Wolf Alice report

Publikováno 12. 9. 2016

Za svůj život jsem napsal něco málo kolem 100 reportů z koncertů. Mívám z toho už takový ty pocity frustrace, odpor, musím se do toho nutit. Zpoždění dva až tři dny je u mě normální. Většinou začnu psát kolem 2:00, jdu spát někdy po 5:00 a i když vstávám před polednem, fresh se rozhodně necejtim. Je to blbý. Měl bych pracovat na svý disciplíně. Říkáte si, že vás to nezajímá, ale už jste dočetli první odstavec, tak já vám nevím.

Tentokrát jsem byl na britský kapele Wolf Alice a dokonce jsem si koupil lístek. To znamená žádnej stres z toho, že místo psaní reportu hraju Farm Heroes Saga (jj, já vím, frčelo to tak před deseti lety). Nakonec jsem si ale stejně řekl, že o tom napíšu aspoň něco málo na blog (jj, já vím, blogy frčely taky před deseti lety).

Palác Akropolis je pěknej prostor, ale nechodím tam rád. Jde se tam totiž moc do kopce. Dost mi tam vadí i ozvučení, je to jako poslouchat hudbu na Apple sluchátkách, ale horší. Jelikož byla celá akce sponzorovaná Excelent pivem od Gambrinusu, tak tam neprodávali nic jinýho. Je to patok, ale přesto jsem si ho dal. Excelent tam zařizoval snad všechno, takže třeba i osvětlení, který bylo na stejný úrovni jako to jejich pivo. Ale pojďme konečně ke koncertům.

Předskakovala britská kapela Gengahr, která u mě vyhrála první cenu za debilní název. Nicméně hudebně mě to neuráželo, docela jsem se do jejich melodií zaposlouchal a nechal se unášet. Abych byl ovšem objektivní, šlo o tuctovou indie kytarovku, která zní jako The Maccabees, Swim Deep, Peace a další. Naštěstí hráli jen půl hodiny, takže se mi to líbilo.

Wolf Alice hráli skvěle, přemýšlím, kde začít. Hned ze začátku zahráli pecky, co mám rád, tedy „You’re A Germ“„Freazy“„Lisbon“. Ellie Rowsell byla se svým upřímným ostychem sexy. Z reportů, co jsem četl, to bylo celýmu vystoupení nejvíc vytýkaný, ale nemyslim si, že by se měli všichni hudebníci na pódiu kdovíjak projevovat. Basák Theo Ellis mi svým vzhledem připomněl Janu Hunter z Lower Dens.

Krásná fotka z mého mobilního telefonu, cítíte tu atmosféru?

Krásná fotka z mého mobilního telefonu, cítíte tu atmosféru?

Velkým překvapením bylo, že zazněla skladba „Swallowtail“, která se nese v pozvolnym tempu a na konci perfektně graduje. Nejvíc jsem se ale stejně těšil na „Giant Peach“, což je prostě nářez odkazující na éru špinavýho grungu z devadesátejch let.

Co mě naopak dost nasralo a částečně zkazilo náladu, bylo publiku. Teda abych byl spravedlivej, tak asi tři týpci, co se chovali jak idioti, pořvávali a strkali do lidí. Výjimečně jsem stál na dobrym místě, kde do mě nikdo nestrkal a ani jinak neobtěžoval, ale i tak mě to štvalo. Skoro mi to připomnělo Ariela Pinka, kde se lidi taky chovali naprosto nesmyslně a ani to nezapadalo do kontextu hudby.

No nic, jsem se nakonec nějak rozepsal, snad mi to tak pujde i příště.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Žádný komentář

Jsem Bc. a hraju pokémony

Publikováno 2. 8. 2016

„Už by to zas něco chtělo, skomírá to tu jako můj život,“ znělo mi v hlavě někdy minulý týden (život mi zas tak neskomírá, napsal jsem to spíš jen pro efekt). Ono se pořád něco děje, jen jsem se z mrtvý platformy blogu přesunul na Snapchat (izmy666, už to najížděj!), což je sociální síť pro lidi, kterým bych už generačně neměl rozumět (například můj devítiletej bratránek točí videa na YouTube a chce bejt slavnej jako Mishovy šílenosti).

V poslední době se staly dvě důležitý věci. Po čtyřech letech jsem konečně ukončil bakalářské vzdělání a dosáhl na titul Bc. Tou druhou věcí je, že vyšla hra Pokémon Go a já jí podřídil část svého života. Momentálně jsem level 22 a zabírám gymy ve Vysočanech. Ten Snorlax s CP 1916 je můj! Berte to samozřejmě s nadsázkou, nějací pokémoni jsou proti titulu z celkem prestižní školy opravdu nic. Mý studium bylo náročný, ale zpětně si uvědomuju, že jsem se mu jen dostatečně nevěnoval, a proto bylo tak náročný. Ono většina lidí říká, že je jejich studium nejtěžší na světě, ale já naštěstí patřím do množiny těch, kterým se to dá alespoň trochu věřit (zdravím ČZU a zároveň se omlovám za lehce arogantní tón 🙁 ).

Ačkoliv jsem si ze všech absolvovaných matematik oblíbil statistiku nejméně, dělání životních statistik mě velmi baví, jsem tak trochu datasexuál. Ze školy jsou asi nejzajímavější tyhle – lineární algebru jsem měl zapsanou třikrát, ale až napotřetí jsem si jí opravdu dal pěkně a celkem i oblíbil. Nejvíc pokusů jsem vystřílel na automaty a gramatiky, ale to hlavně proto, že je to předmět s naprosto nesmyslnou zkouškou.

Do bakalářské práce jsem se příliš nehrnul a až po odevzdání jsem si říkal, že to byla vlastně dobrá zkušenost a že jsem si s tím měl dát víc záležet. Tak třeba u diplomky… Nicméně jsem alespoň přičuchl k UXD a zjistil, že to je další z profesních oblastí, které mě zajímají. Začínám být rozpolcen!

Státnice. No, když jsem poprvý koukal na okruhy, říkal jsem si, že to bude máslovka. To bylo někdy v březnu. V květnu jsem to trochu přehodnotil. Čtrnáct dní před termínem jsem to začal hrotit trochu víc. Byl jsem dost ve stresu. Chodil jsem spát v pět ráno. Zjistil jsem, že neumím věci, který bych vlastně i chtěl umět a proklínal se, že jsem to dřív flákal.

