Příspěvky se štítkem ‚The Weeknd’


Hudební alba v roce 2015

Publikováno 17. 4. 2016

Uff, další ročník za mnou. Sice pozdě, ale přece! Loňský rok byl na hudbu zvláštní, mám pocit, že nevyšlo tolik dobrých desek. Jakože vyšly dobrý desky, to určitě, ale nebylo jich prostě tolik. Hudby jsem slyšel hodně, ale mám pocit, že jsem se stal až moc velkým konzumentem. Chci toho slyšet co nejvíc, takže desky netočim tolikrát a kvůli tomu se mi pořádně nezaryjou pod kůži. Zvažoval jsem, jak tenhle článek psát, zda nespisovně a vidlácky jako v případě seriálů, anebo si zachovat alespoň trochu úroveň. No, nakonec jsem zvolil úroveň, když je to o mý milovaný hudbě <3

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2015

Nejlepší desky za rok 2015

Kendrick Lamar: To Pimp A Butterfly – Nahrávka pro hudební kritiky, ne pro posluchače. Kendrickovi se podařilo oživit v rapu jazz a předat ho posluchačům v příjemně stravitelné podobě. Ač to není deska na první poslech, obsahuje pár silných singlů a zraje každým protočením. „i“ jako svěží letní singl byl super, na desce je trochu jiná verze a já se stále nemůžu rozhodnout, která mě baví víc.

Courtney Barnett: Sometimes I Sit and Think, And Sometimes I Just Sit – Courtney jsem objevil začátkem roku a zamiloval si její skvělý singl „Pedestrian at Best“. Poslechl jsem si EP „A Sea of Split Peas“ a tak nějak věděl, že debut bude nářez. No a nemýlil jsem se. Courtney působí strašně sympaticky, má skvělej hlas a umí to s kytarou. „Depreston“ a „Kim’s Caravan“ ve mně probouzí plno emocí. Plus ve mně Courtney probudila zájem o hru na kytaru (ale to se někde na půl cesty zastavilo).

Tame Impala: Currents – Dlouho před deskou jsem si jel pořád dokola singly, které byly venku. Ty dlouhý psychedelický kompozice prostě můžu. Úplně to ve mně probouzí takový nostalgický vzpomínky na letní pohodu a vlastně léto obecně. Pamatuju si, jak jsem tu desku zpočátku poslouchal někdy dopoledne na odběru krevní plazmy. „’Cause I’m A Man“ byla téměř okamžitá láska, ten refrén miluju.

Blur: The Magic Whip – Je paradoxní, že jsem od Blur do loňskýho jara znal jen ty největší hity. S přibývajícími singly k nové desce jsem se do toho ponořil víc a víc a úplně mě to dostalo. „Go Out“, „There Are Too Many of Us“, „Lonesome Street“, tohle mi v přehrávači jelo pořád. Po vydání osmé studiové desky jsem neposlouchal nic jiného.

Soko: My Dreams Dictate My Reality – Tuhle desku jsem sem zařadil hned ze dvou důvodů. Ty předchozí čtyři desky se objevily ve většině světových žebříčcích a já si říkal, že přece nebudu trapnej. Tím druhým důvodem je, že tenhle indie pop mám rád a obzvlášť mi dělají radost lehce melancholické polohy, kterých je na téhle desce víc než dost. Titulní píseň je přesně tím případem. Nicméně největší láskou je pro mě „Peter Pan Syndrome“, kterou bych mohl poslouchat pořád dokola a nikdy si ji neoposlouchat. Radost udělá i „Lovetrap“ s hostujícím Arielem Pinkem. Dost silně mi to připomnělo Charlie XCX, když jsem ji poslouchal v době před jejím debutem, kdy ještě nebyla tak provařená a vecpaná do mainstreamu.

Nejlepší songy za rok 2015

Rihanna: Bitch Better Have My Money – Dlouho jsem se bránil, ale pak mě to taky začalo bavit, hlavně ten Rihanny naprosto lhostejný zpěv a táhlá hudba. Pro mladé holky, co se snaží stylizovat do bitchek (takový ty drsný holky s překypujícím sebevědomím) to musí být hymna. Klip jsem viděl teprve nedávno a to je taky skvost.

Modest Mouse: Lampshades on Fire – Při tomhle mám pokaždé nutkání pohupovat se ze strany na stranu, má to neskutečnej náboj, groove a působí to strašně optimisticky. Tímhle jsem si zpříjemňoval ranní (ok, spíš dopolední) chození do školy.

Kendrick Lamar: King Kunta – Když jsem poslouchal „To Pimp A Butterfly“ poprvé, asi půl hodiny jsem poslouchal pořád dokola tenhle song. Z desky asi jediná písnička, co má rádiový potenciál. Skvěle to graduje a záverečná minuta je úplně boží. „We want the funk!“

Alessia Care: Here – Portishead mám rád, obzvlášť jejich největší hit „Glory Box“. Když jsem ale slyšel „Here“ od mladičké Alessie Care poprvé, dlouhou dobu jsem si nemohl vzpomenout, co je to za melodii. Až pak mi to docvaklo a zpětně jsem docenil, že to neni žádná zprzněnina, ale naopak silný singl s vynikajícím textem.

G-Eazy x Bebe Rexha: Me, Myself & I – Já vím, tohle je trochu tuctová radiová věc, ale baví mě to hlavně díky chytlavému refrénu, který zpívá Bebe Rexha. Jednu dobu mi to znělo v hlavě pořád.

Nejlepší klip

Drake: Hotline Bling – Zvažoval jsem tenhle klenot a „Bitch Better Have My Money“ od Rihanny, nakonec vyhrál Drake a velký zadky. Když dám stranou song, který je sám o sobě skvělý a úplně z něj dýchá 90′ feeling, klip mě baví hlavně díky své jednoduchosti a naprosto šílené choreografii. Ne náhodou se z Drakeových pohybů staly úspěšná memečka, Vine toho byl jednu dobu opravdu přesycen.

