Můj životní styl

Pravidelné shrnutí roku, tentokrát s číslem 2012

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 2

To bych nebyl já, abych nenapsal pravidelné shrnutí za celý loňský rok. Ve zkratce to nebyl vůbec pěkný rok, i když jsem zažil dost „highlight momentů“ (je to slovní spojení ok? doufám, že je). Takže 2012…

Vzpomínám si na šílenou brigádu s Tomášem (jo a nesmím zapomenout na Broňu!), kdy jsme dělali takový ty klasický chodící reklamy. Na zádech batoh s osvětleným plakátem. Dělali jsme to v zimě a to byla docela tuhá zima. Né jako letos. Sekuriťáci před SaSaZu se nám přestali smát, když zjistili, že za to bereme stejný peníze jako oni. Jednou nás chytla policie a my dostali pokutu za to, že rozdáváme letáky v centru Prahy. To byl cool zážitek.

Byl jsem na ACTA demonstraci, která už stejně skončila v zapomnění. Bojovníci za svobodný internet (čti socky) se vytratili a život jde dál.

Park Přátelství a vodnice

Maturoval jsem. A samozřejmě jsem odmaturoval. Protože odmaturovat je normální, žejo. Neudělat lehkou variantu státní maturity už o něčem svědčí. O katastrofální opravě slohových prací se radši ani vyjadřovat nebudu. Obával jsem se především praktické části. U nás na SSŠVT totiž nebyla zrovna nejjednodušší (když jsem slyšel, že někde stačí udělat prezentaci nebo referát, honily se mi hlavou WTF?! myšlenky). Vylosoval jsem si počítačové sítě (shit) a webové stránky (html, css, sql, javascript – to já rád).

Přípravu na maturitu skvěle líčí Lukášův status na FB: „Chlastání na školňáku a čtení Orwella ;D – s uživateli Michal Babka a Jaroslav Hrách.“

Samotný odstavec si zaslouží maturitní ples, který byl vesměs v mé režii. Udělal jsem krásnou videovizitku a i když jsme nevyhráli v souboji tříd o nejlepší video (2. místo), měl jsem z toho dobrý pocit, protože jsem veškerou práci odvedl já. Také jsem podpořil nápad, se kterým přišel Honza – mít čtyři různé barvy šerp. Je to totiž hodně hipsterský a neobvyklý. No upřímně, kdo něco podobnýho už udělal? Sice si polovina třídy stěžovala, avšak kvůli práci na videovizitce jsem rozhodoval já. Navíc mít růžovou šerpu na IT škole není vůbec, ale opravdu vůbec originální.

Trochu smutno mi bylo z pubescentního nápisu na šerpě – „Udělám tě rukou i pusou, maturito“. Na druhou stranu můj návrh „Konečné řešení maturitní otázky“ by asi neprošel. Poslední invencí bylo samotné ošerpování. V SaSaZu (což je fajn klub) jsme se rozdělili do čtyř skupinek podle barev a chodili doprostřed pro šerpu. A přitom na nás svítil reflektor v barvě šerpy. No prostě krása! Dokonalá euforie. Epická show! Jen škoda, že neprošel můj alternativní proslov, který získal již 72 lajků na Facebooku a ocenil ho i můj češtinář, haha!

V polovině roku se stala tragédie, o které se nebudu rozepisovat. Snad jen to, že jsem se musel dvakrát stěhovat. Letňany už nejsou „můj hood“ (sad smile).

Našel jsem si trvalou práci, za kterou jsem rád, protože je jedním slovem awesome!

Obměnil jsem svůj social cycle. Asi mi to zničilo plíce, za což může vodnice. Ale nevadí mi to. Navíc umím perfektní kroužky!

Na letní oslavě života (klasická chlastačka, že) u kamarádky jsme zbořili pergolu.

S Endy jsem zažil asi nejlepší party roku. Koncert Far East Movement, na který jsem psal report, pro nás nekončil o půlnoci. Nechali jsme se unášet noční Prahou. Legendary! Navíc jsem druhý den zvládl zaběhnout štafetu.

Byl jsem konečně na hudebním festivalu. Sice jen Open Air Festival, ale stálo to za to.

Brilantně jsem zaběhl We Run Prague 2012, takže moje ego stouplo do výšin.

No a pak přišla doba vysoké školy, při které mám pocit, že neustále selhávám. Ale to se změní! Věřím v tom. A nevyvede mě z míry ani Mike Trafik.