Toho osudného dne jsem byl vystreslej, to jako jo, ale tak nějak jsem věděl, že ke každý otázce alespoň něco napíšu. Samozřejmě, že jsem dostal otázku, kterou jsem chtěl nejmíň. No, ale dal jsem to. Ten pocit, když jsem odcházel ze školy, byl fakt skvělej.

Pamatuju si, jak jsem si kdysi říkal, že hodím na Facebook status ve stylu „Jsem Bc., looooooool vy nuly“. Zpětně jsem si ale řekl, jak to je strašně trapný (navíc to už ani není aktuální hláška) a nějaký ty kecy o pokoře. Plus když jsem na sítích četl oslavný statusy lidí, kteří udělali státnice na školách typu VŠO, řekl jsem si, že to opravdu nemám zapotřebí. Takže si honím ego alespoň zpětně na blogu, kterej čte pár mých kamarádů a rodiče (ahoj mami a tati!).

Autor je bakalář.

Napsal izmy, v kategorii Můj životní styl | 3 komentářů

Hudební alba v roce 2015

Publikováno 17. 4. 2016

Uff, další ročník za mnou. Sice pozdě, ale přece! Loňský rok byl na hudbu zvláštní, mám pocit, že nevyšlo tolik dobrých desek. Jakože vyšly dobrý desky, to určitě, ale nebylo jich prostě tolik. Hudby jsem slyšel hodně, ale mám pocit, že jsem se stal až moc velkým konzumentem. Chci toho slyšet co nejvíc, takže desky netočim tolikrát a kvůli tomu se mi pořádně nezaryjou pod kůži. Zvažoval jsem, jak tenhle článek psát, zda nespisovně a vidlácky jako v případě seriálů, anebo si zachovat alespoň trochu úroveň. No, nakonec jsem zvolil úroveň, když je to o mý milovaný hudbě <3

Nechť vám můj seznam slouží k inspiraci, věřím, že zde naleznete alespoň něco, co vás zaujme.

Nejlepší desky za rok 2015

Nejlepší desky za rok 2015

Kendrick Lamar: To Pimp A Butterfly – Nahrávka pro hudební kritiky, ne pro posluchače. Kendrickovi se podařilo oživit v rapu jazz a předat ho posluchačům v příjemně stravitelné podobě. Ač to není deska na první poslech, obsahuje pár silných singlů a zraje každým protočením. „i“ jako svěží letní singl byl super, na desce je trochu jiná verze a já se stále nemůžu rozhodnout, která mě baví víc.

Courtney Barnett: Sometimes I Sit and Think, And Sometimes I Just Sit – Courtney jsem objevil začátkem roku a zamiloval si její skvělý singl „Pedestrian at Best“. Poslechl jsem si EP „A Sea of Split Peas“ a tak nějak věděl, že debut bude nářez. No a nemýlil jsem se. Courtney působí strašně sympaticky, má skvělej hlas a umí to s kytarou. „Depreston“ a „Kim’s Caravan“ ve mně probouzí plno emocí. Plus ve mně Courtney probudila zájem o hru na kytaru (ale to se někde na půl cesty zastavilo).

Tame Impala: Currents – Dlouho před deskou jsem si jel pořád dokola singly, které byly venku. Ty dlouhý psychedelický kompozice prostě můžu. Úplně to ve mně probouzí takový nostalgický vzpomínky na letní pohodu a vlastně léto obecně. Pamatuju si, jak jsem tu desku zpočátku poslouchal někdy dopoledne na odběru krevní plazmy. „’Cause I’m A Man“ byla téměř okamžitá láska, ten refrén miluju.

Blur: The Magic Whip – Je paradoxní, že jsem od Blur do loňskýho jara znal jen ty největší hity. S přibývajícími singly k nové desce jsem se do toho ponořil víc a víc a úplně mě to dostalo. „Go Out“, „There Are Too Many of Us“, „Lonesome Street“, tohle mi v přehrávači jelo pořád. Po vydání osmé studiové desky jsem neposlouchal nic jiného.

Soko: My Dreams Dictate My Reality – Tuhle desku jsem sem zařadil hned ze dvou důvodů. Ty předchozí čtyři desky se objevily ve většině světových žebříčcích a já si říkal, že přece nebudu trapnej. Tím druhým důvodem je, že tenhle indie pop mám rád a obzvlášť mi dělají radost lehce melancholické polohy, kterých je na téhle desce víc než dost. Titulní píseň je přesně tím případem. Nicméně největší láskou je pro mě „Peter Pan Syndrome“, kterou bych mohl poslouchat pořád dokola a nikdy si ji neoposlouchat. Radost udělá i „Lovetrap“ s hostujícím Arielem Pinkem. Dost silně mi to připomnělo Charlie XCX, když jsem ji poslouchal v době před jejím debutem, kdy ještě nebyla tak provařená a vecpaná do mainstreamu.

Nejlepší songy za rok 2015

Rihanna: Bitch Better Have My Money – Dlouho jsem se bránil, ale pak mě to taky začalo bavit, hlavně ten Rihanny naprosto lhostejný zpěv a táhlá hudba. Pro mladé holky, co se snaží stylizovat do bitchek (takový ty drsný holky s překypujícím sebevědomím) to musí být hymna. Klip jsem viděl teprve nedávno a to je taky skvost.

Modest Mouse: Lampshades on Fire – Při tomhle mám pokaždé nutkání pohupovat se ze strany na stranu, má to neskutečnej náboj, groove a působí to strašně optimisticky. Tímhle jsem si zpříjemňoval ranní (ok, spíš dopolední) chození do školy.

Kendrick Lamar: King Kunta – Když jsem poslouchal „To Pimp A Butterfly“ poprvé, asi půl hodiny jsem poslouchal pořád dokola tenhle song. Z desky asi jediná písnička, co má rádiový potenciál. Skvěle to graduje a záverečná minuta je úplně boží. „We want the funk!“

Alessia Care: Here – Portishead mám rád, obzvlášť jejich největší hit „Glory Box“. Když jsem ale slyšel „Here“ od mladičké Alessie Care poprvé, dlouhou dobu jsem si nemohl vzpomenout, co je to za melodii. Až pak mi to docvaklo a zpětně jsem docenil, že to neni žádná zprzněnina, ale naopak silný singl s vynikajícím textem.

