Jak běhají štafetu hipsteři

Poděs se rozvaloval v gauči, na klíně notebook a zničehonic na mě pokřikl: „Dáme štafetovej běh s najkem?“ Ležérně jsem se na něj podíval a řekl: „Ale tak proč ne.“ Chodíme běhat celkem pravidelně. Já to občas flákám. 1500 metrů pro mě však není žádná výzva. Jen budu muset běžet trochu rychleji.

„No a jak pojmenujem náš tým?“ zeptal se mě Poděs.
„Hipsteři!“
„No já ti nevim, to je takový… ehm no…“
„Tyvole jakože ironie néasi! Nebo máš lepší nápad?“
„No nemam. Tak fajn.“

Jelikož jsme byli jen dva a ke štafetě jsou potřeba čtyři, sehnali jsme si dvě běžkyně na Facebooku. Jedna nám dva dny před akcí oznámila, že nemůže. Stres okolo nás, nevěděli jsme, koho sehnat. Nakonec jsem přemluvil bábu. Teď nemám na mysli politickou agitku, bába je můj kamarád.

Běh se odehrával na Letné kousek od Kyvadla. Chvíli jsme kroužili okolo, pak jsme si došli pro startovní čísla a objevili naši čtvrtou běžkyni – Míšu. Následovala rozcvička, která prozradila skutečné běžce od amatérů. Takže nakonec dobrý, nebudeme tak marní.

Dlouho jsme řešili pořadí štafety. Nikdo nechtěl jít první ani poslední. Jaké bylo překvapení, že jsme byli seřazení podle registračky. Poděs z toho radost neměl. Já jo. A bába taky.

Jelikož bylo třicet dva týmů, běželo se natřikrát. My byli v první vlně. Naštěstí. Poděs začínal a já byl po třech minutách připraven na koberečku k předání štafety. Netrpělivě jsem vyčkával, až poběží. Jako naprostí machři jsme si předali štafetu (viz foto).

Hned na začátku jsem předběhl běžce a soupeřil s ním. V polovině jsem proklínal své od drog zničené plíce. Ve třech čtvrtinách sám sebe, protože jsem přišel domů v šest ráno a spal asi čtyři hodiny. Pár metrů v cíli jsem nic nevnímal. Jen nohy běžely a zrychlovaly. Ještě jsem stihl předběhnout jednu běžkyni. Předal jsem štafetu. Padl na zem a potřeboval si vydechnout. Po chvíli jsem se zasytil banánem a müsli tyčinkou. A (tyvole!) čas 6:05. Od dob základky jsem se celkem zlepšil.

Největším překvapením pro nás byla Míša, která měla čas krásných 6:09 a vyhrála cenu za nejrychlejší běžkyni. Protože odešla dřív, trofej jsme museli převzít my. Jako tým jsme skončili na desátém místě. Čas 24:40. Všichni byli skeptičtí, ale já říkal, že budeme v top ten. Prostě Hipsteři mají nejen děsně cool název, ale také umí celkem solidně běhat.

Akce se povedla, umístili jsme se skvělém místě a bába se rozhodl zaregistrovat na We Run Prague! Úspěch na všech stranách. Nike má reklamu a my udělali něco pro své zdraví.

„Mami, proč si nemůžu udělat houseparty?“ „Protože Project X!“

Project X mi někdo doporučil na Twitteru. Je to asi měsíc zpátky. Nejsem zrovna filmový typ, na filmy se koukám jen výjimečně, když na to mám náladu a čas. Radši si pustím Archera. Mimochodem Archer je naprosto úžasnej animovanej seriál. Pohybuje se celkem na hraně a jeho nekorektní, převážně perverzní humor je super. Takže až zkouknete Ugly Americans a budete hledat nějakou náhradu, sáhněte po tomhle.

