Swans report aneb jak mi (opět) krvácelo z uší

Publikováno 23. 10. 2016

Už jsou to dva roky, co jsem viděl Swans poprvé. Byl to pro mě velkej zážitek. Možná tomu přikládám větší váhu, když to bylo „poprvé“, ale prostě mě ten večer uzemnil. Pokud si vezmu všechny ty koncerty, na kterejch jsem kdy byl, tak tenhle patří určitě mezi ty nejvýznamnější. Tady je kdyžtak link na muj report.

Bylo to v Lucerna Music Baru, kterej nemám rád, ale sou to přece Swans. Michael Gira si tehdy jako předskokana vybral ráznou ženu Pharmakon, o který mý přátele řikaj, že je to kašel a podobný (rádoby) vtipný poznámky. Už to její vystoupení byl dost jedinečnej zážitek. Řvala do mikrofonu, mlátila do divnýho plechu, pak naběhla mezi publikum a řvala lidem do tváře. Bylo to jiný a bylo to vlastně dost super.

Potom nastoupili Swans s tím, že budou hrát přes dvě a půl hodiny. Už doma jsem si říkal, že nevím, zda to vydržím, poněvadž mám radši kratší koncerty, ale sou to přece Swans. Dvacetiminutový burácení do bubnů a gongu byla jen příprava na intenzivní meditaci, která následovala. Následovala novinka „Frankie M“, kterou jsem si zamiloval na první poslech a na aktuální desce „The Glowing Man“ ji zbožňuju asi nejvíc.

Čekal jsem, že se bude jednat o hlasitej koncert, ale teprve naživo jsem poznal, že je to opravdu kurevsky hlasitý. Pokud si to pamatuju dobře, povedlo se jim odpálit jejich vlastní zesilovač. Naštěstí po chvíli opět pokračovali v mohutných plochách hluku.

Cestou domů jsem se cejtil docela odevzdaně a pískalo mi v uších. Následující den jsem šel do školy a v půlce druhýho cvika se mi nějak zintenzivnělo pískání a přidal se šum. To jsem pak radši jel domů. Ještě další dva dny jsem slyšel mírnej pískot a opravdu cejtil bolest v uších. Docela mě to vylekalo, ale měl jsem s tím počítat, sou to přece Swans.

Následně jsem Swans viděl i na loňskym ročníku Colours of Ostrava. Vzhledem k tomu, že se jednalo o festivalovej koncert, byla jeho stopáž omezená asi jen na hodinu a půl nebo dvě a i ozvučení bylo slabší, nicméně na festivalový poměry stále nadstandard a já si to moc užil (což se nedá říct o ostatních, kteří se na koncert dostali úplnou náhodou a zděšením jim praskaly bubínky).

Z předchozích zkušeností jsem se na letošní koncert radši připravil. Lístky jsem koupil v první vlně a rovnou si pořídil lepší ucpávky do uší. V uších mi pískalo před čtrnácti dny z rýmy a tinnitus mě opravdu děsí, takže jsem k tomu přistoupil zodpovědně.

Tentokrát Swans vystupovali v Divadle Archa, takže si oproti LMB výrazně polepšili. Očekávání jsem neměl tak velký jako napoprvý a asi jsem byl až moc nostalgickej, protože se mi zdálo, že úroveň hluku je mírnější. Plus jsem si vychytrale po intervalech bral špunty do uší, abych se cítil jako elita, která ví. Nakonec jsem ale stejně zaujal sebedestruktivní způsob poslechu a nechal do sebe tu lavinu neřízeného hluku proudit. Bylo to takový osvobozující a povznášející. Ještě k předskakující Anna von Hausswolff – stihl jsem bohužel jen necelou půlku vystoupení (takže jednu písničku) a nebylo to špatný, ale něco tomu chybělo. Pharmakon byla v tomhle směru jedinečná s dostatečně kontroverzní show.

Zpět ke Swans. Upřímně mám raději agresivitu z desky „To Be Kind“, poslední nahrávka „The Glowing Man“ je sice super, ale je vidět, že na ní Swans konečně nalezli klid a mír. Každopádně závěrečná titulní skladba byla kulervoucí (doslova), to jsem si ty čtvrthodinové návaly agresivního zvuku opravdu užíval. K samému vyvrcholení jsem ale nakonec sáhl opět ke špuntům. Bylo vtipný sledovat kolem mě lidi, kteří si s vyčerpanými výrazy v obličejích zakrývají uši a odevzdávají svou duši šamanským popěvkům Michaela Giry. Během vystoupení se naskytlo plno zajímavejch momentů a rozhodně se musí ocenit i spolupráce muzikantů na pódiu.

