Zjistil jsem, že jako blogger veterán nesleduju bloggerské trendy. Musel jsem to tedy zákonitě napravit. Prolustroval jsem všemožné blogy (čti jeden na blog.cz), abych zjistil, co všechno mi uniklo. Navíc má neaktivita způsobená těžkým zápalem do studia způsobila, že jsem pěknou řadu dní (čti měsíců) nenapsal ani žádný článek. Smutné, depresivní. Docela trendy je výčet radostí ze života. Jelikož žádné nemám, tak nic nebude. Né, to kecám. Občas mám radost ze sebe (čti egotrip). A víte co? Jsem trochu unavený, musím si zdřímnout.
…
Taaaak kde jsem to skončil… jsem si pustil Bloc Party, protože budou na Pohodě, ale to byla na spaní trochu moc rázná hudba, jsem to musel přepnout na Bat for Lashes… jdu večer na YZO show a neměl bych bejt moc unavenej… jo ale zpátky k radostem. Tohle měl bejt stejně jen sarkastickej článek, jsem se dneska seriózně vyšťavil při psaní recenze na živák od Justice, omluvte tedy můj napůl spisovný styl, haha! Ok, jdu na seznam radostí.
Píšu blog, naplňuje mě to, cítím se úžasně, inspirativně, bla bla bla lázeňské oplatky.
Udělal jsem semestrálku z programování do školy a dokonce si zlepšil výslednou známku, takže pecka! Dělal jsem kalkulačku s neomezenou přesností a zjistil, že to Google neumí, tak jim to asi prodám a pak si koupím ostrov, kam pozvu všechny své čtenáře (zdravím rodiče, Poděse a Bábu!).
Rád postuju odkazy na mé články na musicserveru a důvod, proč to tady hnije, je, že píšu hlavně tam.
Looooooool vy nuly, byl jsem na tenise vy kudrnatý píče :))))))))))))))))))))
Vzhledem k tomu, že jsem nasbíral dostatek kreditů a zvládl jeden opakující předmět, pokračuji ve studiu na ČVUT a to je pro moje ego velice dobrá věc. Mohu i nadále zůstat arogantní a sršet vtipnými narážkami na jiné vysoké školy (když vy si chodíte na pařby a já sedím u ProgTestu, duševně na dně a v nejistotě ze všech segfaultů, tak z toho taky musím něco mít, žejo!).
Nó a jinak mě nic nenapadá. V blízké době přijde (snad) nový úplně revoluční design, který změní vnímání celé české blogosféry a všichni pojedem bomby néasi lol. Jedno milé video na závěr, posílám srdíčko do vašich duší, brrrrrrrrrrap!
Vím, že jsou ceny Anděl 2012 už krapet neaktuální téma. Váhal jsem, jestli má ještě cenu o nich psát článek. Nicméně když se ohlédnu zpět do let minulých, vždy jsem se k nim vyjádřil. Navíc mě do toho klasicky tlačil Bába. A poprvé jsem na udílení cen nekoukal z televizní obrazovky (či z monitoru počítače, protože sledovat televizi v dnešní době není vůbec cool, že), ale byl jsem přítomen v Průmyslovém paláci v Holešovicích.
Dostal dvě VIP vstupenky od musicserveru. Teda chtěl jsem jen dvě, nakonec jsem dostal vstupenek snad deset. Pár jsem jich měl sice jen předat, ale z ohromného počtu mi jich stále ještě dost zůstalo. Sice na stání, ale když jsem se podíval na ceny, za které je prodávali (cena šla až ke čtyřem tisícům!), tak to bylo pořád ještě hodně dobrý. Rozdal jsem je Poděsovi, sestře a mamce, kteří nakonec měli místa sice až u pódia, ale museli stát. Já, Karel (nebo Kája? žádná přezdívka mě nenapadá 🙁 ) a Doupik jsme vyfasovali židličky v desáté řadě v pravé části sálu. Docela nefér, protože moderátor stál v levé části.