G-Eazy x Bebe Rexha: Me, Myself & I – Já vím, tohle je trochu tuctová radiová věc, ale baví mě to hlavně díky chytlavému refrénu, který zpívá Bebe Rexha. Jednu dobu mi to znělo v hlavě pořád.

Nejlepší klip

Drake: Hotline Bling – Zvažoval jsem tenhle klenot a „Bitch Better Have My Money“ od Rihanny, nakonec vyhrál Drake a velký zadky. Když dám stranou song, který je sám o sobě skvělý a úplně z něj dýchá 90′ feeling, klip mě baví hlavně díky své jednoduchosti a naprosto šílené choreografii. Ne náhodou se z Drakeových pohybů staly úspěšná memečka, Vine toho byl jednu dobu opravdu přesycen.

(electro |indie )?pop/mainstream

Miley Cyrus: Miley Cyrus & Her Dead Petz – Trochu kontroverze. Miley je některým možná k smíchu, ale na své poslední desce, kterou věnuje svým mrtvým zvířátkám, mě velmi mile překvapila. Chudák rybička Pablow, plakal jsem moc :'( Takže dejte předsudky stranou a poslechněte si to.

Carly Rae Jepsen: E•MO•TION – Konečně poctivej popík! Já ho vyloženě nevyhledávám, ale u Carly jsem udělal výjimku. Však „Call Me Maybe“ byl hit, to mi nikdo nevymluví. Na téhle dece mě hlavně baví úvodní svěží song „Run Away With Me“, ale i zbytek alba je vydařený.

Grimes: Art Angels – Grimes je prý zástupce současného inteligentního popu. S tím souhlasím. Občas má sice až moc pisklavý hlas, ale to mi nevadí, protože výsledek s hudbou zní opravdu dobře. Za mě jednoznačně „Kill V. Maim“ s naprosto božím refrénem. Plus klip určitě také stojí za zhlédnutí.

MS MR: How Does It Feel – Druhá deska MS MR se dočkala velkého hejtu, přitom se mi zdá až nepatřičný. Jasně, kapela neudělala žádný výrazný posun, je to pořád melancholický pop, ale já jsem za to rád. Dělají něco, co umí a funguje to. K běhu mi jejich hudba posloužila dobře, hlavně u nakopávacích songů „How Does It Feel“ a „Painted“, při jejichž refrénech se mi tempo nebezpečně zrychlovalo.

The Weeknd: Beauty Behind The Madness – Zpočátku jsem byl dost kritický. Však je to můj oblíbený The Weeknd, můj velký objev v době jeho hipsterské slávy na Pitchforku. Proč se najednou líbí mase? Proč má nejhranější singly? Cítil jsem se podveden. Nakonec jsem se ale hluboce nadechl a opět jsem té desce dal šanci. Když si odmyslím rádiové hity, přeskočím „Earned It“ z Padesáti odstínů šedi a začnu na to koukat jako na současný kvalitní pop, líbí se mi to. Však „The Hills“ nejde nemilovat. Mým skrytým tipem je pak závěrečná „Angel“, která se sestře zdá jako strašně patetická popová sračka, ale mně je to jedno, mně se to líbí!

(indie |alternative |psychedelic )?rock/dream pop

Florence + the Machine: How Big, How Blue, How Beautiful – „Ceremonials“ jsem měl opravdu rád a ani následující deska mě nezklamala. Florence má skvělý hlas a umí nahrávat neskutečně chytlavé skladby, které ale nejsou tak protivně vlezlé. Když jsem ji teď nedávno viděl naživo ve Vídni, tak mě naprosto uchvátila svý zápalem a neuvěřitelnou energií. „Delilah“ má pro mě navíc speciální význam, poslouchal jsem ten song v den zkoušky z algebry, kterou jsem nakonec udělal. No, co vám budu povídat, ze samé radosti jsem si pěkně zatancoval u zrcadla…

Wolf Alice: My Love Is Cool – Sympatický alternativní/indie rock, pro vyznavače žánru nepochybně jedno z nejlepší loňských desek. Album skrývá plno zajímavých poloh. Z těch pomalejších skladeb mě dostává zasněná „Swallowtail“ a hypnotizující „Soapy Water“, naopak z těch svižnějších jednoznačně vede singl „Giant Peach“. Těším se na koncert v Praze.

Foals: What Went Down – Bylo pro mě velkým překvapením, jak se k běhu náramně hodí mathrock. „What Went Down“ mě vždycky neskutečně nakoplo. Deska u kritiků sice nebyla zrovna dobře přijímaná, ale já bych nebyl tak skeptický, mě to opravdu baví a vás určitě bude taky.

Beach House: Depression Cherry & Thank Your Lucky Stars – Zasněná melancholie, do které se vždycky krásně ponořím. Ostatně o tom je dreampop, ne? Vtipné je, že v jednom roce vyšly hned dvě desky a obě mají něco do sebe.

Low: Ones and Sixes – Low jsem si pustil úplnou náhodou a hned na první poslech si mě to získalo. Jedná se o opravdu pomalý rock, že prý slowcore. Jinak je to samozřejmě i hodně zasněné a příjemné na poslech. Na relax ideální.

Sizarr: Nurture – Rovnou si pusťte níže uvedený song „Scooter Accident“ a doposlouchejte ho do konce. Protože ta poslední minuta za to opravdu stojí. Nejraději bych ji poslouchal třeba hodinu v kuse, jak je to dobrý. Rozhodně dejte téhle německé partičce šanci, zbytek desky zní taky dobře.

rap

Rae Sremmurd: SremmLife – K tomuhle jsem byl zpočátku opatrný, ale když jsem tomu konečně dal šanci, tak jsem pochopil. Co na tom, že ti rappeři zní jak děti, fakt mě to baví, není to vůbec tuctový, naopak to má drive. Sranda-rap. I když ne, to vyloženě ne. Nejradši mám asi song „My X“, ten refrén má prostě koule.

Drake: If You’re Reading This It’s Too Late – Co by to bylo za žebříček, kdyby tady chyběl Drake, jeden z nejvýraznějších rapperů dnešní doby. Mixtape, který vydal začátkem loňského roku, není (kromě skvělého coveru) tak vymazlený, ostatně je to pořád jen mixtape, ale i přesto jsem si ho neskutečně oblíbil.

Vince Staples: Summertime ’06 – Z objevu se stala hvězda. Vince Staples pro mě představuje rappera, který se nesnaží vést na současné hudební vlně, ale chce dělat poctivý rap, což se mu daří. Obvlášť mě u něj baví přebasované instrumentálky a nekompromisní projev. „Señorita“ neuvěřitelně šlape.