Zpátky k Project X. Na ČSFD mě zaujaly fotky, tak jsem si to stáhl. Většinou mi stačí fotky a hodnocení, abych věděl, jestli to mám stahovat. Na disku mi to viselo doteď. No a co s volným pátkem, když se nejde na žádnou party? Party v pokoji, to by šlo, tak jsem si to pustil. Nečekal jsem žádnou inteligentní zápletku. A kdo jí čekal a pak si stěžoval, že žádnou nedostal, toho je mi upřímně líto. To je jako jít na striptýz a čekat, že se tam budou obdivovat rozteklé hodiny Salvatora Dalího.

Project X

Tři kluci, outsideři, jeden z nich slaví narozeniny a bude mít volný barák. Rozhodne se uspořádat trochu větší oslavu. Z trochu větší se vyklube skutečně velká. Doslova epická. Ale to předbíhám. Možná i vyzrazuji zápletku, ale jak jsem zmiňoval v minulém odstavci, zápletka žádná vlastně ani není. Jedná se o jednu velkou jízdu. Kalbu. Párty hárd! Při sledování dostanete chuť pařit. Okamžitě vstát a jít do nejbližšího klubu. Nakoupit si pořádnou zásobu éček a pozřít hektolitry alkoholu. Zavřít liliputa do trouby. Přivázat desítky heliových balónků k psovi a pak ho poslat vzhůru k nebi. Vjet autem do bazénu. Skočit ze střechy do skákacího hradu.

Člověk si řekne, že by ho nebavilo koukat na party, když se jí nemůže účastnit. Project X je jiný. Záběry natáčené na ruční kameru, nebo na mobil dodávají efekt skutečné účasti a prostě se na takový typ filmu skvěle hodí. Jsou takové „víc real“. Ještě zbývá přičíst plusové body za povedený výběr hudby, který ve filmu zazní. Za všechny holky, které se koupaly v bazénu nahé. A samozřejmě i za všechny ostatní.

Nebudu brát v potaz klišé konec. Dalo se to čekat a taky to přišlo. Project X je oddechovka. A proto má ode mě pět hvězdiček z pěti.

Správnej hipster by měl poslouchat kazety

V plánu bylo napsat o maturitě, vejšce a všem, co se mi v poslední době přihodilo. Jelikož na to musím být ve správném psychickém rozpoložení, ještě to odložím na dobu neurčitou. Ale aby to tady nezelo prázdnotou, sepsal jsem, jak si budovat správnou hipsta image.

Proč se tolik mluví o vinylech, ale kazety zůstávají bez povšimnutí? Uznávám, takový vinyl, to je krása. LP se točí v gramofonu, jehla se dere v drážce a z reproduktoru se line praskající zvuk. Je to vintage a zároveň cool. Navíc ty velké obaly, hotová umělecká díla. To se s dnešními hudebními covery nedá vůbec srovnávat. Jenže já gramofon nemám a tak bych o tom vůbec neměl mluvit. Ale mám autorádio na audiokazety!

Audiokazeta. To je v dnešní době slušná historie. Proč nejsou kazety dost hipsterský? Je na čase jim vytvořit správnou image. Ono by stačilo si koupit autorádio na flashku, já vím. Ale jsem snad ňákej konzum? A mohl bych o tom psát tak oslavný články? Nemohl, tak vidíte. Navíc bych vypadal jak ňákej umaštěnej nerd.

Jenže já žádný kazety stejně nemám, hudbu poslouchám v iPhonu a originální cds do toho krámu nenarvu. Našel jsem krásnou revoluční vychytávku – kazetový adaptér. Objevil jsem Ameriku, vím o tom. Hudba z toho nejde zesílit, divně to chrčí, ale můžu si tam pouštět, co se mi zamane. Kdo se může pochlubit tím, že si pouštěl v autorádiu na kazetě nový cédo „The Smashing Pumpkins“? „Slashe“? Nebo „Vložte kočku“? V novém čísle Full Moonu mi přišlo splitko, na kterém jsem objevil super kapelu „esazlesa“. Doporučuju. Hlavně „Průměrný děti historie“. Ale to jsem odbočil.

