izmus.cz

Uff, další ročník za mnou. Sice pozdě, ale přece! Loňský rok byl na hudbu zvláštní, mám pocit, že nevyšlo tolik dobrých desek. Jakože vyšly dobrý desky, to určitě, ale nebylo jich prostě tolik. Hudby jsem slyšel hodně, ale mám pocit, že jsem se stal až moc velkým konzumentem. Chci toho slyšet co nejvíc, takže desky netočim tolikrát a kvůli tomu se mi pořádně nezaryjou pod kůži. Zvažoval jsem, jak tenhle článek psát, zda nespisovně a vidlácky jako v případě seriálů, anebo si zachovat alespoň trochu úroveň. No, nakonec jsem zvolil úroveň, když je to o mý milovaný hudbě <3

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2015

Kendrick Lamar: To Pimp A Butterfly – Nahrávka pro hudební kritiky, ne pro posluchače. Kendrickovi se podařilo oživit v rapu jazz a předat ho posluchačům v příjemně stravitelné podobě. Ač to není deska na první poslech, obsahuje pár silných singlů a zraje každým protočením. „i“ jako svěží letní singl byl super, na desce je trochu jiná verze a já se stále nemůžu rozhodnout, která mě baví víc.

Courtney Barnett: Sometimes I Sit and Think, And Sometimes I Just Sit – Courtney jsem objevil začátkem roku a zamiloval si její skvělý singl „Pedestrian at Best“. Poslechl jsem si EP „A Sea of Split Peas“ a tak nějak věděl, že debut bude nářez. No a nemýlil jsem se. Courtney působí strašně sympaticky, má skvělej hlas a umí to s kytarou. „Depreston“ a „Kim’s Caravan“ ve mně probouzí plno emocí. Plus ve mně Courtney probudila zájem o hru na kytaru (ale to se někde na půl cesty zastavilo).

Tame Impala: Currents – Dlouho před deskou jsem si jel pořád dokola singly, které byly venku. Ty dlouhý psychedelický kompozice prostě můžu. Úplně to ve mně probouzí takový nostalgický vzpomínky na letní pohodu a vlastně léto obecně. Pamatuju si, jak jsem tu desku zpočátku poslouchal někdy dopoledne na odběru krevní plazmy. „’Cause I’m A Man“ byla téměř okamžitá láska, ten refrén miluju.

Blur: The Magic Whip – Je paradoxní, že jsem od Blur do loňskýho jara znal jen ty největší hity. S přibývajícími singly k nové desce jsem se do toho ponořil víc a víc a úplně mě to dostalo. „Go Out“, „There Are Too Many of Us“, „Lonesome Street“, tohle mi v přehrávači jelo pořád. Po vydání osmé studiové desky jsem neposlouchal nic jiného.

Soko: My Dreams Dictate My Reality – Tuhle desku jsem sem zařadil hned ze dvou důvodů. Ty předchozí čtyři desky se objevily ve většině světových žebříčcích a já si říkal, že přece nebudu trapnej. Tím druhým důvodem je, že tenhle indie pop mám rád a obzvlášť mi dělají radost lehce melancholické polohy, kterých je na téhle desce víc než dost. Titulní píseň je přesně tím případem. Nicméně největší láskou je pro mě „Peter Pan Syndrome“, kterou bych mohl poslouchat pořád dokola a nikdy si ji neoposlouchat. Radost udělá i „Lovetrap“ s hostujícím Arielem Pinkem. Dost silně mi to připomnělo Charlie XCX, když jsem ji poslouchal v době před jejím debutem, kdy ještě nebyla tak provařená a vecpaná do mainstreamu.

Nejlepší songy za rok 2015

Rihanna: Bitch Better Have My Money – Dlouho jsem se bránil, ale pak mě to taky začalo bavit, hlavně ten Rihanny naprosto lhostejný zpěv a táhlá hudba. Pro mladé holky, co se snaží stylizovat do bitchek (takový ty drsný holky s překypujícím sebevědomím) to musí být hymna. Klip jsem viděl teprve nedávno a to je taky skvost.