ILoveMakonnen: I Love Makonnen 2 – Jasně, znal jsem „Tuesday“ a pak to šlo kolem mě. K „I Love Makonnen 2“ jsem se dostal až začátkem letoška a nějakým zvláštním způsobem si mě to získalo. Asi se mi na tom líbí, jak je to střídavě rap a R&B a jak to má občas takovou dost leanou atmosférů. „Trust me Danny!“

JME: Integrity> – Skeptův bratr JME se svým debutem dokázal, že má na grimeové scéně také místo. Stačí si poslechnout hitovku „Man Don’t Care“, která i dnes hraje v klubech. Snad jen ten cover kazí dojem z poslechu, ale jinak super.

electro/techno/dance/minimal

Blanck Mass: Dumb Flesh – Totální námrd! Teda aspoň první dva songy. Lenivý otvírák „Loam“ mě neuvěřitelně ničí ve své poslední zasekané minutě, tady doporučuju stereo na plný pecky. Hned potom následuje neuvěřitelná jízda „Dead Format“, šestiminutové ohlušující peklo. Ono se ale není čemu divit, když se za Blanck Mass skrývá producent Benjamin John Power z Fuck Buttons.

HVOB: Trialog – Pokud hledáte hudbu k práci, HVOB je tou správnou volbou. Žánrově se točí kolem minimal techna a deep housu, ale nestojí jenom čistě na instrumentálních skladbách, do hudby vstupuje jemný ženský zpěv. Skvělá atmosferická záležitost.

Mumdance & Logos: Proto – Další z řady hudebních kulis, tentokrát s trochu agresivnějším zvukem, který vyvolává nervózní stavy. Narozdíl od uhlazeného zvuku rakouských HVOB je deska „Proto“ od dvojice Mumdance a Logos špinavější a děsivější.

SOPHIE: Product – Londýnská elektronická hvězda SOPHIE přinesl naprosto progresivní zvuk. Stačí si poslechnout banger „Lemonade“ a navazující „Hard“. Jen pozor na píseň „L.O.V.E.“, mohly by vám z toho pištění prasknout ušní bubínky. „I can make you feel better!“

Jamie xx: In Colour – Jamie xx z oceňované kapely The xx vydal skvělou debutovou desku, která je neuvěřitelně pestrá. Krásně na ni zachycuje moderní klubový zvuk. Jedná se o neskutečně jemnou a introvertní nahrávku, která v sobě ovšem ukrývá neuvěřitelně silnou atmosféru. Z konceptu trochu vyčnívá, „I Know There’s Gonna Be (Good Times)“, jeden z největších loňských hitů.

Emika: DREI – Emiku miluju už od samého začátku, je to dlouhotrvající láska. Dělá totiž přesně ten druh melancholické elektroniky, kterou zbožňuju. Vrcholem pro mě sice pořád bude předchozí deska „Dva“, ale i „DREI“ mě Emika hodně baví. Dokážu ho poslouchat pořád dokola. Zvuky praskajícího skla v závěrečné „Destiny Killer“ se mi neuvěřitelně vryly do paměti. „There’s a voice in my head…“

alternative/experimental/darkwave

Youth Lagoon: Savage Hills Ballroom – Hipsterská stár a Pitchfork hype mi tady nesmí chybět. Jeho poslední deska se trochu vymanila z experimentů a hodně staví na líbivých popových melodiích a refrénech. I přesto však nezní tuctově a nalezneme na ní hodně silných skladeb.

Vision Fortune: Country Music – Pořádně nenecházím slova k popsání téhle hudby. Na ípíčkách a debutu to byl tak trochu čitelný noise/drone-rock, v něčem připomínající mé oblíbené Swans, ale druhá deska je ultra divná. Nejprve jsem slyšel šamanský song „Dry Mouth“, který mě dostal opravdu netradičním zvukem a dynamikou, ale zbytek je takové OST k nějakému okultistickému hororu. Slibuji, že vám z toho poběží mráz po zádech.

The Soft Moon: Deeper – Děs, temnota, sklíčenost, chmury. Podle wiki se jedná o post-punk, noise rock, či darkwave. Klonil bych se spíš k tomu poslednímu. Když jsem je slyšel poprvé naživo, když předskakovali Depeche Mode, byl jsem unešen. Z poslechu „Deeper“ budete sklíčení. To je však v pořádku, jen se tomu pěkně poddejte.

Sevdaliza: The Suspended Kid & Children of Silk – Na tenhle objev jsem opravdu pyšný. Sevdaliza představuje takovou dosud neznámou alternativu pro FKA twigs. Je to taková intimní-divnohudba, hodně experimental, hodne elektro. „Marilyn Monroe“ je neuvěřitelná pecka, ale za poslech rozhodně stojí obě vydaná ípíčka.

Nejlepší koncerty

Swans – Swans jsem viděl už podruhé, tentokrát v Ostravě na Colours. Opět jsem byl naprosto nadšený a vůbec nechápu, proč se mnou přítelkyně nesdílela mé nadšení. Hlučelo to pěkně a já se mohl ponořit do nekončíčích hudebních opusů. Prostě ušní orgasmus! Tentokrát jsem z toho ani neohluchnul. Už se těším na podzimní poslední vystoupení v Praze.

HVOB – Minimal zvuk, minimal projekce, minimal osvětlení, maximum zážitek. Fantastická párty. // report „HVOB svou hudbou rozvibrovali vyprodaný Palác Akropolis“

Foxygen – Nejdřív jsem si řikal wtf?!? ale pak jsem přistoupil na jejich hru. Bylo to strašně přeplácané, blikající, kyčovité, uřvané, naprosto ztřeštěné, ale přesto zábavné.  // report „Velká karnevalová jízda s Foxygen v MeetFactory“

Mucha – Váhal jsem, zda ji sem zařadit, ale na české vystoupení to bylo opravdu zábavné. Viděl jsem ji dvakrát, na United Islands a na Colours of Ostrava a pokaždé mě to bavilo (což znamená, že jsem se i nahlas zasmát a to se často nestává). V paměti mi utkvěl pěkně cynický song o lásce, ale asi je to jen koncertní záležitost, bo jsem ho nikde nenašel. Když nad tím tak přemýšlím, Mucha mi s tou její kytarou tak trochu připomíná Courtney Barnett… hmm, ale spíš ne.

