Hudební alba v roce 2014

„Rok se s rokem sešel a ten kůň z bytu ještě neodešel,“ rok se s rokem sešel a já si opět připravil sáhodlouhý článek o mé oblíbené hudbě za minulý rok. Jakože já vím, že ten úvod nikdo nečte a všichni rovnou scrollují na seznam, ale zkuste mě překvapit a fakt si ho přečtěte!

V minulém roce vyšlo pár opravdu silných alb bez ohledu na žánr. Naopak žánrově se největší obliby dočkal ženský pop/indie pop. Co mi tak trochu chybělo? Především víc výrazných elektronických a kytarových nahrávek. Sorry, nejsem dost velký pozér, abych psal pochvalné ódy na The War On Drugs, kteří rozhodně nevydali špatné album, ale že by to bylo album roku? To fakt ne.

U nás v České republice to byla obecně velká bída a měl jsem celkem problém najít alespoň pět desek, které by stály za poslech. Jednak se mi sem nechtělo psát desky, které mě i přes svou kvalitu neuchvátili (Kieslowski, Prodavač, Kaplan Bros.), jednak mi chyběla chuť si některé desky vůbec poslechnout (Dusilová, Zrní, Mucha). Nakonec jsem vybral alespoň tři.

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2014

Swans: To Be Kind – Masterpiece a to bez debat. Hluková terapie. Nahrávka, při které vám bude téct krev z uší a vám se to bude líbit. První poslech může být náročnější. Druhý také. Dokonce i ten třetí se vám bude zdát těžký. Ale pak podlehnete a plně se oddáte hlukovým plochám a šílenému jekotu génia Michaela Giry. // recenze „Swans na desce To Be Kind dovedli hluk k dokonalosti“

FKA twigs: LP1 – Minimalistická. Temná. Elektronická. Intimní. Přesně to si přichystala Tahlia Barnett na svou debutovou desku LP1. I když jde opět o trochu náročnější poslech, FKA twigs je mnohem přístupnější a hlavně má vynikající a velmi pronikavý vokál. // recenze „FKA twigs na debutu LP1 není jen ta holka z videa“

Ariel Pink: pom pom – Nikdy jsem neměl LSD, ale Ariel Pink mi dal alespoň matnou představu o tom, jak může působit. Dobře, to možná přeháním, ale „pom pom“ na mě působí strašně originálním a kreativním dojmem. Téměř každý song je, co se žánru týče, jiný, pestrý. Pestrobarevný. // recenze „Ariel Pink představuje svůj pestrobarevný svět pom pom“

Nejlepší songy za rok 2014

FKA twigs: Two Weeks – Láska na první poslech. Jemný hlas, masivní basy a gradující melodie. Tohle prostě můžu poslouchat pořád dokola. // odkaz na YouTube

Glass Animals: Black Mambo – Plíživá melodie a záhadná atmosféra, skoro jako bych se ztratil v džungli. Velmi návykový song, během kterého mívám nutkání si nahlas zpívat. // odkaz na YouTube

Ariel Pink: Not Enough Violence – Dlouho jsem váhal mezi tímto songem a skvělou indie popovkou „Put Your Number In My Phone“. Nakonec jsem se rozhodl pro násilí, protože u „Not Enough Violence“ zbožňuju úplně všechno – špinavý hudební podklad, skvělý text, procítěně zazpívaný refrén a cinkající mezihru. // odkaz na YouTube

České desky

Schwarzprior: iddqd – S patřičnou dávkou syrovosti a dekadence na nás útočí trio Schwarzprior se svými tvrdými elektronickými beaty a skoro až dadaistickými texty. Jednoznačně nejlepší česká nahrávka, co u nás vyšla. // recenze „Schwarzprior a jejich óda na nesmrtelnost iddqd“

Tvrdý/Havelka: U nás v garáži – Bonus s Havelkou se chopili odvážného úkolu a předělali hity starých českých alternativních, undergroundových a punkových legend. Za mě dobrý a skladbu „To svět se posral“ můžu točit pořád dokola, ta nikdy nezestárne. // recenze „Co ukrývají Tvrdý s Havelkou ve své garáži?“

Řezník: Bateman/Muzeum mentálních kuriozit – Nemůžu říct, že by mě další Řezníkova řadovka nějak nadchla, ale stále je to řemeslně skvěle odvedené album. Kvalita zvuku je opravdu vynikající a některá témata už jsou o dost serióznější a míň prvoplánová. Z českého rapu rozhodně jediná deska z minulého roku, která se dá poslouchat (sorry Smacku, nemám tě rád).