Sluch jsem si nakonec opravdu uchránil, ale následující dva dny jsem opět cejtil, jak sou uši vyčerpaný a radši jsem je nechal odpočinout a nemučil je další hlasitou hudbu. Plus ještě vtipná storka závěrem – jelikož jsem po těch letech přibral, do trička se zubama se už nevejdu. Tak trochu jsem doufal, že si koupím novou velikost, protože ten motiv zbožňuju. Merchendise tam prodávala silnější ženská, která úspěšně hypnotizovala každýho svým monstrózním výstřihem. Každopádně triko se zubama měla, takže za mě dobrý!

Mimochodem dnes bylo oznámeno, že se k nám Swans v rámci turné vrátí ještě v březnu, tentokrát však do Brna. No, už o tom začínam přemejšlet, sou to přece Swans!

Napsal izmy, v kategorii Hudba, Můj životní styl | Žádný komentář

Dixxx report a nostalgické vzpomínání na první poslech Dixxx

Publikováno 13. 10. 2016

Ani to dlouho netrvalo a jsem tady s dalším reportem, kterej bude opět psán s lehkostí (vskutčnosti to trvalo, začal jsem psát krátce po koncertu a pak jsem to zapomněl dopsat a už je to asi měsíc! ale nevadí). Tentokrát jsem byl na koncertu český legendy Dixxx [dé í iks iks iks]. Pro plno lidí to je asi naprosto neznámá záležitost, nicméně pokud jste pamětníci českýho rapu a pamatujete doby, kdy se dal českej rap ještě poslouchat, tak jste doma a víte. Už jsem skoro ani nedoufal, že Dixxx uslyším naživo.

První a jediná deska vyšla před jedenácti lety (pokud nebudu počítat Extended edition) a to bylo v době, kdy jsem se teprve hudebně hledal. Pamatuju si úplně přesně na první poslech týhle desky, takže než se dostanu k reportu, vysypu tady pár nostalgickejch bobulí (pozor, odkaz na novou sérii South Parku!). Bylo to někdy v zimě v roce 2005, byla tma, seděl jsem v autě a vraceli jsme se z hor. Na svym přehrávači jsem si pustil nově staženou hudbu z W.A.R. fóra, konkrétně ze sekce Rap. Měl jsem tam nějakej shit od brněnský kapely Naše věc (teď při psaní jsem si pustil „Hořký menu“ a vono to nebylo vůbec zlý, skoro bych řek, že to bylo na tu dobu dost dobrý + je to snad úplně první rap, co jsem si stáhnul), pak asi nějakej Chaozz a Dixxx. No a Dixxx mě uchvátili. Bylo to vlastně taky mý první setkání s elektronickou hudbou. „Benchpress“ mě odrovnal. Úplně. Textově mi v hlavě utkvělo „Linoleum“ kvůli pasáži „zůstaneš s ní, rozluč se s levou koulí“. Samozřejmě jsem byl dítě, a proto se mi míra vulgárností v písničkách líbila. Zpětně však nemůžu říct, že by ty texty byly prvoplánový, naopak mě stále fascinujou svojí promyšleností. Postupně jsem se dostal k Supercrooo, kde jsem nejdřív slyšel „České kuře: Neurofolk“ a paradoxně ho mám radši než legendární „Toxic Funk“, ale už v tý době jsem věděl, že tenhle směr rapu je mi bližší.

Co se týče koncertu, byl jsem spíš zklamanej. Byla to Ristova oslava padesátky a pravděpodobně tam přišlo hodně jeho kámošů, co Dixxx moc neznali. Pak jsem tam zaznamenal i dost cizinců a říkal jsem si to samý. Na druhou stranu bylo fajn, že tam nikdo neskákal a mohl jsem si tak koncert užít celkem v klidu. Od setlistu jsem však čekal víc. Zazněl „Top Rock RMX“, „Nakopni Dixxx“, „Hugo Boss“, docela zkrácená verze „Benchpressu“, pak snad ještě kus „Chtít mít víc“ a samozřejmě pecka „Svět je nádherný“. Vono toho vlastně nebylo zas tak málo, ale čekal jsem fakt, že zahrajou komplet Dixxx materiál. Nakonec zaznělý věci od Supercrooo, který nikdy neomrzí a pak začaly sólo songy s hostovačkama s PSH, což mě už nebaví. Takovej Vladimír mě irituje už jen svojí přítomností. Abych nebyl moc kritickej, tak Orion překvapil, jelikož dal s Jamesem nějaký věci z „Orikoule“, což je deska, kterou mám vlastně taky celkem rád.