Letem světem českou scénou

Co se týče českých desek, tak ty jsem se rozhodl vynechat úplně, protože co tady vyšlo a stálo to za poslech? Možná Mortal Cabinet, ale to mě spíš zklamalo. Stejně tak Tata Bojs, chybí mi doba Futuretra a mně nezbývá než se ptát – Kluci kde ste? Děti mezi reprákama – jo, tohle se mi líbilo, ale to bylo asi tak jediný. VR/NOBODY nechápu, pro mě to je jen tuctová kopírka zahraničních PBR&B, která se tváří strašně cool, ale bohužel není. Kittchen to s tou alternativou natolik přehání, že už mě vůbec nezajímá. Monkey Business je furt dokola to samý. Z českýho rapu jsem slyšel AK, což mě celkem překvapilo, ale chvílema mi vadí Barracudův a Pastorův hlas. U prasáka Desada jsem se zasmál, ale na víc jak tři poslechy to neni, to samý platí u Candymana. Při poslechu Yeezuz2020 jsem si řikal wtf?! Ektor mě svou existencí uráží a měl by konečně pojebat. Smack asi vydal dobrý album, ale je mi nesympatickej, takže jsem si ho ještě neposlechl.

Napsal izmy, v kategorii Hudba | Žádný komentář

Seriály v roce 2015

Publikováno 19. 3. 2016

Shrnutí z roku 2014 jsem vynechal, takže letos přinášim pořádnou palbu! Hudební shrnutí bude následovat, už to odkládam dost dlouho, tak se snad co nejdřív hecnu.

TOP seriál

Better Call Saul – Breaking Bad osobně považuju za nejlepší seriál, co jsem kdy viděl. Proto mi udělalo radost, že se tvůrci rozhodli natočit spin-off o geniálním právníkovi Saulovi, kterej Waltera Whita dostal snad vždycky ze šlamastiky. Příběh se však zaměří taky na tvrďáka Mikea, bejvalýho policistu. Better Call Saul se od Breaking Bad liší převážně dějově, ale forma zůstala stejná – nechybí tak skvěla atmosféra, pomalý tempo, precizní kamera a vymazlený klipový pasáže.

Better Call Saul

Halt and Catch Fire – Z tohodle seriálu jsem byl strašně nadšenej, když jsem na něj natrefil. Jde o vydařený drama z IT prostředí v době osmdesátek, kdy byl na vzestupu vývoj osobních počítačů. Had v obleku (ha, tohle trefný přirovnání se mi líbí) Joe MacMillan má velkou vizi a za pomocí vynikajícího inženýra Gordona Clarka a geniální programátorky Cameron Howe se ji společně snaží proměnit v realitu. IT znalosti tady vyloženě potřeba nejsou, je to spíš pracovně-vztahový drama plný nečekanejch zvratů. Má to úplně boží otevírací znělku, kterou nikdy nepřeskakuju + jsem tady našel plno zajímavejch písniček.

Banshee – Mega nálož. Adoroval jsem to už před třema lety, kdy jsem zkouknul první sérii. Teď jsem si konečně našel čas na druhou a třetí a nebyl jsem vůbec zklamanej. Zpočátku se to může zdát jako vydařenej béčkovej akčňák, ale každej další díl je lepší a lepší a já musím říct, že to je zatracený áčko. Nezastavitelný tempo zůstává a kulervoucích scén přibejvá, jen mám pocit, že těch erotickejch scén ubylo. Ale pořád tady sou, takže dobrý!

Fargo – Přiznávám, že film se mi moc nelíbil, takže jsem k seriálu přistupoval opatrně. Nakonec se ukázalo, že je znatelně lepší než film. Černej humor a chladná atmosfera malýho městečka zůstali, ale příběh je úplně odlišnej. Celá první série stojí na charismatickym zabijákovi, kterýho hraje Billy Bob Thornton. Ten se vypraví do Bemidji a (částečně náhodou) ovlivní životy mnoha lidí. Jedním z nich je životní ztroskotanec a loser Lester Nygaard, kterej během série projde neuvěřitelnou proměnou. Fargo v sobě ukrývá jedno hluboký poselství:

Co když máš pravdu a oni se mýlí?

Black Mirror – Seriál k zamyšlení s originálním námětem. Jednotlivý díly sou spíš povídky, který se snaží nastavovat zrcadlo současný (zkažený) společnosti. Hned první díl se rozjede ve velkym stylu. Princezna Susannah byla unesená a neznámej únosce požaduje jen jednu věc – aby si to předseda současný vlády rozdal s prasetem před kamerou národní televizní stanice. Udělá to? Nejvíc se mi líbil závěr druhýho dílu, kterej řeší talentový soutěže a reality shows, se kterejma jsou spojený věci jako zaprodanost, faleš a konzum. Chceme víc zrcadel!

The Affair – Skvělý vztahový drama, který se (překvapivě) zabývá nevěrou. Na první straně stojí Noah, šťastně ženatej chlap pracující jako učitel. Na druhý straně se nachází Alison, mladá číšnice žijící v malym městečku Montauk na Long Islandu, která se snaží srovnat svůj život potom, co přišla o svého syna. The Affair překvapí netradičním konceptem. Každej díl obsahuje dvě části – pohled Noaha a pohled Alison. Příběh, kterej se může zdát jako stejnej se v očích každé postavy něčím liší. Rozdílnej pohled na nevěru v očích muže a ženy je dobrá myšlenka a tvůrci si s ní poradili velmi dobře.

Sense8 – Při letošním únorovym marodění jsem stihl jsem zhlídnout seriálovej rest z loňska – Sense8 (aka LGBT8) od bratrů Wachowských. Seriál je o osmi lidech z různejch částí světa, kteří jsou nějakým způsobem propojeni. Ve zkratce jsou to audiovizuální orgie, doslova – jednou z klipových pasáží jsou skutečně orgie hlavních postav, mezi nimiž nechybí gay a transwoman (která je transwoman i ve skutečnosti). Za vrchol pak považuju desetiminutovou sonátu, při který se promítají velmi naturalistický scény porodů jednotlivejch hrdinů. Pokud chcete vidět cool multikulti-queer propagandu se skvělými záběry, hudbou a výpravou (Reykjavík je opravdu nádherný místo), dejte Sense8 šanci.

iZombie – Další seriál, kterej jsem viděl nemocnej. Neměl jsem od toho žádný velký očekávání, ale hlavní hrdina Liv (Rose McIver) je celkem sexy, tak jsem tomu dal šanci. Na jedný vysokoškolský pařbě se nakazila virem, kterej z ní udělal zombíka. Nezbývá jí nic jinýho, než jíst mozky (lol). Naštěstí je to studentka medicíny, tak si pravidelnej přísun mozků zajistí v místní pitevně. To ještě netuší, že po spořádání mozku získá určitý schopnosti/vlastnosti původního majitele. Prvních cca šest dílů je sice pořád o tom samym, ale postupně to nabere grády.

