Klasický klišé. Rok se s rokem sešel a strhla se lavina žebříčků, které většinou nemají žádnou vypovídající hodnotu. Nicméně u mě naleznete desky, které alespoň nějakou hodnotu mají a určitě stojí za poslech! Já vím, žádné překvapení, špatnou hudbu neposlouchám, že.
BTW je mi jasný, že většina z vás to jen prolítne očima, bo je to moc dlouhý, ale doufam, že vás zaujme aspoň něco. Budu rád za lajk, ale nechci o něj žebrat, takže dělejte, jak uznáte za vhodný.
České desky
Vanessa: Antidotum – Asi nejlepší české album roku. Prostě Vanessa. Kdo zná, ten ví, co od Vanessy čekat. Kdo nezná, možná bude překvapen a znechucen zároveň. Lajna na bibli byla jedním nejlepších hudebních PíáRek za poslední dobu. „Neklidem stálým jsem lesem hnán, jak zkrvavený hranostaj. Nejasným vlivem se ze mě stal ve světě tklivém smutný pán.“ // report z koncertu
Bratři Orffové: Šero – Vyhráli cenu Apollo, tedy cenu od kritiků pro kritiky, nicméně Bratři Orffové, ač jsem je poznal teprve letos, mě svými naivně-melancholickými texty mile doprovázeli během těžkého období. Jo a je to fajn hudba k poslechu před štědrovečerní večeří. Field-tested. „Co ale s lidmi, nejsou vůbec krásní, nemají křídla, nejsou barevní, příliš moc mluví o naději…“ // report z koncertu
James Cole: Moby Dick – Letos už neškatulkuji české rapové desky, protože si to nezaslouží. Rap je definitivně mrtvej, ke sračkám Ty Nikdy se vyjadřovat nehodlám, aktuálně nefetuji marihuanu, takže mě už ani nebere Toxxx, Smack se může jít vycpat s tou jeho rádoby drsnou flow a písničkama na jedno brdo, YZO se mi celkem i zamlouvalo, ale po jejich underground show v Chapeau Rouge mě to přešlo, Vladimir vydal vyhajpovanej paskvil s rýmama „les / pes / ves“ (zdravíme Trafika, kterej si o mně myslí, že jsem mimo a mimo to i v hajzlu). Sodoma Gomora… hm, ta vydala dobrou desku, ale nakonec jsem zvolil Jamese Colea, protože je úplně jinde, než zbytek český rapový scény. „Moby Dick“ je úžasná deska po všech směrech, má skvělej koncept, skvělý texty a skvělou atmosféru.
Houpací koně: Everest – Řemeslně skvěle zvládnutá deska. Zní to jak od kluků dvacet až dvacet pět, pravda je však úplně jinde. Ten mladistvej feeling je v tom prostě cejtit a nejsem jedinej, kdo to tvrdí. Texty sou na úrovni a plný životního nadhledu, tak možná tohle vyvrací věkové pochybení z (nejenom) mé strany.
Post-hudba: Artefakty – Sice to má jen šest tracků, sice je to pomalej utahanej electro-noisovej-hipstapop plnej patosu, ale baví mě to. A to ani nemusím bejt (salónní) levičák! Nejlíp to asi vyzní se sluchátkama a cigárem na balkóně nebo cestou prvním metrem, kdy na vás jdou sebevražedný myšlenky, tak to někdy zkuste a určitě si tu desku taky zamilujete. Jo a nenechte si ujít starší song „Seriály“, kterej je <comic sans>úpe boží</comic sans>.
Electro/dance/techno
Gesaffelstein: Aleph – Když jsem Gesaffelsteina slyšel poprvé na Open Air Festivalu, byl jsem unešen tou prvotřídní atmosférou, kterou dokázal vyčarovat ze svý hrobky, ve který si mixoval ty špinavý synťáky. Tohle je prostě námrd (slečny prominou). Tvrdá potemnělá muzika s příchutí olova a metalu, ze který se třeba i nervově zhroutíte. Že by nástupce po vyměklejch Justice? // recenze
Rudimental: Home – Taneční popovka mixnutá drum and bassem. Závislost jménem titulní skladba „Home“, singly „Feel The Love“, „Not Giving In“ či „Waiting All Night“. Normálně mi to po půl roce navozuje nostalgický vzpomínky na letní semestr, kdy jsem jezdil na plavání a učil se příkazy do shellu. Lol. // recenze
Disclosure: Settle – Jedno z nejlepších desek za rok 2013 vůbec. Taneční klubová scéna opět ožila a to díky bratrům Lawrencovým. „Settle“ obsahuje šíleně moc vydařenejch singlů, který po celou desku drží jednotnej koncept. Přesně tohle mělo vyjít a vyšlo to. Dokonce přijedou v březnu do SaSaZu a objeví se na Pohodě, takže jupí na entou!