Dixxx koncert

Docela špatná fotka, ale moje <3

Po koncertu měl nastoupit nějakej DJ, ale totálně se jim posralo ozvučení a asi deset minut to tam štelovali. Docela fail. Ale tak pořád to byla narozeninová párty než akce, na který by chtěli vyvatit tisíce. O tom svědčí i soutěž o CD, kdy se každej den losovalo z lidí, co si koupili lístek. Co vám budu povídat, vyhrál jsem hned druhej den po koupi lístku a mám tak dvě originálky „Extended edition“. Kdyby někdo chtěl, tak mi napiště a dohodneme se (viděl bych to na cenu 1000 Kč a vejš, je to přece raritka… ne, dělam si srandu).

Napsal izmy, v kategorii Hudba, Můj životní styl | Žádný komentář

Wolf Alice report

Publikováno 12. 9. 2016

Za svůj život jsem napsal něco málo kolem 100 reportů z koncertů. Mívám z toho už takový ty pocity frustrace, odpor, musím se do toho nutit. Zpoždění dva až tři dny je u mě normální. Většinou začnu psát kolem 2:00, jdu spát někdy po 5:00 a i když vstávám před polednem, fresh se rozhodně necejtim. Je to blbý. Měl bych pracovat na svý disciplíně. Říkáte si, že vás to nezajímá, ale už jste dočetli první odstavec, tak já vám nevím.

Tentokrát jsem byl na britský kapele Wolf Alice a dokonce jsem si koupil lístek. To znamená žádnej stres z toho, že místo psaní reportu hraju Farm Heroes Saga (jj, já vím, frčelo to tak před deseti lety). Nakonec jsem si ale stejně řekl, že o tom napíšu aspoň něco málo na blog (jj, já vím, blogy frčely taky před deseti lety).

Palác Akropolis je pěknej prostor, ale nechodím tam rád. Jde se tam totiž moc do kopce. Dost mi tam vadí i ozvučení, je to jako poslouchat hudbu na Apple sluchátkách, ale horší. Jelikož byla celá akce sponzorovaná Excelent pivem od Gambrinusu, tak tam neprodávali nic jinýho. Je to patok, ale přesto jsem si ho dal. Excelent tam zařizoval snad všechno, takže třeba i osvětlení, který bylo na stejný úrovni jako to jejich pivo. Ale pojďme konečně ke koncertům.

Předskakovala britská kapela Gengahr, která u mě vyhrála první cenu za debilní název. Nicméně hudebně mě to neuráželo, docela jsem se do jejich melodií zaposlouchal a nechal se unášet. Abych byl ovšem objektivní, šlo o tuctovou indie kytarovku, která zní jako The Maccabees, Swim Deep, Peace a další. Naštěstí hráli jen půl hodiny, takže se mi to líbilo.

Wolf Alice hráli skvěle, přemýšlím, kde začít. Hned ze začátku zahráli pecky, co mám rád, tedy „You’re A Germ“„Freazy“„Lisbon“. Ellie Rowsell byla se svým upřímným ostychem sexy. Z reportů, co jsem četl, to bylo celýmu vystoupení nejvíc vytýkaný, ale nemyslim si, že by se měli všichni hudebníci na pódiu kdovíjak projevovat. Basák Theo Ellis mi svým vzhledem připomněl Janu Hunter z Lower Dens.

Krásná fotka z mého mobilního telefonu, cítíte tu atmosféru?

Krásná fotka z mého mobilního telefonu, cítíte tu atmosféru?

Velkým překvapením bylo, že zazněla skladba „Swallowtail“, která se nese v pozvolnym tempu a na konci perfektně graduje. Nejvíc jsem se ale stejně těšil na „Giant Peach“, což je prostě nářez odkazující na éru špinavýho grungu z devadesátejch let.

Co mě naopak dost nasralo a částečně zkazilo náladu, bylo publiku. Teda abych byl spravedlivej, tak asi tři týpci, co se chovali jak idioti, pořvávali a strkali do lidí. Výjimečně jsem stál na dobrym místě, kde do mě nikdo nestrkal a ani jinak neobtěžoval, ale i tak mě to štvalo. Skoro mi to připomnělo Ariela Pinka, kde se lidi taky chovali naprosto nesmyslně a ani to nezapadalo do kontextu hudby.