Letošní ceny předesílaly výrazné zlepšení od let minulých. Skutečně. Teda ne, že by to bylo razantní zlepšení, ale už samotné nominace příjemně překvapily. Až na Kryštofa teda. No co… Moderování se ujal Leoš Mareš. Že to zní moc komerčně? Možná. Uznávám, Leoš je vyčpělý, některé vtípky nemístné a z let dávno zapomenutých. Jedno se však upřít nedá, moderování bylo v porovnání s lety minulými na profesionální úrovni.
Zpěvákem roku se stal Vojta Dyk, a ačkoliv ho kvůli Nightworku nemám rád, talent opravdu má a show, kterou předvedl, byla jednou z nejlepších z celého večera. Nominované zpěvačky jedním slovem nuda. O Anetě jsem ani nevěděl, že ještě zpívá. Zase na druhou stranu koho měli nominovat, že? Můj tip by byla Jana Lota. Její album „Děvčátko“ doporučuji!
Objevem roku se stalo Zrní. Hurá! Konečně něco víc alternativního. Narážky „českej Radiohead“ jsou spíš úsměvným vyjádřením pohrdání nad českou hudební scénou. Ta jejich deska je prostě dobrá a zasloužili si to. Boris Carloff si po úspěchu v Apollo odnesl Anděla jen za videoklip roku (plus žánrovou cenu). Celkem mě zklamalo živé vystoupení, zvuk nevyzněl vůbec dobře. Charlie Straight se skladbou roku „Coco“ předvedli stejnou show jako na Apollu, trochu inovace by neuškodila. Každopádně konfety potěší vždycky. Kryštof jako skupina roku vydala album roku. Suxx! Ale co fakt naštve – mít dvě nominace za skladbu roku a nevyhrát ani s jednou. Haha!
Žánrové ceny se jen rekapitulovaly, Please The Trees za mě super, Boris Carloff taktéž a samozřejmě KAPELA Hugo Toxxx! Inu stane se, na Twitteru bylo alespoň chvíli živo. Ostatní kategorie mě nezajímají, ale takové Pipes and Pints si určitě v blízké době poslechnu. Celkem mě zklamala nominace Vložte kočku v elektronické hudbě. Vždyť je to nejvíc alternativní kapela v nominacích, no ne?!
Ještě pár posledních hejtů – Peter Bič Project byl otřes, stejně tak „rapper“Lipo. No a závěrečné vystoupení Yemiho se chtělo tvářit jako světová show, ale bohužel, vocoder už je dávno pasé. Ani taneční kreace mě nezaujaly. Ale úplně špatné to nebylo. Poslední hejt patří rautu, který byl opravdu podivně zorganizován. Tisíce mil dlouhá fronta nás naprosto ubíjela. Každopádně za to jídlo to stálo, takže odpouštím.
Hudební ceny Anděl 2012 mile překvapily. A rozhodně jsem rád, že jsem tam byl, že jsem tam seděl, atmosféra se s tou televizní nedá vůbec porovnávat. Sledovat to z monitoru, možná bych byl nadával jako někteří z vás (z nás, ze mě, z tebe?). Ještě na závěr taková pěkná trefná písnička od Sodomy Gomory. Chci jít spát, ale škola mi spánek nedopřává…
Minulý rok jsem je propásl, letos jsem si je však nenechal ujít. Po znechucení ze Slavíka (na kterého jsem se odmítal dívat a vystoupení Žita SS mi jen potvrdilo, jak mizernou úroveň tyhle pořady pro masy mají), zklamání z Anděla (sorry, za nominaci Mandrage nemůžu jinak) naštěstí zůstává ještě pár rozumných hudebních cen. Díky Full Moonu jsem zjistil, že jich není zrovna málo, doporučuji přečíst Abecední průvodce. Ale k Apollu…
Udílení cen se odehrávalo v pražském SaSaZu, pro mě asi jeden z nejlepších klubů. Ovšem jen v případě, že se vydám na bar dvakrát za celý večer. Protože platit za nedobrýho Heinekena 70 Kč je, a to musí uznat i ten největší snob, docela masakr. Show provázel rapper James Cole. Což zpočátku znělo celkem dobře. Když začal znít Jamesův hlas, přišlo zklamání. Forma, otázky kladené interpretům, slovní tik „chápu“. Jako já to chápu. Jde o alternativní hudební ceny, zdůrazňuji alternativní. Cole do konceptu zapadá, jen potřebuje vypilovat styl. Takhle to moderování působilo bohužel děsně amatérsky.
