Klasický klišé. Rok se s rokem sešel a strhla se lavina žebříčků, které většinou nemají žádnou vypovídající hodnotu. Nicméně u mě naleznete desky, které alespoň nějakou hodnotu mají a určitě stojí za poslech! Já vím, žádné překvapení, špatnou hudbu neposlouchám, že.
BTW je mi jasný, že většina z vás to jen prolítne očima, bo je to moc dlouhý, ale doufam, že vás zaujme aspoň něco. Budu rád za lajk, ale nechci o něj žebrat, takže dělejte, jak uznáte za vhodný.
České desky
Vanessa: Antidotum – Asi nejlepší české album roku. Prostě Vanessa. Kdo zná, ten ví, co od Vanessy čekat. Kdo nezná, možná bude překvapen a znechucen zároveň. Lajna na bibli byla jedním nejlepších hudebních PíáRek za poslední dobu. „Neklidem stálým jsem lesem hnán, jak zkrvavený hranostaj. Nejasným vlivem se ze mě stal ve světě tklivém smutný pán.“ // report z koncertu
Bratři Orffové: Šero – Vyhráli cenu Apollo, tedy cenu od kritiků pro kritiky, nicméně Bratři Orffové, ač jsem je poznal teprve letos, mě svými naivně-melancholickými texty mile doprovázeli během těžkého období. Jo a je to fajn hudba k poslechu před štědrovečerní večeří. Field-tested. „Co ale s lidmi, nejsou vůbec krásní, nemají křídla, nejsou barevní, příliš moc mluví o naději…“ // report z koncertu
James Cole: Moby Dick – Letos už neškatulkuji české rapové desky, protože si to nezaslouží. Rap je definitivně mrtvej, ke sračkám Ty Nikdy se vyjadřovat nehodlám, aktuálně nefetuji marihuanu, takže mě už ani nebere Toxxx, Smack se může jít vycpat s tou jeho rádoby drsnou flow a písničkama na jedno brdo, YZO se mi celkem i zamlouvalo, ale po jejich underground show v Chapeau Rouge mě to přešlo, Vladimir vydal vyhajpovanej paskvil s rýmama „les / pes / ves“ (zdravíme Trafika, kterej si o mně myslí, že jsem mimo a mimo to i v hajzlu). Sodoma Gomora… hm, ta vydala dobrou desku, ale nakonec jsem zvolil Jamese Colea, protože je úplně jinde, než zbytek český rapový scény. „Moby Dick“ je úžasná deska po všech směrech, má skvělej koncept, skvělý texty a skvělou atmosféru.
Houpací koně: Everest – Řemeslně skvěle zvládnutá deska. Zní to jak od kluků dvacet až dvacet pět, pravda je však úplně jinde. Ten mladistvej feeling je v tom prostě cejtit a nejsem jedinej, kdo to tvrdí. Texty sou na úrovni a plný životního nadhledu, tak možná tohle vyvrací věkové pochybení z (nejenom) mé strany.
Post-hudba: Artefakty – Sice to má jen šest tracků, sice je to pomalej utahanej electro-noisovej-hipstapop plnej patosu, ale baví mě to. A to ani nemusím bejt (salónní) levičák! Nejlíp to asi vyzní se sluchátkama a cigárem na balkóně nebo cestou prvním metrem, kdy na vás jdou sebevražedný myšlenky, tak to někdy zkuste a určitě si tu desku taky zamilujete. Jo a nenechte si ujít starší song „Seriály“, kterej je <comic sans>úpe boží</comic sans>.
Electro/dance/techno
Gesaffelstein: Aleph – Když jsem Gesaffelsteina slyšel poprvé na Open Air Festivalu, byl jsem unešen tou prvotřídní atmosférou, kterou dokázal vyčarovat ze svý hrobky, ve který si mixoval ty špinavý synťáky. Tohle je prostě námrd (slečny prominou). Tvrdá potemnělá muzika s příchutí olova a metalu, ze který se třeba i nervově zhroutíte. Že by nástupce po vyměklejch Justice? // recenze
Rudimental: Home – Taneční popovka mixnutá drum and bassem. Závislost jménem titulní skladba „Home“, singly „Feel The Love“, „Not Giving In“ či „Waiting All Night“. Normálně mi to po půl roce navozuje nostalgický vzpomínky na letní semestr, kdy jsem jezdil na plavání a učil se příkazy do shellu. Lol. // recenze
Disclosure: Settle – Jedno z nejlepších desek za rok 2013 vůbec. Taneční klubová scéna opět ožila a to díky bratrům Lawrencovým. „Settle“ obsahuje šíleně moc vydařenejch singlů, který po celou desku drží jednotnej koncept. Přesně tohle mělo vyjít a vyšlo to. Dokonce přijedou v březnu do SaSaZu a objeví se na Pohodě, takže jupí na entou!
Moderat: II – Superdeska superskupiny Modeselektor a Apparata. Poctivý berlínský electro s vyhlazenym zvukem a jemnym zpěvem. Plný hudebních experimentů (desetiminutovej song „Milk“). Další z klubovejch počinů, který měly vyjít a vyšly. Ostatně tenhle rok byl pro elektronicky-taneční desky silnej. aTo je dobře. // recenze
Fuck Buttons: Slow Focus – Uffff, tohle je neskutečná jízda. Přineste mi trochu meskalinu, kodeinu, nepohrdnu ani éterem. Anebo víte co? Stačí mi poslední nahrávka britských Fuck Buttons. Normálně poprvý mě z toho asi tři minuty třeštila hlava. Pak jsem si lehl do postele, zavřel oči a vnímal ty rány, šumy, pazvuky. Vstal jsem, když se ta deska protočila podruhý. Neusnul jsem, ponořil jsem se do toho galaktickýho světa. A to jsem se ani nemusel ničim sjet! Nejlevnější drogy, co se daj v dnešní době sehnat! // recenze
Rap/R&B/PBR&B
Kanye West: Yeezus – Ok, tady jsem ani minutu neváhal. Kanye West. Mám ještě něco dodávat? Není to sice „My Beautiful Dark Twisted Fantasy“, ale špinavej zvuk (na kterym se podílel již zmiňovanej Gesaffelstain) mi sedí a tak nemůžu říct, že Kanye udělal chybu, když ho nacpal do všech skladeb vyjma posledního úletu „Bound 2“ (budiž mu odpuštěno Hobitem z videoklipu!).
Emika: Dva – Emiku miluju. Když jsem viděl její show v MeetFactory, tak jsem byl unešen. Tohle je pro mě pravděpodobně deska roku. Jemnej electrozvuk, melancholie teče v každym tracku a Emika má tak děsně sexy hlas. Nejvíc mě mrzí, že jsem na „Dva“ nenapsal recenzi, protože bych jí z fleku dal 10 (ok, to přeháním, dal bych 9, ale níž bych určitě nešel). // report z koncertu
The Weeknd: Kiss Land – Nebudu si nic nalhávat, po výtečný trilogii „Trilogy“ jsem čekal víc, než profesionální árenbíčkový album, který mi do očí vhání slzy (sorry za ten sentiment). Bohužel už ne tolik jako dřív. U Abela jsem si prostě zvykl na trochu jinej standard. To ale neznamená, že je „Kiss Land“ špatná deska. „Professional“ potěší vysamplovanou Emikou, „Belong To The World“ vysamplovanejma Portishead, „Wanderlust“ featuringem samotnýho MJ a úplně zběsilou pasáží na konci „Kiss Land“. XO. // recenze
Pokračovat ve čtení →