No nic, jsem se nakonec nějak rozepsal, snad mi to tak pujde i příště.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Žádný komentář

Jsem Bc. a hraju pokémony

Publikováno 2. 8. 2016

„Už by to zas něco chtělo, skomírá to tu jako můj život,“ znělo mi v hlavě někdy minulý týden (život mi zas tak neskomírá, napsal jsem to spíš jen pro efekt). Ono se pořád něco děje, jen jsem se z mrtvý platformy blogu přesunul na Snapchat (izmy666, už to najížděj!), což je sociální síť pro lidi, kterým bych už generačně neměl rozumět (například můj devítiletej bratránek točí videa na YouTube a chce bejt slavnej jako Mishovy šílenosti).

V poslední době se staly dvě důležitý věci. Po čtyřech letech jsem konečně ukončil bakalářské vzdělání a dosáhl na titul Bc. Tou druhou věcí je, že vyšla hra Pokémon Go a já jí podřídil část svého života. Momentálně jsem level 22 a zabírám gymy ve Vysočanech. Ten Snorlax s CP 1916 je můj! Berte to samozřejmě s nadsázkou, nějací pokémoni jsou proti titulu z celkem prestižní školy opravdu nic. Mý studium bylo náročný, ale zpětně si uvědomuju, že jsem se mu jen dostatečně nevěnoval, a proto bylo tak náročný. Ono většina lidí říká, že je jejich studium nejtěžší na světě, ale já naštěstí patřím do množiny těch, kterým se to dá alespoň trochu věřit (zdravím ČZU a zároveň se omlovám za lehce arogantní tón 🙁 ).

Ačkoliv jsem si ze všech absolvovaných matematik oblíbil statistiku nejméně, dělání životních statistik mě velmi baví, jsem tak trochu datasexuál. Ze školy jsou asi nejzajímavější tyhle – lineární algebru jsem měl zapsanou třikrát, ale až napotřetí jsem si jí opravdu dal pěkně a celkem i oblíbil. Nejvíc pokusů jsem vystřílel na automaty a gramatiky, ale to hlavně proto, že je to předmět s naprosto nesmyslnou zkouškou.

Do bakalářské práce jsem se příliš nehrnul a až po odevzdání jsem si říkal, že to byla vlastně dobrá zkušenost a že jsem si s tím měl dát víc záležet. Tak třeba u diplomky… Nicméně jsem alespoň přičuchl k UXD a zjistil, že to je další z profesních oblastí, které mě zajímají. Začínám být rozpolcen!

Státnice. No, když jsem poprvý koukal na okruhy, říkal jsem si, že to bude máslovka. To bylo někdy v březnu. V květnu jsem to trochu přehodnotil. Čtrnáct dní před termínem jsem to začal hrotit trochu víc. Byl jsem dost ve stresu. Chodil jsem spát v pět ráno. Zjistil jsem, že neumím věci, který bych vlastně i chtěl umět a proklínal se, že jsem to dřív flákal.

Toho osudného dne jsem byl vystreslej, to jako jo, ale tak nějak jsem věděl, že ke každý otázce alespoň něco napíšu. Samozřejmě, že jsem dostal otázku, kterou jsem chtěl nejmíň. No, ale dal jsem to. Ten pocit, když jsem odcházel ze školy, byl fakt skvělej.

Pamatuju si, jak jsem si kdysi říkal, že hodím na Facebook status ve stylu „Jsem Bc., looooooool vy nuly“. Zpětně jsem si ale řekl, jak to je strašně trapný (navíc to už ani není aktuální hláška) a nějaký ty kecy o pokoře. Plus když jsem na sítích četl oslavný statusy lidí, kteří udělali státnice na školách typu VŠO, řekl jsem si, že to opravdu nemám zapotřebí. Takže si honím ego alespoň zpětně na blogu, kterej čte pár mých kamarádů a rodiče (ahoj mami a tati!).

Autor je bakalář.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 3 komentáře

Hudební alba v roce 2015

Publikováno 17. 4. 2016

Uff, další ročník za mnou. Sice pozdě, ale přece! Loňský rok byl na hudbu zvláštní, mám pocit, že nevyšlo tolik dobrých desek. Jakože vyšly dobrý desky, to určitě, ale nebylo jich prostě tolik. Hudby jsem slyšel hodně, ale mám pocit, že jsem se stal až moc velkým konzumentem. Chci toho slyšet co nejvíc, takže desky netočim tolikrát a kvůli tomu se mi pořádně nezaryjou pod kůži. Zvažoval jsem, jak tenhle článek psát, zda nespisovně a vidlácky jako v případě seriálů, anebo si zachovat alespoň trochu úroveň. No, nakonec jsem zvolil úroveň, když je to o mý milovaný hudbě <3

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2015

Nejlepší desky za rok 2015

Kendrick Lamar: To Pimp A Butterfly – Nahrávka pro hudební kritiky, ne pro posluchače. Kendrickovi se podařilo oživit v rapu jazz a předat ho posluchačům v příjemně stravitelné podobě. Ač to není deska na první poslech, obsahuje pár silných singlů a zraje každým protočením. „i“ jako svěží letní singl byl super, na desce je trochu jiná verze a já se stále nemůžu rozhodnout, která mě baví víc.