Ženský pop/electro pop/indie pop/PBR&B

Sia: 1000 Forms Of Fear – Tvář sice skrývá, ale přitom v mém seznamu spadá do největšího mainstreamu. Nicméně mě na ní baví hitovost a silné refrény. Závěrečna „Dressed In Black“ je perfektní.

MØ: No Mythologies To Follow – Vzhledově mě sice moc nerajcuje, zato její ležérní hlas se mi zdá strašně sexy. Na desce hbitě balancuje mezi tanečními a melancholickými skladbami a přesně to mám rád.

Jhené Aiko: Souled Out – The Weeknd v minulém roce nevydal žádnou desku, naštěstí tady má ženskou náhradu Jhené Aiko a její hipsterské árenbíčko „Souled Out“, během jehož poslechu se vždy rozplývám nad množstvím melancholie, která je ukryta v každé skladbě.

Tove Lo: Queen of the Clouds – Svěží popovka, které jsem se zpočátku celkem bránil, ale pak jsem taky podlehl. „Habits (Stay High)“ znají všichni a je to super song, ale mě nejvíc bere stejně „This Time Around“.

Lana Del Rey: Ultraviolence – Co bych to byl za pozéra, kdybych sem nedal Lanu, že? „Ultraviolence“ se utápí ve smutku, možná až moc, ale i přesto mě baví. Podepsalo se na tom také období, kdy jsem její desku poslouchal. Jo a „Pretty When You Cry“ je srdcovka!

Indie pop/rock/folk

Glass Animals: Zaba – Budu trochu přehánět, ale „Zaba“ je pro mě naprosto revoluční album, indie pop, jaký tady ještě nebyl. Tajemná atmosféra živé džungle, mystický zpěv, vyhlazený zvuk, prostě skvělá exotická nahrávka, kterou musíte slyšet.

The Antlers: Familiars – Další deska, která si mě získala svou jedinečnou atmosférou. Skladby se vlečou v dost pozvolném tempu a jsou doplněny výrazným zvukem trumpety. To mě hodně baví. Inu, prostě skvělá hudba na pohřeb. „Doppelgänger“ patří mezi mé favority, úplně vidím ten smuteční průvod nesoucí rakev na hřbitov.

Alpines: Oasis – Od pohřbu k něčemu zábavnějšímu. Deska „Oasis“ britských Alpines je svěží, hudebně pestrá a plná zářivých hitů. Písnička „Blind“ a její refrén „I feel so blind, so blind“ je nebezpečně návykový. Do auta ideální.

Spoon: They Want My Soul – Úžasná kytarovka z Texasu. Album nabízí výrazné a promyšlené melodie, ve kterých vynikne zvuk každého nástroje. Skladby nejsou prvoplánově hitové, a přesto jsem si většinu z nich oblíbil hned na první poslech. Jo a už bych se měl konečně naučit na tu kytaru víc, než jen dva akordy.

Beck: Morning Phase – Multiinstrumentalista Beck se svou již dvanáctou studiovou deskou sice nešokoval, ale připravil si pro nás poctivý melancholický folk s přesahem do country. „Morning Phase“ je klidná a velmi osobní nahrávka, které byste měli dát rozhodně šanci.

Electro/dance/hipster

Todd Terje: It’s Album Time – Hipster Todd Terje z Norska vydal v minulém roce jednu z nejlepších elektronických desek. Skvělý taneční hit „Inspector Norse“ od něj musí znát každý, kdo sleduje současnou elektroniku. „It’s Album Time“ ale kromě svižných tancovaček (kterých je deska opravdu plná) ukrývá i pozvolnější klenot „Johnny and Mary“ (neboli coververze songu od Roberta Palmera), který mě při každém poslechu dostane. Nebezpečně návyková je také „švédská“ srando-skladba „Svensk Sås“.

SOHN: Tremors – Další hipsteřina. Tentokrát od Brita Christophera Taylora, původem z Rakouska, který nám na desce „Tremors“ přináší čerstvou zasněnou a značně melancholickou elektroniku. Hit „Artifice“ se dokonce líbí mojí mámě, což už opravdu něco znamená!

