Po státnicích jsem nadšeně psal o tom, jak se vrátim k běhu. Realita byla však taková, že jsem šel běhat jen párkrát a bral jsem to v duchu „když si dáš laťku na zem, tak ji vždycky přeskočíš“. Loni to naštěstí přerostlo v pravidelný a intenzivní tréninky. Zlepšil jsem si tempo a uběhl přes 500 km.
Pro rok 2020 jsem laťku lehce zvýšil a stanovil si běžecký cíle – uběhnout aspoň 1000 km a konečně zdolat půlmaraton, o kterym jsem mluvil už celkem dlouho. Abych nebyl trapnej, přihlásil jsem se na Prague Half Marathon, kterej se měl konat v březnu, a těšil se. V únoru jsem si koupil nový boty (Asics Gel Cumulus 21) a začal trénovat delší vzdálenosti. V březnu přišel koronáč a půlmaraton se přesunul na září… no a pak ho zrušili úplně. Ve Stromovce jsem si nakonec půlmaraton zaběhl sám, ale bylo to při hodně slunnym víkendu, kdy vládla přísná karanténa a lidi se potřebovali vyvětrat v parku (běh s rouškou included).
Někdy v létě jsem objevil závod Běhej lesy. Hned mě to zaujalo a s nadšením jsem posílal Poděsovi trasu kolem Karlštejna. Ten se sice moc netvářil (protože #podesnenibezec) a musel jsem ho dlouho přemlouvat k registraci, ale nakonec se zadařilo a my se mohli těšit na pořádnou výzvu v podobě 19 km s extrémním převýšením 675 m. Mohli jsme běžet jen 13 km, ale přece nejsme žádný močky, žejo.
Sobota 15. srpna, Bubovice, nějaká vesnice u Karlštejna. Běh startoval až v 16:00, s čímž jsem původně nepočítal, ale vlastně proč ne. Podle předpovědi mělo pršet, ale vybralo se to a bylo fakt hezky. Poděs mě ještě lamařil, ať si místo trička vezmu běžeckou mikinu, ale nakonec se na trati smáli jenom jemu 😄 Běžel jsem v reflexním tričku z We Run Prague 2014, kde mám geniální hlášku „Brrrrrrrap, sundej boty!“ za kterou jsem dostal na jedný občerstvovačce props.
První čtvrtina byla relativně easy, trasa vedla do Ameriky, kde jsme museli dát photoshoot. Cesta nahoru byla o poznání horší, ale pořád se to dalo. Kolem sedmýho kilometru jsem začal pociťovat extrémní hlad, takže jsem se na druhý občerstvovačce pořádně posilnil melounem, banánem a proteinovou tyčinkou. Stamina: 100 %. Čekalo nás ale čím dál víc kopců, na který nejsme zvyklí, takže jsme běh prokládali chůzí. Nějaká holka se nám dokonce smála, že jsme trapný, když z kopců sprintujeme a do kopců chodíme, lol.
Poslední tři kilometry byly fakt nekonečný. Ještě aby ne, když to bylo pořád do kopce. Při posledním kiláku jsem se ale hecnul a mega moc to napálil. Totální euforie a vyčerpání. Čas 2:15:08. Horší průměr, ale na to, že to byl můj první trailovej závod, je to vlastně víc než slušný. Hlavně, že jsem to uběhl (a byl lepší než Poděs). Příští rok si to určitě zopakuju!