(electro |indie )?pop/mainstream

Miley Cyrus: Miley Cyrus & Her Dead Petz – Trochu kontroverze. Miley je některým možná k smíchu, ale na své poslední desce, kterou věnuje svým mrtvým zvířátkám, mě velmi mile překvapila. Chudák rybička Pablow, plakal jsem moc :'( Takže dejte předsudky stranou a poslechněte si to.

Carly Rae Jepsen: E•MO•TION – Konečně poctivej popík! Já ho vyloženě nevyhledávám, ale u Carly jsem udělal výjimku. Však „Call Me Maybe“ byl hit, to mi nikdo nevymluví. Na téhle dece mě hlavně baví úvodní svěží song „Run Away With Me“, ale i zbytek alba je vydařený.

Grimes: Art Angels – Grimes je prý zástupce současného inteligentního popu. S tím souhlasím. Občas má sice až moc pisklavý hlas, ale to mi nevadí, protože výsledek s hudbou zní opravdu dobře. Za mě jednoznačně „Kill V. Maim“ s naprosto božím refrénem. Plus klip určitě také stojí za zhlédnutí.

MS MR: How Does It Feel – Druhá deska MS MR se dočkala velkého hejtu, přitom se mi zdá až nepatřičný. Jasně, kapela neudělala žádný výrazný posun, je to pořád melancholický pop, ale já jsem za to rád. Dělají něco, co umí a funguje to. K běhu mi jejich hudba posloužila dobře, hlavně u nakopávacích songů „How Does It Feel“ a „Painted“, při jejichž refrénech se mi tempo nebezpečně zrychlovalo.

The Weeknd: Beauty Behind The Madness – Zpočátku jsem byl dost kritický. Však je to můj oblíbený The Weeknd, můj velký objev v době jeho hipsterské slávy na Pitchforku. Proč se najednou líbí mase? Proč má nejhranější singly? Cítil jsem se podveden. Nakonec jsem se ale hluboce nadechl a opět jsem té desce dal šanci. Když si odmyslím rádiové hity, přeskočím „Earned It“ z Padesáti odstínů šedi a začnu na to koukat jako na současný kvalitní pop, líbí se mi to. Však „The Hills“ nejde nemilovat. Mým skrytým tipem je pak závěrečná „Angel“, která se sestře zdá jako strašně patetická popová sračka, ale mně je to jedno, mně se to líbí!

(indie |alternative |psychedelic )?rock/dream pop

Florence + the Machine: How Big, How Blue, How Beautiful – „Ceremonials“ jsem měl opravdu rád a ani následující deska mě nezklamala. Florence má skvělý hlas a umí nahrávat neskutečně chytlavé skladby, které ale nejsou tak protivně vlezlé. Když jsem ji teď nedávno viděl naživo ve Vídni, tak mě naprosto uchvátila svý zápalem a neuvěřitelnou energií. „Delilah“ má pro mě navíc speciální význam, poslouchal jsem ten song v den zkoušky z algebry, kterou jsem nakonec udělal. No, co vám budu povídat, ze samé radosti jsem si pěkně zatancoval u zrcadla…

Wolf Alice: My Love Is Cool – Sympatický alternativní/indie rock, pro vyznavače žánru nepochybně jedno z nejlepší loňských desek. Album skrývá plno zajímavých poloh. Z těch pomalejších skladeb mě dostává zasněná „Swallowtail“ a hypnotizující „Soapy Water“, naopak z těch svižnějších jednoznačně vede singl „Giant Peach“. Těším se na koncert v Praze.

Foals: What Went Down – Bylo pro mě velkým překvapením, jak se k běhu náramně hodí mathrock. „What Went Down“ mě vždycky neskutečně nakoplo. Deska u kritiků sice nebyla zrovna dobře přijímaná, ale já bych nebyl tak skeptický, mě to opravdu baví a vás určitě bude taky.

Beach House: Depression Cherry & Thank Your Lucky Stars – Zasněná melancholie, do které se vždycky krásně ponořím. Ostatně o tom je dreampop, ne? Vtipné je, že v jednom roce vyšly hned dvě desky a obě mají něco do sebe.

Low: Ones and Sixes – Low jsem si pustil úplnou náhodou a hned na první poslech si mě to získalo. Jedná se o opravdu pomalý rock, že prý slowcore. Jinak je to samozřejmě i hodně zasněné a příjemné na poslech. Na relax ideální.

Sizarr: Nurture – Rovnou si pusťte níže uvedený song „Scooter Accident“ a doposlouchejte ho do konce. Protože ta poslední minuta za to opravdu stojí. Nejraději bych ji poslouchal třeba hodinu v kuse, jak je to dobrý. Rozhodně dejte téhle německé partičce šanci, zbytek desky zní taky dobře.

rap

Rae Sremmurd: SremmLife – K tomuhle jsem byl zpočátku opatrný, ale když jsem tomu konečně dal šanci, tak jsem pochopil. Co na tom, že ti rappeři zní jak děti, fakt mě to baví, není to vůbec tuctový, naopak to má drive. Sranda-rap. I když ne, to vyloženě ne. Nejradši mám asi song „My X“, ten refrén má prostě koule.

Drake: If You’re Reading This It’s Too Late – Co by to bylo za žebříček, kdyby tady chyběl Drake, jeden z nejvýraznějších rapperů dnešní doby. Mixtape, který vydal začátkem loňského roku, není (kromě skvělého coveru) tak vymazlený, ostatně je to pořád jen mixtape, ale i přesto jsem si ho neskutečně oblíbil.