Chet Faker: Built on Glass – A do třetice ještě jeden hipster. Chet Faker se předvedl se svým intimním setem na Colours of Ostrava, kde sice vyfasoval malou stage a ještě k tomu brzy hrál odpoledne, což ke kontextu jeho tvorby moc nesedí, ale i tak předvedl, že dělá skvělou muziku. Ostatně to dokazuje i na své nahrávce „Built on Glass“ plné hitů jako „Melt“, „Gold“ či „Talk is Cheap“.

Iain Woods: Psychologis – K téhle desce jsem se dostal sice až letos, ale byl jsem z ní natolik unešený, že jsem ji sem musel zahrnout. Většina skladeb je hudebně velmi pestrá a hodně originální. Hlavně jsem úplně propadl songu „Fiend“, takže čekám, kdy si ho oposlouchám, ale zatím to nehrozí.

Aphex Twin: Syro – Konečně nějaká poctivá elektronika! „Syro“ je řemeslně skvěle odvedená nahrávka a jako hudební kulisa (například k učení) funguje báječně. Navíc se jednotlivé skladby jmenují opravdu originálně, no uznejte sami: „4 bit 9d api+e+6 [126.26]“, „s950tx16wasr10 [163.97]“ nebo třeba „fz pseudotimestretch+e+3 [138.85]“.

Rap

Run The Jewels: Run The Jewels 2 – Výherci hipsterského žebříčku na Pitchforku. Co se týče rapu, tak rozhodně zaslouženě. Dvojice El-P a Killer Mike hrdě kráčí ve stopách svého debutu a zabíjí každým svým rýmem.

Schoolboy Q: Oxymoron – Schoolboy Q se po vydání „Oxymoron“ dostal mezi nejžhavější rapová jména minulého roku. Stačí si poslechnout pecky jako „Gangsta“, „Studio“ či „Hell of a Night“ a dáte mi za pravdu. Jaké jsme měli štěstí, že k nám také zavítal naživo a opravdu „vyškolil Prahu v rapu“ (ehm, na tenhle titulek jsem opravdu hrdej!) // report „Schoolboy Q vyškolil Prahu v rapu“

Vince Staples: Hell Can Wait – Rapový objev roku. Alespoň za mě. „Hell Can Wait“ je sice jen EP, ale Vince Staples na něm zní skvěle a má určitě obrovský potenciál prorazit. Nekompromisní rap v „Blue Suede“ nebo klidný song „Limos“ s hostující zpěvačkou Teyanou Taylor tomu jasně nasvědčují.

J. Cole: 2014 Forest Hills Drive – J. Cole na své třetí studiové nahrávce překvapil. Sám si produkoval většinu skladeb. Obzvlášť druhý singl „G.O.M.D.“ a skladba „A Tale of 2 Citiez“ mě strašně baví a můžu je točit pořád dokola.

Azealia Banks: Broke With Expensive Taste – Jako poslední jsem vybral rapperku Azealii Banks, která po dlouhých útrapách konečně vydala desku. Škoda, že ji nevydala dřív, tak před dvěma lety mohla být opravdu revoluční. Ale i přesto obsahu plno skvělého a hudebně rozmanitého materiálu.

Alternative/Experimental

Pharmakon: Bestial Burden – Tohle není zrovna příjemný poslech. „Bestial Burden“ v sobě ukrývá pořádnou dávku bolesti a utrpení. U lidí, kterým jsem Pharmakon pouštěl, jsem se nedočkal pochopení (zdravím bábu, který Pharmakon nazývá kašel). Filosofická debata „co je vlastně ještě vůbec hudba“ nemá smysl, „Bestial Burden“ se nedá považovat za hudbu v běžném slova smyslu. Je to hudební prožitek, hudební narkotikum. // recenze „Řvoucí Pharmakon na Bestial Burden léčí noisem“

Arca: Xen – Nejzvláštnější elektronická deska, kterou jsem musel zařadit do této kategorie. Arca je prostě jinde. V jiném světě. V jiné dimenzi. V jiné galaxii. Posouvá hudbu úplně jinam, těžko říct kam. Arca především používá velmi netradiční nástroje, a právě proto byste si měli „Xen“ měli poslechnout.