Během večera jsem četl krásný tweet: „Hehe, je super sledovat hashtag #apollo Ze zivota smetanky hudebni sceny. Bez ironie a sarkasmu.“
Boris Carloff
Můj favorit. Prvně jsem si ho poslechl asi deset dní zpátky a byl jsem z toho doslova v hajzlu. Nevěřil jsem tomu, že se jedná o českou hudbu! Googlil jsem podrobnosti. Proč? Protože to zní světově. První živé vystoupení stálo za to. A vůbec, zahájit ceny velkolepou „Shadows“ – přesně takhle jsem si to představoval. Boris vyhrál zaslouženě. Jeho hudba asi nebude stravitelná pro každého, ale kdo chce, cestu si k ní najde. Boris navíc při přebírání ceny krásně zmapoval českou situaci: „Když budou dělat kopie, budou jenom lokální český sračky.“ Tesat do kamene!
Lenka Dusilová
Baromantika, deska ještě z konce roku 2011. Show byla snad nejvíc alternativní, což se však u Lenky očekávalo. „Wspomnienie“ jedním slovem kouzelné.
Charlie Straight
Největší mainstream v nominaci. Indie-britpop-rock, prostě klasická kytarovka. Jednoznačně nejlepší vystoupení, nejvíc energie, největší vibe. Ale oni si tu show můžou dovolit, žejo.
Květy
Kapela z Brna, hippies image, netypické nástroje (gumová kačenka rulez!), originalita. Vystoupení zajímavé, hlavně co se týče hraní na jednotlivé nástroje.
The Prostitutes
Pfff, nejvíc tuctová kapela. Alespoň pro mě. Takových kapel hrajících stejný žánr na stejné úrovni je rozhodně víc. V nominaci bych je prohodil s Please the Trees a jejich „A Forest Affair“.
Umakart
Můj druhý favorit. Ta melancholie na desce mě provází i po čtrnácti dnech. Avšak vystoupení nejhorší, totálně bez energie. Omluvou budiž FB status – „Dušanovi chyběla ladička, Jura měl malej stojan na klávesy, Jaromír neměl čtečku na texty, Tomáš měl blbej čínel bez mikrofonu, a Honza hrál na malej Ampeg.“
Zrní
„OST ke konci světa“ je super. Živé vystoupení bylo ještě víc super (za mě o třídu lepší než mp3, možná i o dvě). A i když má dost lidí kecy na „Hýkala“, je to prostě hit.
Bonus jako vítěz prvního ročníku Apollo za album „Náměstí míru“ měl tu čest předávat cenu – takže BOnus předal cenu BOrisovi. A ještě k tomu na sobě měl triko Good Night White Pride! Co víc chtít, že.
Spolu s hudebním výběrem jsem se rozhodl sepsat také výběr seriálů, které jsem v roce 2012 sledoval. To hlavně proto, že jich bylo celkem dost a některé prostě „must-see“.
Hodinové seriály
American Horror Story – Vážně nemám rád horrory. Ale na AHS jsem četl takové chvály, že jsem musel udělat výjimku. Nemám rád pocit, při kterém se bojím, co na mě z obrazovky vybafne (prostě lekačky suxx). Tady jde spíš o tajemno. První série se odehrává v baráku, kde kdokoliv se tam přestěhoval, zemřel. Dobře napsaný scénář odhaluje děj postupně a to se mi hodně líbilo. Naopak druhá série má úplně jiný příběh (část herců zůstala, jen hrají jiné role, což je taky super). „The House“ vystřídala psychiatrická léčebna „Asylum“. A to byla jízda! Mimozemšťani, mutanti, zombie, blázni, sériový vrah, lesbičky, nacistický doktor, satan.Prostě všechno. Vynikající mix a přitom to není slátanina. Jo a Jessica Lange je úžasná herečka.
