Příspěvky se štítkem ‚řezník’


Hudební alba v roce 2014

Publikováno 8. 2. 2015

„Rok se s rokem sešel a ten kůň z bytu ještě neodešel,“ rok se s rokem sešel a já si opět připravil sáhodlouhý článek o mé oblíbené hudbě za minulý rok. Jakože já vím, že ten úvod nikdo nečte a všichni rovnou scrollují na seznam, ale zkuste mě překvapit a fakt si ho přečtěte!

V minulém roce vyšlo pár opravdu silných alb bez ohledu na žánr. Naopak žánrově se největší obliby dočkal ženský pop/indie pop. Co mi tak trochu chybělo? Především víc výrazných elektronických a kytarových nahrávek. Sorry, nejsem dost velký pozér, abych psal pochvalné ódy na The War On Drugs, kteří rozhodně nevydali špatné album, ale že by to bylo album roku? To fakt ne.

U nás v České republice to byla obecně velká bída a měl jsem celkem problém najít alespoň pět desek, které by stály za poslech. Jednak se mi sem nechtělo psát desky, které mě i přes svou kvalitu neuchvátili (Kieslowski, Prodavač, Kaplan Bros.), jednak mi chyběla chuť si některé desky vůbec poslechnout (Dusilová, Zrní, Mucha). Nakonec jsem vybral alespoň tři.

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2014

Hudební alba roku 2014

Swans: To Be Kind – Masterpiece a to bez debat. Hluková terapie. Nahrávka, při které vám bude téct krev z uší a vám se to bude líbit. První poslech může být náročnější. Druhý také. Dokonce i ten třetí se vám bude zdát těžký. Ale pak podlehnete a plně se oddáte hlukovým plochám a šílenému jekotu génia Michaela Giry. // recenze „Swans na desce To Be Kind dovedli hluk k dokonalosti“

FKA twigs: LP1 – Minimalistická. Temná. Elektronická. Intimní. Přesně to si přichystala Tahlia Barnett na svou debutovou desku LP1. I když jde opět o trochu náročnější poslech, FKA twigs je mnohem přístupnější a hlavně má vynikající a velmi pronikavý vokál. // recenze „FKA twigs na debutu LP1 není jen ta holka z videa“

Ariel Pink: pom pom – Nikdy jsem neměl LSD, ale Ariel Pink mi dal alespoň matnou představu o tom, jak může působit. Dobře, to možná přeháním, ale „pom pom“ na mě působí strašně originálním a kreativním dojmem. Téměř každý song je, co se žánru týče, jiný, pestrý. Pestrobarevný. // recenze „Ariel Pink představuje svůj pestrobarevný svět pom pom“

Nejlepší songy za rok 2014

FKA twigs: Two Weeks – Láska na první poslech. Jemný hlas, masivní basy a gradující melodie. Tohle prostě můžu poslouchat pořád dokola. // odkaz na YouTube

Glass Animals: Black Mambo – Plíživá melodie a záhadná atmosféra, skoro jako bych se ztratil v džungli. Velmi návykový song, během kterého mívám nutkání si nahlas zpívat. // odkaz na YouTube

Ariel Pink: Not Enough Violence – Dlouho jsem váhal mezi tímto songem a skvělou indie popovkou „Put Your Number In My Phone“. Nakonec jsem se rozhodl pro násilí, protože u „Not Enough Violence“ zbožňuju úplně všechno – špinavý hudební podklad, skvělý text, procítěně zazpívaný refrén a cinkající mezihru. // odkaz na YouTube

České desky

Schwarzprior: iddqd – S patřičnou dávkou syrovosti a dekadence na nás útočí trio Schwarzprior se svými tvrdými elektronickými beaty a skoro až dadaistickými texty. Jednoznačně nejlepší česká nahrávka, co u nás vyšla. // recenze „Schwarzprior a jejich óda na nesmrtelnost iddqd“

Tvrdý/Havelka: U nás v garáži – Bonus s Havelkou se chopili odvážného úkolu a předělali hity starých českých alternativních, undergroundových a punkových legend. Za mě dobrý a skladbu „To svět se posral“ můžu točit pořád dokola, ta nikdy nezestárne. // recenze „Co ukrývají Tvrdý s Havelkou ve své garáži?“

Řezník: Bateman/Muzeum mentálních kuriozit – Nemůžu říct, že by mě další Řezníkova řadovka nějak nadchla, ale stále je to řemeslně skvěle odvedené album. Kvalita zvuku je opravdu vynikající a některá témata už jsou o dost serióznější a míň prvoplánová. Z českého rapu rozhodně jediná deska z minulého roku, která se dá poslouchat (sorry Smacku, nemám tě rád).