Courtney Barnett: Sometimes I Sit and Think, And Sometimes I Just Sit – Courtney jsem objevil začátkem roku a zamiloval si její skvělý singl „Pedestrian at Best“. Poslechl jsem si EP „A Sea of Split Peas“ a tak nějak věděl, že debut bude nářez. No a nemýlil jsem se. Courtney působí strašně sympaticky, má skvělej hlas a umí to s kytarou. „Depreston“ a „Kim’s Caravan“ ve mně probouzí plno emocí. Plus ve mně Courtney probudila zájem o hru na kytaru (ale to se někde na půl cesty zastavilo).

Tame Impala: Currents – Dlouho před deskou jsem si jel pořád dokola singly, které byly venku. Ty dlouhý psychedelický kompozice prostě můžu. Úplně to ve mně probouzí takový nostalgický vzpomínky na letní pohodu a vlastně léto obecně. Pamatuju si, jak jsem tu desku zpočátku poslouchal někdy dopoledne na odběru krevní plazmy. „’Cause I’m A Man“ byla téměř okamžitá láska, ten refrén miluju.

Blur: The Magic Whip – Je paradoxní, že jsem od Blur do loňskýho jara znal jen ty největší hity. S přibývajícími singly k nové desce jsem se do toho ponořil víc a víc a úplně mě to dostalo. „Go Out“, „There Are Too Many of Us“, „Lonesome Street“, tohle mi v přehrávači jelo pořád. Po vydání osmé studiové desky jsem neposlouchal nic jiného.

Soko: My Dreams Dictate My Reality – Tuhle desku jsem sem zařadil hned ze dvou důvodů. Ty předchozí čtyři desky se objevily ve většině světových žebříčcích a já si říkal, že přece nebudu trapnej. Tím druhým důvodem je, že tenhle indie pop mám rád a obzvlášť mi dělají radost lehce melancholické polohy, kterých je na téhle desce víc než dost. Titulní píseň je přesně tím případem. Nicméně největší láskou je pro mě „Peter Pan Syndrome“, kterou bych mohl poslouchat pořád dokola a nikdy si ji neoposlouchat. Radost udělá i „Lovetrap“ s hostujícím Arielem Pinkem. Dost silně mi to připomnělo Charlie XCX, když jsem ji poslouchal v době před jejím debutem, kdy ještě nebyla tak provařená a vecpaná do mainstreamu.

Nejlepší songy za rok 2015

Rihanna: Bitch Better Have My Money – Dlouho jsem se bránil, ale pak mě to taky začalo bavit, hlavně ten Rihanny naprosto lhostejný zpěv a táhlá hudba. Pro mladé holky, co se snaží stylizovat do bitchek (takový ty drsný holky s překypujícím sebevědomím) to musí být hymna. Klip jsem viděl teprve nedávno a to je taky skvost.

Modest Mouse: Lampshades on Fire – Při tomhle mám pokaždé nutkání pohupovat se ze strany na stranu, má to neskutečnej náboj, groove a působí to strašně optimisticky. Tímhle jsem si zpříjemňoval ranní (ok, spíš dopolední) chození do školy.

Kendrick Lamar: King Kunta – Když jsem poslouchal „To Pimp A Butterfly“ poprvé, asi půl hodiny jsem poslouchal pořád dokola tenhle song. Z desky asi jediná písnička, co má rádiový potenciál. Skvěle to graduje a záverečná minuta je úplně boží. „We want the funk!“

Alessia Care: Here – Portishead mám rád, obzvlášť jejich největší hit „Glory Box“. Když jsem ale slyšel „Here“ od mladičké Alessie Care poprvé, dlouhou dobu jsem si nemohl vzpomenout, co je to za melodii. Až pak mi to docvaklo a zpětně jsem docenil, že to neni žádná zprzněnina, ale naopak silný singl s vynikajícím textem.

G-Eazy x Bebe Rexha: Me, Myself & I – Já vím, tohle je trochu tuctová radiová věc, ale baví mě to hlavně díky chytlavému refrénu, který zpívá Bebe Rexha. Jednu dobu mi to znělo v hlavě pořád.

