Můj životní styl

Po letech zas shrnutí roku (2020)

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 3

„Kde je jako shrnutí roku 2020?“ napsal mi Honza a vzápětí dodal: „Nehledě nato, že dlužíš shrnutí i za 2017, 2018 a 2019.“ Jo, je to smutný. Vždycky u mě „vzplane touha“ nakopnout blog, ale po pár dnech to zas odezní. Mám v hlavě asi tři témata, v poznámkovym bloku mám dokonce rozepsaný kusy textů, ale vždycky se to zastaví na půli cesty a já začnu dělat něco jinýho. Zjišťuju, že mám dlouhodobě problém s focusem. Chci toho dělat hodně, ale ve výsledku nedělám nic. Že by ADHD? To snad ne.

„Napiš tam co posloucháš…“

Ehm, začínám pozorovat, že čím dál míň poslouchám hudbu. Dlouhodobě zastávám názor, že je hudba konzumní zboží, což má možná vliv na to, že se nějak nedokážu pro něco nadchnout, obecně mi chybí nadšení z nový hudby. Děsí mě to. Vždycky přijde období, kdy si poslechnu nějakýho interpreta či kapelu, propadnu tomu a řeknu si, že si musím sjet celou diskografii, pročíst si biografii, prostudovat texty a zařadit si všechno do kontextu doby. Byli to Car Seat Headrest, Manic Street Preachers, nebo teď naposledy třeba The Smiths a Morrissey. Absence koncertů se na mně asi taky podepsala a přišel jsem o jeden z hlavních zdrojů nový hudby.

Jako takhle, není to o tom, že hudbu neposlouchám. Dlouhodobě naposlouchávam většinu českejch rapovejch releasů a chci mít přehled o naší scéně. Letos toho ale vyšlo opravdu hodně a už jsem toho přesycenej. Nejčastěji něco poslouchám při běhu, kdy ale radši volím podcasty, který mi něco dají (zjistil jsem, že takový to tlachání o hovně mě moc nebaví).

„…a co si myslíš o tom, že Liverpool vyhrál ligu.“

Je to super, ale kdybys mi, Honzo, alespoň jednou napsal, ať si na Liverpool vsadím a opravdu by to vyšlo, bylo by to ještě lepší.

Koronáč jako cesta k sebezdokonalení

Pokud někomu celá situace s koronavirem a karanténou pomohla k lepšímu životu, začali jste cvičit, číst, meditovat, tak gratulki, ale pokud chybí osobní motivace a vlastní zájem, tak to stejně nevydrží. Já jsem si dával v létě, kdy mi skončila práce na jednom projektu, asi měsíční volno. Koupil jsem si PlayStation, relaxoval jsem a občas jsem si zašel číst do parku. To bylo opojný. Je tohle žití okamžikem?

Reálný výsledky

Dal jsem si svůj první trail „Běhej lesy Karlštejn“, 5x jsem uběhl půlmaraton (s nejlepším časem 1:59:05) a za rok 2020 jsem zdolal 1126 km. Udělal jsem si dokonce webovou appku, která mi tahá sportovní data ze Stravy, ale je to v takový polorozdělaný fázi. Bohužel v Angularu, ale co už.

Konečně jsme s Poděsem uskutečnili cyklotrip z venkova do Prahy. Padlo krásnejch 90 km.

Vytvořil jsem si novou osobní stránku. Chtěl jsem to pojmout v brutalismu a myslím, že se mi to celkem povedlo. Jen by to chtělo lepší fotku.

Prohluboval jsem svý znalosti v Angularu, abych vzápětí přešel na React.

Konečně jsem se vrhnul do side projectu , kterej dopadl úspěšně (o tom příště).

Stihl jsem zajít na 9 koncertů (Kiasmos ❤️)!

Co teď?

Kdo ví. Zatím se „není na co těšit“.

Internet

Běhej lesy Karlštejn 2020

Publikováno od autora: izmy / 0 komentářů

Po státnicích jsem nadšeně psal o tom, jak se vrátim k běhu. Realita byla však taková, že jsem šel běhat jen párkrát a bral jsem to v duchu „když si dáš laťku na zem, tak ji vždycky přeskočíš“. Loni to naštěstí přerostlo v pravidelný a intenzivní tréninky. Zlepšil jsem si tempo a uběhl přes 500 km.

Pro rok 2020 jsem laťku lehce zvýšil a stanovil si běžecký cíle – uběhnout aspoň 1000 km a konečně zdolat půlmaraton, o kterym jsem mluvil už celkem dlouho. Abych nebyl trapnej, přihlásil jsem se na Prague Half Marathon, kterej se měl konat v březnu, a těšil se. V únoru jsem si koupil nový boty (Asics Gel Cumulus 21) a začal trénovat delší vzdálenosti. V březnu přišel koronáč a půlmaraton se přesunul na září… no a pak ho zrušili úplně. Ve Stromovce jsem si nakonec půlmaraton zaběhl sám, ale bylo to při hodně slunnym víkendu, kdy vládla přísná karanténa a lidi se potřebovali vyvětrat v parku (běh s rouškou included).