Ženský pop/electro pop/indie pop/PBR&B

Sia: 1000 Forms Of Fear – Tvář sice skrývá, ale přitom v mém seznamu spadá do největšího mainstreamu. Nicméně mě na ní baví hitovost a silné refrény. Závěrečna „Dressed In Black“ je perfektní.

MØ: No Mythologies To Follow – Vzhledově mě sice moc nerajcuje, zato její ležérní hlas se mi zdá strašně sexy. Na desce hbitě balancuje mezi tanečními a melancholickými skladbami a přesně to mám rád.

Jhené Aiko: Souled Out – The Weeknd v minulém roce nevydal žádnou desku, naštěstí tady má ženskou náhradu Jhené Aiko a její hipsterské árenbíčko „Souled Out“, během jehož poslechu se vždy rozplývám nad množstvím melancholie, která je ukryta v každé skladbě.

Tove Lo: Queen of the Clouds – Svěží popovka, které jsem se zpočátku celkem bránil, ale pak jsem taky podlehl. „Habits (Stay High)“ znají všichni a je to super song, ale mě nejvíc bere stejně „This Time Around“.

Lana Del Rey: Ultraviolence – Co bych to byl za pozéra, kdybych sem nedal Lanu, že? „Ultraviolence“ se utápí ve smutku, možná až moc, ale i přesto mě baví. Podepsalo se na tom také období, kdy jsem její desku poslouchal. Jo a „Pretty When You Cry“ je srdcovka!

Indie pop/rock/folk

Glass Animals: Zaba – Budu trochu přehánět, ale „Zaba“ je pro mě naprosto revoluční album, indie pop, jaký tady ještě nebyl. Tajemná atmosféra živé džungle, mystický zpěv, vyhlazený zvuk, prostě skvělá exotická nahrávka, kterou musíte slyšet.

The Antlers: Familiars – Další deska, která si mě získala svou jedinečnou atmosférou. Skladby se vlečou v dost pozvolném tempu a jsou doplněny výrazným zvukem trumpety. To mě hodně baví. Inu, prostě skvělá hudba na pohřeb. „Doppelgänger“ patří mezi mé favority, úplně vidím ten smuteční průvod nesoucí rakev na hřbitov.

Alpines: Oasis – Od pohřbu k něčemu zábavnějšímu. Deska „Oasis“ britských Alpines je svěží, hudebně pestrá a plná zářivých hitů. Písnička „Blind“ a její refrén „I feel so blind, so blind“ je nebezpečně návykový. Do auta ideální.

Spoon: They Want My Soul – Úžasná kytarovka z Texasu. Album nabízí výrazné a promyšlené melodie, ve kterých vynikne zvuk každého nástroje. Skladby nejsou prvoplánově hitové, a přesto jsem si většinu z nich oblíbil hned na první poslech. Jo a už bych se měl konečně naučit na tu kytaru víc, než jen dva akordy.

Beck: Morning Phase – Multiinstrumentalista Beck se svou již dvanáctou studiovou deskou sice nešokoval, ale připravil si pro nás poctivý melancholický folk s přesahem do country. „Morning Phase“ je klidná a velmi osobní nahrávka, které byste měli dát rozhodně šanci.

Electro/dance/hipster

Todd Terje: It’s Album Time – Hipster Todd Terje z Norska vydal v minulém roce jednu z nejlepších elektronických desek. Skvělý taneční hit „Inspector Norse“ od něj musí znát každý, kdo sleduje současnou elektroniku. „It’s Album Time“ ale kromě svižných tancovaček (kterých je deska opravdu plná) ukrývá i pozvolnější klenot „Johnny and Mary“ (neboli coververze songu od Roberta Palmera), který mě při každém poslechu dostane. Nebezpečně návyková je také „švédská“ srando-skladba „Svensk Sås“.

SOHN: Tremors – Další hipsteřina. Tentokrát od Brita Christophera Taylora, původem z Rakouska, který nám na desce „Tremors“ přináší čerstvou zasněnou a značně melancholickou elektroniku. Hit „Artifice“ se dokonce líbí mojí mámě, což už opravdu něco znamená!