Modest Mouse: Lampshades on Fire – Při tomhle mám pokaždé nutkání pohupovat se ze strany na stranu, má to neskutečnej náboj, groove a působí to strašně optimisticky. Tímhle jsem si zpříjemňoval ranní (ok, spíš dopolední) chození do školy.

Kendrick Lamar: King Kunta – Když jsem poslouchal „To Pimp A Butterfly“ poprvé, asi půl hodiny jsem poslouchal pořád dokola tenhle song. Z desky asi jediná písnička, co má rádiový potenciál. Skvěle to graduje a záverečná minuta je úplně boží. „We want the funk!“

Alessia Care: Here – Portishead mám rád, obzvlášť jejich největší hit „Glory Box“. Když jsem ale slyšel „Here“ od mladičké Alessie Care poprvé, dlouhou dobu jsem si nemohl vzpomenout, co je to za melodii. Až pak mi to docvaklo a zpětně jsem docenil, že to neni žádná zprzněnina, ale naopak silný singl s vynikajícím textem.

G-Eazy x Bebe Rexha: Me, Myself & I – Já vím, tohle je trochu tuctová radiová věc, ale baví mě to hlavně díky chytlavému refrénu, který zpívá Bebe Rexha. Jednu dobu mi to znělo v hlavě pořád.

Nejlepší klip

Drake: Hotline Bling – Zvažoval jsem tenhle klenot a „Bitch Better Have My Money“ od Rihanny, nakonec vyhrál Drake a velký zadky. Když dám stranou song, který je sám o sobě skvělý a úplně z něj dýchá 90′ feeling, klip mě baví hlavně díky své jednoduchosti a naprosto šílené choreografii. Ne náhodou se z Drakeových pohybů staly úspěšná memečka, Vine toho byl jednu dobu opravdu přesycen.

(electro |indie )?pop/mainstream

Miley Cyrus: Miley Cyrus & Her Dead Petz – Trochu kontroverze. Miley je některým možná k smíchu, ale na své poslední desce, kterou věnuje svým mrtvým zvířátkám, mě velmi mile překvapila. Chudák rybička Pablow, plakal jsem moc :'( Takže dejte předsudky stranou a poslechněte si to.

Carly Rae Jepsen: E•MO•TION – Konečně poctivej popík! Já ho vyloženě nevyhledávám, ale u Carly jsem udělal výjimku. Však „Call Me Maybe“ byl hit, to mi nikdo nevymluví. Na téhle dece mě hlavně baví úvodní svěží song „Run Away With Me“, ale i zbytek alba je vydařený.

Grimes: Art Angels – Grimes je prý zástupce současného inteligentního popu. S tím souhlasím. Občas má sice až moc pisklavý hlas, ale to mi nevadí, protože výsledek s hudbou zní opravdu dobře. Za mě jednoznačně „Kill V. Maim“ s naprosto božím refrénem. Plus klip určitě také stojí za zhlédnutí.

MS MR: How Does It Feel – Druhá deska MS MR se dočkala velkého hejtu, přitom se mi zdá až nepatřičný. Jasně, kapela neudělala žádný výrazný posun, je to pořád melancholický pop, ale já jsem za to rád. Dělají něco, co umí a funguje to. K běhu mi jejich hudba posloužila dobře, hlavně u nakopávacích songů „How Does It Feel“ a „Painted“, při jejichž refrénech se mi tempo nebezpečně zrychlovalo.

