Open Air Festival 2012

Vím, že venku pomalu začíná padat listí a report z Open Air Festivalu publikuju až teď. Prostě jsem to nestihl. Tolik zážitků (ač některé jsou dost absurdní a spíš negativní (stay tuned!)) jsem během žádných prázdnin nezažil.

Na výběr bylo letos hodně festivalů. Nejlépe se jevily samozřejmě barvy Colours of Ostrava, protože jejich program byl vážně nabitý. Nicméně přesvědčit někoho, aby se mnou jel do Ostravy na hudební festival, by bylo takhle narychlo (polovina prvního měsíce prázdnin) celkem obtížné. Už jen domluvit se na Open Air Festivalu bylo náročné. V mém společenském kruhu je mnoho hudebních analfabetů, kteří se spokojí s tím, co jim předhodí mainstreamové rádio, nebo poslouchají český pohodinda hipeček aka Tafrob, Jay Diesel, Paulie a další ze série bizarních rapů.

Nakonec jsem se domluvil s dvěma přáteli. Měl jsem levnější lístky, na to se slyší dobře, takže mi jeden z nich řekl, ať je beru, že se ještě domluvíme. Jak se festival blížil, jeden i druhý se začali cukat. Taková ta klasika. Zbyl jsem sám. Ironií je, že jsem soutěžil s Kulturní peckou (wtf?, pořád nevím, co to je) a jako na potvoru vyhrál dva lístky na OAF! No to mě poser. Mám pět lístků a jsem sám? Forever Alone? Ne! Michal aka bába (znáte z článku „Jak běhají štafetu hipsteři“) se ke mně přidal. No a nakonec jsem přemluvil i Verču, která kvůli tomu přijela až ze Zlína! Žádný výmluvy, že to je daleko, nemam peníze, nebe je rudý, blablabla. Prostě přijela. Mnozí by si z ní mohli brát příklad. Zbylé dva lístky jsem prodal maníkovi, který na místě sellil levnější lístky jak skunk. Co bych s nimi taky dělal? Stepovat po areálu a nabízet je za předraženou cenu, abych na tom vyvatil aspoň dvě kila, se mi vážně nechtělo.

Letiště Panenský Týnec bylo vážně obrovské. To jsem si uvědomil, když jsem běžel ze stanového městečka do auta, protože jsem zapomněl vyndat nabíječku ze zapalování. Čtvrt hodiny a byl jsem totálně splaven. Nu což, trénink na blížící se We Run Prague. Samotný areál byl pěkný, klasicky nechyběly stánky s občerstvením (největší like patří KFC, které se postaralo o naši večeři). Dále nám udělal radost stánek od Googlu, který kromě nabíječkárny nabízel i přístup k internetu. Víte, jak je otravné projíždět všechny nové statusy na Facebooku třeba den zpátky? Ale udělat se to musí, žejo. Krom toho jsme si všichni tři odnesli stylové bílé brýle. Takové, co mají po straně logo Armani. Akorát tyhle tam měly Google+ a nestály pět tisíc.

Je to hudební festival a já tady píšu o tom, co asi nikoho nezajímá. Takže teď k hudbě…

Moc jsme toho neslyšeli. Popravdě nevystupovalo tolik jmen, po kterých bych prahnul. Jelikož chtěl bába slyšet Kluse, šli jsme na Kluse. Ten mi tak nevadí. Když chtěl jít na Mandrage, měl jsem s tím problém, ale do davu jsem si stoupnul. Natáčel se tam nový klip, ve kterém určitě budu. Od té doby jsem začal přemýšlet o emigraci. Nechápu, jak se někomu může taková prvoplánovám laciná a naprosto nevkusná hudba líbit. Ale budiž, na světě je i daleko horší zlo. Bába ještě toužil po Nightwork, jejichž hudba se mi taktéž příčí. Nicméně srovnání, že Nightwork jsou takoví J.A.R. s dementními a naprosto nevkusnými texty, se mi hodně líbí. Ta show, hudba a i ten zpěv totiž marný nejsou a v porovnání s Mandrage to byl ráj na zemi.

Booka Shade nás zaujalo, chtěl jsem si od nich něco stáhnout, ale rozmyslel jsem si to. Na The Bloody Beetroots byla moc velká zima. Mando Diao byl super koncert, kde všichni čekali na pecku „Dance with somebody“ a museli si počkat na úplný konec. Ale stálo to za to. Nevím, jestli to je jen můj pocit, ale song trval asi 10 minut. No prostě super. Amy Macdonald zpívala úžasně. Nevěděl jsem, co čekat od Gorillaz, protože to to nebyli Gorillaz, ale Gorillaz Sound System. Asi jsme to trochu přehnali s drogami, protože jsme po půl hodině šli tancovat do Óčko stanu na typický mejnstrýmovky z Fajn rádia. Z Gorillaz si pořádně pamatuju animaci kazety. Furt ne a ne se dotočit. No a ze stejného důvodu jsme propásli Fatboy Slima, což by mě sice mělo tak trochu mrzet, ale je mi to jedno.

Komu patří dislike? Restauračnímu zařízení v Lounech, kde jsme na oběd čekali NEUVĚŘITELNÝCH šedesát minut! Možná i trochu dýl. Na druhou stranu jsme neslyšeli tragédii Kobližc!, takže alespoň nějaká pozitiva. Druhý dislike samozřejmě taneční stagy vedle stanového městečka, která vyhrávala do prázdna celou dlouhou noc. No a třetí patří fakin (za tenhle výraz vdečíme Toxxxovi!) zimě. Všechny ostatní dny krásně a v pátek a v sobotu ani ne dvacet stupňů? Tohle fakt nasere.

Jestli jste to dočetli až sem, tak vám patří dík. Je to asi nejdelší spot na mém blogu. Největší dík však patří Verče a bábovi, kteří se mnou jeli, protože to bylo legendární! Dobře, možná né tak extra legendární, ale fajn určitě. (Jo a na tý fotce na pláži mam dementní výraz, víme vo tom!)