Chet Faker: Built on Glass – A do třetice ještě jeden hipster. Chet Faker se předvedl se svým intimním setem na Colours of Ostrava, kde sice vyfasoval malou stage a ještě k tomu brzy hrál odpoledne, což ke kontextu jeho tvorby moc nesedí, ale i tak předvedl, že dělá skvělou muziku. Ostatně to dokazuje i na své nahrávce „Built on Glass“ plné hitů jako „Melt“, „Gold“ či „Talk is Cheap“.

Iain Woods: Psychologis – K téhle desce jsem se dostal sice až letos, ale byl jsem z ní natolik unešený, že jsem ji sem musel zahrnout. Většina skladeb je hudebně velmi pestrá a hodně originální. Hlavně jsem úplně propadl songu „Fiend“, takže čekám, kdy si ho oposlouchám, ale zatím to nehrozí.

Aphex Twin: Syro – Konečně nějaká poctivá elektronika! „Syro“ je řemeslně skvěle odvedená nahrávka a jako hudební kulisa (například k učení) funguje báječně. Navíc se jednotlivé skladby jmenují opravdu originálně, no uznejte sami: „4 bit 9d api+e+6 [126.26]“, „s950tx16wasr10 [163.97]“ nebo třeba „fz pseudotimestretch+e+3 [138.85]“.

Rap

Run The Jewels: Run The Jewels 2 – Výherci hipsterského žebříčku na Pitchforku. Co se týče rapu, tak rozhodně zaslouženě. Dvojice El-P a Killer Mike hrdě kráčí ve stopách svého debutu a zabíjí každým svým rýmem.

Schoolboy Q: Oxymoron – Schoolboy Q se po vydání „Oxymoron“ dostal mezi nejžhavější rapová jména minulého roku. Stačí si poslechnout pecky jako „Gangsta“, „Studio“ či „Hell of a Night“ a dáte mi za pravdu. Jaké jsme měli štěstí, že k nám také zavítal naživo a opravdu „vyškolil Prahu v rapu“ (ehm, na tenhle titulek jsem opravdu hrdej!) // report „Schoolboy Q vyškolil Prahu v rapu“

Vince Staples: Hell Can Wait – Rapový objev roku. Alespoň za mě. „Hell Can Wait“ je sice jen EP, ale Vince Staples na něm zní skvěle a má určitě obrovský potenciál prorazit. Nekompromisní rap v „Blue Suede“ nebo klidný song „Limos“ s hostující zpěvačkou Teyanou Taylor tomu jasně nasvědčují.

J. Cole: 2014 Forest Hills Drive – J. Cole na své třetí studiové nahrávce překvapil. Sám si produkoval většinu skladeb. Obzvlášť druhý singl „G.O.M.D.“ a skladba „A Tale of 2 Citiez“ mě strašně baví a můžu je točit pořád dokola.

Azealia Banks: Broke With Expensive Taste – Jako poslední jsem vybral rapperku Azealii Banks, která po dlouhých útrapách konečně vydala desku. Škoda, že ji nevydala dřív, tak před dvěma lety mohla být opravdu revoluční. Ale i přesto obsahu plno skvělého a hudebně rozmanitého materiálu.

Alternative/Experimental

Pharmakon: Bestial Burden – Tohle není zrovna příjemný poslech. „Bestial Burden“ v sobě ukrývá pořádnou dávku bolesti a utrpení. U lidí, kterým jsem Pharmakon pouštěl, jsem se nedočkal pochopení (zdravím bábu, který Pharmakon nazývá kašel). Filosofická debata „co je vlastně ještě vůbec hudba“ nemá smysl, „Bestial Burden“ se nedá považovat za hudbu v běžném slova smyslu. Je to hudební prožitek, hudební narkotikum. // recenze „Řvoucí Pharmakon na Bestial Burden léčí noisem“

Arca: Xen – Nejzvláštnější elektronická deska, kterou jsem musel zařadit do této kategorie. Arca je prostě jinde. V jiném světě. V jiné dimenzi. V jiné galaxii. Posouvá hudbu úplně jinam, těžko říct kam. Arca především používá velmi netradiční nástroje, a právě proto byste si měli „Xen“ měli poslechnout.