Vince Staples: Summertime ’06 – Z objevu se stala hvězda. Vince Staples pro mě představuje rappera, který se nesnaží vést na současné hudební vlně, ale chce dělat poctivý rap, což se mu daří. Obvlášť mě u něj baví přebasované instrumentálky a nekompromisní projev. „Señorita“ neuvěřitelně šlape.

ILoveMakonnen: I Love Makonnen 2 – Jasně, znal jsem „Tuesday“ a pak to šlo kolem mě. K „I Love Makonnen 2“ jsem se dostal až začátkem letoška a nějakým zvláštním způsobem si mě to získalo. Asi se mi na tom líbí, jak je to střídavě rap a R&B a jak to má občas takovou dost leanou atmosférů. „Trust me Danny!“

JME: Integrity> – Skeptův bratr JME se svým debutem dokázal, že má na grimeové scéně také místo. Stačí si poslechnout hitovku „Man Don’t Care“, která i dnes hraje v klubech. Snad jen ten cover kazí dojem z poslechu, ale jinak super.

electro/techno/dance/minimal

Blanck Mass: Dumb Flesh – Totální námrd! Teda aspoň první dva songy. Lenivý otvírák „Loam“ mě neuvěřitelně ničí ve své poslední zasekané minutě, tady doporučuju stereo na plný pecky. Hned potom následuje neuvěřitelná jízda „Dead Format“, šestiminutové ohlušující peklo. Ono se ale není čemu divit, když se za Blanck Mass skrývá producent Benjamin John Power z Fuck Buttons.

HVOB: Trialog – Pokud hledáte hudbu k práci, HVOB je tou správnou volbou. Žánrově se točí kolem minimal techna a deep housu, ale nestojí jenom čistě na instrumentálních skladbách, do hudby vstupuje jemný ženský zpěv. Skvělá atmosferická záležitost.

Mumdance & Logos: Proto – Další z řady hudebních kulis, tentokrát s trochu agresivnějším zvukem, který vyvolává nervózní stavy. Narozdíl od uhlazeného zvuku rakouských HVOB je deska „Proto“ od dvojice Mumdance a Logos špinavější a děsivější.

SOPHIE: Product – Londýnská elektronická hvězda SOPHIE přinesl naprosto progresivní zvuk. Stačí si poslechnout banger „Lemonade“ a navazující „Hard“. Jen pozor na píseň „L.O.V.E.“, mohly by vám z toho pištění prasknout ušní bubínky. „I can make you feel better!“

Jamie xx: In Colour – Jamie xx z oceňované kapely The xx vydal skvělou debutovou desku, která je neuvěřitelně pestrá. Krásně na ni zachycuje moderní klubový zvuk. Jedná se o neskutečně jemnou a introvertní nahrávku, která v sobě ovšem ukrývá neuvěřitelně silnou atmosféru. Z konceptu trochu vyčnívá, „I Know There’s Gonna Be (Good Times)“, jeden z největších loňských hitů.

Emika: DREI – Emiku miluju už od samého začátku, je to dlouhotrvající láska. Dělá totiž přesně ten druh melancholické elektroniky, kterou zbožňuju. Vrcholem pro mě sice pořád bude předchozí deska „Dva“, ale i „DREI“ mě Emika hodně baví. Dokážu ho poslouchat pořád dokola. Zvuky praskajícího skla v závěrečné „Destiny Killer“ se mi neuvěřitelně vryly do paměti. „There’s a voice in my head…“

alternative/experimental/darkwave

Youth Lagoon: Savage Hills Ballroom – Hipsterská stár a Pitchfork hype mi tady nesmí chybět. Jeho poslední deska se trochu vymanila z experimentů a hodně staví na líbivých popových melodiích a refrénech. I přesto však nezní tuctově a nalezneme na ní hodně silných skladeb.

Vision Fortune: Country Music – Pořádně nenecházím slova k popsání téhle hudby. Na ípíčkách a debutu to byl tak trochu čitelný noise/drone-rock, v něčem připomínající mé oblíbené Swans, ale druhá deska je ultra divná. Nejprve jsem slyšel šamanský song „Dry Mouth“, který mě dostal opravdu netradičním zvukem a dynamikou, ale zbytek je takové OST k nějakému okultistickému hororu. Slibuji, že vám z toho poběží mráz po zádech.

The Soft Moon: Deeper – Děs, temnota, sklíčenost, chmury. Podle wiki se jedná o post-punk, noise rock, či darkwave. Klonil bych se spíš k tomu poslednímu. Když jsem je slyšel poprvé naživo, když předskakovali Depeche Mode, byl jsem unešen. Z poslechu „Deeper“ budete sklíčení. To je však v pořádku, jen se tomu pěkně poddejte.

Sevdaliza: The Suspended Kid & Children of Silk – Na tenhle objev jsem opravdu pyšný. Sevdaliza představuje takovou dosud neznámou alternativu pro FKA twigs. Je to taková intimní-divnohudba, hodně experimental, hodne elektro. „Marilyn Monroe“ je neuvěřitelná pecka, ale za poslech rozhodně stojí obě vydaná ípíčka.

Nejlepší koncerty

Swans – Swans jsem viděl už podruhé, tentokrát v Ostravě na Colours. Opět jsem byl naprosto nadšený a vůbec nechápu, proč se mnou přítelkyně nesdílela mé nadšení. Hlučelo to pěkně a já se mohl ponořit do nekončíčích hudebních opusů. Prostě ušní orgasmus! Tentokrát jsem z toho ani neohluchnul. Už se těším na podzimní poslední vystoupení v Praze.

