Příspěvky se štítkem ‚škola’


Jsem Ing.! Co teď se životem???

Publikováno 20. 6. 2018

Mohl bych začít obligátním motivačním shitem ve stylu „říkali mi, že to nezvládnu“ nebo „snažili se mě srazit na kolena,“ ale popravdě mě všichni v mém okolí podporovali… takže je mi vlastně celkem líto všech interpretů, kteří skládají podobný texty a ještě víc je mi líto těch, kteří to dobrovolně poslouchají a nedejbože to ke všemu i citují.

Před týdnem jsem měl magisterské státnice na ČVUT FIT. Ačkoliv to bude zajímat maximálně studenty FITu, neodpustím si lehce detailnější popis. Ze společný části jsem dostal otázku na cyklický grupy a generátory. Vskutku máslovka (realita na papíře vypadala trochu jinak, ale to neni podstatný 😄). Zkoušel mě Štampi, na matfyzáka velkej stylař s nadčasovym haircutem a taky matematickej bůh, kterej při vedení bakalářský lineární algebry sice zvýšil úroveň předmětu, nicméně také snížil jeho průchodnost (ale napotřetí už se to udělat dalo!). Takže to pro mě byla čest, že mě zkoušel zrovna on. Druhá (již oborová) otázka byla z nejtěžšího oborovýho předmětu vyhledávání v multimediích (fakt nepřehánim). Naštěstí jsem se to dobře nadrtil a pak už prostě věděl (paradoxně až při učení na státnice jsem docenil krásu tohoto předmětu). Co se týče diplomky, podílel jsem se na vývoji moderního informačního systému pro optiky, což pro mě bylo velmi přínosný – za necelý čtyři měsíce jsem se naučil pracovat v Angularu a alespoň povrchně jsem pochopil Material Design.

Když jsem po úspěšnejch státnicích odcházel ze školy, měl jsem ze sebe dobrej pocit, ale jako by tomu něco chybělo (rozhodně to nebylo jako po bakalářskejch státnicích). Však já měl snad větší radost z úspěšně složený zkoušky z PDP (light PARy)! Pořádně mi to začalo docházet až tenhle týden a mám ze sebe opravdu radost. Bylo to náročný, ale stálo to zato. Mít diplom z prestižní vejšky, kterou neudělá každej, je vlastně super.

O víkendu mě skolila nemoc, takže ležím od pondělí v posteli a přemítám o životě. Teda né, že bych o něm nepřemítal už předtím, ale teď na to mám víc času. Dodělat vejšku pro mě byl rozhodně jeden z životních cílů. Kladu si však otázku: „Co teď se životem?“

now-what

Co teď???

Nebudu lhát, mrzí mě, že už nebudu chodit do školy. I přes krušný začátky (lol, teď jsem si přečetl svý starý články, kde chvílema působim opravdu depresivně) jsem si školu hodně oblíbil a je vlastně smutný, že už to končí. Jasně, PhD. by mohlo bejt zajímavý, ale to pro mě fakt není.

Takže jaký cíle bych si měl dál? Pro začátek možná dělat nějakej sport – vrátit se k dřív milovanýmu běhu a zároveň shodit přebytečný kila, který mi způsobilo neustálý pití nezdravý coly (protože kafe nepiju).

Čim dál víc mě zajímá machine learning, protože si řikam, že by bylo dobrý v životě využít tu vysokoškolskou matematiku, kterou do nás semestr co semestr cpali. Je to ale těžký, tak snad se mi podaří udělat alespoň nějakej ten kurz na Coursera nebo Udacity. Uvidím.

Mám tady hromadu seriálů, který jsem kvůli škole přestal sledovat (těším se hlavně na Halt and Catch Fire a The Affair).

Mám tady hodně knížek, jejichž čtení jsem neustále odkládal.

Taky by bylo fajn se opět začít socializovat 🤔

Jo a blog! Novej design slibuju už tak pět let, tak se už třeba konečně zadaří. Taky bych mohl začít psát častějš (třeba dopsat hudební shrnutí z roku 2016, který mam asi rok rozepsaný).

No, jsem na sebe zvědavej.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | Žádný komentář

O urychlování nekonečna a jiných životních zklamáních

Publikováno 5. 8. 2014

Uběhl měsíc od posledního (krátkého) postu a já o všem přemejšlel a kompletně přehodnotil všechna stanoviska. Dokonce jsem vymyslel alternativní a možná i trefnější nadpis „Řada nešťastných příhod“, ale ponechám původní, protože se mi zdá víc cool.