Flying Lotus: You’re Dead! – Americký hudebník Steven Ellison přišel s opravdu pestrou a originální nahrávkou, na které mu hostují hiphopové hvězdy Kendrick Lamar (skladba „Never Catch Me“ je opravdu špičková), Snoop Dogg, nebo třeba zpěvačka Angel Deradoorian. Velké plus má také za víc kratších tracků a vlastně celkově za koncept desky.

tUnE-yArDs: Nikki Nack – Američanka Merrill Garbus je opravdu skvělá a potvrdila to také na Pohodě, kde jsem ji viděl naživo. Barvitá, energická, občas se smyslem pro nelibozvučnost. „Water Fountain“ je neskutečná pecka. Inu, tahle šílenost má něco do sebe! // report „Divoká jízda s tUnE-yArDs na Pohodě“

Owen Pallett: In Conflict – Tohle sice není vyloženě alternativní, či experimentální deska, ale Owen Pallett s jeho barokním popem si v mém výběru zaslouží být. Titulní song „In Conflict“ je nebezpečně návykový, „The Riverbed“ zase překvapí svou progresivitou.

Černá karta

El Marón: Doktor smrt – El Marón si černou kartu vysloužil především za to, jak obratně umí používat svůj nůž. „Vraždění kvůli prodejům“, „jediný autentický rapper ve hře“ a „FREE EL MARÓN“ se rozkřiklo po Silvestru, kdy kontroverzní rapper ve stavu opilosti pobodal člověka, který na následky zranění později zemřel. Samozřejmě je to tragédie a věřím, že El Marón nikoho zabít nechtěl, ale je to docela pech, když několik týdnů zpátky vydáte album „Doktor smrt“, ne kterém se nachází song „Jednou tě zabiju“ s krásným refrénem „jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě bodnu, ty kurvo, svědomí nezpytuju / jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě ubodám, ti teď vyhrožuju (já žiju!)“. Ironie osudu? Karma? A co na to Jan Tleskač?

Nejlepší koncerty

Son Lux – Naprosto nepopsatelný zážitek. Son Lux aka Ryan Lott společně se svou kapelou předvedl v MeetFactory naprosto grandiózní show. Byly okamžiky, kdy jsem se přistihl, že nedýchám. Škoda, že to netrvalo déle. // report „Son Lux uchvátil MeetFactory svou fantastickou show“

Swans – Swans se vyžívají v extrémním hluku. Na desce se dají ztlumit, ale naživo to jde jen stěží. Skoro tříhodinové vystoupení čítalo pouhých ŠEST songů. Ano, jedna skladba trvala třeba 40 minut, pohoda. Byl to můj první koncert, na kterém jsem přišel kompletně o sluch a to chodím na koncerty opravdu často. Následující dva dny mi pískalo v uších a já myslel, že mi hrozí Tinitus. Naštěstí to přešlo. Swans vystoupí také letos na Colours of Ostrava, tak už bych se měl porozhlédnout po špuntech do uší… // report „Swans předvedli opravdový transcendentní zážitek“

Mogwai – Do loňských prázdnin jsem od skotských hudebníků Mogwai neslyšel žádnou skladbu. Tudíž jsem od jejich koncertu na slovenské Pohodě nic moc nečekal. Jaká to byla chyba! Nakonec se jednalo o vrchol celého festivalu. Kapela zdatně lapila posluchače do silných melodií a rytmů během každé skladby. Dokonce i mě. Byl jsem fascinován. // report „Mogwai svým vystoupením ovládli slovenskou Pohodu“

Nejlepší klip

Sia: Chandelier – Víc prozradí screenshot z Facebooku. Už v té době jsem to věděl!

Sia - Chandelier feat. já aka prorok

Bonus

Lorde v South Parku – Miluju South Park, je to jeden z mých nejoblíbenějších dvacetiminutových seriálů. O to větší radost jsem měl z poslední osmnácté série, ve které si tvůrci dělají srandu z Australanky Lorde a její image chudé holky, která zpívá, jak kdyby byla permanentně v lihu. Lorde je vskutčnosti Randy Marsh, čtyřiceti pěti letý chlápek s knírem. Anebo taky Sia, která údajně stojí za vynikající skladbou „Push (Feeling Good on a Wednesday)“.