HVOB – Minimal zvuk, minimal projekce, minimal osvětlení, maximum zážitek. Fantastická párty. // report „HVOB svou hudbou rozvibrovali vyprodaný Palác Akropolis“

Foxygen – Nejdřív jsem si řikal wtf?!? ale pak jsem přistoupil na jejich hru. Bylo to strašně přeplácané, blikající, kyčovité, uřvané, naprosto ztřeštěné, ale přesto zábavné.  // report „Velká karnevalová jízda s Foxygen v MeetFactory“

Mucha – Váhal jsem, zda ji sem zařadit, ale na české vystoupení to bylo opravdu zábavné. Viděl jsem ji dvakrát, na United Islands a na Colours of Ostrava a pokaždé mě to bavilo (což znamená, že jsem se i nahlas zasmát a to se často nestává). V paměti mi utkvěl pěkně cynický song o lásce, ale asi je to jen koncertní záležitost, bo jsem ho nikde nenašel. Když nad tím tak přemýšlím, Mucha mi s tou její kytarou tak trochu připomíná Courtney Barnett… hmm, ale spíš ne.

Letem světem českou scénou

Co se týče českých desek, tak ty jsem se rozhodl vynechat úplně, protože co tady vyšlo a stálo to za poslech? Možná Mortal Cabinet, ale to mě spíš zklamalo. Stejně tak Tata Bojs, chybí mi doba Futuretra a mně nezbývá než se ptát – Kluci kde ste? Děti mezi reprákama – jo, tohle se mi líbilo, ale to bylo asi tak jediný. VR/NOBODY nechápu, pro mě to je jen tuctová kopírka zahraničních PBR&B, která se tváří strašně cool, ale bohužel není. Kittchen to s tou alternativou natolik přehání, že už mě vůbec nezajímá. Monkey Business je furt dokola to samý. Z českýho rapu jsem slyšel AK, což mě celkem překvapilo, ale chvílema mi vadí Barracudův a Pastorův hlas. U prasáka Desada jsem se zasmál, ale na víc jak tři poslechy to neni, to samý platí u Candymana. Při poslechu Yeezuz2020 jsem si řikal wtf?! Ektor mě svou existencí uráží a měl by konečně pojebat. Smack asi vydal dobrý album, ale je mi nesympatickej, takže jsem si ho ještě neposlechl.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Žádný komentář

Hudební alba v roce 2013

Publikováno 7. 2. 2014

Klasický klišé. Rok se s rokem sešel a strhla se lavina žebříčků, které většinou nemají žádnou vypovídající hodnotu. Nicméně u mě naleznete desky, které alespoň nějakou hodnotu mají a určitě stojí za poslech! Já vím, žádné překvapení, špatnou hudbu neposlouchám, že.

BTW je mi jasný, že většina z vás to jen prolítne očima, bo je to moc dlouhý, ale doufam, že vás zaujme aspoň něco. Budu rád za lajk, ale nechci o něj žebrat, takže dělejte, jak uznáte za vhodný.

České desky

Vanessa: Antidotum – Asi nejlepší české album roku. Prostě Vanessa. Kdo zná, ten ví, co od Vanessy čekat. Kdo nezná, možná bude překvapen a znechucen zároveň. Lajna na bibli byla jedním nejlepších hudebních PíáRek za poslední dobu. „Neklidem stálým jsem lesem hnán, jak zkrvavený hranostaj. Nejasným vlivem se ze mě stal ve světě tklivém smutný pán.“ // report z koncertu

Bratři Orffové: Šero – Vyhráli cenu Apollo, tedy cenu od kritiků pro kritiky, nicméně Bratři Orffové, ač jsem je poznal teprve letos, mě svými naivně-melancholickými texty mile doprovázeli během těžkého období. Jo a je to fajn hudba k poslechu před štědrovečerní večeří. Field-tested. „Co ale s lidmi, nejsou vůbec krásní, nemají křídla, nejsou barevní, příliš moc mluví o naději…“ // report z koncertu

James Cole: Moby Dick – Letos už neškatulkuji české rapové desky, protože si to nezaslouží. Rap je definitivně mrtvej, ke sračkám Ty Nikdy se vyjadřovat nehodlám, aktuálně nefetuji marihuanu, takže mě už ani nebere Toxxx, Smack se může jít vycpat s tou jeho rádoby drsnou flow a písničkama na jedno brdo, YZO se mi celkem i zamlouvalo, ale po jejich underground show v Chapeau Rouge mě to přešlo, Vladimir vydal vyhajpovanej paskvil s rýmama „les / pes / ves“ (zdravíme Trafika, kterej si o mně myslí, že jsem mimo a mimo to i v hajzlu). Sodoma Gomora… hm, ta vydala dobrou desku, ale nakonec jsem zvolil Jamese Colea, protože je úplně jinde, než zbytek český rapový scény. „Moby Dick“ je úžasná deska po všech směrech, má skvělej koncept, skvělý texty a skvělou atmosféru.

Houpací koně: Everest – Řemeslně skvěle zvládnutá deska. Zní to jak od kluků dvacet až dvacet pět, pravda je však úplně jinde. Ten mladistvej feeling je v tom prostě cejtit a nejsem jedinej, kdo to tvrdí. Texty sou na úrovni a plný životního nadhledu, tak možná tohle vyvrací věkové pochybení z (nejenom) mé strany.

Post-hudba: Artefakty – Sice to má jen šest tracků, sice je to pomalej utahanej electro-noisovej-hipstapop plnej patosu, ale baví mě to. A to ani nemusím bejt (salónní) levičák! Nejlíp to asi vyzní se sluchátkama a cigárem na balkóně nebo cestou prvním metrem, kdy na vás jdou sebevražedný myšlenky, tak to někdy zkuste a určitě si tu desku taky zamilujete. Jo a nenechte si ujít starší song „Seriály“, kterej je <comic sans>úpe boží</comic sans>.