Flying Lotus: You’re Dead! – Americký hudebník Steven Ellison přišel s opravdu pestrou a originální nahrávkou, na které mu hostují hiphopové hvězdy Kendrick Lamar (skladba „Never Catch Me“ je opravdu špičková), Snoop Dogg, nebo třeba zpěvačka Angel Deradoorian. Velké plus má také za víc kratších tracků a vlastně celkově za koncept desky.

tUnE-yArDs: Nikki Nack – Američanka Merrill Garbus je opravdu skvělá a potvrdila to také na Pohodě, kde jsem ji viděl naživo. Barvitá, energická, občas se smyslem pro nelibozvučnost. „Water Fountain“ je neskutečná pecka. Inu, tahle šílenost má něco do sebe! // report „Divoká jízda s tUnE-yArDs na Pohodě“

Owen Pallett: In Conflict – Tohle sice není vyloženě alternativní, či experimentální deska, ale Owen Pallett s jeho barokním popem si v mém výběru zaslouží být. Titulní song „In Conflict“ je nebezpečně návykový, „The Riverbed“ zase překvapí svou progresivitou.

Černá karta

El Marón: Doktor smrt – El Marón si černou kartu vysloužil především za to, jak obratně umí používat svůj nůž. „Vraždění kvůli prodejům“, „jediný autentický rapper ve hře“ a „FREE EL MARÓN“ se rozkřiklo po Silvestru, kdy kontroverzní rapper ve stavu opilosti pobodal člověka, který na následky zranění později zemřel. Samozřejmě je to tragédie a věřím, že El Marón nikoho zabít nechtěl, ale je to docela pech, když několik týdnů zpátky vydáte album „Doktor smrt“, ne kterém se nachází song „Jednou tě zabiju“ s krásným refrénem „jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě bodnu, ty kurvo, svědomí nezpytuju / jednou tě zabiju, ty zmrde, jednou tě zabiju / jednou tě ubodám, ti teď vyhrožuju (já žiju!)“. Ironie osudu? Karma? A co na to Jan Tleskač?

Nejlepší koncerty

Son Lux – Naprosto nepopsatelný zážitek. Son Lux aka Ryan Lott společně se svou kapelou předvedl v MeetFactory naprosto grandiózní show. Byly okamžiky, kdy jsem se přistihl, že nedýchám. Škoda, že to netrvalo déle. // report „Son Lux uchvátil MeetFactory svou fantastickou show“

Swans – Swans se vyžívají v extrémním hluku. Na desce se dají ztlumit, ale naživo to jde jen stěží. Skoro tříhodinové vystoupení čítalo pouhých ŠEST songů. Ano, jedna skladba trvala třeba 40 minut, pohoda. Byl to můj první koncert, na kterém jsem přišel kompletně o sluch a to chodím na koncerty opravdu často. Následující dva dny mi pískalo v uších a já myslel, že mi hrozí Tinitus. Naštěstí to přešlo. Swans vystoupí také letos na Colours of Ostrava, tak už bych se měl porozhlédnout po špuntech do uší… // report „Swans předvedli opravdový transcendentní zážitek“

Mogwai – Do loňských prázdnin jsem od skotských hudebníků Mogwai neslyšel žádnou skladbu. Tudíž jsem od jejich koncertu na slovenské Pohodě nic moc nečekal. Jaká to byla chyba! Nakonec se jednalo o vrchol celého festivalu. Kapela zdatně lapila posluchače do silných melodií a rytmů během každé skladby. Dokonce i mě. Byl jsem fascinován. // report „Mogwai svým vystoupením ovládli slovenskou Pohodu“

Nejlepší klip

Sia: Chandelier – Víc prozradí screenshot z Facebooku. Už v té době jsem to věděl!

Bonus

Lorde v South Parku – Miluju South Park, je to jeden z mých nejoblíbenějších dvacetiminutových seriálů. O to větší radost jsem měl z poslední osmnácté série, ve které si tvůrci dělají srandu z Australanky Lorde a její image chudé holky, která zpívá, jak kdyby byla permanentně v lihu. Lorde je vskutčnosti Randy Marsh, čtyřiceti pěti letý chlápek s knírem. Anebo taky Sia, která údajně stojí za vynikající skladbou „Push (Feeling Good on a Wednesday)“.

♫ I am Lorde Ya Ya Ya ♫