♫ I am Lorde Ya Ya Ya ♫

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář

Hudební alba v roce 2012

Publikováno 26. 1. 2013

Stejně jako před rokem, tak i letos pojmu tenhle článek jako výběr hudby, která mě v roce 2012 zaujala a kterou bych vám doporučil. I když jsem se snažil vybrat TOP3 z žánrů, které jsou stejně až moc obecné, nevešel jsem se.

Pokud prahnete po žebříčcích – opět Pitchfork, Rolling Stone, musicserver.cz snad již brzy!

České desky

Bruno Ferrari: Vaudeville – Vanessa to sice není, ale Brunova deska splňuje všechno, co by alternativní pop měl mít. Ostatně o tom si můžete přečíst v mé recenzi. Navíc obsahuje „20th Century Man“, ta skladba se jen tak nepřekoná.

Piča z hoven: Doom na kraji města – Instatní deprese, přesně to jsem potřeboval. Melancholický experimentální pop, minimalistické texty a temné electro zvuky. Miluju tu atmosféru plnou beznaděje. A navíc vím, že „ta igelitka není na hraní“!

Jana Lota: Děvčátko – Další z melancholických alb. Křehké, promyšlené a hlavně žádný stereotyp. Mou recenzi si můžete přečíst na musicserveru.

Zrní: Soundtracku ke konci světa – Beznaděj v trochu jiné formě. Hudebně mírně pozitivní, avšak sdělením už ne. Skvěle gradující skladby, pestrost v hudebních nástrojích a zajímavé texty. „Hýkal“ hýkal, a mně bylo všeho „Líto“.

Umakart: Vlci u dvěří – Už to je celkem ohrané slovíčko, ale opět melancholická deska a opět skvěla. Dlouho jsem se tomu bránil, první poslech mě však dostal a každý další mě dostával ještě víc. Neckářovi udělali pěknou hudbu, tu nejlepší si naštěstí nechali na vlastní desku.

Český rap

Řezník: Hudba u který se chcípá – Většina českých rapperů brečí do vysamplovaného klavíru. Řezník ovšem pokračuje v ověřené kvalitě svého horrorcore žánrů a vtipně se strefuje do všeho a všech. Při poslechu hrozí, že se zabijete. Pozor na to. Rozsáhlou recenzi čtěte na musicserveru.

Smack: 2051 – Měl jsem rád Iscream Boyz, když se rozpadli, Smack se vydal na sólo dráhu. Jeho první „Bullet Time Mixtape“ mě však nebavil, něco tomu chybělo. Avšak „2051“ je úplně jinde. Skvělá produkce, tvrdý rapy, rave! Striktnost z „Undertaker“ na český scéně prostě chybí.

Ektor & DJ Wich: Tetris – Ektora nemám rád. Wiche mám rád. Společně dokázali nahrát suprovou desku. Ektorova arogance mi asi bude vždycky vadit, ale když sundám tu zaujatou masku, musím uznat, že rapuje dobře a oproti „Topství“ má konečně co říct. Wichova produkce je klasicky kvalitní, o tom se nepochybuje!

Zahraniční rap

Frank Ocean: channel ORANGE – Nezařadit sem jednu z nejlepších desek roku by byla chyba. R&B od člena Odd Future, copak to může bejt špatný? Vynikající zpěv a texty, které mají kvalitní obsah, to se u rapu jen tak neslyší. Desetiminutové „Pyramids“ jsou hudební zážitek!

Death Grips: The Money Store – Alternative, industrial, noise rap, cokoliv chcete. Syrový nekompromisní punk-rap, skutečně nejzajímavější počin minulého roku. Pro Pitchfork fans modla. A Karel Veselý tuto desku cení, takže jakékoliv další info je zde zbytečné.

GOOD Music: Cruel Summer – Spíš než kruté léto, byl krutý podzim. Kompilace členů z GOOD Music labelu rappera Kanyeho Westa. A vydal Kanye někdy špatné album? Ne. Ať „Clique“, „Mercy“ či „Don’t like“, všechno je to super.

Odd Future: The OF Tape Vol. 2 – Další Pitchfork modla. Alternativnější rap forma už jsou snad jen již zmiňovaní Death Grips. Tvrdá nahrávka s nepříliš pozitivní hudební produkcí. „Oldie“ je textový skvost. Někde jsem četl, že fanoušci Odd Future jsou děsní pozéři. Tak teda jo.