Takže apeluji na všechny hipstery, čtenáře Vice a všechny rádoby intelektuály, ať začnou poslouchat hudbu na kazetách. Je potřeba z toho udělat mainstream!

Bruno Ferrari – Vaudeville (8/10)

Má cenu představovat Bruna Ferrariho? Generační šansoniér (pěkná PR nálepka, jen co je pravda), nebo chcete-li pornoženich. Kdo by nemohl neznat takovou legendu! Pro někoho Samir z Vanessy. Akorát tohle není Vanessa a je třeba k tomu tak přistupovat. Samir si zajisté zaslouží uznání, že se dokáže oprostit od temně-dekadentního EBM a pustit se do zvučného electro-disca, ve kterém nechybí pozitivní nálada (ale stejně Decadence Now!). Koncept desky vychází ze samotného pojmenování. Pojmem Vaudeville se tedy rozumí zábavný divadelní program se zpěvy a tanci. Bruno oživil dávno zapomenutý kabaret Zlatá kozačka, se kterým právě Vaudeville prezentuje. Pozvánka na již proběhlý křest je „hlavně bez pochyby samozřejmě“ epická a já ji musím stále dokola točit. Dělá mi totiž lepší den.

Bruno Ferrari a cover k jeho desce Vaudeville

Nemohu si představit lepší otevření desky, než taneční „Innocent Moustache Prisoner“. Hned potom následuje předělávka „King Konga“ od české rockové kapely Abraxas. Zvuky džungle krásně dokreslují atmosféru celého tracku. Což ovšem platí o převážné většině skladeb na albu. Sálají z toho devadesátá léta. Diskotéky. Dekadenci. Konkrétně „Latino Lover in Hell“ spolu s videoklipem nádherně funguje. Pochmurná nálada, klavír doprovázený elektronickými zvuky, chytlavý refrén. Jo, přátelé, „Dáma při těle“ je vynikající cover od Petra Spáleného. Originál působí jako taková (hospodská) vodrhovačka. Bruno do skladby vložil své nezaměnitelné charisma. Hned to zní jinak. Text je super, to jo. Ale ten feeling! Vážnější, ale upřímnější. Prostě mě to baví víc.

Na desce je mnoho anglických písniček. Určitě by neškodilo víc češtiny. A to nepíšu proto, že je Brunova angličtina poněkud kostrbatá. Ano, záměrně (takže to vlastně není na škodu). „Missionary Man“ budiž krásným příkladem. Na druhou stranu si neumím představit, jak by některé songy zněly česky (například „Highspeed Love“ či „Princess Raising“). Na závěr bych vyzdvihl úplný závěr. Když jsem slyšel „20th Century Man“ v traileru na křest, nervózně jsem přešlapoval na místě a čekal, kdy si konečně poslechnu celou verzi. A doufal jsem, že někde celá je a že to není pouze v rámci videa. A když jsem se k tomu konečně dostal, můj přehrávač se nezastavil (čti: zaseklo se repeat tlačítko). Po necelých dvou minutách tanečního úvodu nastoupí vokálové ou-ou-ou a teprve v ten okamžik to začíná. Slyšíte? To je prostě vono! K tomu ta kytara a zpěv! Ovšem úplný vrchol zazní až po 3:20 a vyvrcholení trvá celou minutu! Takhle si představuju správné zakončení desky. Možná proto na mě následující remix „Black Lingerie“ od Johna Fryera (Depeche Mode, Nine Inch Nails nebo Cocteau Twins) působí jako zbytečná vata.