Electro/dance/techno

Gesaffelstein: Aleph – Když jsem Gesaffelsteina slyšel poprvé na Open Air Festivalu, byl jsem unešen tou prvotřídní atmosférou, kterou dokázal vyčarovat ze svý hrobky, ve který si mixoval ty špinavý synťáky. Tohle je prostě námrd (slečny prominou). Tvrdá potemnělá muzika s příchutí olova a metalu, ze který se třeba i nervově zhroutíte. Že by nástupce po vyměklejch Justice? // recenze

Rudimental: Home – Taneční popovka mixnutá drum and bassem. Závislost jménem titulní skladba „Home“, singly „Feel The Love“, „Not Giving In“ či „Waiting All Night“. Normálně mi to po půl roce navozuje nostalgický vzpomínky na letní semestr, kdy jsem jezdil na plavání a učil se příkazy do shellu. Lol. // recenze

Disclosure: Settle – Jedno z nejlepších desek za rok 2013 vůbec. Taneční klubová scéna opět ožila a to díky bratrům Lawrencovým. „Settle“ obsahuje šíleně moc vydařenejch singlů, který po celou desku drží jednotnej koncept. Přesně tohle mělo vyjít a vyšlo to. Dokonce přijedou v březnu do SaSaZu a objeví se na Pohodě, takže jupí na entou!

Moderat: II – Superdeska superskupiny Modeselektor a Apparata. Poctivý berlínský electro s vyhlazenym zvukem a jemnym zpěvem. Plný hudebních experimentů (desetiminutovej song „Milk“). Další z klubovejch počinů, který měly vyjít a vyšly. Ostatně tenhle rok byl pro elektronicky-taneční desky silnej. aTo je dobře. // recenze

Fuck Buttons: Slow Focus – Uffff, tohle je neskutečná jízda. Přineste mi trochu meskalinu, kodeinu, nepohrdnu ani éterem. Anebo víte co? Stačí mi poslední nahrávka britských Fuck Buttons. Normálně poprvý mě z toho asi tři minuty třeštila hlava. Pak jsem si lehl do postele, zavřel oči a vnímal ty rány, šumy, pazvuky. Vstal jsem, když se ta deska protočila podruhý. Neusnul jsem, ponořil jsem se do toho galaktickýho světa. A to jsem se ani nemusel ničim sjet! Nejlevnější drogy, co se daj v dnešní době sehnat! // recenze

Rap/R&B/PBR&B

Kanye West: Yeezus – Ok, tady jsem ani minutu neváhal. Kanye West. Mám ještě něco dodávat? Není to sice „My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, ale špinavej zvuk (na kterym se podílel již zmiňovanej Gesaffelstain) mi sedí a tak nemůžu říct, že Kanye udělal chybu, když ho nacpal do všech skladeb vyjma posledního úletu „Bound 2“ (budiž mu odpuštěno Hobitem z videoklipu!).

Emika: Dva – Emiku miluju. Když jsem viděl její show v MeetFactory, tak jsem byl unešen. Tohle je pro mě pravděpodobně deska roku. Jemnej electrozvuk, melancholie teče v každym tracku a Emika má tak děsně sexy hlas. Nejvíc mě mrzí, že jsem na „Dva“ nenapsal recenzi, protože bych jí z fleku dal 10 (ok, to přeháním, dal bych 9, ale níž bych určitě nešel). // report z koncertu

The Weeknd: Kiss Land – Nebudu si nic nalhávat, po výtečný trilogii „Trilogy“ jsem čekal víc, než profesionální árenbíčkový album, který mi do očí vhání slzy (sorry za ten sentiment). Bohužel už ne tolik jako dřív. U Abela jsem si prostě zvykl na trochu jinej standard. To ale neznamená, že je „Kiss Land“ špatná deska. „Professional“ potěší vysamplovanou Emikou, „Belong To The World“ vysamplovanejma Portishead, „Wanderlust“ featuringem samotnýho MJ a úplně zběsilou pasáží na konci „Kiss Land“. XO. // recenze


[Pokračování článku]

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 5 komentářů

Hudební alba v roce 2012

Publikováno 26. 1. 2013

Stejně jako před rokem, tak i letos pojmu tenhle článek jako výběr hudby, která mě v roce 2012 zaujala a kterou bych vám doporučil. I když jsem se snažil vybrat TOP3 z žánrů, které jsou stejně až moc obecné, nevešel jsem se.

Pokud prahnete po žebříčcích – opět Pitchfork, Rolling Stone, musicserver.cz snad již brzy!

České desky

Bruno Ferrari: Vaudeville – Vanessa to sice není, ale Brunova deska splňuje všechno, co by alternativní pop měl mít. Ostatně o tom si můžete přečíst v mé recenzi. Navíc obsahuje „20th Century Man“, ta skladba se jen tak nepřekoná.

Piča z hoven: Doom na kraji města – Instatní deprese, přesně to jsem potřeboval. Melancholický experimentální pop, minimalistické texty a temné electro zvuky. Miluju tu atmosféru plnou beznaděje. A navíc vím, že „ta igelitka není na hraní“!

Jana Lota: Děvčátko – Další z melancholických alb. Křehké, promyšlené a hlavně žádný stereotyp. Mou recenzi si můžete přečíst na musicserveru.

Zrní: Soundtracku ke konci světa – Beznaděj v trochu jiné formě. Hudebně mírně pozitivní, avšak sdělením už ne. Skvěle gradující skladby, pestrost v hudebních nástrojích a zajímavé texty. „Hýkal“ hýkal, a mně bylo všeho „Líto“.

Umakart: Vlci u dvěří – Už to je celkem ohrané slovíčko, ale opět melancholická deska a opět skvěla. Dlouho jsem se tomu bránil, první poslech mě však dostal a každý další mě dostával ještě víc. Neckářovi udělali pěknou hudbu, tu nejlepší si naštěstí nechali na vlastní desku.