Animáky

South Park – Městečko South patří k mejm nejoblíbenějším seriálům. Jedním z hlavních důvodů je, že v něm tvůrci často řeší aktuální sociálně-politický problémy a nebojí se bejt přehnaně korektní. Právě politická korektnost byla tématem poslední devatenáctý série, kdy do místní školy zavítal novej PC Principal (nenapadá mě žádnej českej ekvivalent, nic takovýho tady nemáme a politická korektnost je nám spíš k smíchu) a postupem času vytvořil v South Parku tzv. safe-space. Dostalo se na ISIS („ninjas are fucking gay, dude“), pan Garrison zmrdal Trumpa, otevřela se diskuse ohledně gentrifikace, nebo držení zbraní. Měl by vidět každej social justice warrior! „Well, I’m sorry, the world isn’t one big liberal arts college campus.“

South Park - PC principal

Rick and Morty – Nejlepší současnej animák, bez debat. Jednotlivý epizody sbírají na IMDB hodnocení 9.0 a víc. Rick je geniální věděc, ale taky strašnej cynik a v neposlední řadě alkoholik. Morty je jeho (naivní) vnuk. Společeně podnikají výpravy napříč vesmírem, časem a všemožnejma dimenzema. Těžko říct, co je na tom nejlepší – je to zahořklý, zvrhlý, absurdní a hlavně vtipný. Dál bych vyzdvihl ještě šílený animace a precizní dabing (to Rickovo neustálý říhání a slintání je prostě top). Slzy do očí mi vháněl závěr druhý série, při kterym zazněla písnička „Hurt“ od Nine Inch Nails. Na následující video/reklamu na cereálie se určitě podívejte až do konce, nebudete litovat. „Wubba Lubba Dub Dub!“

Dvacetiminutovky

Man Seeking Woman – Pro mě jedno z největších seriálovejch překvapení. Začíná to tím, že si hlavní postava seriálu Josh projde rozchodem a snaží se z něj dostat. Náhle se mu stávají naprosto šílený věci. Randí s trollem a jeho bejvalka začne chodit s Hitlerem. Když se mu podaří získat kontakt na jednu slečnu, poblahopřeje mu sám prezident. Není ochuzen ani o zvídavé otázky své starostlivé matky, které proběhnout formou mučení. Za jeden z vrcholů považuju psaní esemesky k domluvení rande. DICKPIC je řešení! Zní to absurdně? Absurdní to je. Man Seeking Woman vykresluje normální randící/vztahový situace extrémní formou. Nejhorší je, že to je děsně reálný.

Man Seeking Woman

Silicon Valley – Super IT/startup seriál z prostředí Silicon Valley (překvapivě). Týpek vymyslí skvělej kompresní algoritmus a snaží se s ním prorazit na trhu. Bohužel mu všichni akorát hází klacky pod nohy. Není to vyloženě sitcom, příběh se snaží ukázat realitu IT podnikání. Nicméně i vtipy se tu najdou, akorát musíte být tak trochu geek a mít nějakou znalost z IT. S The IT Crowd bych to moc nesrovnával, ten byl vesměs pro všechny, kteří si nemyslí, že je internet nějaká magická krabička. A s The Big Bang Theory už vůbec, to je čistě mainstreamová záležitost pro masy.

Wilfred – Seriál, kde hraje Elijah Wood a snad v každym díle hulí z atypickýho bongu? Wilfred! Americkej seriál natočenej podle australský přelohy, kde se chce Elijah Wood jako Ryan zabít, protože trpí depresema, ale vůbec se mu to nedaří. Nakonec se mu změní život, když se do sousedství přistěhuje sexy slečna Jenna se psem Wilfredem. A pozor, teď to přijde. Ryan vidí Wilfreda jako člověka a dokáže s ním mluvit. Je to schizofrenik, nebo má zvláštní dar? Samé otázky! Zpočátku mě to nudilo, Wilfred mě svym cynickym chování opravdu sral, ale překousl jsem to a najednou mě to začalo neskutečně bavit. Seriál plnej syrovýho a nekorektního humoru, má vzestupnou tendenci.

Selfie – Přiznávám, dal jsem tomu šanci kvůli názvu. Navíc mi Karen Gillan jako Eliza Dooley připomíná bejvalku 😀 Ve zkratce – Eliza je závislá na sociálních sítích a žije tam svůj život. Jednou si však uvědomí, že nemá žádný skutečný přátele a rozhodne se s tim něco dělat. Pomáhá jí s tim John Cho (takovej ten korejec ze Zahulíme, Uvidíme #sjw). I přesto, že se to zdá jako blbost, to má i dobrý momenty, obzvlášť silná je pasáž, kdy Eliza zpívá „Chandelier od Sii, to mě opravdu rozplakalo :'(

Community – Trochu starší seriál, ale na doporučení starýho internetovýho kámoše (on ví) jsem teď o zkouškovym zkoukl. Přece se nebudu učit! Radši se podívám na partičku lidí, kteří jdou studovat do komunitní školy (to je taková ta škola, kde nezáleží na věku a může tam jít studovat každej, u nás v ČR to asi moc není). Seriál se teda točí kolem studijní skupiny šesti lidí, kteří ale dělají všechno možný, až na učení. No jo, to zní celkem tuctově, ne? Proč je Community tak oblíbený? Každej díl je parodií na všemožný filmy či filmový klišé. Tvůrci diváky vůbec nešetří a parodují opravdu všechno. Díly s paintballovou tematikou sou mistrovský díla. Anebo díl, kde vznikne šest různejch dějovejch linií, protože se házelo kostkou o to, kdo půjde pro pizzu. Za nejlepší postavu považuju rasistickýho staříka Pierce, z jehož obrázku větrnýho mlýnu slzím smíchy. Škoda jen, že se postavy časem obměňují, mělo to skončit čtvrtou sérií a vůbec bych se nezlobil. „Cool cool cool!“

