ukázalo, že ve vztahu nejsem ten pravej a byl konec. Přiznávám, že mě to hodně vzalo a byl jsem z toho fakt špatnej. O to vtipnější bylo, že se to stalo na začátku zkouškovýho, kdy mě čekaly docela těžký zkoušky (na který mi dělalo opravdu problém se intenzivně učit), mezi nimiž nechyběla lineární algebra, kterou jsem opakoval (prostě rád opakuji jakoukoliv matematiku, diskértní matematiko – těš se!), takže šlo o přežití. Raději jsem si podal záchrannou přihlášku, abych v případě neúspěchu mohl opět pokračovat ve studiu. No nebudu vás dlouho napínat, ze tří pokusů jsem měl nakonec jen dva a ze dvou pokusů jsem získal dvakrát F. Naštěstí jsem udělal přijímačky (fuj, z tý středoškolský matematiky jsem toho už celkem dost zapomněl), takže to zas taková katastrofa nebyla.

Říkal jsem si, že se mi víc špatnejch věcí už stát nemůže, že to prostě jako nejde. Jak já se mýlil! Cestou na skvělý festival Bažant Pohoda, který se konal na Slovensku (kdyby vás to zajímalo, tak tady je můj report na musicserveru), jsem měl autonehodu. Na dálnici, v levym pruhu, necelejch deset kilometrů před Brnem. Jó, Brno je prokletý. Řeknu vám, ten pocit, kdy brzdíte, víte, že to neubrzdíte a ještě k tomu máte v autě tři další lidi, tak ten pocit je opravdu na hovno. Auto to nepřežilo (RIP Škoda Felicia), ale naštěstí se nikomu nic nestalo. I přesto jsem z toho byl dost špatnej, následující cesta autobusem na Slovensko byla tak strašná, že jsem musel sáhnout po kinedrylu.

Paradoxně nejzávažnější ze všeho byla ta poslední nešťastná událost, kde šlo fakt o hodně. Nad vším ostatním mohu mávnout rukou, ale tady šlo o život. A nejenom o ten můj. Takže teď bych sem měl psát něco jako, že jsem se nad tím zamyslel, pohlo to s mým svědomím a já prozřel pravdu světa (ale stejně jsem prý stále namyšlenej snob :)))))). Každopádně prázdniny se vyvíjí překvapivě slibně – Elekce, Is Tropical, Nine Inch Nails, Pohoda, Colours, prostě miliony koncertů, Dyzajn Market, návštěvy čajoven, kin, B3, adrenalinem stříkající přestřelky při laser game… A především pár lidí, kteří mi v tomto těžkém období pomohli a kterým za to musím poděkovat, žejo!

Jo a v neděli jsem ztratil ne zrovna levný sluchátka (RIP Etymotic), ale to se mi karma asi jen mstí za všechny ty dobrý věci, co se mi za poslední dva měsíce staly. Svět je zase v rovnováze.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 2 komentáře

Jsem straight edge. Na půl roku

Publikováno 8. 1. 2014

Určitě znáte takovej ten stav, kdy se všechno delší dobu daří, vy jste „šťastní“ a říkáte si, že se to musí někdy zlomit. Že to prostě někdy přijde. Poněvač to je už moc dlouho dobrý. Né, že bych teda věřil na karmu, ale je mi to stokrát milejší, než číst bibli (kterou jsem mimochodem vyfasoval cestou do školy, kdyby někdo chtěl, tak vyvolávací cena je 0 Kč). No ale zpět k problému. Porazilo mě to začátkem prosince. Vlastně to bylo prvního. Horečka a takovej ten divnej pocit, že jsem asi nemocnej. Ewww.

Cpal jsem do sebe kopu prášků, poněvač jsem musel do školy, žejo. Konec semestru se blížil, psalo se hodně testů, do toho mi hořely termíny semestrálek, no prostě blbý. Druhej prosincovej víkend jsem strávil doděláváním 3D modelu letadla a umíral únavou. Byl na to snad ještě tejden navíc, ale já si řek, že to dodělám dřív, ať mi tohle břemeno spadne z mého ramene (Izaiáš 10 : 27, haha). V pondělí jsem psal zápočtovej test a to bylo docela drsný. Teda ne v obtížnosti, ale v tom, jak jsem umíral únavou a vyčerpáním. Po dopsání jsem prej byl bělejší než oxid titaničitý (sám nevim, co to je, ale podle Wikipedie to je dost bílý). Ještě aby ne, když jsem v sobě měl asi dva paraleny.

Pomóc! Letadlo!