Český rap

Řezník: Hudba u který se chcípá – Většina českých rapperů brečí do vysamplovaného klavíru. Řezník ovšem pokračuje v ověřené kvalitě svého horrorcore žánrů a vtipně se strefuje do všeho a všech. Při poslechu hrozí, že se zabijete. Pozor na to. Rozsáhlou recenzi čtěte na musicserveru.

Smack: 2051 – Měl jsem rád Iscream Boyz, když se rozpadli, Smack se vydal na sólo dráhu. Jeho první „Bullet Time Mixtape“ mě však nebavil, něco tomu chybělo. Avšak „2051“ je úplně jinde. Skvělá produkce, tvrdý rapy, rave! Striktnost z „Undertaker“ na český scéně prostě chybí.

Ektor & DJ Wich: Tetris – Ektora nemám rád. Wiche mám rád. Společně dokázali nahrát suprovou desku. Ektorova arogance mi asi bude vždycky vadit, ale když sundám tu zaujatou masku, musím uznat, že rapuje dobře a oproti „Topství“ má konečně co říct. Wichova produkce je klasicky kvalitní, o tom se nepochybuje!

Zahraniční rap

Frank Ocean: channel ORANGE – Nezařadit sem jednu z nejlepších desek roku by byla chyba. R&B od člena Odd Future, copak to může bejt špatný? Vynikající zpěv a texty, které mají kvalitní obsah, to se u rapu jen tak neslyší. Desetiminutové „Pyramids“ jsou hudební zážitek!

Death Grips: The Money Store – Alternative, industrial, noise rap, cokoliv chcete. Syrový nekompromisní punk-rap, skutečně nejzajímavější počin minulého roku. Pro Pitchfork fans modla. A Karel Veselý tuto desku cení, takže jakékoliv další info je zde zbytečné.

GOOD Music: Cruel Summer – Spíš než kruté léto, byl krutý podzim. Kompilace členů z GOOD Music labelu rappera Kanyeho Westa. A vydal Kanye někdy špatné album? Ne. Ať „Clique“, „Mercy“ či „Don’t like“, všechno je to super.

Odd Future: The OF Tape Vol. 2 – Další Pitchfork modla. Alternativnější rap forma už jsou snad jen již zmiňovaní Death Grips. Tvrdá nahrávka s nepříliš pozitivní hudební produkcí. „Oldie“ je textový skvost. Někde jsem četl, že fanoušci Odd Future jsou děsní pozéři. Tak teda jo.

Pop/dance

DJ Fresh: Nextlevelism – Rozmejšlel jsem se, že sem zařadím i Calvina Harrise. Obě desky se totiž dobře porovnávají, oba producenti se snaží o dost stejné věci. Avšak DJ Fresh má svou produkci rozmanitější a není až moc radio-singl-friendly. „Gold Dust“ je nejlepší taneční pecka!

Rita Ora: Ora – I když jsem dal na musicserveru jen 6/10, pořád je to pro mě skvělá popově-taneční nahrávka. Sice je to kopírka všech ostatních popových zpěvaček, ale kdo to na diskotéce řeší? A navíc je sexy!

Icona Pop: Icona Pop – Můj velký objev. Švédská electro-popová holčičí dvojice kombinující navzájem víc hudebních stylů. Občas sice až moc pop, ale „I don’t care, I love it!“. Mladistvou laxnost k životu v podobě „I Love It“ by měl milovat každý hipster.

Serebro: Mama Lover – Teď mě můžete odsoudit za to, že poslouchám ruský dance-pop. Haha! Ta jejich hravost, skvělý tempo a silný refrény mě baví. Sice je to hudební kýč, ale chytlavej.

Rock/folk/indie

Cat Power: Sun – Po prvním poslechu „Cherokee“ jsem se zamiloval. Unylá rychlost a kouzelný hlas Cat Power mě prostě zasáhly. Tiše teskním po tom, aby to hrála česká rádia. Ale asi marně, tohle masa nezcení.

Norah  Jones: Little Broken Hearts – Zlomené srdce Nory Jones je dalším melancholickým skvostem. Texty o lásce, rozchodech a zklamání nejsou takové klišé, jak se může na první pohled zdát. Příjemné melodie a křehký hlas Norah Jones, co chtít víc.

Leonard Cohen: Old Ideas – Ke Cohenovi jsem se dostal díky Full Moonu. A jsem za to rád. Jeho smutné balady se poslouchají velmi dobře. Cohenův pronikavý hlas naprosto sedí do pomalého tempa. „Amen“.

Two Door Cinema Club: Beacon – Nikdy jsem nebyl na britské indie kytarovky. TDCC mě však svým způsobem baví. Jestli to je cílovkou, pro kterou hrají? Nevím. Moderní, neotřelé, je to hipster band? Asi jo.

Electro

Crystal Castles: (III) – Experimentální noise zvuk, utrápený vokál Alice Glass, co vám budu povídat, není to zrovna veselá deska. Hudební produkce je naprosto dokonalá, takový „Insulin“ vám nedá spát. Neuvěřitelně drásavá atmosféra se vám zažere pod kůži.

Grimes: Visions – Celkem velké zklamání přišlo, když Grimes zrušila plánovaný koncert v Praze. Naštěstí vydala perfektní album. Zařadit žánrově tuhle experimentální nahrávku je náročné. Ani nevím, jak bych jí recenzoval, ten feeling nedokážu pořádně popsat.

Vitalic: Rave Age – Když porovnám předchozí desku, slyším velký rozdíl. „Rave Age“ mi zní žánrově pestřeji a některé písničky mi silně připomínají osmdesátá a devadesátá léta. A to mě baví.