Moderat: II – Superdeska superskupiny Modeselektor a Apparata. Poctivý berlínský electro s vyhlazenym zvukem a jemnym zpěvem. Plný hudebních experimentů (desetiminutovej song „Milk“). Další z klubovejch počinů, který měly vyjít a vyšly. Ostatně tenhle rok byl pro elektronicky-taneční desky silnej. aTo je dobře. // recenze
Fuck Buttons: Slow Focus – Uffff, tohle je neskutečná jízda. Přineste mi trochu meskalinu, kodeinu, nepohrdnu ani éterem. Anebo víte co? Stačí mi poslední nahrávka britských Fuck Buttons. Normálně poprvý mě z toho asi tři minuty třeštila hlava. Pak jsem si lehl do postele, zavřel oči a vnímal ty rány, šumy, pazvuky. Vstal jsem, když se ta deska protočila podruhý. Neusnul jsem, ponořil jsem se do toho galaktickýho světa. A to jsem se ani nemusel ničim sjet! Nejlevnější drogy, co se daj v dnešní době sehnat! // recenze
Rap/R&B/PBR&B
Kanye West: Yeezus – Ok, tady jsem ani minutu neváhal. Kanye West. Mám ještě něco dodávat? Není to sice „My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, ale špinavej zvuk (na kterym se podílel již zmiňovanej Gesaffelstain) mi sedí a tak nemůžu říct, že Kanye udělal chybu, když ho nacpal do všech skladeb vyjma posledního úletu „Bound 2“ (budiž mu odpuštěno Hobitem z videoklipu!).
Emika: Dva – Emiku miluju. Když jsem viděl její show v MeetFactory, tak jsem byl unešen. Tohle je pro mě pravděpodobně deska roku. Jemnej electrozvuk, melancholie teče v každym tracku a Emika má tak děsně sexy hlas. Nejvíc mě mrzí, že jsem na „Dva“ nenapsal recenzi, protože bych jí z fleku dal 10 (ok, to přeháním, dal bych 9, ale níž bych určitě nešel). // report z koncertu
The Weeknd: Kiss Land – Nebudu si nic nalhávat, po výtečný trilogii „Trilogy“ jsem čekal víc, než profesionální árenbíčkový album, který mi do očí vhání slzy (sorry za ten sentiment). Bohužel už ne tolik jako dřív. U Abela jsem si prostě zvykl na trochu jinej standard. To ale neznamená, že je „Kiss Land“ špatná deska. „Professional“ potěší vysamplovanou Emikou, „Belong To The World“ vysamplovanejma Portishead, „Wanderlust“ featuringem samotnýho MJ a úplně zběsilou pasáží na konci „Kiss Land“. XO. // recenze
Pop/indie pop/synthpop/electropop
Justin Timberlake: The 20/20 Experience – Styděl bych se, kdybych sem nezařadil Justina. Popovej král. Obejdu se bez zbytečného adorování (a teď jsem si uvědomil, že jsem sem nezařadil Daft Punk, ze kterých sou všichni udělaní, ale „Get Lucky“ už prostě nemůžu vystát, sorry). JT mi, stejně jako Rudimental, vyvolává nostalgický vzpomínky, úplně to mám před očima. Je krásnej slunej den, po probdělý noci strávený s motýlkovejma skriptama z lineární algebry jedu na písemku, kterou stejně failnu, protože stejně nic neumim, ale je mi to fuk. JT mi hraje v uších a já se mám fajn.