The Last Man on Earth  – Když jsem byl koncem roku nemocnej (skoro si říkam, že jsem nemocnej jen kvůli tomu, abych stíhal koukat na seriály, hehe), hledal jsem nějakej nenáročnej seriál a dostal se k tomuhle. Asi nemá cenu vysvětlovat, o čem to je, název je všeříkající. Na zemi se dostala nějaká epidemie a všechny vyvraždila. Teda až na pár výjimek. Nebude zas takovej spoiler, když napíšu, že poslední chlap na zemi ve skutečnosti není jen jeden (protože jak moc zábavný by bylo koukat na jednu postavu, obzvlášť, když to je sitcom, že?), nicméně hlavní postavou je tady sebestřednej nesympaťák Phil Tandy Miller. První série občas sklouzává k lacinýmu humoru (klasicky sex a fekální humor), ale u druhý jsem měl pocit, že sleduju spíš drama než komedii. Teď navíc se konečně rozvíjí nová dějová linka s bratrem Phila, kterej byl po dobu epidemii ve vesmíru. Jo a hodnocením na ČSFD bych se neřídil, většina lidí to odsoudila tak po prvních třech dílech.

Oldskúlovka

Friends/Přátelé – Cejtil jsem se trochu trapně, že jsem neviděl seriálovou legendu Přátelé. Když jsem jel s Bárou do Berlína, znuděně jsem si ve Student Agency buse pustil pár dílů a celkem mě to chytlo. Tak jsem si řekl, že bych to mohl konečně zkouknout celý. Asi za tři měsíce jsem to dal (cca 87 hodin) a bavilo mě to snad víc, než modernější How I Met Your Mother, který Přátelé tak trochu vykrádá. Hlavně se mi tam líbil ten devadesátkovej feeling, ta móda, ty všechny ty věci. Jo, tohle by měl vidět asi každej seriálovej nadšenec.

Malé radosti

Kancelář Blaník – Česká politická satira. Dlouho jsem odolával, ale když jsem zjistil, že má jeden díl kolem 7 minut, zkoukl jsem za den celý dvě série, co byly venku a velmi se bavil! Současná třetí série pracuje s trochu jinym konceptem – díly na sebe navazujou. Nevadí mi to, líbí se mi, že tvůrci zkouší něco novýho, ale mám pocit, že se na úkor jednoho dlouhýho příběhu vytratila ta hořkosladká satira. Nicméně Tonda Blaník je bůh a nezastavitelnej stroj na hlášky. Když sleduju aktuální kauzy, který Kancelář Blaník paroduje, skoro i věřím tomu, že to takhle v politice opravdu chodí.

Autobazar Monte Karlo – Když byla Kancelář Blaník na rok pozastavená, jako náhrada přišla parodie na autobazary s Čtvrtníčkem v hlavní roli jako Karel Čížek. On byl snad pro roli stvořenej! Vychcanej prodavač aut, který vypadaj, že se každou chvíli rozpadnou. Seriál vychází z urban legends údajně skutečnejch praktik prodejců z devadesátejch let. Zpočátku jsem byl na rozpacích, ale postupem času si mě to získalo natolik, že jsem šel dokonce na celovečerní promítání všech dílů. A to nejsem žádnej fanda do aut.

Autobazar Monte Karlo

Zklamání

2 Broke Girls – 2 socky nikdy neměly ambice stát se seriálem na úrovni, vyznačujou se především laciným humorem a příjemně doplňujou skvělej Two and a Half Men, kterej už bohužel skončil (ano, bavily mě i epizody s Kutcherem). Jenže to, co předvádí v pátý sérii, už je na mě moc. Kam se vytratily opravdu vtipný hlášky? Furt dokola omílající vtipy o sexu by mi nevadily, kdybych se u nich opravdu zasmál. Občas z toho mám opravdu neskonalý pocit trapnosti. Už ani ti herci a herečky se nesnaží. Navíc mě tam hrozně rozčiluje Earl a těch pár rasistickejch vtipů to nezachrání. O Sophii ani nemluvím. Zas abych nebyl tak přísnej, občas se tam dozvim nějaký ty zajímavosti, jako například to, že existuje porucha Diphallus, kdy se dítě narodí se dvěma penisy.

The Big Bang Theory – Jde klesnout ještě hloubš? Ano, jde. TBBT se koupe ve sračkách a evidentně mu to je málo. Narozdíl od How I Met Your Mother, který ke konci taky navštívilo žumpu, mě tohle uráží ještě víc. Já vlastně ani nevím, proč na to pořád koukám, asi ze setrvačnosti. On to vlastně nikdy nebyl zas tak dobrej seriál, osobně nechápu to všeobecný nadšení a adoraci. Často mě pobaví, když se někdo ohání tím, že je to „chytrej humor“, protože tam zazní pár matfyzáckejch vtípků. Co má bejt, že tam v posledních třech sériích (nebo čtyřech?) řeší jen vztahy. A co na tom, že highlightem poslední série je to, že (sorry za spoiler) měl Sheldon sex. Hahaha, slow hand clap.

Bonus

Charlie the Unicorn – Přiznávám, k tomuhle klenotu jsem se dostal celkem pozdě.  Příběh o jednorožci Charliem, kterého v každém díle obtěžují dva další jednorožci. Nejvíc kulervoucí je tady dabing. „Yeaaaah Čááááááárlí“ mi vyvolá úsměv na tváří snad pokaždý. První část nás zavede až k cukrovinkové hoře (Candy Mountain, přeložil jsem to dobře?) a pyšní se opravdu skvělou závěrečnou pointu. Plus každá část ukrývá chytlavou písničku. Tohle pusťte dětem místo Teletubbies!

Napsal izmy, v kategorii Filmy / Seriály | Jeden komentář

Velkej comeback a dodatečný shrnutí roku 2015

Publikováno 6. 3. 2016

Je to tady! Už jsem ani nedoufal, že se to stane. Blog mi zeje prázdnotou přes rok. Mrzí mě to, ale buď nebyl čas, nebo nebyla chuť, nebo jsem byl prostě línej (to především). Někdy v srpnu jsem se rozhodl psát článek o Colours of Ostrava a začal v něm vtipným odstavcem o tom, jak ten článek odkládám a že se konečně zadařilo ho napsat. No, nezadařilo. Shrnutí jsem chtěl napsat v lednu, kdy jsem měl ještě dost optimistickej pohled na svět a zkouškový. Nakonec se mi to protáhlo a nedostal jsem se k tomu. Teď bych měl psát nějaký reporty z koncertů, ale při nočním rozjímání na balkóně jsem usoudil, že bych měl napsat spíš tohle. Takže jdeme na to!

