Příspěvky se štítkem ‚Umakart’


Hudební ceny Apollo 2012

Publikováno 8. 2. 2013

Minulý rok jsem je propásl, letos jsem si je však nenechal ujít. Po znechucení ze Slavíka (na kterého jsem se odmítal dívat a vystoupení Žita SS mi jen potvrdilo, jak mizernou úroveň tyhle pořady pro masy mají), zklamání z Anděla (sorry, za nominaci Mandrage nemůžu jinak) naštěstí zůstává ještě pár rozumných hudebních cen. Díky Full Moonu jsem zjistil, že jich není zrovna málo, doporučuji přečíst Abecední průvodce. Ale k Apollu…

Hudební ceny Apollo 2012 - James Cole a Boris Carloff

Udílení cen se odehrávalo v pražském SaSaZu, pro mě asi jeden z nejlepších klubů. Ovšem jen v případě, že se vydám na bar dvakrát za celý večer. Protože platit za nedobrýho Heinekena 70 Kč je, a to musí uznat i ten největší snob, docela masakr. Show provázel rapper James Cole. Což zpočátku znělo celkem dobře. Když začal znít Jamesův hlas, přišlo zklamání. Forma, otázky kladené interpretům, slovní tik „chápu“. Jako já to chápu. Jde o alternativní hudební ceny, zdůrazňuji alternativní. Cole do konceptu zapadá, jen potřebuje vypilovat styl. Takhle to moderování působilo bohužel děsně amatérsky.

Během večera jsem četl krásný tweet: „Hehe, je super sledovat hashtag #apollo Ze zivota smetanky hudebni sceny. Bez ironie a sarkasmu.“

Boris Carloff

Můj favorit. Prvně jsem si ho poslechl asi deset dní zpátky a byl jsem z toho doslova v hajzlu. Nevěřil jsem tomu, že se jedná o českou hudbu! Googlil jsem podrobnosti. Proč? Protože to zní světově. První živé vystoupení stálo za to. A vůbec, zahájit ceny velkolepou „Shadows“ – přesně takhle jsem si to představoval. Boris vyhrál zaslouženě. Jeho hudba asi nebude stravitelná pro každého, ale kdo chce, cestu si k ní najde. Boris navíc při přebírání ceny krásně zmapoval českou situaci: „Když budou dělat kopie, budou jenom lokální český sračky.“ Tesat do kamene!

Lenka Dusilová

Baromantika, deska ještě z konce roku 2011. Show byla snad nejvíc alternativní, což se však u Lenky očekávalo. „Wspomnienie“ jedním slovem kouzelné.

Charlie Straight

Největší mainstream v nominaci. Indie-britpop-rock, prostě klasická kytarovka. Jednoznačně nejlepší vystoupení, nejvíc energie, největší vibe. Ale oni si tu show můžou dovolit, žejo.

Květy

Kapela z Brna, hippies image, netypické nástroje (gumová kačenka rulez!), originalita. Vystoupení zajímavé, hlavně co se týče hraní na jednotlivé nástroje.

The Prostitutes

Pfff, nejvíc tuctová kapela. Alespoň pro mě. Takových kapel hrajících stejný žánr na stejné úrovni je rozhodně víc. V nominaci bych je prohodil s Please the Trees a jejich „A Forest Affair“.

Umakart

Můj druhý favorit. Ta melancholie na desce mě provází i po čtrnácti dnech. Avšak vystoupení nejhorší, totálně bez energie. Omluvou budiž FB status – „Dušanovi chyběla ladička, Jura měl malej stojan na klávesy, Jaromír neměl čtečku na texty, Tomáš měl blbej čínel bez mikrofonu, a Honza hrál na malej Ampeg.“

Zrní

„OST ke konci světa“ je super. Živé vystoupení bylo ještě víc super (za mě o třídu lepší než mp3, možná i o dvě). A i když má dost lidí kecy na „Hýkala“, je to prostě hit.

Bonus jako vítěz prvního ročníku Apollo za album „Náměstí míru“ měl tu čest předávat cenu – takže BOnus předal cenu BOrisovi. A ještě k tomu na sobě měl triko Good Night White Pride! Co víc chtít, že.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | 2 komentáře

Hudební alba v roce 2012

Publikováno 26. 1. 2013

Stejně jako před rokem, tak i letos pojmu tenhle článek jako výběr hudby, která mě v roce 2012 zaujala a kterou bych vám doporučil. I když jsem se snažil vybrat TOP3 z žánrů, které jsou stejně až moc obecné, nevešel jsem se.