Nejlepší klip

Drake: Hotline Bling – Zvažoval jsem tenhle klenot a „Bitch Better Have My Money“ od Rihanny, nakonec vyhrál Drake a velký zadky. Když dám stranou song, který je sám o sobě skvělý a úplně z něj dýchá 90′ feeling, klip mě baví hlavně díky své jednoduchosti a naprosto šílené choreografii. Ne náhodou se z Drakeových pohybů staly úspěšná memečka, Vine toho byl jednu dobu opravdu přesycen.

(electro |indie )?pop/mainstream

Miley Cyrus: Miley Cyrus & Her Dead Petz – Trochu kontroverze. Miley je některým možná k smíchu, ale na své poslední desce, kterou věnuje svým mrtvým zvířátkám, mě velmi mile překvapila. Chudák rybička Pablow, plakal jsem moc :'( Takže dejte předsudky stranou a poslechněte si to.

Carly Rae Jepsen: E•MO•TION – Konečně poctivej popík! Já ho vyloženě nevyhledávám, ale u Carly jsem udělal výjimku. Však „Call Me Maybe“ byl hit, to mi nikdo nevymluví. Na téhle dece mě hlavně baví úvodní svěží song „Run Away With Me“, ale i zbytek alba je vydařený.

Grimes: Art Angels – Grimes je prý zástupce současného inteligentního popu. S tím souhlasím. Občas má sice až moc pisklavý hlas, ale to mi nevadí, protože výsledek s hudbou zní opravdu dobře. Za mě jednoznačně „Kill V. Maim“ s naprosto božím refrénem. Plus klip určitě také stojí za zhlédnutí.

MS MR: How Does It Feel – Druhá deska MS MR se dočkala velkého hejtu, přitom se mi zdá až nepatřičný. Jasně, kapela neudělala žádný výrazný posun, je to pořád melancholický pop, ale já jsem za to rád. Dělají něco, co umí a funguje to. K běhu mi jejich hudba posloužila dobře, hlavně u nakopávacích songů „How Does It Feel“ a „Painted“, při jejichž refrénech se mi tempo nebezpečně zrychlovalo.

The Weeknd: Beauty Behind The Madness – Zpočátku jsem byl dost kritický. Však je to můj oblíbený The Weeknd, můj velký objev v době jeho hipsterské slávy na Pitchforku. Proč se najednou líbí mase? Proč má nejhranější singly? Cítil jsem se podveden. Nakonec jsem se ale hluboce nadechl a opět jsem té desce dal šanci. Když si odmyslím rádiové hity, přeskočím „Earned It“ z Padesáti odstínů šedi a začnu na to koukat jako na současný kvalitní pop, líbí se mi to. Však „The Hills“ nejde nemilovat. Mým skrytým tipem je pak závěrečná „Angel“, která se sestře zdá jako strašně patetická popová sračka, ale mně je to jedno, mně se to líbí!

(indie |alternative |psychedelic )?rock/dream pop

Florence + the Machine: How Big, How Blue, How Beautiful – „Ceremonials“ jsem měl opravdu rád a ani následující deska mě nezklamala. Florence má skvělý hlas a umí nahrávat neskutečně chytlavé skladby, které ale nejsou tak protivně vlezlé. Když jsem ji teď nedávno viděl naživo ve Vídni, tak mě naprosto uchvátila svý zápalem a neuvěřitelnou energií. „Delilah“ má pro mě navíc speciální význam, poslouchal jsem ten song v den zkoušky z algebry, kterou jsem nakonec udělal. No, co vám budu povídat, ze samé radosti jsem si pěkně zatancoval u zrcadla…

Wolf Alice: My Love Is Cool – Sympatický alternativní/indie rock, pro vyznavače žánru nepochybně jedno z nejlepší loňských desek. Album skrývá plno zajímavých poloh. Z těch pomalejších skladeb mě dostává zasněná „Swallowtail“ a hypnotizující „Soapy Water“, naopak z těch svižnějších jednoznačně vede singl „Giant Peach“. Těším se na koncert v Praze.

Foals: What Went Down – Bylo pro mě velkým překvapením, jak se k běhu náramně hodí mathrock. „What Went Down“ mě vždycky neskutečně nakoplo. Deska u kritiků sice nebyla zrovna dobře přijímaná, ale já bych nebyl tak skeptický, mě to opravdu baví a vás určitě bude taky.

Beach House: Depression Cherry & Thank Your Lucky Stars – Zasněná melancholie, do které se vždycky krásně ponořím. Ostatně o tom je dreampop, ne? Vtipné je, že v jednom roce vyšly hned dvě desky a obě mají něco do sebe.

Low: Ones and Sixes – Low jsem si pustil úplnou náhodou a hned na první poslech si mě to získalo. Jedná se o opravdu pomalý rock, že prý slowcore. Jinak je to samozřejmě i hodně zasněné a příjemné na poslech. Na relax ideální.