Start roku veskrze nezáživný

Začátek roku byl tradičně zkouškový. Po všech mých studijních eskapádách jsem se konečně snažil studovat zodpovědně a ono se to vyplatilo! Ego mi rostlo každým úspěchem. Takže tady to bylo dobrý.

O volnejch chvílích jsem chodíval plavat do bazénu, protože jsem měl neomezenou permici do Hloubětína a plavání je jeden z mála sportů, který mě celkem i bavěj. Jednou jsem tam zapomněl plavky, a když jsem si je byl vyzvednout, tak jsem nebyl schopnej je popsat. Nakonec mi je ale dali. To bylo vtipný (ale vám to asi vtipný nepřijde, co?). No, a když jsem se nevěnoval škole a neplaval, tak jsem se bavil Tinderem. Kdo zná, ten ví.

Velkej comeback a dodatečný shrnutí roku 2015

Krize identity

Nějakou dobu jsem byl bez práce. Pořád ještě mi zůstalo psaní o hudbě, ale nějak jsem začal mít krizi. O hudbě píšu už přes čtyři roky, ale poslední rok to není ono. Chodím opravdu hodně na koncerty, často si vybírám nepříliš známý interprety (překvapivě dost queer umělců), ale jak to je pořád dokola, tak už jsem úplně vyprahlej a trvá mi to. Nicméně když jsem psal teď naposledy o Youth Lagoon, tak mě to bavilo, třeba svítá na lepší časy!

Psaní je ale spíš jen koníček, trápilo mě, že nedělám nic moc ve svym oboru. Někdy v dubnu jsem šel na pohovor, kterej skončil slovy „ozveme se vám“. No a co myslíte? Nikdy se neozvali. Ale zpětně si říkám, že to je dobře, zdálo se mi to tam celkem dost nerdský.

Co je? To jste se nikdy nefotili s rouškou a nůžkama?

Co je? To jste se nikdy nefotili s rouškou a nůžkama?

Pracovně se mi zadařilo koncem léta, shodou náhod ve firmě člověka, kterýho jsem dřív znal jako bloggera. Inu, svět je malej. No a musím říct, že mě to tam baví a jsem za tu práci rád.

Winning

Když jsem byl bez práce, tak jsem se naplno věnoval škole. No, a jelikož jsem opakoval už potřetí lineární algebru (to je ten předmět, ze kterýho mě vyhodili ze školy, ale já se stejně nevzdal), tak jsem se připravoval opravdu důsledně. Tu jsem nakonec dal celkem v klidu. Plus jsem si fakt oblíbil předmět o bezpečnosti a trochu zvažuju, zda se ubírat tímhle směrem.

Umíte spočítat příklady, neumíte teorii :(

Umíte spočítat příklady, neumíte teorii 🙁

Koncem semestru se mi stala ještě jedna krásná věc – seznámil jsem se s jednou slečnou, se kterou jsem dodnes a šťastnej! Bohužel nejsem tak sentimentální jako Póďa, takže tu nebudu vyznávat lásku a nechám si to radši do soukromí (sorry :D).

Colours of Ostrava

Na vyhlášenej ostravskej festival jsem jel společně s Luckou a bylo to fajn. Ubytování jsem řešil na poslední chvíli, tudíž jsem nesehnal lístky do stanovýho městečka. Super, co teď? Spát na ulici? Nakonec jsem zkusil štěstí přes couchsurfing a zadařilo se. Spali jsme u jednoho pohodovýho týpka, kterej u sebe ubytoval ještě další čtyři lidi. Festival byl super a tady je moje koncertní topka: Swans, The Soft Moon, Clark, Vök, Danger, Caribou, Kasabian, The Mispers, St. Vincent a Kieslowski.

Itálie aka #burantrip

O prázdninách jsme vyrazili do Itálie. Já, Lucka, poděs, bába, Káťa a Káťa. Byl to super tejden plnej opalovaček a chlastu (absinth included). Hned po příjezdu jsem si koupil selfie tyč, což byla jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy udělal. Opravdu. Za zmínku stojí hlavně první den dovolený, kdy na nás sousedi lidi vodu z balkónu, bušili na dveře a vypínali elektřinu. Následující video je snad dostatečně vypovídající:

Itálie aka #burantrip

#prayforselfietyč

Runkeeper goal

Přes léto jsem se nudil a zjistil zděšující věc – tloustnu. Rozhodl jsem se teda začít opět aktivně běhat. Runkeeper nabízel možnost zvolit si cíl, navolil jsem si teda, že za dva měsíce uběhnu 150 km. Máslovka.

Pěkná koláž, co?

Pěkná koláž, co?

Teď zjišťuju, že nic nedělám a opět tloustnu, což znamená, že během příštího týdne začínám běhat!

Tradiční silvestrovský bowling

Bowling v Kouli na Čerňáku nikdy nezklame. Obama sice nedorazil, ale i tak byla účast víc než slušná, sešlo se nás neuvěřitelných 15! Vůbec nevím, jak to dělám, ale opět jsem všechny rozdrtil.

Tradiční silvestrovský bowling 2015

Absinthová víla

Dlouho jsem se potýkal s nějakym zasranym malwarem na hostingu, ale snad už je to konečně v pohodě a blog pojede. Takže co dál? Mám v plánu sepsat tradiční hudební shrnutí, kde si pohonim ego tím, co všechno znám a výjimečně taky napíšu něco o seriálech, který jsem v loňskym roce viděl. Dál možná nějaký krátký pravidelný spoty, kterejma bych se chtěl motivovat k lepší disciplíně, protože musím psát bakalářku.

Závěrem snad jen – po roce jsem zpátky a jsem silnější než dřív! Bude to jízda!

Ještě vlastně jedna věc. Minulej rok jsem se inspiroval jedním statusem na Facebooku a celel rok jsem si vedl statistiku vypitejch piv. Pokud jsem počítal dobře, tak jsem za rok 2015 vypil 210 piv, což je cca 100 litrů (když uvážim, že někde točí jen 0,4). Asi bych se měl přihlásit k anonymním alkoholikům…

Napsal izmy, v kategorii Internet | Žádný komentář

1. stránka z celkem 3512345...102030...Poslední »