Ještě seznam koncertů, na kterých jsem byl, protože si to chci prostě pamatovat (a zamachrovat, néasi): J.A.R., Far Easy Movement, Brit Floyd, Oto Klempíř a Oskar Rózsa, Rudimental, Kosheen, Ektor, DJ  Wich, Nadzemí, The Cranberries, Jana Lota a Monkey Business.

Při tradičním Silvestru ve stylu Big Lebowski jsem dal 155 bodů na bowlingu. Poděs naopak hrál #jakoJayDiesel.

Snad bude rok 2013 lepším. Opožděně tedy šťastný nový rok!

V blízké době čekejte ještě hudební a seriálové shrnutí.

Můj životní styl

Občas mám chuť strčit hlavu do igelitky

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 4

Tenhle nadpis jsem vymyslel v metru při cestě ze školy. Někde mezi Můstkem a Palmovkou. Poslouchal jsem „Piču z hoven“ (jo, konečně asi po půl roce jsem si objednal „Doom na kraji lesa“ a řeknu vám, že to je skvělej experimental electro pop). Ne, že by ten nadpis byl superultracool, ale líbí se mi a dá se jím vyjádřit muj současnej stav. Stejně jako „The Weeknd“, kterej mi zrovna teď hraje na pozadí a udržuje depresivní atmosféru noci.

Měl jsem tu napsanej odstavec o škole, ale nelíbil se mi, tak jsem ho smazal. Ve zkratce – učil jsem se celou noc na test, ten jsem posral a teď se lituju. Místo toho jsem si mohl poslechnout x vtipů o hipsterech v „2 Broke Girls“ (mimochodem celkem fajn seriál, super dvojsmysly, super herečky). Nebo spát. Protože spánek je fakt dobrá věc vzhledem k tomu, že ho mám nedostatek. Ale asi si zvykám. Možná by ta škola nebyla tak marná, kdybych se jí víc věnoval, že. To bych ale nedělal nic jinýho.

V poslední době jsem byl několikrát ve víru velkoměsta a shlédl pár koncertů. Nejlepší byla ta v SaSaZu na Rudimental. Ve VIP mě vybízela jedna Slovenka, ať si k ní sednu. Asi desetkrát mi něco šeptala do ucha. Až teprve po jedenáctý jsem vyrozuměl. Jestli prej mám piko. Bohužel A já už si představoval, jaký nemravnosti to mohly bejt. (Stejně je to divný, SaSaZu a piko? Něco je špatně.) Na záchodech jsem si vyslechl debatu trojice homosexuálů o orálním sexu. No a následně se kamarádce podařilo v tom největším kotli našlápnout na střep (tak moc, že jí to propíchlo botu!). Nicméně na „Feel The Love“ si zatancovat šla. Takže doslova party hard!

Minulej pátek jsem zavítal na hiphopovou akci. Jestli to bylo tím MeetFactory nebo těmi lidmi (čti dětmi), já nevím, ale prostě se mi tam moc nelíbilo. Každopádně show byla dobrá, ale o tom psát nechci. Už jsem o tom psal na musicserveru report. A to je věc, u který bych se chtěl pozastavit. Normální článek, žádná kritika, ale DJ Mike Trafik s tím měl problém. Když mi napsal na Facebooku zprávu „Tvoje recenze na Nadzemí v praze je střašná.“, tak jsem si řekl WTF?! Nebudu to tady rozpitvávat (anebo jo, byla by to škoda :D) jako Trafik u sebe na fanpage, kde o mně napsat lživej příspěvek.

No není to pokrytecký? Plive na novináře a hudební publicisty a pak do světa vyšle snůšku polopravd? Na druhou stranu jsem si tím vysloužil 177 lajků u jeho příspěvku a to za to stojí, ne? Navíc jsem zjistil, že jsem fresh. Jo a s tim „některý mladý lidi jsou fakt v hajzlu“ to vystihl. Vzpomněl jsem si na moje běžecký tričko z minulýho ročníku Nike Run Prague, kde jsem měl motto „Sleduj mě, jsem v hajzlu“.

Co teď? Igelitku po ruce nemám, ráno vstávám v půl sedmý a už teď je mi to líto. Je mi totiž líto všeho a všech. Bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné…

Filmy / Seriály/Můj životní styl

Expendables: Postradatelní 2 aka podzimní blockbuster

Publikováno od autora: izmy / 1 komentář

Léto končí, začíná škola a deprese. Je to týden, co jsem začal navštěvovat vejšku! A tyvole! Krom toho, že mám naprosto dementní rozvrh, tak nic nestíhám. Ale to s tím souvisí, protože bych se svým rozvrhem vyhrál soutěž „jak nejvíc roztahat školu, aby byl celej den zabitej a nic se nestíhalo“. Dobře, přeháním. Ale hoří mi termíny. To je taková ta klasika. Co se týče výuky, tak asi trpím únavovým syndromem, protože nedokážu udržet pozornost déle jak deset minut. A i to je hodně. Konec intra, jdu na to hlavní.