Pop/dance

DJ Fresh: Nextlevelism – Rozmejšlel jsem se, že sem zařadím i Calvina Harrise. Obě desky se totiž dobře porovnávají, oba producenti se snaží o dost stejné věci. Avšak DJ Fresh má svou produkci rozmanitější a není až moc radio-singl-friendly. „Gold Dust“ je nejlepší taneční pecka!

Rita Ora: Ora – I když jsem dal na musicserveru jen 6/10, pořád je to pro mě skvělá popově-taneční nahrávka. Sice je to kopírka všech ostatních popových zpěvaček, ale kdo to na diskotéce řeší? A navíc je sexy!

Icona Pop: Icona Pop – Můj velký objev. Švédská electro-popová holčičí dvojice kombinující navzájem víc hudebních stylů. Občas sice až moc pop, ale „I don’t care, I love it!“. Mladistvou laxnost k životu v podobě „I Love It“ by měl milovat každý hipster.

Serebro: Mama Lover – Teď mě můžete odsoudit za to, že poslouchám ruský dance-pop. Haha! Ta jejich hravost, skvělý tempo a silný refrény mě baví. Sice je to hudební kýč, ale chytlavej.

Rock/folk/indie

Cat Power: Sun – Po prvním poslechu „Cherokee“ jsem se zamiloval. Unylá rychlost a kouzelný hlas Cat Power mě prostě zasáhly. Tiše teskním po tom, aby to hrála česká rádia. Ale asi marně, tohle masa nezcení.

Norah  Jones: Little Broken Hearts – Zlomené srdce Nory Jones je dalším melancholickým skvostem. Texty o lásce, rozchodech a zklamání nejsou takové klišé, jak se může na první pohled zdát. Příjemné melodie a křehký hlas Norah Jones, co chtít víc.

Leonard Cohen: Old Ideas – Ke Cohenovi jsem se dostal díky Full Moonu. A jsem za to rád. Jeho smutné balady se poslouchají velmi dobře. Cohenův pronikavý hlas naprosto sedí do pomalého tempa. „Amen“.

Two Door Cinema Club: Beacon – Nikdy jsem nebyl na britské indie kytarovky. TDCC mě však svým způsobem baví. Jestli to je cílovkou, pro kterou hrají? Nevím. Moderní, neotřelé, je to hipster band? Asi jo.

Electro

Crystal Castles: (III) – Experimentální noise zvuk, utrápený vokál Alice Glass, co vám budu povídat, není to zrovna veselá deska. Hudební produkce je naprosto dokonalá, takový „Insulin“ vám nedá spát. Neuvěřitelně drásavá atmosféra se vám zažere pod kůži.

Grimes: Visions – Celkem velké zklamání přišlo, když Grimes zrušila plánovaný koncert v Praze. Naštěstí vydala perfektní album. Zařadit žánrově tuhle experimentální nahrávku je náročné. Ani nevím, jak bych jí recenzoval, ten feeling nedokážu pořádně popsat.

Vitalic: Rave Age – Když porovnám předchozí desku, slyším velký rozdíl. „Rave Age“ mi zní žánrově pestřeji a některé písničky mi silně připomínají osmdesátá a devadesátá léta. A to mě baví.

Nejlepší EP

MS MR: Candy Bar Creep Show – Od MS MR si slibuju hodně. EP obsahující čtyři tracky mě neuvěřitelně dostalo. Samotné škatulkové zařazení „Tumblr Glitch Pop“ je dost cool na to, aby i hudba byla cool. „Hurricane“ jedu neustále. Ani nevím, k čemu to přirovnat. Popjustice se celkem strefil s Lilly Allen a Florence. A ten Tumblr gif klip je tady dost cool!

Nejlepší klip

Jestli čekáte technicky a hudebně naprosto propracovaný klip, tak vás zklamu. Jednoznačně nejlepší je minimalistický partyshit od Serebro! Je to ujetý a je to děsně super!

Ohlédnutí do roku 2011

The Shoes: Crack My Bones – Speciální kategorie pro francouzské electro, o kterém se příliš nemluví. Chytlavé melodie, propracovaný zvuk a hodně pestré songy, to je The Shoes. Kubrickovský videoklip „Time to dance“ je perfektní. Zpracováním a příběhem.