The Weeknd: Beauty Behind The Madness – Zpočátku jsem byl dost kritický. Však je to můj oblíbený The Weeknd, můj velký objev v době jeho hipsterské slávy na Pitchforku. Proč se najednou líbí mase? Proč má nejhranější singly? Cítil jsem se podveden. Nakonec jsem se ale hluboce nadechl a opět jsem té desce dal šanci. Když si odmyslím rádiové hity, přeskočím „Earned It“ z Padesáti odstínů šedi a začnu na to koukat jako na současný kvalitní pop, líbí se mi to. Však „The Hills“ nejde nemilovat. Mým skrytým tipem je pak závěrečná „Angel“, která se sestře zdá jako strašně patetická popová sračka, ale mně je to jedno, mně se to líbí!

(indie |alternative |psychedelic )?rock/dream pop

Florence + the Machine: How Big, How Blue, How Beautiful – „Ceremonials“ jsem měl opravdu rád a ani následující deska mě nezklamala. Florence má skvělý hlas a umí nahrávat neskutečně chytlavé skladby, které ale nejsou tak protivně vlezlé. Když jsem ji teď nedávno viděl naživo ve Vídni, tak mě naprosto uchvátila svý zápalem a neuvěřitelnou energií. „Delilah“ má pro mě navíc speciální význam, poslouchal jsem ten song v den zkoušky z algebry, kterou jsem nakonec udělal. No, co vám budu povídat, ze samé radosti jsem si pěkně zatancoval u zrcadla…

Wolf Alice: My Love Is Cool – Sympatický alternativní/indie rock, pro vyznavače žánru nepochybně jedno z nejlepší loňských desek. Album skrývá plno zajímavých poloh. Z těch pomalejších skladeb mě dostává zasněná „Swallowtail“ a hypnotizující „Soapy Water“, naopak z těch svižnějších jednoznačně vede singl „Giant Peach“. Těším se na koncert v Praze.

Foals: What Went Down – Bylo pro mě velkým překvapením, jak se k běhu náramně hodí mathrock. „What Went Down“ mě vždycky neskutečně nakoplo. Deska u kritiků sice nebyla zrovna dobře přijímaná, ale já bych nebyl tak skeptický, mě to opravdu baví a vás určitě bude taky.

Beach House: Depression Cherry & Thank Your Lucky Stars – Zasněná melancholie, do které se vždycky krásně ponořím. Ostatně o tom je dreampop, ne? Vtipné je, že v jednom roce vyšly hned dvě desky a obě mají něco do sebe.

Low: Ones and Sixes – Low jsem si pustil úplnou náhodou a hned na první poslech si mě to získalo. Jedná se o opravdu pomalý rock, že prý slowcore. Jinak je to samozřejmě i hodně zasněné a příjemné na poslech. Na relax ideální.

Sizarr: Nurture – Rovnou si pusťte níže uvedený song „Scooter Accident“ a doposlouchejte ho do konce. Protože ta poslední minuta za to opravdu stojí. Nejraději bych ji poslouchal třeba hodinu v kuse, jak je to dobrý. Rozhodně dejte téhle německé partičce šanci, zbytek desky zní taky dobře.

rap

Rae Sremmurd: SremmLife – K tomuhle jsem byl zpočátku opatrný, ale když jsem tomu konečně dal šanci, tak jsem pochopil. Co na tom, že ti rappeři zní jak děti, fakt mě to baví, není to vůbec tuctový, naopak to má drive. Sranda-rap. I když ne, to vyloženě ne. Nejradši mám asi song „My X“, ten refrén má prostě koule.

Drake: If You’re Reading This It’s Too Late – Co by to bylo za žebříček, kdyby tady chyběl Drake, jeden z nejvýraznějších rapperů dnešní doby. Mixtape, který vydal začátkem loňského roku, není (kromě skvělého coveru) tak vymazlený, ostatně je to pořád jen mixtape, ale i přesto jsem si ho neskutečně oblíbil.

Vince Staples: Summertime ’06 – Z objevu se stala hvězda. Vince Staples pro mě představuje rappera, který se nesnaží vést na současné hudební vlně, ale chce dělat poctivý rap, což se mu daří. Obvlášť mě u něj baví přebasované instrumentálky a nekompromisní projev. „Señorita“ neuvěřitelně šlape.