Minulý čtvrtek jsem byl v kině. Nechodím tam často. Je to už asi půl roku, kdy jsem tam byl naposledy? Nevím. Před týdnem jsem se domluvil s bábou, Ondrou a stejky (já vím, že je neznáte a tudíž je to pro vás naprosto zbytečná informace), že zajdeme na Expendables: Postradatelní 2. Jednička byla totiž fakt jízda. Před rokem jsem byl na Kovbojové a vetřelci s Danielem Craigem a Harrisonem Fordem. To byla taky jízda. Krásný příklad typického blockbusteru. Film, u kterého si sednete a čekáte pořádnou akci, protože příběh jen zdržuje od všech těch přestřelek a výbuchů. Jdete si ten film užít, užít si kinematografické porno. Samozřejmě v přeneseném slova smyslu.

Koupil jsem si střední menu – Pepsi a šunkový popcorn (či co to bylo za příchuť, nicméně mi to chutnalo). Skoro stejně drahé jako lístek. Mimochodem dospělý lístek za 180 Kč?! To je celkem pálka. Ke kinu to však patří, je to taková ta póza. Jít na film a vychutnávat si zvuk praskajícího popcornu při vážných scénách. Do toho usrkávat pití jako Samuel L. Jackson v Pulp Fiction. Však to znáte.

Film začal akcí. Jak jinak. Střelba, výbuchy, letadla, lodě. Všechno. A do toho nabité herecké obsazení, což je další důvod, proč na film zajít. Kdo chce nostalgicky zavzpomínat na hrdiny minulých let, tak by si u tohoto díla nastavit prioritu na vysokou. Sylvester Stallone, Jet Li, Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Jason Statham, Chuck Norris… mám pokračovat v opisování seznamu herců na ČSFD? Zárukou tohoto hvězdného obsazení je, že se nebudete nudit. Ani chvíli. Občas padne (rádoby) vtipná a drsná hláška, která však vykouzlí úsměv na rtech. Vrcholné scény jsou dvě. S Chuckem Norrisem, který paroduje sám sebe skvělým vtipem (žádné spoilery psát nebudu, podívejte se na to sami) a se Schwarzeneggerem při finální akci (fakt si to aspoň stáhněte). Do toho všeho není zakomponována žádná romantika! To mě moc potěšilo. Nechybí však silná emoční část, která chytne za srdce (v případě, že nejste cynik jako já). Ještě mě potěšila skladba Crystal Blue Persuasion, kterou jsem zrovna nedávno slyšel v Breaking Bad a okamžitě se mi zalíbila.

Je potřeba ještě něco dodávat? Prostě si vyberte peníze z účtu, domluvte se s partou lidí a běžte je odevzdat do nejbližšího multikina za lístek na Expendables: Postradatelní 2. A nezapomeňte si koupit popcorn! Za mě čtyři hvězdičky z pěti (v polovině jsem musel odejít na toaletu, vypil jsem moc coly, jinak by to bylo za pět).

Můj životní styl

We Run Prague 2012

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 5

Opět neaktuálně, ale přeci! Deadline je můj nepřítel, ale zatím všechno stíhám. Například jsem včas odmaturoval. To se některým nepovedlo a dohánějí to teď v září. Inu, naštve to. Já se třeba včera zděsil při zjištění, že mi vejška začíná již 17. září. Bože! Já si bláhově myslel, že až někdy v říjnu. No nic, krásný časy končí. Ale to plácám mimo mísu, takže k We Run Prague.

We Run Prague 2012. Běh roku? Marketingově určitě jo. PR masáž, která ho doprovázela celý měsíc, mi lezla na nervy. Skutečně. Nebyl den, abych o tom neslyšel, nečetl článek nebo status na Facebooku. Překonejte své možnosti. Uběhněte deset kilometrů. Omg, vždyť jde o deset kilometrů! To je teda výzva. Ale samozřejmě, že jsem se musel účastnit. Bejt běžec je totiž v módě.