Straight edge doba mi skončila v okamžiku, kdy mi přišla esemeska s textem „vysledky Vasich odberu jsou v poradku“. No co vám budu povídat, jaterní dietu jsem přestal dodržovat po třech měsících, fyzicky náročný aktivity jsem sem tam provozoval, jen toho chlastu jsem se bál. No, takže jsem se pár dní nato (po sedmi měsících!) patřičně vylil. Ale bylo to fajn a navíc mě to dovedlo k rozhodnutí, že sepíšu strašně sentimentální text inspirovaný mým životem. Třeba tím trumfnu „Hvězdy nám nepřály“! Hm, tak kde začít, aby to nevyznělo jako úplný klišé…

Poznal jsem ji před více než dvěma lety. Spřátelili jsme se a postupem času si začali celkem dobře rozumět. Bylo to hrozně zajímavý pouto. Divný. Zvláštní. Ale čistě přátelský. Něco uvnitř mě skrytě doufalo, že to nezůstane jen u toho přátelství. Ale rozum se to snažil zavrhnout. A pak jednou, po jedný akci se vracim někdy v deset ráno s Tomášem domů.

„Tyvole, na co čekáš, tohle je úplně jasný!“
„No já ti nevim, přemejšlel jsem vo tom, ale nevim, jestli to za to stojí… víš, sou tady určitý rizika a já… fakt nevim…“
„Máš jí rád?“
„No jako jo…“
„Tak do toho jdi!“
„Tak jo!“

A pak přišla ta mononukleóza. Fakt perfektní timing. Ironie osudu. Všechno se děje z nějakýho důvodu nebo tak něco. Myslím, že už není potřeba pochybovat o mém cynismu. No ale pak jsem byl skutečně šťastnej, až jsem se toho sám bál. A to byla nejspíš ta chyba. Myslel jsem si, že vztah funguje, navíc jsem udělal zkoušku z matematický analýzy (kterou jsem opakoval) na krásný Céčko! Všechno bylo až moc hezký. Já snad i přestal být tím zahořklým cynikem!!! N E U V Ě Ř I T E L N É ! No dobře, nepřestal…

Kočka a domeček z karet

A teď pozor, už to přijde!

Začátkem zkouškovýho se ukázalo, že ve vztahu nejsem ten pravej a byl konec. Přiznávám, že mě to hodně vzalo a byl jsem z toho fakt špatnej. O to vtipnější bylo, že se to stalo na začátku zkouškovýho, kdy mě čekaly docela těžký zkoušky (na který mi dělalo opravdu problém se intenzivně učit), mezi nimiž nechyběla lineární algebra, kterou jsem opakoval (prostě rád opakuji jakoukoliv matematiku, diskértní matematiko – těš se!), takže šlo o přežití. Raději jsem si podal záchrannou přihlášku, abych v případě neúspěchu mohl opět pokračovat ve studiu. No nebudu vás dlouho napínat, ze tří pokusů jsem měl nakonec jen dva a ze dvou pokusů jsem získal dvakrát F. Naštěstí jsem udělal přijímačky (fuj, z tý středoškolský matematiky jsem toho už celkem dost zapomněl), takže to zas taková katastrofa nebyla.

Říkal jsem si, že se mi víc špatnejch věcí už stát nemůže, že to prostě jako nejde. Jak já se mýlil! Cestou na skvělý festival Bažant Pohoda, který se konal na Slovensku (kdyby vás to zajímalo, tak tady je můj report na musicserveru), jsem měl autonehodu. Na dálnici, v levym pruhu, necelejch deset kilometrů před Brnem. Jó, Brno je prokletý. Řeknu vám, ten pocit, kdy brzdíte, víte, že to neubrzdíte a ještě k tomu máte v autě tři další lidi, tak ten pocit je opravdu na hovno. Auto to nepřežilo (RIP Škoda Felicia), ale naštěstí se nikomu nic nestalo. I přesto jsem z toho byl dost špatnej, následující cesta autobusem na Slovensko byla tak strašná, že jsem musel sáhnout po kinedrylu.

Paradoxně nejzávažnější ze všeho byla ta poslední nešťastná událost, kde šlo fakt o hodně. Nad vším ostatním mohu mávnout rukou, ale tady šlo o život. A nejenom o ten můj. Takže teď bych sem měl psát něco jako, že jsem se nad tím zamyslel, pohlo to s mým svědomím a já prozřel pravdu světa (ale stejně jsem prý stále namyšlenej snob :)))))). Každopádně prázdniny se vyvíjí překvapivě slibně – Elekce, Is Tropical, Nine Inch Nails, Pohoda, Colours, prostě miliony koncertů, Dyzajn Market, návštěvy čajoven, kin, B3, adrenalinem stříkající přestřelky při laser game… A především pár lidí, kteří mi v tomto těžkém období pomohli a kterým za to musím poděkovat, žejo!

