Za svůj život jsem napsal něco málo kolem 100 reportů z koncertů. Mívám z toho už takový ty pocity frustrace, odpor, musím se do toho nutit. Zpoždění dva až tři dny je u mě normální. Většinou začnu psát kolem 2:00, jdu spát někdy po 5:00 a i když vstávám před polednem, fresh se rozhodně necejtim. Je to blbý. Měl bych pracovat na svý disciplíně. Říkáte si, že vás to nezajímá, ale už jste dočetli první odstavec, tak já vám nevím.
Tentokrát jsem byl na britský kapele Wolf Alice a dokonce jsem si koupil lístek. To znamená žádnej stres z toho, že místo psaní reportu hraju Farm Heroes Saga (jj, já vím, frčelo to tak před deseti lety). Nakonec jsem si ale stejně řekl, že o tom napíšu aspoň něco málo na blog (jj, já vím, blogy frčely taky před deseti lety).
Palác Akropolis je pěknej prostor, ale nechodím tam rád. Jde se tam totiž moc do kopce. Dost mi tam vadí i ozvučení, je to jako poslouchat hudbu na Apple sluchátkách, ale horší. Jelikož byla celá akce sponzorovaná Excelent pivem od Gambrinusu, tak tam neprodávali nic jinýho. Je to patok, ale přesto jsem si ho dal. Excelent tam zařizoval snad všechno, takže třeba i osvětlení, který bylo na stejný úrovni jako to jejich pivo. Ale pojďme konečně ke koncertům.
Předskakovala britská kapela Gengahr, která u mě vyhrála první cenu za debilní název. Nicméně hudebně mě to neuráželo, docela jsem se do jejich melodií zaposlouchal a nechal se unášet. Abych byl ovšem objektivní, šlo o tuctovou indie kytarovku, která zní jako The Maccabees, Swim Deep, Peace a další. Naštěstí hráli jen půl hodiny, takže se mi to líbilo.
Wolf Alice hráli skvěle, přemýšlím, kde začít. Hned ze začátku zahráli pecky, co mám rád, tedy „You’re A Germ“, „Freazy“ a „Lisbon“. Ellie Rowsell byla se svým upřímným ostychem sexy. Z reportů, co jsem četl, to bylo celýmu vystoupení nejvíc vytýkaný, ale nemyslim si, že by se měli všichni hudebníci na pódiu kdovíjak projevovat. Basák Theo Ellis mi svým vzhledem připomněl Janu Hunter z Lower Dens.
Krásná fotka z mého mobilního telefonu, cítíte tu atmosféru?
Velkým překvapením bylo, že zazněla skladba „Swallowtail“, která se nese v pozvolnym tempu a na konci perfektně graduje. Nejvíc jsem se ale stejně těšil na „Giant Peach“, což je prostě nářez odkazující na éru špinavýho grungu z devadesátejch let.
Co mě naopak dost nasralo a částečně zkazilo náladu, bylo publiku. Teda abych byl spravedlivej, tak asi tři týpci, co se chovali jak idioti, pořvávali a strkali do lidí. Výjimečně jsem stál na dobrym místě, kde do mě nikdo nestrkal a ani jinak neobtěžoval, ale i tak mě to štvalo. Skoro mi to připomnělo Ariela Pinka, kde se lidi taky chovali naprosto nesmyslně a ani to nezapadalo do kontextu hudby.
No nic, jsem se nakonec nějak rozepsal, snad mi to tak pujde i příště.