Někdy v létě jsem objevil závod Běhej lesy. Hned mě to zaujalo a s nadšením jsem posílal Poděsovi trasu kolem Karlštejna. Ten se sice moc netvářil (protože #podesnenibezec) a musel jsem ho dlouho přemlouvat k registraci, ale nakonec se zadařilo a my se mohli těšit na pořádnou výzvu v podobě 19 km s extrémním převýšením 675 m. Mohli jsme běžet jen 13 km, ale přece nejsme žádný močky, žejo.

Sobota 15. srpna, Bubovice, nějaká vesnice u Karlštejna. Běh startoval až v 16:00, s čímž jsem původně nepočítal, ale vlastně proč ne. Podle předpovědi mělo pršet, ale vybralo se to a bylo fakt hezky. Poděs mě ještě lamařil, ať si místo trička vezmu běžeckou mikinu, ale nakonec se na trati smáli jenom jemu 😄 Běžel jsem v reflexním tričku z We Run Prague 2014, kde mám geniální hlášku „Brrrrrrrap, sundej boty!“ za kterou jsem dostal na jedný občerstvovačce props.

První čtvrtina byla relativně easy, trasa vedla do Ameriky, kde jsme museli dát photoshoot. Cesta nahoru byla o poznání horší, ale pořád se to dalo. Kolem sedmýho kilometru jsem začal pociťovat extrémní hlad, takže jsem se na druhý občerstvovačce pořádně posilnil melounem, banánem a proteinovou tyčinkou. Stamina: 100 %. Čekalo nás ale čím dál víc kopců, na který nejsme zvyklí, takže jsme běh prokládali chůzí. Nějaká holka se nám dokonce smála, že jsme trapný, když z kopců sprintujeme a do kopců chodíme, lol.

Poslední tři kilometry byly fakt nekonečný. Ještě aby ne, když to bylo pořád do kopce. Při posledním kiláku jsem se ale hecnul a mega moc to napálil. Totální euforie a vyčerpání. Čas 2:15:08. Horší průměr, ale na to, že to byl můj první trailovej závod, je to vlastně víc než slušný. Hlavně, že jsem to uběhl (a byl lepší než Poděs). Příští rok si to určitě zopakuju!

Internet

Zas to nevyšlo, ale příště už to určitě vyjde

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 2

Je to už druhej měsíc, co jsem si řekl, že bych mohl oprášit blog a zas něco napsat. Přivést to tady k životu. Reinkarnovat. Ale dopadlo to klasicky – nijak. Žhavá pokožka po mírnym spálení ze slunnýho odpoledne v Konětopech mi však nedá spát a tak tady sedim a píšu tyhle řádky (poetický, že?).

Blogy sou v dnešní době mrtvý, ale na podcasty se necejtim a o TikToku si mý okolí myslí jen to, že ho ve svym věku už bohužel nechápe (oh c’mon, co je to za trend přijmout svý stáří jako nějakou ignorantskou výsadu? (dává ta věta vůbec smysl?)).

No nic, jdu spát. A slibuju, že se tady do konce roku objeví ještě něco. A jestli ne, tak hned jak padne rok 2021, koupim Poděsovi pivo.

Můj životní styl

Potřebuju změnu?

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 5

Píča z hoven ohlásila konec. Pamatuju si na jeden podzimní večer, kdy jsem ještě seděl doma s rozsvícenou lampičkou a dumal nad progtestovou úlohou. Bylo to čerstvý, byl jsem v prváku na vejšce, plnej ideálů. Do večerního klidu mi hrála Píča z hoven. „Pojď / pojedeme spolu na planetu smutku / budem vzlykat do náruče noci / naučím tě zpívat novou písničku a pak podrazím stoličku.“ Rád bych to zažil znova, ale zrovna teď nechci bejt sentimentální.

V adminu mám rozepsaný hudební přehledy z roku 2016, dál hudební přehledy z roku 2017, rekapitulaci loňskýho roku. Jenže zrovna teď je listopad a blíží se rok 2019, omg proč. Dušuju se, že to všechno jednou napíšu. Napíšu to teď, holt pujdu spát pozdě a nevyspim se. Nebo ne, ráno vstanu o hodinu dřív a pustím se do toho. Že bych to nechal na víkend? Budu mít čas? A chuť (žít)? A co takhle nechat to na příští rok? A takhle je to se vším…

Přemejšlím, jak psát reporty z koncertů. Nepíšu je, trvá mi to dlouho, jsem na sebe naštvanej do tý doby, než mě začne sžírat lhostejnost. Ambivalence? Psát po sto dvacátý to samý dokola mě akorát frustruje. Potřebuju změnu.