Breaking Bad – Má cenu představovat jeden z nejlepších seriálů současnosti? Učitel chemie dostane rakovinu, chce zabezpečit rodinu, začne vařit prvotřídní meth a tak nějak do toho spadne. Komu se to ještě nestalo, že? Perfektní příběh, perfektní charaktery postav, perfektní vývoj jednotlivých postav, perfektní dialogy, perfektní kamera… mám pokračovat? Snad jen, že se nemůžu dočkat posledních osmi dílů, které by měly vyjít letos v létě.
Dexter – Opět to samé, co Breaking Bad, jen trochu víc mainstream. Dexter je sympaťák, jen občas musí někoho zabít. Znovu se ptám – komu z vás se to ještě nestalo, no? Sedmá série, ač obsahovala plno nelogických situací, je stále nadprůměrná. Jediný problém bych viděl v příliš mnoha směrech příběhu, kdyby se seriál soustředil na dva, maximálně tři, bylo by to lepší. Tahle z toho byl přehnaný mix, který se v průběhu náhle smrštil do jedné hlavní linky.
Homeland – Četl jsem samou chválu. Avšak dlouze jsem odolával a oddalovat to. Myslím, že když řeknu, že jsem dvě série zkoukl za dva dny, že to o něčem svědčí. První série 100 %, druhá 150 %. Ne, vážně. Scénář je mistrovské dílo a herci hrají skvěle. Ve zkratce – po osmi letech se objeví válečný zajatec, pro Ameriku je to hrdina, ovšem jaká je pravděpodobnost, že nebyl převrácen na opačnou stranu a nestal se z něj terorista? Dějová linka plná zvratů, dokonalé psychologické drama. Seriál byl oceněn třemi Zlatými glóby – jeden za kategorii drama a po jednom oba hlavní hrdinové.
The Newsroom – Poněkud náročnější seriál zaměřený spíš na americké publikum. Jak by vypadalo naprosto objektivní a profesionální televizní zpravodajství? Myšlenka The Newsroom je pěkná, nicméně naprosto utopistická. Proč jsem ho sem zařadil? Jednak pro svou myšlenku a jednak pro inteligentní dialogy a scénář (když si však odmyslím vztahy jednotlivých reportérů). Seriál reaguje na skutečné události a snaží se o nich podat co nejpřesnější informace. Díl o smrti Osama bin Ladenovi považuji za nejlepší z celé série. Jinak The Newsroom u mě vede na prvním místě v kategorii nejpříšernější seriálová znělka.
Dvacetiminutové seriály – Hrané
2 Broke Girls – Bůh neexistuje. Víte proč? Kdyby existoval, tak nevznikne taková prasárna jako český překlad „2 $ocky“. Seriál o dvou servírkách, které se vrhnout do „Cupcake Business“ s nulovým kapitálem. Humor poněkud perverznější, krásně dvojsmyslný (bože, jak to chtějí překládat? to zase zabijou tři čtvrtiny vtipů…) a vcelku aktuální. Navíc neznám jiný seriál, ve kterém by si kdokoliv dělal srandu z hipsterů.
Anger Management – Charlie Sheen se po svém odchodu z „Dva a půl chlapa“ vrátil v roli terapeuta. Zaměřuje se na problémy se vztekem a pomáhá svým pacientům u sebe doma. Ze začátku pomalý rozjezd, ale kvalita postupně roste. Nestává se často, aby mi byly všechny postavy sympatické již od samého začátku, za což má u mě Anger Management velké plus.
Girls – „Sex and the city hipster style.“ Je to divný, je to děsně reálný a je to děsně cool. A ani to není blbý, jak by si někteří mohli říct. Propracované charaktery hlavních postav. Jen nechápu, proč jediná herečka, která má potřebu se svlékat, je ta nejméně pohledná. Tedy Lena Dunham (sorry). Velkým plusem je povedený soundtrack složený především z hipster bandů. Mimochodem seriál získal za minulý rok dva Zlaté glóby a to už něco znamená.