Prostě to nejlepší za rok 2012

Lana Del Rey: Born to Die (The Paradise Edition) – Bezkonkurenčně nejlepší nahrávka. Lanu si prostě musí zamilovat každý. Ten její „neumímzpívataleocojde“ a utrápený hlas, její styl, celkově image a vzhled, feeling, hudba, videoklipy. Všechno naprosto úžasný! Tohle je teprve hudební hipsterský orgasmus. „My pussy tastes like pepsi cola“.

The Weeknd: Trilogy – O The Weekndovi jsem psal již před rokem, všechny tři mixtapy jsem zařadil do seznamu a letos dělám to samé. Protože všechny tři mixtapy vydal jako debut ve formě 3CD album Trilogy a ještě k tomu přidal tři nové skladby. Je to skvost!

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář

Sodoma Gomora – Na konci tunelu je tma (9/10)

Publikováno 6. 9. 2010

Dr. Mengele a Markýz de Sade nám přinášejí nové horrorcorové album Na konci tunelu je tma. Už obal napoví, že se nebude jednat o žádné zamilované písničky a „teplé“ rapy. Hudba je temná a texty plné nenávisti, přesně to, na co jsme od Sodomy Gomory zvyklí.

Sodoma Gomora - Na konci tunelu je tma (2010)

Většinu beatů měl na starost Czmelak, pár jich dělal Doyem a po jednom Chorch3 a Daflair. Nejvíc mi sedí nejspíš od Doyema. Album obsahuje spoustu hostů, mezi kterými nechybí čeští Hrobka & Pitva a Masový Wrazi, ale také nové jméno Dr. Kremátor (který mi až moc připomíná Ba2se z bývalého Chaozzu).

Album otevírá nechutné intro Nemůžu žrát Tvý sraní!, po kterém přichází track Hovnama zalitý hatující celou českou scénu. Na konci tunelu je tma je song pojednávající o smrti a ani se nedivím, že se deska jmenuje zrovna po něm. Takhle si představuji skutečně kvalitní horrorcorovou skladbu bez prvoplánových nadávek. Jeden z nejlepších momentů na albu.

I nyní jsme se dočkali songů o dětech, nejprve v Nechci dítě Mengele a Sade vysvětlí, proč nechtějí dítě a co by s ním případně udělali. Školní masakry jsou zase o školácích, kteří jsou neustále šikanováni, až se rozhodnou situaci vyřešit tím, že vystřílejí celou školu. Opět další silné téma. A ve Famfárii padne pár skvělých rýmů o zneužívání malých dětí („…mě berou jen malý holky, a proto se vydávam za Michala z Kouzelný školky, maňáska Františka si naroluju na pyje, pohlaď si ho ty svině, pojedem do Famfárie!“).

Na albu je skladba Pornokrál o nejznámějším českém pornoherci Robertu Rosenbergovi, který v ní sám hostuje. Bohužel v ní nemá žádnou svou sloku, jen si dává v refrénu část „Would you little bit suck my dick?“ a na konci krátkou řeč. Parlamentní jatka kritizují celou českou politickou scénu a zazní v nich snad nejlepší rým z desky („neskutečná dřina musí bejt práce ve vládě, jedna ruka na koulích a druhá na kládě.“). Skladba Antibible je snad vrcholem rouhání, která si bere na paškál Bibli, Panu Marii a další náboženské postavy. Možná se vám může zdát, že tímhle songem SG zašla už moc daleko, ale beat nehorázně šlape, je to prostě pecka.

Splatter Rape! je dokonalý horrorcore song s hostujícími Butchers Harem. Vznikl na něj i videoklip, ten však pro jeho obsah na youtube jen těžko nalezneme. V 19. skladbě pojmenované Tma nás přeci jen čeká zamilovaný text. Mengele se Sadem vyznávají lásku svým „dementním“ dívkám v předělané verzi Podvod od Jana Nedvěda.

Album „Na konci tunelu je tma“ se velice povedlo a ode mě si zaslouží hodnocení 9/10. Sice to není žánr pro každého, ale posluchač HC tuto desku musí ocenit. Mimochodem do konce roku by měla vyjít další sólovka od Řezníka!

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Žádný komentář

Chorch3e a jeho Oraculum

Publikováno 15. 3. 2009

Chorch3e je známý horrorcore producent, jeho instrumentálky můžete slyšet na albech SWD, Řezník nebo třeba Masna Mord. Udělal i několik remixů. Nyní vydává své producentské album, na které si přizval mnoho českých a německých horrorcore rapperů. Jelikož nemusím slyšet němčinu jako jazyk, německé tracky jsem přeskakoval a ani pořádně neposlouchal. To ale neznamená, že jsou špatné, ale v recenzi se zaměřím spíše na české songy.