Moje boty

Jedinečností tohoto závodu je bezesporu tričko s vlastním mottem. Před rokem bylo na prsou, letos na zádech. Byl to dobrý tah, protože mě bavilo číst jednotlivá motta lidí a poznávat tak jejich osobnost. Někdo se snažil zapůsobit vtipem, jiný si hrál na drsňáka, ukázalo se také mnoho lidí s nízkým sebevědomím a nechyběly ani typické klišé hlášky, které sem psát nebudu, protože jsou moc klišé (probůh, LMFAO byli in minulý léto, koho zajímá, že jste sexy a víte o tom?).

Co některé lidi naštvalo, když se dozvěděli, že místo svého (rádoby) vtipného motta mají „Just do it“ nebo „We Run Prague“ nebo cojávim. Nemají porušovat podmínky. „Loni to ale bylo peklo, co?“ – asi nejprobíranější článek Reflexu na téma neschválené motto. Jsem rád, že „Sleduj mě, jsem v hajzlu“ jsem si nechal natisknout minulý rok a z pravděpodobně tiskařské chyby jsem své motto na tričku skutečně měl (zpočátku byl problém se slovem hajzl, no věřili byste tomu?). Letos jsem si zvolil hipsterský motto „I ran before it was cool“. No uznejte sami, jak je to děsně cool. A hlavně to je ironie v angličtině. Co bych dal za pohledy lidí, kteří si to četli v okamžik, kdy jsem je předbíhal.

Já jako pán

Kdo se mnou běžel? Samozřejmě Poděs, běžec fanatik, ten to hrotil nejvíc. Dále bába, protože se mu zalíbil štafetový běh. A Verča, která nahradila mou sestru a běžela tedy s mottem „Pozor, Michalka běží“. Ironické, ale mně se to fakt líbí. Ještě jsem utvořil tým – já, Verča a bába. Nike to zvoral, takže ve skutečnosti nejsem zakladatelem týmu a průměrují se jen dva časy. Zklamání.

No a jak to dopadlo? Skvěle. Nebe zatažené a lehce pršelo, ideální počasí na běh. Měl jsem famózní čas 0:48:41.8 a skončil jsem na 1559. místě. Poděs byl 350., zajisté to pro něj byl dostatečný ego boost. Časy ostatních nejsou natolik zajímavé, abych je zde uváděl (úplně vidím ten bábův výraz, když to teď čte, haha!). Jsem zvědav, jestli ten čas příští rok zlepším. Jen ještě podotknu, že jsem před tímto během trénoval minimálně a skoro celé prázdniny jsem své plíce plnil kouřem z vodní dýmky (umím udělat krásné kroužky, heč!). Jestli tedy příští rok pojedu detox lifestyle (aka seberevolta, néasi), tak by se měl Poděs začít bát o svůj čas. Protože „I ran before it was cool“. A to vlastně taky kecám.

Já a moje motto

Dovolená/Hudba/Můj životní styl

Open Air Festival 2012

Publikováno od autora: izmy / Komentáře: 4

Vím, že venku pomalu začíná padat listí a report z Open Air Festivalu publikuju až teď. Prostě jsem to nestihl. Tolik zážitků (ač některé jsou dost absurdní a spíš negativní (stay tuned!)) jsem během žádných prázdnin nezažil.

Na výběr bylo letos hodně festivalů. Nejlépe se jevily samozřejmě barvy Colours of Ostrava, protože jejich program byl vážně nabitý. Nicméně přesvědčit někoho, aby se mnou jel do Ostravy na hudební festival, by bylo takhle narychlo (polovina prvního měsíce prázdnin) celkem obtížné. Už jen domluvit se na Open Air Festivalu bylo náročné. V mém společenském kruhu je mnoho hudebních analfabetů, kteří se spokojí s tím, co jim předhodí mainstreamové rádio, nebo poslouchají český pohodinda hipeček aka Tafrob, Jay Diesel, Paulie a další ze série bizarních rapů.

Nakonec jsem se domluvil s dvěma přáteli. Měl jsem levnější lístky, na to se slyší dobře, takže mi jeden z nich řekl, ať je beru, že se ještě domluvíme. Jak se festival blížil, jeden i druhý se začali cukat. Taková ta klasika. Zbyl jsem sám. Ironií je, že jsem soutěžil s Kulturní peckou (wtf?, pořád nevím, co to je) a jako na potvoru vyhrál dva lístky na OAF! No to mě poser. Mám pět lístků a jsem sám? Forever Alone? Ne! Michal aka bába (znáte z článku „Jak běhají štafetu hipsteři“) se ke mně přidal. No a nakonec jsem přemluvil i Verču, která kvůli tomu přijela až ze Zlína! Žádný výmluvy, že to je daleko, nemam peníze, nebe je rudý, blablabla. Prostě přijela. Mnozí by si z ní mohli brát příklad. Zbylé dva lístky jsem prodal maníkovi, který na místě sellil levnější lístky jak skunk. Co bych s nimi taky dělal? Stepovat po areálu a nabízet je za předraženou cenu, abych na tom vyvatil aspoň dvě kila, se mi vážně nechtělo.