ILoveMakonnen: I Love Makonnen 2 – Jasně, znal jsem „Tuesday“ a pak to šlo kolem mě. K „I Love Makonnen 2“ jsem se dostal až začátkem letoška a nějakým zvláštním způsobem si mě to získalo. Asi se mi na tom líbí, jak je to střídavě rap a R&B a jak to má občas takovou dost leanou atmosférů. „Trust me Danny!“

JME: Integrity> – Skeptův bratr JME se svým debutem dokázal, že má na grimeové scéně také místo. Stačí si poslechnout hitovku „Man Don’t Care“, která i dnes hraje v klubech. Snad jen ten cover kazí dojem z poslechu, ale jinak super.

electro/techno/dance/minimal

Blanck Mass: Dumb Flesh – Totální námrd! Teda aspoň první dva songy. Lenivý otvírák „Loam“ mě neuvěřitelně ničí ve své poslední zasekané minutě, tady doporučuju stereo na plný pecky. Hned potom následuje neuvěřitelná jízda „Dead Format“, šestiminutové ohlušující peklo. Ono se ale není čemu divit, když se za Blanck Mass skrývá producent Benjamin John Power z Fuck Buttons.

HVOB: Trialog – Pokud hledáte hudbu k práci, HVOB je tou správnou volbou. Žánrově se točí kolem minimal techna a deep housu, ale nestojí jenom čistě na instrumentálních skladbách, do hudby vstupuje jemný ženský zpěv. Skvělá atmosferická záležitost.

Mumdance & Logos: Proto – Další z řady hudebních kulis, tentokrát s trochu agresivnějším zvukem, který vyvolává nervózní stavy. Narozdíl od uhlazeného zvuku rakouských HVOB je deska „Proto“ od dvojice Mumdance a Logos špinavější a děsivější.

SOPHIE: Product – Londýnská elektronická hvězda SOPHIE přinesl naprosto progresivní zvuk. Stačí si poslechnout banger „Lemonade“ a navazující „Hard“. Jen pozor na píseň „L.O.V.E.“, mohly by vám z toho pištění prasknout ušní bubínky. „I can make you feel better!“

Jamie xx: In Colour – Jamie xx z oceňované kapely The xx vydal skvělou debutovou desku, která je neuvěřitelně pestrá. Krásně na ni zachycuje moderní klubový zvuk. Jedná se o neskutečně jemnou a introvertní nahrávku, která v sobě ovšem ukrývá neuvěřitelně silnou atmosféru. Z konceptu trochu vyčnívá, „I Know There’s Gonna Be (Good Times)“, jeden z největších loňských hitů.

Emika: DREI – Emiku miluju už od samého začátku, je to dlouhotrvající láska. Dělá totiž přesně ten druh melancholické elektroniky, kterou zbožňuju. Vrcholem pro mě sice pořád bude předchozí deska „Dva“, ale i „DREI“ mě Emika hodně baví. Dokážu ho poslouchat pořád dokola. Zvuky praskajícího skla v závěrečné „Destiny Killer“ se mi neuvěřitelně vryly do paměti. „There’s a voice in my head…“

alternative/experimental/darkwave

Youth Lagoon: Savage Hills Ballroom – Hipsterská stár a Pitchfork hype mi tady nesmí chybět. Jeho poslední deska se trochu vymanila z experimentů a hodně staví na líbivých popových melodiích a refrénech. I přesto však nezní tuctově a nalezneme na ní hodně silných skladeb.