Sizarr: Nurture – Rovnou si pusťte níže uvedený song „Scooter Accident“ a doposlouchejte ho do konce. Protože ta poslední minuta za to opravdu stojí. Nejraději bych ji poslouchal třeba hodinu v kuse, jak je to dobrý. Rozhodně dejte téhle německé partičce šanci, zbytek desky zní taky dobře.

rap

Rae Sremmurd: SremmLife – K tomuhle jsem byl zpočátku opatrný, ale když jsem tomu konečně dal šanci, tak jsem pochopil. Co na tom, že ti rappeři zní jak děti, fakt mě to baví, není to vůbec tuctový, naopak to má drive. Sranda-rap. I když ne, to vyloženě ne. Nejradši mám asi song „My X“, ten refrén má prostě koule.

Drake: If You’re Reading This It’s Too Late – Co by to bylo za žebříček, kdyby tady chyběl Drake, jeden z nejvýraznějších rapperů dnešní doby. Mixtape, který vydal začátkem loňského roku, není (kromě skvělého coveru) tak vymazlený, ostatně je to pořád jen mixtape, ale i přesto jsem si ho neskutečně oblíbil.

Vince Staples: Summertime ’06 – Z objevu se stala hvězda. Vince Staples pro mě představuje rappera, který se nesnaží vést na současné hudební vlně, ale chce dělat poctivý rap, což se mu daří. Obvlášť mě u něj baví přebasované instrumentálky a nekompromisní projev. „Señorita“ neuvěřitelně šlape.

ILoveMakonnen: I Love Makonnen 2 – Jasně, znal jsem „Tuesday“ a pak to šlo kolem mě. K „I Love Makonnen 2“ jsem se dostal až začátkem letoška a nějakým zvláštním způsobem si mě to získalo. Asi se mi na tom líbí, jak je to střídavě rap a R&B a jak to má občas takovou dost leanou atmosférů. „Trust me Danny!“

JME: Integrity> – Skeptův bratr JME se svým debutem dokázal, že má na grimeové scéně také místo. Stačí si poslechnout hitovku „Man Don’t Care“, která i dnes hraje v klubech. Snad jen ten cover kazí dojem z poslechu, ale jinak super.

electro/techno/dance/minimal

Blanck Mass: Dumb Flesh – Totální námrd! Teda aspoň první dva songy. Lenivý otvírák „Loam“ mě neuvěřitelně ničí ve své poslední zasekané minutě, tady doporučuju stereo na plný pecky. Hned potom následuje neuvěřitelná jízda „Dead Format“, šestiminutové ohlušující peklo. Ono se ale není čemu divit, když se za Blanck Mass skrývá producent Benjamin John Power z Fuck Buttons.

HVOB: Trialog – Pokud hledáte hudbu k práci, HVOB je tou správnou volbou. Žánrově se točí kolem minimal techna a deep housu, ale nestojí jenom čistě na instrumentálních skladbách, do hudby vstupuje jemný ženský zpěv. Skvělá atmosferická záležitost.

Mumdance & Logos: Proto – Další z řady hudebních kulis, tentokrát s trochu agresivnějším zvukem, který vyvolává nervózní stavy. Narozdíl od uhlazeného zvuku rakouských HVOB je deska „Proto“ od dvojice Mumdance a Logos špinavější a děsivější.

SOPHIE: Product – Londýnská elektronická hvězda SOPHIE přinesl naprosto progresivní zvuk. Stačí si poslechnout banger „Lemonade“ a navazující „Hard“. Jen pozor na píseň „L.O.V.E.“, mohly by vám z toho pištění prasknout ušní bubínky. „I can make you feel better!“

Jamie xx: In Colour – Jamie xx z oceňované kapely The xx vydal skvělou debutovou desku, která je neuvěřitelně pestrá. Krásně na ni zachycuje moderní klubový zvuk. Jedná se o neskutečně jemnou a introvertní nahrávku, která v sobě ovšem ukrývá neuvěřitelně silnou atmosféru. Z konceptu trochu vyčnívá, „I Know There’s Gonna Be (Good Times)“, jeden z největších loňských hitů.

Emika: DREI – Emiku miluju už od samého začátku, je to dlouhotrvající láska. Dělá totiž přesně ten druh melancholické elektroniky, kterou zbožňuju. Vrcholem pro mě sice pořád bude předchozí deska „Dva“, ale i „DREI“ mě Emika hodně baví. Dokážu ho poslouchat pořád dokola. Zvuky praskajícího skla v závěrečné „Destiny Killer“ se mi neuvěřitelně vryly do paměti. „There’s a voice in my head…“

alternative/experimental/darkwave

Youth Lagoon: Savage Hills Ballroom – Hipsterská stár a Pitchfork hype mi tady nesmí chybět. Jeho poslední deska se trochu vymanila z experimentů a hodně staví na líbivých popových melodiích a refrénech. I přesto však nezní tuctově a nalezneme na ní hodně silných skladeb.