No a někdy ve středu mě poslala úžasná Moje ambulance na Bulovku na infekční. Že prej mam špatný jaterní testy. Jako už předtím jsem si myslel, že to může bejt mononukleóza, poněvač jsem s touto zlomyslnou nákazou předtím koketoval. Na Bulovce mi řekli, že budu každej den dojíždět na penicilinový injekce, a že mi píchnou i nějaký kortikoidy. V průběhu dní se mi šíleně zvětšily mandle, byly tak velký, že by se s nima dal hrát golf. Už jsem ani nemohl polykat mandarinky a puding, což byly dvě „potraviny“ na mém seznamu jídel, který jakžtakž šly jíst.

Někdy v polovině prosince, byla to neděle, jsem si šel pro poslední injekci a výsledky z odběrů krve. Resumé? Hospitalizace kvůli špatnejm výsledkům. Shit! Nicméně jsem v posledních dnech měl tak šílený horečky, že jsem ani nemohl spát. Měl jsem dokonce i halucinace! Představoval jsem si, jak neustále rovnám hrnce, pokličky, či co to bylo, fakt nevim, a pořád to padalo. No prostě psycho. Ještě abych zhodnotil prášky, tak paraleny jakože působí dobře, ale ne moc dlouho a ne tak intenzivně, ibalgin má delší nájezd, ale pak je z toho celkem příjemnej stav a brufen, to je zabiják, účinek téměř okamžitej, ale stav jak po deseti panácích vodky.

V nemocnici se o mě hezky starali. Kapačka příjemně kapala a já zkoukl pár filmů od Formana („Černý Petr“ je top! Ahooooooj!) a konečně taky všemi vyhajpovaný „Vykoupení z věznice Shawshank“. Občas jsem posloužil jako učební pomůcka, když si mě prohlíželi studenti různejch lékařskejch fakult! Dvěma studentkám jsem vyprávěl svůj příběh. A i když vypadáte jako reklama na vojetou pneumatiku, tohle vám zvedne náladu. Stejně jako pravidelný návštěvy, při kterejch mi Verča přinesla opravdový suvenýry, ze kterejch bych si tam mohl normálně uspořádat vánoční párty. Jo a taky jsem se konečně dostal k četbě knihy „Červená a bílá“ od Doroty Masłowský (proto píšu ten slovní paskvil „poněvač“, poněvač je toho ta knížka plná).

V pátek před Vánoci mě pustili domů. Zpátky do tý špinavý reality. Bohužel s jaterní dietou a zákazem cvičit minimálně půl roku. Teda, co si budeme povídat, únava mě zmáhá doteď, ale už je to lepší než předtím. Jo a to hlavní, mám zákaz pití alkoholu, takže jsem straight edge a #drugfree! sXe, hmm, asi si to nechám vytetovat na ruku… Jinak abych nezapomněl, z nemocnice jsem si přinesl krásný fotky, tak jsem si musel udělat koláž PF2014, když teda přišel ten novej rok.

PF 2014

Teď v pondělí (6.1. pozn. autor) v Mojí ambulanci mě čekal nečekanej twist – doktorka (jedna z těch tří, co mě „pozorovali“ a každej mi řekl něco jinýho, haha, tahle byla navíc už docela stará a když psala zprávu, tak to bylo všema jedním prstem) mi oznámila, že nemám mononukleózu. Pyčavole co to jako má bejt? Měsíc mě analyzujou, jsem v nemocnici a voni mi pak řeknou tohle? V dokumentech byla vedle zánětu ledvin, který mě taky postihly (ale vo tom jsem věděl už předtim), ještě EB virus, což je ale vir, kerej mononukleózu spouští. Ale nevim, nejsem doktor, nicméně má důvěra v Mojí ambulanci, která se tváří přátelsky a kde vás nabíraj sexy studentky na zastávkách metra, poněvač za novýho člena mají asi pětikilo, klesla na nulu.

Jinak Vánoce byly docela dobrý, dostal jsem obrovskej dar ♥ (pro stalkery: hledejte na instagramu). I přes svůj handicap a v obavách, že si natrhnu/přetrhnu/roztrhnu/cojávim slezinu, jsem si během Silvestru zahrál bowling a vopravdu jsem válel! Pro poděse stále platí, že hraje #jakoJayDiesel a bába by se to mohl do příštího Silvestru naučit.

Inu, všechno se děje z nějakého důvodu :))))). Jak to teď zakončit? „Svět je nádherný, když řekneš děvko!“ (Dixxx – Svět je nádherný – 2:44)

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 3 komentáře