Jak bylo poznamenáno v jedné recenzi, těžko říct, jestli Bruno Ferrari zaujme dnešní hipstery. Otázkou spíš je, jestli se k této desce dostanou. Pokud ano, tak je určitě zaujme. Jinak to nejsou správní hipsteři a nemají právo na názor. Kdo by si nezamiloval „20th Century Man“, že…

Na závěr ještě jeden krásný cover Johna Lennona („přiznej si, že jseš trapák, že jsi trapnej, i když spíš“):

Alternativní proslov na maturitní ples

Vážený pane řediteli, paní profesorky, páni profesoři, dámy a pánové,

stojíme tady, abychom vám přečetli srdceryvné řádky textu, které jsme stáhli z internetu a pozměnili pár slov, aby to nevypadalo blbě. V první řadě bychom vám chtěli poděkovat, že jste nás psychicky nevyždímali, i když jsme měli párkrát na mále. Pořád lepší být duševní troska či mrzák, než nebýt vůbec. Děkujeme panu Ethanolu, který nás stále ještě udržuje při zdraví, ovšem při smyslech už moc ne.

Ty čtyři roky byly dlouhé, někdo tvrdí, že prý chvilkami příjemné, ale vesměs vyčerpávající. Nikdy nezapomene na ten tlak, který na nás byl při některých hodinách vyvinut, že jsme se báli nadechnout a jen jsme čekali na to boží znamení – zvonek. Hodinu co hodinu jsme byli konfrontováni cizím frustrovaným egem. Děkujeme za hodiny, ve kterých jsme dostávali domácí úkoly, které bylo potřeba samostudiem zpracovat, děkujeme za prezentace, které jsme byli donuceni připravit. Děkujeme za testy a písemky z látky, kterou jsme nikdy neprobírali, anebo probírali těsně po písemce.

Vaše snaha nás zocelit se evidentně dařila a připravila nás o mnoho krásných hodin tak zbytečné činnosti, jako je spánek. Přišli jsme na to, že spánkový deficit jsou jen dvě slova, ze kterých známe význam pouze jednoho. Děkujeme také za pochopení, že nejdůležitějším předmětem je ten, který vyučujete, tudíž se musíme učit na všechno a je vám ukradené, že máme i jiné předměty. Děkujeme za váš lhostejný přístup k našemu volnému času, který se díky vám vypařil neznámo pryč.

Děkujeme slečnám uklízečkám, které měly problém uklízet po nás bordel, protože to přece není jejich práce. Děkujeme kuchařkám za jejich milé úsměvy a chutné obědy, které by nežral ani jejich pes. Děkujeme hospodářce, která měla pravděpodobně celý rok dovolenou, neboť jsme ji nikdy nezastihli v kanceláři. Děkujeme školníkovi, že každý pěkný letní den zpříjemnil zvukem sekačky na trávu. Děkujeme hasičům za každou první středu v měsíci.

Děkujeme také našemu výbornému kolektivu, který držel při sobě, zvlášť v situacích škodolibých, při vyluzování podivných zvuků a při společném šikanování jednotlivců. V každé třídě je psychicky slabý student, který to schytá od celé třídy, co si budeme nalhávat. Tomu mimochodem poděkujeme dodatečně ještě venku po plese. Děkujeme za úžasné osobnosti, které jsme měli čest v našem kolektivu poznat. Tím myslíme především slečnu aroganci a pana vohnouta. Naprosto svatá pro nás byla možnost spolupracovat jako tým, navzájem si pomáhat a dosahovat tak lepších výsledků. Vypěstovali jsme si individuální přístup, závist a také jsme přišli na to, jak funguje přetvářka. Naučili jsme se demokraticky hlasovat o problémech, které nás tíží a domlouvat se na společných poškolních akcích, při kterých jsme se nikdy nesešli všichni.

Přejeme příjemný večer plný drog. To je to jediné, co nám ještě dokáže vykouzlit úsměv na rtech.

PS: Tento článek byl psán jako znechucená reakce na všechny wannabe proslovy plné přetvářky. Podobnost s některými lidmi a událostmi je čistě náhodná.