Pokud prahnete po žebříčcích – opět Pitchfork, Rolling Stone, musicserver.cz snad již brzy!

České desky

Bruno Ferrari: Vaudeville – Vanessa to sice není, ale Brunova deska splňuje všechno, co by alternativní pop měl mít. Ostatně o tom si můžete přečíst v mé recenzi. Navíc obsahuje „20th Century Man“, ta skladba se jen tak nepřekoná.

Piča z hoven: Doom na kraji města – Instatní deprese, přesně to jsem potřeboval. Melancholický experimentální pop, minimalistické texty a temné electro zvuky. Miluju tu atmosféru plnou beznaděje. A navíc vím, že „ta igelitka není na hraní“!

Jana Lota: Děvčátko – Další z melancholických alb. Křehké, promyšlené a hlavně žádný stereotyp. Mou recenzi si můžete přečíst na musicserveru.

Zrní: Soundtracku ke konci světa – Beznaděj v trochu jiné formě. Hudebně mírně pozitivní, avšak sdělením už ne. Skvěle gradující skladby, pestrost v hudebních nástrojích a zajímavé texty. „Hýkal“ hýkal, a mně bylo všeho „Líto“.

Umakart: Vlci u dvěří – Už to je celkem ohrané slovíčko, ale opět melancholická deska a opět skvěla. Dlouho jsem se tomu bránil, první poslech mě však dostal a každý další mě dostával ještě víc. Neckářovi udělali pěknou hudbu, tu nejlepší si naštěstí nechali na vlastní desku.

Český rap

Řezník: Hudba u který se chcípá – Většina českých rapperů brečí do vysamplovaného klavíru. Řezník ovšem pokračuje v ověřené kvalitě svého horrorcore žánrů a vtipně se strefuje do všeho a všech. Při poslechu hrozí, že se zabijete. Pozor na to. Rozsáhlou recenzi čtěte na musicserveru.

Smack: 2051 – Měl jsem rád Iscream Boyz, když se rozpadli, Smack se vydal na sólo dráhu. Jeho první „Bullet Time Mixtape“ mě však nebavil, něco tomu chybělo. Avšak „2051“ je úplně jinde. Skvělá produkce, tvrdý rapy, rave! Striktnost z „Undertaker“ na český scéně prostě chybí.

Ektor & DJ Wich: Tetris – Ektora nemám rád. Wiche mám rád. Společně dokázali nahrát suprovou desku. Ektorova arogance mi asi bude vždycky vadit, ale když sundám tu zaujatou masku, musím uznat, že rapuje dobře a oproti „Topství“ má konečně co říct. Wichova produkce je klasicky kvalitní, o tom se nepochybuje!

Zahraniční rap

Frank Ocean: channel ORANGE – Nezařadit sem jednu z nejlepších desek roku by byla chyba. R&B od člena Odd Future, copak to může bejt špatný? Vynikající zpěv a texty, které mají kvalitní obsah, to se u rapu jen tak neslyší. Desetiminutové „Pyramids“ jsou hudební zážitek!

Death Grips: The Money Store – Alternative, industrial, noise rap, cokoliv chcete. Syrový nekompromisní punk-rap, skutečně nejzajímavější počin minulého roku. Pro Pitchfork fans modla. A Karel Veselý tuto desku cení, takže jakékoliv další info je zde zbytečné.

GOOD Music: Cruel Summer – Spíš než kruté léto, byl krutý podzim. Kompilace členů z GOOD Music labelu rappera Kanyeho Westa. A vydal Kanye někdy špatné album? Ne. Ať „Clique“, „Mercy“ či „Don’t like“, všechno je to super.

Odd Future: The OF Tape Vol. 2 – Další Pitchfork modla. Alternativnější rap forma už jsou snad jen již zmiňovaní Death Grips. Tvrdá nahrávka s nepříliš pozitivní hudební produkcí. „Oldie“ je textový skvost. Někde jsem četl, že fanoušci Odd Future jsou děsní pozéři. Tak teda jo.

Pop/dance

DJ Fresh: Nextlevelism – Rozmejšlel jsem se, že sem zařadím i Calvina Harrise. Obě desky se totiž dobře porovnávají, oba producenti se snaží o dost stejné věci. Avšak DJ Fresh má svou produkci rozmanitější a není až moc radio-singl-friendly. „Gold Dust“ je nejlepší taneční pecka!

Rita Ora: Ora – I když jsem dal na musicserveru jen 6/10, pořád je to pro mě skvělá popově-taneční nahrávka. Sice je to kopírka všech ostatních popových zpěvaček, ale kdo to na diskotéce řeší? A navíc je sexy!