Red Dwarf X – Návrat Červeného trpaslíka! Po mírném zklamání z devítky „Zpátky na Zem“ (aka parodie na Blade Runner) konečně obstojné pokračování britského legendárního seriálu. Starý známý humor je zpátky, při kterém jsem zažíval skoro až nostalgické stavy.
Two and a Half Men – Starší série s Charliem jsem viděl už dříve. Nyní jsem se konečně dostal k těm novým, kde Charlieho vystřídal Ashton Kutcher jako Walden Schmidt. Slyšel jsem názory, že už to nebude ten starý dobrý seriál. Ale opak byl pravdou. Ano, už to není Dva a půl chlapa. Teda jmenuje se to stejně, ale příběh je úplně jiný. A baví mě. Z Alana udělali sice bezpáteřního hajzla a humor stojí především na něm, ale i Kutcher se do své role během několika dílů dostal (dobře, trvalo to skoro celou devátou sérii, ale desátá už je ok).
Dvacetiminutové seriály – Animované
American Dad – Seriál od tvůrce Family Guy, který je de facto skoro stejný. Postavy, příběh, animace. Jen děj je souvislý a humor trochu víc korektní. Seriál stojí na klasicky dementní postavě (Stan Smith aka Peter Griffin) a nelidské postavě (Roger aka kombinace Stevieho a Briana). O poznání trochu inteligentnější než Family Guy, ale na úkor řízných vtipů.
Archer – Tohle je prostě bomba! Seriál o agentech z tajné služby ISIC. Naprosto perfektní dialogy plné sarkasmu, jízlivosti, perverznosti, zvrhlosti a černého humoru. Skvělé charaktery hlavních postav, které hláškují o sto šest. Lepší dabing jsem dlouho neslyšel. Animace je sice trochu slabší, ale k seriálu náramně sedí. Jestli bych měl vybrat nejlepší seriál vůbec, bude to Archer.
Family Guy – Kdo by neznal Family Guy (v češtině budiž Griffinovi), že. Ten si stále drží kvalitu (občas to sice kolísá, ale pořád je to nadprůměr a za mě teda určitě lepší než Simpsonovi). Nekorektní humor, vtipné skeče mimo hlavní příběh, skvělé postavy a, budu se opakovat, prostě ten humor.
Ugly Americans – Nepříliš známý seriál, který by si zasloužil větší pozornost (ale pravděpodobně se třetí série nedočkáme, takže už mrtvý seriál). Je divný. A to je jeho kouzlo. Alternativní svět, kde žijí kromě lidí i další stvoření a příšery. Ty jsou vskutku propracované a díky Ugly Americans jsem si pojmenoval wifi síť „SuckMyBalls“! Zvrhlý děj v podivném prostředí má své kouzlo a vynikající postavy.
Stejně jako před rokem, tak i letos pojmu tenhle článek jako výběr hudby, která mě v roce 2012 zaujala a kterou bych vám doporučil. I když jsem se snažil vybrat TOP3 z žánrů, které jsou stejně až moc obecné, nevešel jsem se.
Pokud prahnete po žebříčcích – opět Pitchfork, Rolling Stone, musicserver.cz snad již brzy!
České desky
Bruno Ferrari: Vaudeville – Vanessa to sice není, ale Brunova deska splňuje všechno, co by alternativní pop měl mít. Ostatně o tom si můžete přečíst v mé recenzi. Navíc obsahuje „20th Century Man“, ta skladba se jen tak nepřekoná.
Piča z hoven: Doom na kraji města – Instatní deprese, přesně to jsem potřeboval. Melancholický experimentální pop, minimalistické texty a temné electro zvuky. Miluju tu atmosféru plnou beznaděje. A navíc vím, že „ta igelitka není na hraní“!
Jana Lota: Děvčátko – Další z melancholických alb. Křehké, promyšlené a hlavně žádný stereotyp. Mou recenzi si můžete přečíst na musicserveru.