Letiště Panenský Týnec bylo vážně obrovské. To jsem si uvědomil, když jsem běžel ze stanového městečka do auta, protože jsem zapomněl vyndat nabíječku ze zapalování. Čtvrt hodiny a byl jsem totálně splaven. Nu což, trénink na blížící se We Run Prague. Samotný areál byl pěkný, klasicky nechyběly stánky s občerstvením (největší like patří KFC, které se postaralo o naši večeři). Dále nám udělal radost stánek od Googlu, který kromě nabíječkárny nabízel i přístup k internetu. Víte, jak je otravné projíždět všechny nové statusy na Facebooku třeba den zpátky? Ale udělat se to musí, žejo. Krom toho jsme si všichni tři odnesli stylové bílé brýle. Takové, co mají po straně logo Armani. Akorát tyhle tam měly Google+ a nestály pět tisíc.

Open Air Festival 2012 a my na pláži

Je to hudební festival a já tady píšu o tom, co asi nikoho nezajímá. Takže teď k hudbě…

Moc jsme toho neslyšeli. Popravdě nevystupovalo tolik jmen, po kterých bych prahnul. Jelikož chtěl bába slyšet Kluse, šli jsme na Kluse. Ten mi tak nevadí. Když chtěl jít na Mandrage, měl jsem s tím problém, ale do davu jsem si stoupnul. Natáčel se tam nový klip, ve kterém určitě budu. Od té doby jsem začal přemýšlet o emigraci. Nechápu, jak se někomu může taková prvoplánovám laciná a naprosto nevkusná hudba líbit. Ale budiž, na světě je i daleko horší zlo. Bába ještě toužil po Nightwork, jejichž hudba se mi taktéž příčí. Nicméně srovnání, že Nightwork jsou takoví J.A.R. s dementními a naprosto nevkusnými texty, se mi hodně líbí. Ta show, hudba a i ten zpěv totiž marný nejsou a v porovnání s Mandrage to byl ráj na zemi.

Booka Shade nás zaujalo, chtěl jsem si od nich něco stáhnout, ale rozmyslel jsem si to. Na The Bloody Beetroots byla moc velká zima. Mando Diao byl super koncert, kde všichni čekali na pecku „Dance with somebody“ a museli si počkat na úplný konec. Ale stálo to za to. Nevím, jestli to je jen můj pocit, ale song trval asi 10 minut. No prostě super. Amy Macdonald zpívala úžasně. Nevěděl jsem, co čekat od Gorillaz, protože to to nebyli Gorillaz, ale Gorillaz Sound System. Asi jsme to trochu přehnali s drogami, protože jsme po půl hodině šli tancovat do Óčko stanu na typický mejnstrýmovky z Fajn rádia. Z Gorillaz si pořádně pamatuju animaci kazety. Furt ne a ne se dotočit. No a ze stejného důvodu jsme propásli Fatboy Slima, což by mě sice mělo tak trochu mrzet, ale je mi to jedno.

Komu patří dislike? Restauračnímu zařízení v Lounech, kde jsme na oběd čekali NEUVĚŘITELNÝCH šedesát minut! Možná i trochu dýl. Na druhou stranu jsme neslyšeli tragédii Kobližc!, takže alespoň nějaká pozitiva. Druhý dislike samozřejmě taneční stagy vedle stanového městečka, která vyhrávala do prázdna celou dlouhou noc. No a třetí patří fakin (za tenhle výraz vdečíme Toxxxovi!) zimě. Všechny ostatní dny krásně a v pátek a v sobotu ani ne dvacet stupňů? Tohle fakt nasere.

Jestli jste to dočetli až sem, tak vám patří dík. Je to asi nejdelší spot na mém blogu. Největší dík však patří Verče a bábovi, kteří se mnou jeli, protože to bylo legendární! Dobře, možná né tak extra legendární, ale fajn určitě. (Jo a na tý fotce na pláži mam dementní výraz, víme vo tom!)