Nejlepší EP

MS MR: Candy Bar Creep Show – Od MS MR si slibuju hodně. EP obsahující čtyři tracky mě neuvěřitelně dostalo. Samotné škatulkové zařazení „Tumblr Glitch Pop“ je dost cool na to, aby i hudba byla cool. „Hurricane“ jedu neustále. Ani nevím, k čemu to přirovnat. Popjustice se celkem strefil s Lilly Allen a Florence. A ten Tumblr gif klip je tady dost cool!

Nejlepší klip

Jestli čekáte technicky a hudebně naprosto propracovaný klip, tak vás zklamu. Jednoznačně nejlepší je minimalistický partyshit od Serebro! Je to ujetý a je to děsně super!

Ohlédnutí do roku 2011

The Shoes: Crack My Bones – Speciální kategorie pro francouzské electro, o kterém se příliš nemluví. Chytlavé melodie, propracovaný zvuk a hodně pestré songy, to je The Shoes. Kubrickovský videoklip „Time to dance“ je perfektní. Zpracováním a příběhem.

Prostě to nejlepší za rok 2012

Lana Del Rey: Born to Die (The Paradise Edition) – Bezkonkurenčně nejlepší nahrávka. Lanu si prostě musí zamilovat každý. Ten její „neumímzpívataleocojde“ a utrápený hlas, její styl, celkově image a vzhled, feeling, hudba, videoklipy. Všechno naprosto úžasný! Tohle je teprve hudební hipsterský orgasmus. „My pussy tastes like pepsi cola“.

The Weeknd: Trilogy – O The Weekndovi jsem psal již před rokem, všechny tři mixtapy jsem zařadil do seznamu a letos dělám to samé. Protože všechny tři mixtapy vydal jako debut ve formě 3CD album Trilogy a ještě k tomu přidal tři nové skladby. Je to skvost!

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář

Občas mám chuť strčit hlavu do igelitky

Publikováno 29. 11. 2012

Tenhle nadpis jsem vymyslel v metru při cestě ze školy. Někde mezi Můstkem a Palmovkou. Poslouchal jsem „Piču z hoven“ (jo, konečně asi po půl roce jsem si objednal „Doom na kraji lesa“ a řeknu vám, že to je skvělej experimental electro pop). Ne, že by ten nadpis byl superultracool, ale líbí se mi a dá se jím vyjádřit muj současnej stav. Stejně jako „The Weeknd“, kterej mi zrovna teď hraje na pozadí a udržuje depresivní atmosféru noci.

Měl jsem tu napsanej odstavec o škole, ale nelíbil se mi, tak jsem ho smazal. Ve zkratce – učil jsem se celou noc na test, ten jsem posral a teď se lituju. Místo toho jsem si mohl poslechnout x vtipů o hipsterech v „2 Broke Girls“ (mimochodem celkem fajn seriál, super dvojsmysly, super herečky). Nebo spát. Protože spánek je fakt dobrá věc vzhledem k tomu, že ho mám nedostatek. Ale asi si zvykám. Možná by ta škola nebyla tak marná, kdybych se jí víc věnoval, že. To bych ale nedělal nic jinýho.

V poslední době jsem byl několikrát ve víru velkoměsta a shlédl pár koncertů. Nejlepší byla ta v SaSaZu na Rudimental. Ve VIP mě vybízela jedna Slovenka, ať si k ní sednu. Asi desetkrát mi něco šeptala do ucha. Až teprve po jedenáctý jsem vyrozuměl. Jestli prej mám piko. Bohužel A já už si představoval, jaký nemravnosti to mohly bejt. (Stejně je to divný, SaSaZu a piko? Něco je špatně.) Na záchodech jsem si vyslechl debatu trojice homosexuálů o orálním sexu. No a následně se kamarádce podařilo v tom největším kotli našlápnout na střep (tak moc, že jí to propíchlo botu!). Nicméně na „Feel The Love“ si zatancovat šla. Takže doslova party hard!

Minulej pátek jsem zavítal na hiphopovou akci. Jestli to bylo tím MeetFactory nebo těmi lidmi (čti dětmi), já nevím, ale prostě se mi tam moc nelíbilo. Každopádně show byla dobrá, ale o tom psát nechci. Už jsem o tom psal na musicserveru report. A to je věc, u který bych se chtěl pozastavit. Normální článek, žádná kritika, ale DJ Mike Trafik s tím měl problém. Když mi napsal na Facebooku zprávu „Tvoje recenze na Nadzemí v praze je střašná.“, tak jsem si řekl WTF?! Nebudu to tady rozpitvávat (anebo jo, tady je link na celou konverzaci :-)) jako Trafik u sebe na fanpage, kde o mně napsat lživej příspěvek. No není to pokrytecký? Plive na novináře a hudební publicisty a pak do světa vyšle snůšku polopravd? Na druhou stranu jsem si tím vysloužil 177 lajků u jeho příspěvku a to za to stojí, ne? Navíc jsem zjistil, že jsem fresh. Jo a s tim „některý mladý lidi jsou fakt v hajzlu“ to vystihl. Vzpomněl jsem si na moje běžecký tričko z minulýho ročníku Nike Run Prague, kde jsem měl motto „Sleduj mě, jsem v hajzlu“.

Co teď? Igelitku po ruce nemám, ráno vstávám v půl sedmý a už teď je mi to líto. Je mi totiž líto všeho a všech. Bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné…

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 4 komentáře

Hudební alba v roce 2011

Publikováno 15. 1. 2012

Jak se dařilo hudbě v roce 2011? Stejně jako před dvěma lety i letos nebudu dělat žebříček nejlepších alb (takových je na internetu již mnoho – Pitchfork, Rolling Stone, Last.fm a další), ale rozepíšu se o zásadních deskách, které vyšly.