Icona Pop: Icona Pop – Můj velký objev. Švédská electro-popová holčičí dvojice kombinující navzájem víc hudebních stylů. Občas sice až moc pop, ale „I don’t care, I love it!“. Mladistvou laxnost k životu v podobě „I Love It“ by měl milovat každý hipster.

Serebro: Mama Lover – Teď mě můžete odsoudit za to, že poslouchám ruský dance-pop. Haha! Ta jejich hravost, skvělý tempo a silný refrény mě baví. Sice je to hudební kýč, ale chytlavej.

Rock/folk/indie

Cat Power: Sun – Po prvním poslechu „Cherokee“ jsem se zamiloval. Unylá rychlost a kouzelný hlas Cat Power mě prostě zasáhly. Tiše teskním po tom, aby to hrála česká rádia. Ale asi marně, tohle masa nezcení.

Norah  Jones: Little Broken Hearts – Zlomené srdce Nory Jones je dalším melancholickým skvostem. Texty o lásce, rozchodech a zklamání nejsou takové klišé, jak se může na první pohled zdát. Příjemné melodie a křehký hlas Norah Jones, co chtít víc.

Leonard Cohen: Old Ideas – Ke Cohenovi jsem se dostal díky Full Moonu. A jsem za to rád. Jeho smutné balady se poslouchají velmi dobře. Cohenův pronikavý hlas naprosto sedí do pomalého tempa. „Amen“.

Two Door Cinema Club: Beacon – Nikdy jsem nebyl na britské indie kytarovky. TDCC mě však svým způsobem baví. Jestli to je cílovkou, pro kterou hrají? Nevím. Moderní, neotřelé, je to hipster band? Asi jo.

Electro

Crystal Castles: (III) – Experimentální noise zvuk, utrápený vokál Alice Glass, co vám budu povídat, není to zrovna veselá deska. Hudební produkce je naprosto dokonalá, takový „Insulin“ vám nedá spát. Neuvěřitelně drásavá atmosféra se vám zažere pod kůži.

Grimes: Visions – Celkem velké zklamání přišlo, když Grimes zrušila plánovaný koncert v Praze. Naštěstí vydala perfektní album. Zařadit žánrově tuhle experimentální nahrávku je náročné. Ani nevím, jak bych jí recenzoval, ten feeling nedokážu pořádně popsat.

Vitalic: Rave Age – Když porovnám předchozí desku, slyším velký rozdíl. „Rave Age“ mi zní žánrově pestřeji a některé písničky mi silně připomínají osmdesátá a devadesátá léta. A to mě baví.

Nejlepší EP

MS MR: Candy Bar Creep Show – Od MS MR si slibuju hodně. EP obsahující čtyři tracky mě neuvěřitelně dostalo. Samotné škatulkové zařazení „Tumblr Glitch Pop“ je dost cool na to, aby i hudba byla cool. „Hurricane“ jedu neustále. Ani nevím, k čemu to přirovnat. Popjustice se celkem strefil s Lilly Allen a Florence. A ten Tumblr gif klip je tady dost cool!

Nejlepší klip

Jestli čekáte technicky a hudebně naprosto propracovaný klip, tak vás zklamu. Jednoznačně nejlepší je minimalistický partyshit od Serebro! Je to ujetý a je to děsně super!

Ohlédnutí do roku 2011

The Shoes: Crack My Bones – Speciální kategorie pro francouzské electro, o kterém se příliš nemluví. Chytlavé melodie, propracovaný zvuk a hodně pestré songy, to je The Shoes. Kubrickovský videoklip „Time to dance“ je perfektní. Zpracováním a příběhem.

Prostě to nejlepší za rok 2012

Lana Del Rey: Born to Die (The Paradise Edition) – Bezkonkurenčně nejlepší nahrávka. Lanu si prostě musí zamilovat každý. Ten její „neumímzpívataleocojde“ a utrápený hlas, její styl, celkově image a vzhled, feeling, hudba, videoklipy. Všechno naprosto úžasný! Tohle je teprve hudební hipsterský orgasmus. „My pussy tastes like pepsi cola“.

The Weeknd: Trilogy – O The Weekndovi jsem psal již před rokem, všechny tři mixtapy jsem zařadil do seznamu a letos dělám to samé. Protože všechny tři mixtapy vydal jako debut ve formě 3CD album Trilogy a ještě k tomu přidal tři nové skladby. Je to skvost!

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Jeden komentář