Vision Fortune: Country Music – Pořádně nenecházím slova k popsání téhle hudby. Na ípíčkách a debutu to byl tak trochu čitelný noise/drone-rock, v něčem připomínající mé oblíbené Swans, ale druhá deska je ultra divná. Nejprve jsem slyšel šamanský song „Dry Mouth“, který mě dostal opravdu netradičním zvukem a dynamikou, ale zbytek je takové OST k nějakému okultistickému hororu. Slibuji, že vám z toho poběží mráz po zádech.

The Soft Moon: Deeper – Děs, temnota, sklíčenost, chmury. Podle wiki se jedná o post-punk, noise rock, či darkwave. Klonil bych se spíš k tomu poslednímu. Když jsem je slyšel poprvé naživo, když předskakovali Depeche Mode, byl jsem unešen. Z poslechu „Deeper“ budete sklíčení. To je však v pořádku, jen se tomu pěkně poddejte.

Sevdaliza: The Suspended Kid & Children of Silk – Na tenhle objev jsem opravdu pyšný. Sevdaliza představuje takovou dosud neznámou alternativu pro FKA twigs. Je to taková intimní-divnohudba, hodně experimental, hodne elektro. „Marilyn Monroe“ je neuvěřitelná pecka, ale za poslech rozhodně stojí obě vydaná ípíčka.

Nejlepší koncerty

Swans – Swans jsem viděl už podruhé, tentokrát v Ostravě na Colours. Opět jsem byl naprosto nadšený a vůbec nechápu, proč se mnou přítelkyně nesdílela mé nadšení. Hlučelo to pěkně a já se mohl ponořit do nekončíčích hudebních opusů. Prostě ušní orgasmus! Tentokrát jsem z toho ani neohluchnul. Už se těším na podzimní poslední vystoupení v Praze.

HVOB – Minimal zvuk, minimal projekce, minimal osvětlení, maximum zážitek. Fantastická párty. // report „HVOB svou hudbou rozvibrovali vyprodaný Palác Akropolis“

Foxygen – Nejdřív jsem si řikal wtf?!? ale pak jsem přistoupil na jejich hru. Bylo to strašně přeplácané, blikající, kyčovité, uřvané, naprosto ztřeštěné, ale přesto zábavné.  // report „Velká karnevalová jízda s Foxygen v MeetFactory“

Mucha – Váhal jsem, zda ji sem zařadit, ale na české vystoupení to bylo opravdu zábavné. Viděl jsem ji dvakrát, na United Islands a na Colours of Ostrava a pokaždé mě to bavilo (což znamená, že jsem se i nahlas zasmát a to se často nestává). V paměti mi utkvěl pěkně cynický song o lásce, ale asi je to jen koncertní záležitost, bo jsem ho nikde nenašel. Když nad tím tak přemýšlím, Mucha mi s tou její kytarou tak trochu připomíná Courtney Barnett… hmm, ale spíš ne.

Letem světem českou scénou

Co se týče českých desek, tak ty jsem se rozhodl vynechat úplně, protože co tady vyšlo a stálo to za poslech? Možná Mortal Cabinet, ale to mě spíš zklamalo. Stejně tak Tata Bojs, chybí mi doba Futuretra a mně nezbývá než se ptát – Kluci kde ste? Děti mezi reprákama – jo, tohle se mi líbilo, ale to bylo asi tak jediný. VR/NOBODY nechápu, pro mě to je jen tuctová kopírka zahraničních PBR&B, která se tváří strašně cool, ale bohužel není. Kittchen to s tou alternativou natolik přehání, že už mě vůbec nezajímá. Monkey Business je furt dokola to samý. Z českýho rapu jsem slyšel AK, což mě celkem překvapilo, ale chvílema mi vadí Barracudův a Pastorův hlas. U prasáka Desada jsem se zasmál, ale na víc jak tři poslechy to neni, to samý platí u Candymana. Při poslechu Yeezuz2020 jsem si řikal wtf?! Ektor mě svou existencí uráží a měl by konečně pojebat. Smack asi vydal dobrý album, ale je mi nesympatickej, takže jsem si ho ještě neposlechl.