Chorch3e - Oraculum

[Pokračování článku]

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 8 komentářů

Řezník – Caviar Bukkake Fetus Exitus (8/10)

Publikováno 24. 12. 2008

Řezník je v horrorcore scéně velice známý. Dalo by se říct, že je průkopníkem českého horrorcore rapu a díky němu se toto odvětví rapu rozšířilo v České republice. Na svědomí má pár sólo alb a jedno společné album se Sewadeem, projekt Sodoma Gomora. Nedávno vydal sólo desku s odvážným názvem Caviar Bukkake Fetus Exitus. Opět album plné nenávisti, nechutností, temných podkladů a sprostých slov.

Od svého minulého alba Hyperverzní zážitky z kremační pece si o hodně zlepšil flow a má zlejší hlas. Album obsahuje 19 tracků, z čehož na něm nalezneme intro, outro a jeden skit. Máme tedy 16 plnohodnotných tracků, na kterých se produkčně podíleli Chorch3e, Saphari, DJ Doyem, mR. Scarface, Hrobka a DaFlair.

Řezník - Caviar Bukkake Fetus Exitus

Po spuštění cédéčka vás jistě pobaví intro, ve kterém Řezník velice vtipně rapuje. V intru opakující se slova Caviar Bukkake, v outru zase Fetus Exitus, je zajímavý nápad, ale nevadila by mi jejich absence. Po intru konečně příjde pořádný track Řezník už je zpátky vole!. Vtipné pojetí svého rapu, vzkaz nejenom všem internetovým haterům, kteří na Řezníkův rap nadávají, ale prostě všem („pár lidí to poslouchá, ale neví proč, asi proto, že neudrží moč“). Jak už zmiňoval v jednom rozhovoru, rap nedělá pro peníze, ale pro zábavu, což je vidět ve všech jeho textech. O českém rapu a jeho nenávisti k němu se vyjadřuje v písničce Mrdka všechny pocáká s velice zajímavým a chytlavým refrenem. Svou nenávist vyjadřuje k hráčům počítačových her, fantasy fanatikům a prostě ke všem nerdům v písničce Nerdi! Nerdi! („hraješ traviany, dostaneš rány“). Koho ale ještě víc nesnáší, jsou bezdomovci, o kterých se velice tvrdě a nelítostně vyjadřuje s Hrobkou a Pitvou v tracku Konečný řešení, na který je videoklip natáčený v Praze.

Spousta lidí se ptá Řezníka, jak přišel ke své masce. Popravdě byla v jednom dílu Kačera Donalda. Každopádně Řezník to dokázal vtipne vyjádřit v písničce Moje maska. Se Sewadeem a Claire, která zpívá refrén, udělali pecku Rituál inkarnace ve které musí ulovit 8 duší. Nehorázné peklo. Jako nejlepší track z celého alba považuji Snuff porn, Gore and Soddom, ze kterého je slyšet striktní horrorcore rap. Produkce temná, na mikrofonu Řezník, Sewadee a australský gore-rapper Bushpig s velice tvrdým hlasem. „Jsme jako tři pankáči, co tancujou tu pogo na hrobě tvojí matky a u toho berou drogo, naše logo je SG a prasečí maska, smrdí ti kunda, jak Landova Kvaska“. Pozornost by se měla věnovat tracku MC Půlkin, ve které Řezník zaujímá pozici MC, který si říká MC Půlkin, protože má jen půlku těla. Dost vtipný track a co je nutno pochválit, je Řezníkův hlas.

Na albu se najdou i méně výrazné tracky, například Vladce Apokalyps nebo Depresivní stavy, které mě nijak nezaujaly. Skit bych vynechal, na albu je zbytečný nebo alespoň mně se zdá a při poslechu alba ho přeskakuji.

Rozhodně mohu album doporučit, i když se určité skupině lidí nebude líbit, jelikož obsahuje spousta vulgárních slov, která jsou občas používána až přehnaně často. Ale jak už jsem zmiňovat, Řezník to dělá hlavně pro zábavu a je jasné, že nikdy se to nebude všem líbit a je to zaměřené jen na určitou skupinu lidí.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 12 komentářů