MS MR: Secondhand Rapture – Něco pro hipstery z předminulýho roku. MS MR jsem žral a z jejich ípíčka jsem byl hotovej. Ty čtyři songy byly úžasný a miloval jsem je. „Secondhand Rapture“ nepřináší žádnou revoluci, ale je to skvělá indiepopovka, kterou budete zbožňovat, pokud zbožňujete indie pop. Je to svěží, rytmické, melodické, barevné, chvílema depresivní, je to prostě MS MR. Závěrem snad jen MTMMMMMR! // recenze
Charli XCX: True Romance – Z týhle holky jsem byl ze začátku na vážkách. Je to fakt kočka, udělala pár skvělejch singlů a Pitchfork ji hajpoval, jak jen mohl. Pochyboval jsem o ní, dal jsem jí jen 7/10, ale zpětně se k tý desce vracim a mam jí rád. Vysamplovanej Gold Panda je boží. A ten její goth-pop look miluju. // recenze
Lorde: Pure Heroine – Tyjo, tohle jsem sem původně nechtěl dát, protože mám radši Lanu Del Rey. Ale minulej rok bylo víc in bejt outsider, tak jsem jí sem z lítosti hodil. Ne, dělam si srandu, „Pure Heroine“ je na věk zpěvačky opravdu úctyhodná nahrávka, i přesto, že vás může pěkně štvát neustálý rotování singlu „Royals“ a taky to, že se to nejmenuje „Pure Heroin“. // makrorecenze
Miley Cyrus: Bangerz – Haha, teď si srandu nedělam a nemohl jsem si to odpustit. Navíc mi řekněte, ve kterym popovym žebříčku se neumístilo „Bangerz“? No? Čekám. Nic? Jo a tyhle alternativní žebříčky od hipsterů si strčte někam. Holky sice může srát, jak si Miley hraje na lehkou děvu a znevažuje tak dámský pohlaví (nebo jí závidí? nevim), kluky zas může srát, že líže kladivo místo něčeho jinýho… ale přiznejme si, že vydala lepší a chytlavější desku než Lady Gaga. Takže asi tak.
Indie rock/electronica/lo-fi
Is Tropical: I’m Leaving – Is Tropical jsem sem zařadil jednak proto, že „Dancing Anymore“ je jedna z mejch nejoblíbenějších písniček pro rok 2013 a jednak proto, že pro mě charakterizuje léto a okamžiky, kdy jsem „I’m Leaving“ poslouchal v autě vstříc slunečním paprskům.
Peace: In Love – Skvělá kytarovka, ke který napíšu snad jen, že je prostě skvělá, pestrá, barevná, možná tisíckrát vyrecyklovaná z ostatních britskejch kytarovek, ale vem to čert. Tohle je prostě další letní srdcovka, na kterou nedám dopustit. Howgh.
Cloud Control: Dream Cave – Tohle jsem sem hodil jen, abych se vytáhl, že poslouchám i něco, co třeba neznáte. Ale taky proto, že je to hodně příjemný na poslech a vedle těch letních kytarovek se „Dream Cave“ hodí spíš do deštivejch dnů.
Vampire Weekend: Modern Vampires of the City – Pokud v nějakym alternativním žebříčku chybí Vampire Weekend, tak ho sestavoval buď nějakej hudební ignorant nebo überhipster, kterej jde záměrně proti těm, kteří jdou proti proudu. Takže jde vlastně s proudem a přitom nejde… to je fuk. Vampire Weekend hrajou vesele, svižně, obyčejně a (teď pozor, paradox!) přitom zní naprosto neobyčejně. To mě na nich fascinuje a soudě podle ostatních v tom nebudu sám.
Washed Out: Paracosm – Uf, už jsem skoro u konce. Písničkář Washed Out mi poprvé prosvištěl mezi prsty (respektive jsem si to poslechl jednou a odložil). Pak jsem slyšel „All I Know“ na Radiu 1 a k „Paracosm“ jsem se vrátil. Uchvátilo mě to. Hlavně závěrečná skladba „All Over Now“. Moment, jdu si ji hned pustit.
Experimental
M.I.A.: Matangi – Šílenost. Totální. Mámě se to prej nelíbí, nevim proč. Že prej nemá ráda indiánskou hudbu (wtf?!). No ale mě M.I.A. fascinuje. Hlavně její kreativita a originalita. Vedle motivů africký hudby přidejte samply od The Weeknda (navíc má oblíbená „Lonely Star“) a nemůžete říct týhle ujetý zpěvačce ne. To se prostě nedělá.