Vychází tolik nový a skvělý hudby a já nic z toho neposlouchám. Furt dokola točim svuj Starred playlist.

Po letech jsem viděl Americký psycho a teprve teď ho pořádně docenil. Jaký to je zabít hromadu lidí a pak zjistit, že to vlastně nikoho nezajímá? Začal jsem číst knížku a je to ještě lepší. Ty vydřeněný popisky výdobytků konzumního světa miluju, i když mi čas od času způsobujou nevolnost.

To mi připomnělo, že si musím znova přečíst Úvod do současné trapnosti.

Postgraduální deprese žádný nebyly, chtěl jsem jen bejt zajímavej.

Včera jsem si uvědomil, že některý prostředí můžou bejt opravdu toxický a je potřeba je čas od času změnit.

A víte, co je na tom všem nejhorší? Už se nemůžu vymlouvat na školu.

Můj životní styl

Jsem Ing.! Co teď se životem???

Publikováno od autora: izmy / 0 komentářů

Mohl bych začít obligátním motivačním shitem ve stylu „říkali mi, že to nezvládnu“ nebo „snažili se mě srazit na kolena,“ ale popravdě mě všichni v mém okolí podporovali… takže je mi vlastně celkem líto všech interpretů, kteří skládají podobný texty a ještě víc je mi líto těch, kteří to dobrovolně poslouchají a nedejbože to ke všemu i citují.

Před týdnem jsem měl magisterské státnice na ČVUT FIT. Ačkoliv to bude zajímat maximálně studenty FITu, neodpustím si lehce detailnější popis. Ze společný části jsem dostal otázku na cyklický grupy a generátory. Vskutku máslovka (realita na papíře vypadala trochu jinak, ale to neni podstatný 😄). Zkoušel mě Štampi, na matfyzáka velkej stylař s nadčasovym haircutem a taky matematickej bůh, kterej při vedení bakalářský lineární algebry sice zvýšil úroveň předmětu, nicméně také snížil jeho průchodnost (ale napotřetí už se to udělat dalo!). Takže to pro mě byla čest, že mě zkoušel zrovna on. Druhá (již oborová) otázka byla z nejtěžšího oborovýho předmětu vyhledávání v multimediích (fakt nepřehánim). Naštěstí jsem se to dobře nadrtil a pak už prostě věděl (paradoxně až při učení na státnice jsem docenil krásu tohoto předmětu). Co se týče diplomky, podílel jsem se na vývoji moderního informačního systému pro optiky, což pro mě bylo velmi přínosný – za necelý čtyři měsíce jsem se naučil pracovat v Angularu a alespoň povrchně jsem pochopil Material Design.

Když jsem po úspěšnejch státnicích odcházel ze školy, měl jsem ze sebe dobrej pocit, ale jako by tomu něco chybělo (rozhodně to nebylo jako po bakalářskejch státnicích). Však já měl snad větší radost z úspěšně složený zkoušky z PDP (light PARy)! Pořádně mi to začalo docházet až tenhle týden a mám ze sebe opravdu radost. Bylo to náročný, ale stálo to zato. Mít diplom z prestižní vejšky, kterou neudělá každej, je vlastně super.

O víkendu mě skolila nemoc, takže ležím od pondělí v posteli a přemítám o životě. Teda né, že bych o něm nepřemítal už předtím, ale teď na to mám víc času. Dodělat vejšku pro mě byl rozhodně jeden z životních cílů. Kladu si však otázku: „Co teď se životem?“

now-what

Co teď???

Nebudu lhát, mrzí mě, že už nebudu chodit do školy. I přes krušný začátky (lol, teď jsem si přečetl svý starý články, kde chvílema působim opravdu depresivně) jsem si školu hodně oblíbil a je vlastně smutný, že už to končí. Jasně, PhD. by mohlo bejt zajímavý, ale to pro mě fakt není.

Takže jaký cíle bych si měl dál? Pro začátek možná dělat nějakej sport – vrátit se k dřív milovanýmu běhu a zároveň shodit přebytečný kila, který mi způsobilo neustálý pití nezdravý coly (protože kafe nepiju).

Čim dál víc mě zajímá machine learning, protože si řikam, že by bylo dobrý v životě využít tu vysokoškolskou matematiku, kterou do nás semestr co semestr cpali. Je to ale těžký, tak snad se mi podaří udělat alespoň nějakej ten kurz na Coursera nebo Udacity. Uvidím.

Mám tady hromadu seriálů, který jsem kvůli škole přestal sledovat (těším se hlavně na Halt and Catch Fire a The Affair).

Mám tady hodně knížek, jejichž čtení jsem neustále odkládal.

Taky by bylo fajn se opět začít socializovat 🤔

Jo a blog! Novej design slibuju už tak pět let, tak se už třeba konečně zadaří. Taky bych mohl začít psát častějš (třeba dopsat hudební shrnutí z roku 2016, který mam asi rok rozepsaný).

No, jsem na sebe zvědavej.