Zrní: Soundtracku ke konci světa – Beznaděj v trochu jiné formě. Hudebně mírně pozitivní, avšak sdělením už ne. Skvěle gradující skladby, pestrost v hudebních nástrojích a zajímavé texty. „Hýkal“ hýkal, a mně bylo všeho „Líto“.
Umakart: Vlci u dvěří – Už to je celkem ohrané slovíčko, ale opět melancholická deska a opět skvěla. Dlouho jsem se tomu bránil, první poslech mě však dostal a každý další mě dostával ještě víc. Neckářovi udělali pěknou hudbu, tu nejlepší si naštěstí nechali na vlastní desku.
Český rap
Řezník: Hudba u který se chcípá – Většina českých rapperů brečí do vysamplovaného klavíru. Řezník ovšem pokračuje v ověřené kvalitě svého horrorcore žánrů a vtipně se strefuje do všeho a všech. Při poslechu hrozí, že se zabijete. Pozor na to. Rozsáhlou recenzi čtěte na musicserveru.
Smack: 2051 – Měl jsem rád Iscream Boyz, když se rozpadli, Smack se vydal na sólo dráhu. Jeho první „Bullet Time Mixtape“ mě však nebavil, něco tomu chybělo. Avšak „2051“ je úplně jinde. Skvělá produkce, tvrdý rapy, rave! Striktnost z „Undertaker“ na český scéně prostě chybí.
Ektor & DJ Wich: Tetris – Ektora nemám rád. Wiche mám rád. Společně dokázali nahrát suprovou desku. Ektorova arogance mi asi bude vždycky vadit, ale když sundám tu zaujatou masku, musím uznat, že rapuje dobře a oproti „Topství“ má konečně co říct. Wichova produkce je klasicky kvalitní, o tom se nepochybuje!
Zahraniční rap
Frank Ocean: channel ORANGE – Nezařadit sem jednu z nejlepších desek roku by byla chyba. R&B od člena Odd Future, copak to může bejt špatný? Vynikající zpěv a texty, které mají kvalitní obsah, to se u rapu jen tak neslyší. Desetiminutové „Pyramids“ jsou hudební zážitek!
Death Grips: The Money Store – Alternative, industrial, noise rap, cokoliv chcete. Syrový nekompromisní punk-rap, skutečně nejzajímavější počin minulého roku. Pro Pitchfork fans modla. A Karel Veselý tuto desku cení, takže jakékoliv další info je zde zbytečné.
GOOD Music: Cruel Summer – Spíš než kruté léto, byl krutý podzim. Kompilace členů z GOOD Music labelu rappera Kanyeho Westa. A vydal Kanye někdy špatné album? Ne. Ať „Clique“, „Mercy“ či „Don’t like“, všechno je to super.
Odd Future: The OF Tape Vol. 2 – Další Pitchfork modla. Alternativnější rap forma už jsou snad jen již zmiňovaní Death Grips. Tvrdá nahrávka s nepříliš pozitivní hudební produkcí. „Oldie“ je textový skvost. Někde jsem četl, že fanoušci Odd Future jsou děsní pozéři. Tak teda jo.
Pop/dance
DJ Fresh: Nextlevelism – Rozmejšlel jsem se, že sem zařadím i Calvina Harrise. Obě desky se totiž dobře porovnávají, oba producenti se snaží o dost stejné věci. Avšak DJ Fresh má svou produkci rozmanitější a není až moc radio-singl-friendly. „Gold Dust“ je nejlepší taneční pecka!
Rita Ora: Ora – I když jsem dal na musicserveru jen 6/10, pořád je to pro mě skvělá popově-taneční nahrávka. Sice je to kopírka všech ostatních popových zpěvaček, ale kdo to na diskotéce řeší? A navíc je sexy!
Icona Pop: Icona Pop – Můj velký objev. Švédská electro-popová holčičí dvojice kombinující navzájem víc hudebních stylů. Občas sice až moc pop, ale „I don’t care, I love it!“. Mladistvou laxnost k životu v podobě „I Love It“ by měl milovat každý hipster.