Atoms for Peace: Amok – Hvězdná kapela, kterou jsem slyšel a viděl poprvý na Pohodě. Naprosto vůbec jsem netušil, co to je, ale Yorkův hlas jsem poznal hned. Není to Radiohead, na to je to až moc divný. Tahle hudba vás rozloží na atomy. Unese vás. Už si nepamatuju, jestli jsem v sobě měl tetrahydrocannabinol nebo ne, ale vim, že to byl super zážitek a že se to nemohlo odehrávat na zemi, spíš v nějakym paralelním vesmíru. Nebo to byl všechno sen?
The Knife: Shaking The Habitual – Totální výsměch na Colours of Ostrava. Velký jméno, neznalci pokřikovali s perfektní anglickou výslovností, že jdou na „d knajf“. O to vtipnější bylo, když se po dvaceti minutách narvanej dav pod pódiem razantně zmenšil a znechucení návštěvníci si šli buď pro další pivo, nebo co nejdál od týhle komedie. Show na playback byla výsměch, to přiznávám, ale něco to do sebe mělo. Co mi však dala tahle deska? Desetiminutovej song „Fracking Fluid Injection“ plnej monotónního vrzání mi krásně dokresloval situaci, kdy jsem dělal domácí úkol do programování a byl jsem z toho už opravdu na prášky. Už jsem si normálně uvázal oprátku. Intenzivní zážitek, to vám povím! // recenze (druhý pohled)
EP/objevy
Burial: Rival Dealer – V prosinci mě uchvátilo tohle EP. Jen tři songy, ale každej má svůj vlastní příběh. „Come Down To Us“ bych mohl točit pořád dokola a nikdy by mě neomrzel.
Soap&Skin: Sugarbread – Z tohodle EP vypíchnu atmosferickej cover Roberta Johnsona „Me And The Devil“ a vlastně i experimentální „Sugarbread“, kterej má neskutečnou energii a šílenej videoklip. // videojukebox
FKA Twigs: EP2 – V týhle zpěvačce vidim obrovskej potenciál, trip-hop v krystalicky čistý podobě a singl „Papi Pacify“ miluju.
MØ: Bikini Daze EP – O MØ tvrdim, že jsem byl první, kdo o ní začal psát na českym internetu, ale to si možná jen moc fandim. Nicméně na Pohodě mě mile překvapila, stejně jako mě překvapuje s každým novym singlem. Už se těším na debut.
Nejlepší koncerty
Youth Lagoon – Nejkratší koncert, co jsem na Pohodě viděl, ale zato precizně odvedenej. Ozvučený to bylo tak, že mi z toho krvácely uši, ale to bylo vlastně dobře.
Fuck Buttons – To byl tak intenzivní stav – někdo mi něco hodil do pití, nebo mě totálně zfetovala ta hudba? Kdo ví. // report z koncertu
Gesaffelstein – Kobka, potemnělá atmosféra a vynikající syrová hudba. Přesně tak to mám rád. Gesaffelstein je navíc děsnej elegán, asi se začnu oblíkat stejně. // report z Open Air Festivalu
Nejlepší videoklipy
Yeah Yeah Yeahs: Sacrilege
Co vám budu povídat, ten nápad, se kterym přišli Yeah Yeah Yeahs v tomhle videoklipu, se mi hrozně zamlouvá a je mi jedno, jestli s tim přišel už někdo předtím. Ze začátku jsem to pořádně nechápal a pak to přišlo. Bomba!
Is Tropical: Dancing Anymore
Tohle je tak šíleně ujetý, že to nemůže bejt na YouTube, protože by to zarytí puritání všech světů po pěti vteřinách nahlásili, haha.
PS: Díky poděsovi za dodatečnou korekturu (čti bude mě hejtovat na icq za všechny chyby, co tady najde).
A co Franz Ferdinand, Arctic Monkeys a Arcade Fire? :O
Nuda, nuda, nuda 😀 Spíš mě mrzí, že jsem sem zapomněl zařadit Swim Deep.
Arcade Fire mě tolik taky neoslnili, Franz Ferdinand mi přijdou fakt dobrý, ale to ještě dokážu pochopit, ale nový album Vopic je nuda? Jenom odmítáš být mainstream, protože je to tak dobrý, že se to líbí všem. 😀
@Karel Kolář: Přiznávam, že Franz Ferdinand nemám tak moc naposlouchaný, ale Arctic Monkeys, ač vydali dobrý album, mě zas tak neoslnili, abych je přidal mýho výběru. To radši ty Swim Deep 😀