V roce 2011 vyšlo mnoho kvalitních desek napříč všemi žánry. Je těžké vypíchnout nejzásadnější nahrávku, nejspíš proto, že žádná vyloženě zásadní nevyšla. Minulý rok to měli hudební kritici snadné. Na první příčky se tak dostala skvělá deska „Kanye West – My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, kterou i já mám velmi rád. Co se týče české scény, vyšlo mnoho desek od kvalitních skupin. Když mám před sebou J.A.R., Tata Bojs a Lenku Dusilovou, skutečně váhám s výběrem nejlepšího CZ alba roku.

České desky

J.A.R: Dlouhohrající děcka – V přehrávači mi deska hrála skutečně dlouho. Ačkoliv neobsahuje žádný hit, drží si své klidné tempo a příjemně se poslouchá. Jaři nikdy nedělali prvoplánové songy pro masy (jako třeba laciní Nightwork), proto není „Dlouhohrající děcka“ pro každého.

Tata Bojs: Ležatá osmička – Byl jsem pln očekávání a nakonec i mile překvapen. Motiv recyklované desky je dobrý nápad. O to lepší je skutečnost, že Tata Bojs přišli s novými nápady. „Papírovka“ je pro mě jednou z nejlepších českých skladeb roku.

Lenka Dusilová: Baromantika – Lenka kašle na mainstream a neustále experimentuje se svou hudbou. Je libo dubstep v české skladbě? Proč ne. Nebo si chcete vychutnat krásný zpěv a klidné hudební podklady? Alternativci si desku určitě zamilují stejně jako já.

Vypsaná fiXa: Detaily – Moje první srážka s fiXou dopadla na výbornou. „Detaily“ mě překvapily moderním zvukem a vtipnými, ale promyšlenými texty. Víc takových kapel v ČR!

Vltava: Komedianti se vracejí domů – Příjemný comeback legendární kapely Vltava přinesl skvělou desku plnou lásky. Na české poměry originální a vkusná nahrávka, kterou je potřeba poslechnout několikrát, abyste se do ní skutečně zamilovali.

Pop/dance

Lady Gaga: Born This Way – Gagu netřeba představovat, slyšel o ní určitě každý. S „Born This Way“ sice nepřekonala úspěch svého předešlého alba (skladbu „Bad Romance“ už asi nikdy nepřekoná), ale úspěšně navázala. Trochu postrádám hitovost, ale na druhou stranu to vynahrazuje temný koncept (jsem jediný, kdo to tak vnímá?).

Rihanna: Talk That Talk – Zpočátku jsem váhal a chtěl jsem sem dát spíš Britney Spears s deskou Femme Fatale. Nicméně Rihanna má na své desce víc hitových věcí a oproti Britney nezní jako robot 🙂

LMFAO: Sorry for Party Rocking – První polovina naprosto bezkonkurenční, na diskotéky a různé akce jako dělané. Druhé polovině dochází dech. Kdo neslyšel „Party Rock Anthem“, je hudební ignorant.

Electronic

Justice: Audio, Video, Disco – Návrat k devadesátkám? Zprvu jsem nechápal a přišlo mi to málo rázné. Čekal jsem hit podobný „Stress“ z minulé desky. Po několika posleších jsem však změnil názor. Justice si se zvukem skutečně pohrála a výsledek stojí za to.

Digitalism: I Love You, Dude – Jsem schopný poslechnout celou desku několikrát za sebou. Možná za to může krátká stopáž, možná příjemný a celkem pestrý zvuk.

M83: Hurry Up, We’re Dreaming – V žebříčcích většinou na předních místech. Škoda, že z toho chtěl Gonzales udělat dvojcédéčko. Stačilo by vyhodit přebytečné hudební tracky a hned by se to lépe poslouchalo. „Midnight City“ je song roku!

Zahraniční rap

Kanye West a Jay-Z: Watch the Throne – Nejlepší zahraniční rapové album, netřeba se dál rozepisovat. Nejlepší momenty desky jsou „Niggas in Paris“, „Otis“, „Murder to Excellence“ a „Why I Love You“.

The Roots: Undun – Rap s živými nástroji. Pohodová hudba, dobře se poslouchá. Z desky vyzařuje skvělý feeling.

The Weeknd: House of Balloons, Thursday, Echoes Of Silence – sice R’n’B, sice všechny tři mixtapy, ale The Weeknd je prostě super! Skvělý zpěv, skvělý zvuk, skvělé texty, skvělá atmosféra. Vysamplovaný „Happy House“, cover songu „Dirty Diana“ od Jacksona a mnoho dalšího!

Český/slovenský rap

Tuhle škatulku sfouknu celkem rychle, protože není o čem psát. Rok 2011 byl pro česko-slovenský rap naprosto katastrofální. Jediné, co stojí za zmínku, je Marat se svým mixtapem (Marat – You Talkin‘ To Me?) a jeho spolupráce s Igorem („Marat Igor – Bohužel We Do Punch Bitches Bitch“), což bohužel málo lidí zcení. Tato cesta, ač není dotažená k dokonalosti, je mi příjemnější víc, než nudní, stereotypní rappeři z Ty Nikdy. Asi jsem na to moc starý, ale songy o jejich pohodičce, nudných monotónních rapech a vyměklých podkladech mě prostě neberou. Chci rap, co má koule! Na Slovensku toho vyšlo sice více, ale snad jen „Rytmus – Fenomen“ mi stál za poslech, protože se nebojí jít s dobou a dělat moderní hudbu.

Vyšlo mnoho dalších věcí, nezmínil jsem třeba Björk, Bon Ivera, PJ Harvey, Radiohead. To bych tady byl ale hodně dlouho. Věřím, že tento seznam přinese alespoň někomu dobré tipy k poslechu.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 3 komentáře