Serebro: Mama Lover – Teď mě můžete odsoudit za to, že poslouchám ruský dance-pop. Haha! Ta jejich hravost, skvělý tempo a silný refrény mě baví. Sice je to hudební kýč, ale chytlavej.
Rock/folk/indie
Cat Power: Sun – Po prvním poslechu „Cherokee“ jsem se zamiloval. Unylá rychlost a kouzelný hlas Cat Power mě prostě zasáhly. Tiše teskním po tom, aby to hrála česká rádia. Ale asi marně, tohle masa nezcení.
Norah Jones: Little Broken Hearts – Zlomené srdce Nory Jones je dalším melancholickým skvostem. Texty o lásce, rozchodech a zklamání nejsou takové klišé, jak se může na první pohled zdát. Příjemné melodie a křehký hlas Norah Jones, co chtít víc.
Leonard Cohen: Old Ideas – Ke Cohenovi jsem se dostal díky Full Moonu. A jsem za to rád. Jeho smutné balady se poslouchají velmi dobře. Cohenův pronikavý hlas naprosto sedí do pomalého tempa. „Amen“.
Two Door Cinema Club: Beacon – Nikdy jsem nebyl na britské indie kytarovky. TDCC mě však svým způsobem baví. Jestli to je cílovkou, pro kterou hrají? Nevím. Moderní, neotřelé, je to hipster band? Asi jo.
Electro
Crystal Castles: (III) – Experimentální noise zvuk, utrápený vokál Alice Glass, co vám budu povídat, není to zrovna veselá deska. Hudební produkce je naprosto dokonalá, takový „Insulin“ vám nedá spát. Neuvěřitelně drásavá atmosféra se vám zažere pod kůži.
Grimes: Visions – Celkem velké zklamání přišlo, když Grimes zrušila plánovaný koncert v Praze. Naštěstí vydala perfektní album. Zařadit žánrově tuhle experimentální nahrávku je náročné. Ani nevím, jak bych jí recenzoval, ten feeling nedokážu pořádně popsat.
Vitalic: Rave Age – Když porovnám předchozí desku, slyším velký rozdíl. „Rave Age“ mi zní žánrově pestřeji a některé písničky mi silně připomínají osmdesátá a devadesátá léta. A to mě baví.
Nejlepší EP
MS MR: Candy Bar Creep Show – Od MS MR si slibuju hodně. EP obsahující čtyři tracky mě neuvěřitelně dostalo. Samotné škatulkové zařazení „Tumblr Glitch Pop“ je dost cool na to, aby i hudba byla cool. „Hurricane“ jedu neustále. Ani nevím, k čemu to přirovnat. Popjustice se celkem strefil s Lilly Allen a Florence. A ten Tumblr gif klip je tady dost cool!
Nejlepší klip
Jestli čekáte technicky a hudebně naprosto propracovaný klip, tak vás zklamu. Jednoznačně nejlepší je minimalistický partyshit od Serebro! Je to ujetý a je to děsně super!
Ohlédnutí do roku 2011
The Shoes: Crack My Bones – Speciální kategorie pro francouzské electro, o kterém se příliš nemluví. Chytlavé melodie, propracovaný zvuk a hodně pestré songy, to je The Shoes. Kubrickovský videoklip „Time to dance“ je perfektní. Zpracováním a příběhem.
Prostě to nejlepší za rok 2012
Lana Del Rey: Born to Die (The Paradise Edition) – Bezkonkurenčně nejlepší nahrávka. Lanu si prostě musí zamilovat každý. Ten její „neumímzpívataleocojde“ a utrápený hlas, její styl, celkově image a vzhled, feeling, hudba, videoklipy. Všechno naprosto úžasný! Tohle je teprve hudební hipsterský orgasmus. „My pussy tastes like pepsi cola“.
The Weeknd: Trilogy – O The Weekndovi jsem psal již před rokem, všechny tři mixtapy jsem zařadil do seznamu a letos dělám to samé. Protože všechny tři mixtapy vydal jako debut ve formě 3CD album Trilogy a ještě k tomu přidal tři nové skladby. Je to skvost!