Vision Fortune: Country Music – Pořádně nenecházím slova k popsání téhle hudby. Na ípíčkách a debutu to byl tak trochu čitelný noise/drone-rock, v něčem připomínající mé oblíbené Swans, ale druhá deska je ultra divná. Nejprve jsem slyšel šamanský song „Dry Mouth“, který mě dostal opravdu netradičním zvukem a dynamikou, ale zbytek je takové OST k nějakému okultistickému hororu. Slibuji, že vám z toho poběží mráz po zádech.

The Soft Moon: Deeper – Děs, temnota, sklíčenost, chmury. Podle wiki se jedná o post-punk, noise rock, či darkwave. Klonil bych se spíš k tomu poslednímu. Když jsem je slyšel poprvé naživo, když předskakovali Depeche Mode, byl jsem unešen. Z poslechu „Deeper“ budete sklíčení. To je však v pořádku, jen se tomu pěkně poddejte.

Sevdaliza: The Suspended Kid & Children of Silk – Na tenhle objev jsem opravdu pyšný. Sevdaliza představuje takovou dosud neznámou alternativu pro FKA twigs. Je to taková intimní-divnohudba, hodně experimental, hodne elektro. „Marilyn Monroe“ je neuvěřitelná pecka, ale za poslech rozhodně stojí obě vydaná ípíčka.

Nejlepší koncerty

Swans – Swans jsem viděl už podruhé, tentokrát v Ostravě na Colours. Opět jsem byl naprosto nadšený a vůbec nechápu, proč se mnou přítelkyně nesdílela mé nadšení. Hlučelo to pěkně a já se mohl ponořit do nekončíčích hudebních opusů. Prostě ušní orgasmus! Tentokrát jsem z toho ani neohluchnul. Už se těším na podzimní poslední vystoupení v Praze.

HVOB – Minimal zvuk, minimal projekce, minimal osvětlení, maximum zážitek. Fantastická párty. // report „HVOB svou hudbou rozvibrovali vyprodaný Palác Akropolis“

Foxygen – Nejdřív jsem si řikal wtf?!? ale pak jsem přistoupil na jejich hru. Bylo to strašně přeplácané, blikající, kyčovité, uřvané, naprosto ztřeštěné, ale přesto zábavné.  // report „Velká karnevalová jízda s Foxygen v MeetFactory“

Mucha – Váhal jsem, zda ji sem zařadit, ale na české vystoupení to bylo opravdu zábavné. Viděl jsem ji dvakrát, na United Islands a na Colours of Ostrava a pokaždé mě to bavilo (což znamená, že jsem se i nahlas zasmát a to se často nestává). V paměti mi utkvěl pěkně cynický song o lásce, ale asi je to jen koncertní záležitost, bo jsem ho nikde nenašel. Když nad tím tak přemýšlím, Mucha mi s tou její kytarou tak trochu připomíná Courtney Barnett… hmm, ale spíš ne.

Letem světem českou scénou

Co se týče českých desek, tak ty jsem se rozhodl vynechat úplně, protože co tady vyšlo a stálo to za poslech? Možná Mortal Cabinet, ale to mě spíš zklamalo. Stejně tak Tata Bojs, chybí mi doba Futuretra a mně nezbývá než se ptát – Kluci kde ste? Děti mezi reprákama – jo, tohle se mi líbilo, ale to bylo asi tak jediný. VR/NOBODY nechápu, pro mě to je jen tuctová kopírka zahraničních PBR&B, která se tváří strašně cool, ale bohužel není. Kittchen to s tou alternativou natolik přehání, že už mě vůbec nezajímá. Monkey Business je furt dokola to samý. Z českýho rapu jsem slyšel AK, což mě celkem překvapilo, ale chvílema mi vadí Barracudův a Pastorův hlas. U prasáka Desada jsem se zasmál, ale na víc jak tři poslechy to neni, to samý platí u Candymana. Při poslechu Yeezuz2020 jsem si řikal wtf?! Ektor mě svou existencí uráží a měl by konečně pojebat. Smack asi vydal dobrý album, ale je mi nesympatickej, takže jsem si ho ještě neposlechl.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Žádný komentář

1. stránka z celkem 3512345...102030...Poslední »