Jo a v neděli jsem ztratil ne zrovna levný sluchátka (RIP Etymotic), ale to se mi karma asi jen mstí za všechny ty dobrý věci, co se mi za poslední dva měsíce staly. Svět je zase v rovnováze.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 2 komentáře

Přístup k praxi

Publikováno 24. 5. 2011

V tomto článku bych se chtěl rozepsat o tom, jak někteří přistupují k povinným praxím na školách. Budu psát ze své zkušenosti, z toho, co vím a slyším od spolužáků na naší škole zaměřené na výpočetní techniku.

Minulý rok jsme praxe neměli a dočkali jsme se jich až teprve nyní, ve třeťáku. Měli jsme na výběr – buď si praxi zařídit sami, nebo to nechat na škole. Převážná většina mých spolužáků si praxi zařídila sama. Už od začátku říkali, jak tam nic nebudou dělat, že budou sledovat filmy a zabíjet čas na internetu. Někteří dokonce vyprávěli, jak budou doma a v případě kontroly ze školy budou „jakože na služební cestě“. Úsměvné bylo sledovat první den praxe Facebook, konkrétně statusy o tom, jak se mí spolužáci skvěle vyspali, sarkastické poznámky o náročnosti jejich práce a podobně laděné příspěvky.

Zní to absurdně, já vím. Ptám se sám sebe: „Copak to má nějaký smysl?“ A sám si odpovídám: „Nemá!“

Chápu, že pracovat bez vidiny zisku není příliš motivující, ale aspoň se nemusíme stresovat ve škole při písemkách a zkoušení. Krom toho jde hlavně o nastavení se do pracovního módu, který (skoro) každého po vystudování školy čeká. Když se tomu někdo snaží vyhnout, je to jeho volba, tím hůř pro něj v budoucnu.

Ve čtrnáctidenní praxi pro studenty informačních technologií na střední škole bohužel nevidím příliš velký smysl. Je jasné, že jim nikdo nesvěří důležitou práci, díky které vydělává. Pak to bohužel dopadá tak, že student, který očekává, že se naučí něco nového, skončí s balíkem Officu a instalací Windowsu. A tak nezbývá nic jiného, než si z ní odnést alespoň správnou pracovní morálku v zaměstnání.

Na závěr přihazuji fotku z mé praxe, aby bylo vidět, že se neflákám.

Fotografie zachycující mou práci na praxi

Napsal izmy, v kategorii Moje názory, Můj životní styl | 2 komentáře

Klass / Zkažená mládež – kam až může zajít šikana?

Publikováno 20. 6. 2010

Klass / Zkažená mládež - plakátVe škole se mi naskytla příležitost shlédnout estonský film o šikaně – „Klass“, v češtině naprosto strašně přeložen jako „Zkažená mládež“. Musím říct, že to je snad první film, který ve mně vyvolal tak velkou záplavu emocí.

Film je rozdělen do sedmi kapitol a vypráví příběh o studentovi Joosepovi, který je svými spolužáky šikanován. Joosep vypadá jako normální kluk, je sice introvert, ale neobléká se výstředně ani nenosí brýle, prostě nic, čím by na sebe upozorňoval. Přesto se stal terčem posměšků a hloupých her svých spolužáků. Všechno začíná mírným pošťuchováním, ale postupně se z toho stane skutečný teror. Celá třída je proti němu spolčena. Spolužákovi Kasparovi se ovšem přestává líbit chování Anderse, který je považován za vůdce třídy a kterého ostatní slepě poslouchají. Zastane se Joosepa – tím se objevuje na druhé straně barikády a stává se druhým šikanovaným. Tolik k příběhu, který postupně svou drsností graduje až do skutečných extrémů.

[Pokračování článku]

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály | 34 komentářů

Apríl: Chci přestoupit na podnikatelskou školu

Publikováno 1. 4. 2010

Už druhým rokem chodím na školu zaměřenou na výpočetní techniku. Prvním rokem mě škola docela bavila, neměli jsme sice tolik předmětů, při kterých se pracuje s počítači, ale o to větší důvod počkat do druháku. A nyní tam chodím a zjistil jsem, že mě to zas tak moc nebaví.

Práce na počítači mě začala neuvěřitelně ubíjet. Nebaví mě prostě sedět u toho stroje a jen tak něco mačkat do klávesnice. Namítnete, že to samé dělám na blogu, ale tím si alespoň zlepšuji psaný projev a to mě baví.

Proto jsem začal přemýšlet, co s tím udělat. V první řadě dokončím druhák, stejně bude za chvíli konec školy a začnou prázdniny. Na internetu jsem prošel plno stránek škol, které vyučují podnikání. Baví mě vydělávat peníze na internetu, ale chtěl bych se v tom víc orientovat a rychleji do toho proniknout. V Praze je docela dost podnikatelských škol, takže si je postupně projdu a rozhodnu se, kam dál.

Sice bych si zopakoval dva roky školy, ale o to víc volného času budu mít na sebe. Myslím si, že je to lepší udělat teď než příští rok. Snad mi to vyjde.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 11 komentářů